Co se stalo - prezident ve svém rozhovoru popřel termíny, jako vzdělanostní společnost a znalostní ekonomika s tím, že tyto termíny jsou prázdné a podstatu ekonomiky a společnosti karikující. Senátor Jiří Zlatuška na to reagoval - na novinový článek precizně zdrojovaným -- článkem, v němž prezidentovo tvrzení zpochybňuje na základě prostých fakt o používání údajně prázdných termínů ve vědeckých kruzích.

Na mediálním hřišti se tak odehrává velmi aktuální a zajímavá polemika mezi názory dvou silných společenských autorit na současnou společnost a na určení její podstaty. Řeč není o tom, kdo bude příští dva měsíc premiérem, nýbrž o tom, jak by se měla společnost sama v sobě orientovat.

Na jedné straně stojí snaha o konzervativní pojetí skutečnosti, tedy snaha o její zasazení do historického rámce podle historických měřítek.

Na straně druhé je naopak tendence pojmenovat skutečnost, v porovnání s historií, nově a autenticky. Spor je zajímavý i z toho důvodu, že proti sobě nestojí názory naprostých a nesmiřitelných ideových odpůrců, protože oba spojuje základní idea liberalismu. Nejedná se tedy o spor levicově -- pravicový, v němž by každá strana vycházela z naprosto protikladných premis. O to významnější debata o současné společenské funkci zvané vzdělávání je, a o to snadněji, ačkoliv ne lehce, se hledají průniky k zhodnocení.

Historie každou současnost učí o tom, kde všude existují hranice společnosti v jejím chování a jednání. Z toho by se dalo usuzovat, že právě tyto historické rámce, které jsou současnosti předkládány, určují také rozměry každé současnosti. To si myslí Václav Klaus, když se snaží popírat termíny vzdělanostní společnost a znalostní ekonomika. Václav Klaus se domnívá, že tyto pojmy, ačkoliv jsou současné, současnost v její podstatě nepostihují, protože tyto jevy byly a jsou obsaženy v historicky přítomných formách (slovy Václava Klause, důležitost vzdělání a znalostí platila vždycky, ne až v posledních letech či desetiletích). Václav Klaus dokonce varuje před tím, aby se tato slova nestala pro české školství "guiding principle", tedy nosnými stavebními kameny jeho vývoje.

Jiří Zlatuška s tímto názorem kategoricky nesouhlasí a ve své reakci na rozhovor Václava Klause zejména dokazuje, že právě prezidentem kritizované chápání současnosti je vědecky obhajováno.

Není třeba polemizovat o tom, kdo má pravdu. O to důležitější je pokusit se o znázornění toho, zda skutečně vzdělávání a jeho význam pro společnost prošli a procházejí nějakou důležitou změnou, nebo jestli se jedná pouze o prázdnou manýru vyplývající ze snahy objevovat za každou cenu něco nového. Takové znázornění zároveň ukáže, zda skutečně existují pevné historické rámce pro jednání společnosti, jak si myslí Václav Klaus.

Vzdělávání se zcela jistě, bez ohledu na kvalitativní posun, změnilo. Vzdělávání se změnilo v tom smyslu, že zatímco v minulosti byla nepatrná část populace vzdělána univerzálně, nyní má být co největší část populace vzdělána specificky. mezi tím byl samozřejmě vývoj, který se dá pojmenovat jako rozvíjející se diferenciace společnosti/vzdělávání. Jinými slovy, cílem vzdělávání v době, kdy vzdělání bylo otázkou sociální privilegovanosti, byly naprosto jiné než cíle současné. Požadavky tak radikálně se proměněné společnosti jsou natolik očividné, že je nelze popřít domnělým přehnaným sebevědomím každé doby o své výjimečnosti v rámci historie. Proto je názor, který prezentuje Václav Klaus a který říká, že kvalita vzdělání poklesla, nutné poměřovat tímto měřítkem. Posun vzdělání od společenské výsady ke společenské nutnosti je viditelný na vcelku krátkém historickém úseku (v podstatě stačí pouze 20. století) a jedná se o posun od společenského privilegia k instrumentu nutnému pro efektivnější život společnosti. Jako takové je vzdělání otevřeno širokým masám společnosti a zvýšení obecné vzdělanostní úrovně, byť třeba na úkor prezidentem zmiňované "kvality" vzdělání (měřeno podle tradičních kritérií platných pro určitou historickou situaci), je pro společnost jako celek přínosné. Je-li pak přínosná vyšší obecná úroveň vzdělání pro společnost, je možné tento přínos označit za kvalitu, za významnou kvalitu.

Kvalita individuální úrovně vzdělání, o které se zmiňuje prezident Klaus, by samozřejmě neměla být kvalitou, která má být důrazem na vzdělání společnosti jako celku, diskriminována. V tomto případě leze ale zjistit poměrně dobrou záruku toho, že se tak nestane. Právě individuální kvalita se totiž nepochybně projeví v tom, že z několikanásobně většího počtu celkově vzdělávaných lidí vzejde také více skutečně vzdělaných lidí, ať už to v kontextu současných požadavků na vzdělání znamená to či ono. Lze totiž na základě pouhé pravděpodobnosti konstatovat, že bude-li mít více lidí možnost vzdělávat se, bude také počet kvalitně vzdělaných vyšší než v době, kdy procesem vzdělávání prochází jen sociálními zákony redukovaná "elita".

Mají-li tedy pojmy vzdělanostní společnost a znalostní ekonomika takovýto význam, těžko je lze diskriminovat, aniž by tím nebyla zároveň dotčena společnost ve svých postižitelných projevech. A to je také návod k řešení onoho akademického sporu.