Platí, že o zesnulých jen dobře, na hanění mrtvých jsou tu jiné novinářské žánry. Učebnici kreativního psaní je ale třeba tvořivě doplnit, že leckdy emotivní a černobílé nekrology mají také světodějné události. Neuralgickými body dějin a jejich hodnocení bývají revoluční převraty. Ty se odedávna v (ne)paměti lidí navzájem válcují a překonávají jedna druhou. Téměř ve stejné dny dnes například Češi místo účasti na breugelovských lampionových průvodech svobodně dýší při budování demokracie, v níž smysl informace místo státostrany určuje cena na mediálním trhu. Vždy je něco za něco.

Snaha získat kritický odstup snadno přivodí kruté přijetí ze strany nositelů revoluční ideje a konec takové revoluční úvahy na pověstném smetišti dějin. Klasickým příkladem je divácké odmítnutí filmu Kouř z roku 1990, v němž režisér Vorel nechává normalizačního zpěváka s veselou písní na rtech zasednout ke štědré večeři sametové revoluce. K téže sametové revoluci, jež se cestou přes cyklické oslavy zvolna změnila nejprve v každoročně z loňska připravený nekrolog a nakonec v suchá čísla postrádající jakýkoli étos. Její dodnes nezmapovaný původ a problematické následky -- vliv tajných služeb na významné členy nových elit, konec československé státnosti, kupónová privatizace či vzestup organizovaného zločinu -- jí sedmnáct let po sedmnáctém listopadu 1989 vynesly v některých kruzích pojmenování textilní převrat.

Čím dále od skonu komunistického režimu, tím více je buď tragikomických mobilizačních pokusů o "dokončení revoluce" nebo snahy o objektivnější hodnocení tzv. tranzice. Zkušenosti jsou, zdá se, nepřenositelné, kritika vygenerovaných vůdců leckdy i po letech obtížná. V žádném případě by se ale neměla stát bezobsažným faktem v učebnici nezáživně vyučovaného dějepisu a téma by konečně mělo vstoupit, spolu s vývojem devadesátých let, do kritické veřejné diskuze. K něčemu výročí uznávané historické chvíle v každém případě je: šprýmovní pamětníci prý podle volání sedmé velmoci vnímají blížící se podzim.