1. Je jistě pravda, že "diverzní a osamocené bojové skupiny žádné armády" nemají v popisu úkolů brát zajatce, a v "nevyrovnaném boji" si málokdo dopřává "luxus brát zajatce". Nepopírám, že se v různých nepravidelných střetech (zejména mají-li charakter občanské války) málokdy berou zajatci, a že se vraždí bez větších morálních zábran - vítězům se to obvykle odpustí (občas, i když spíše zřídka, jsou za to dokonce i vyznamenáni), poražení skončí obyčejně před soudem.

Jenže o tuto "relativizaci" problému a jeho přenesení do roviny hodnocení právě, podle mého názoru jde. Jsem přesvědčen, že v žádných předpisech nebo řádech - přinejmenším pokud jde o naší armádu - není takové jednání dopředu legalizováno (nemám na mysli dodatečné legalizace typu Benešových dekretů nebo "zákona o protiprávnosti"). Pokud se mýlím, rád se nechám právnicky vzdělanějšími autory (mezi něž počítám i J. Sýkoru) poučit.

2. Nevím, je-li skutečně rozlišovacím znakem terorismu, že si "záměrně vybírá nevojenské cíle a mstí se tak, aby způsobil co největší škody těm nejzranitelnějším", jak uvádí Jan Sýkora. Výbuchy náloží u iráckých policejních stanic jsou obvykle nazývány terorismem (ačkoliv jistě nejde o nijak zvlášť snadno zranitelné cíle), zatímco bombardování Drážďan nebo Hirošimy (byť šlo v zásadě o nevojenské cíle a bylo postiženo mnoho "nejzranitelnějších") obyčejně za terorismus nepovažujeme. Ostatně věřím, že mnozí teroristé by dali před sebevražednými atentáty přednost posílání "chytrých střel" na velitelská centra svých "nepřátel", kdyby takové střely měli. Myslím, že by otázka definice terorismu stála za širší -- a odideologizovanou -- diskusi.