Čím tvrdší je povolební boj o rozdělení podílu na výkonné moci, tím rychleji a důsledněji se na voliče zapomíná. Politici se ovšem zaklínají odpovědností vůči voličům, která je prý nutí usilovat za každou cenu o vliv na výkonnou moc, aby mohli prosazovat své volební programy, ale ve skutečnosti myslí především na sebe. Zájem státu při tom přichází zkrátka. Sedm měsíců dohadování politických špiček o ustavení orgánů sněmovny a vytvoření vlády přineslo dosud nevídané plýtvání intelektuálním potenciálem a energií zvolených zástupců lidu, jež voliči určitě nezvolili proto, aby mařili čas spory o podíl na výkonné moci a utráceli peníze daňových poplatníků na financování své činnosti, která nepřináší žádný užitek.

Voliči nemají jinou možnost, než přihlížet a pohrdat. Nemají žádný nástroj, jímž by zastavili neplodné mletí politického mlýna naprázdno. Vada je zakleta ve vlastnostech zavedeného systému tvorby politiky a dělby moci mezi politické subjekty, popř. v pravidlech jeho fungování. Stav, kdy se politici dlouhodobě zabývají něčim, co nepřináší společnosti žádný užitek, se může kdykoli opakovat. Vytlačení občanů do postavení pasivních diváků, bezmocně přihlížejících politickému dění, se dostává do stále hlubšího rozporu s důsledky zpřístupnění moderních informačních technologií, využívajících počítače a internet, které výrazně zvyšují způsobilost občanů získávat a vyhodnocovat informace o věcech veřejného zájmu, vyměňovat si názory o nich a spolurozhodovat při jejich řešení.

Občané se postupně emancipují do postavení aktivních činitelů průběžného řešení problémů správy věcí veřejných. Naproti tomu panování uzavřeného systému politických stran se stále více stává překážkou efektivní správy státu. Proto, a také pro hromadící se projevy nefunkčního uspořádání kompetenčních vztahů mezi subsystémy státní moci, vyžaduje stávající politický systém revizi a nové legislativní nastavení pravidel jeho fungování, zahrnující zavedení prvků přímé demokracie. Jejich uplatnění by znamenalo přenesení rozhodování o některých důležitých záležitostech řízení státu z rukou politických stran na občany, včetně řešení krizových stavů, kdy selhaly standardní mechanismy zastupitelské demokracie.

Politické strany se zatím do uplatnění prvků přímé demokracie nehrnou. Současný způsob vládnutí jim vyhovuje, protože při něm má úzký okruh politiků možnost dohodnout se mezi sebou a dá se kupčit s hlasy, což je nesmírně zajímavý obchod. Proto nemáme zákon o obecném referendu a raději se rychle zapomnělo na možnost zavedení přímé volby prezidenta, na kterou strany přísahaly po trapném průběhu poslední volby.

Někteří pozorovatelé chování Václava Klause při řešení současné politické krize tvrdí, že jeho cílem je dotlačit ODS k dohodě s ČSSD na ustavení vlády velké koalice. Má tak postupovat proto, že počítá s volbou prezidenta parlamentem a chce si tak zavázat ČSSD, která před červnovými volbami oznámila, že Václav Klaus nebude jejím kandidátem na úřad prezidenta v r. 2008. Pan prezident tuto motivaci svého jednání rozhořčeně popírá.

Je zvláštní, že nikoho z těch, kdo mu ji podsouvají, nenapadlo, že pod zajištěním širší podpory pro druhou Topolánkovu vládu se může také skrývat jemný pokyn k vynaložení většího úsilí buď o pacifikaci vzdorujícího Jiřího Paroubka nebo o dosažení dohody s komunisty. Zejména je vláda s širší podporou menším zlem, než by byla vláda koalice, vzešlé z třetího pokusu, která by vzhledem k nižšímu výskytu prvků bolševické disciplinovanosti v chování poslanců stran trojkoalice měla poměrně slušnou naději na úspěch, podpořena více než 1-2 přeběhlíky.

Je možné, že pan prezident netouží tolik po společném vládnutí s Jiřím Paroubkem, jak mu někteří novináři podsouvají. Václav Klaus by musel trpět Alzheimerovou chorobou na to, aby zapomněl na elegantní způsob "odstřelení" jejich vlastního prezidentského kandidáta Miloše Zemana sociálnědemokratickými intrikány a spoléhal se na to, že si je koupí, když jim nepřímo přihraje pár křesel ve vládě velké koalice. Jeho nechuť jmenovat vládu s nezajištěnou podporou je spíše dána vědomím, že by při legislativní činnosti šla od krize ke krizi a tudíž by vládla neefektivně.

Způsob, jakým přijal Václav Klaus Topolánkův návrh, je aktem zkušeného politického praktika, "technologa moci", který chce i sám sobě ušetřit ústavní krize, jež by panování vlády s tak slabou podporou provázely. Možná měly jeho výhrady také význam jemného pokynu Mirkovi Topolánkovi, že prezident není jen kladeč věnců a závažná rozhodnutí, na nichž spolupracuje s předsedou vlády, se sluší před oficiálním jednáním probrat soukromě. Hovoří-li se v ústavě o návrhu, pak z obsahu slova samého vyplývá, že návrh na jmenování ministrů není pokyn, jenž by prezident musel přijmout bez odmlouvání.

Přístup praktika je cítit i z prezidentových výhrad k jmenování senátora Karla Schwarzenberga ministrem zahraničí. Pochybuji, že by měl Václav Klaus výhrady ke kvalitě jeho osobnosti. V jeho prospěch hovoří jeho rozsáhlé mezinárodní styky, prestiž i zkušenosti z řízení Kanceláře prezidenta republiky, jež by mu v mnoha případech usnadňovaly řízení resortu. Jak sám ironicky prohlásil, Rakousko by nám určitě kvůli němu válku nevyhlásilo a -- nyní již zcela vážně - možná by právě díky svým rakouským známostem uhladil hrany některých česko-rakouských sporů.

Na druhé straně by ale byl permanentně podezírán z podpory rakouských zájmů u nás a je pravděpodobné, že by byl skutečně obtěžován žádostmi, aby jim zjednal zastání. Tím nechci říci, že by se nechal zneužít proti zájmům státu, ale byl by štván podezíravci a pomlouvači, kteří u nás rostou jako houby po dešti. Karel Schwarzenberg snad časem pochopí, že pro klid jeho duše by bylo lepší ministrem zahraničí nebýt. Zelení by ho měli využít v jiném resortu .

Zvolení kteréhokoli prezidenta nepřímou volbou parlamentem je výsledkem vyjednávání, které je obchodem svého druhu, někdy dosti špinavým. I Václav Klaus za své zvolení platil -- např. stejně jako ostatní kandidáti se musel vyjádřit ke svému názoru na institut milosti prezidenta republiky, přičemž se ke škodě nevinně odsouzených zavázal udělovat milostí "jako šafránu", nezbylo mu, než pozvat Miroslava Grebeníčka na balkon lánského zámku, atd.

Trojkoalice mu nyní zcela otevřeně nabídla jiný "obchod": učiní přímou volbu prezidenta součástí svého vládního programu, čímž mu otevře cestu ke zvolení bez nutného handrkování s politickými stranami. Je to velký ústupek ze strany ODS, která dosud přímou volbu prezidenta odmítala. Záměr má naději na úspěch, protože ČSSD ohlásila úmysl předložit vlastní legislativní návrh, jehož přijetí přímou volbu umožní. Přímá volba prezidenta by tak měla zajištěnu pohodlnou většinovou podporu.

Předpoklad, že by byl Václav Klaus v přímé volbě zvolen, má oporu v průzkumech veřejného mínění a absenci jiného, na politickém nebi jasně viditelného možného kandidáta srovnatelných kvalit. Paradoxně je ale možné, že Václav Klaus nebude touto skvělou nabídkou potěšen a nenechá se jí oblomit. Účelovost z ní totiž čouhá jako sláma z bot. Její předložení za daných okolností je stejnou neobratností slona v porcelánu jako Tlustého oznámení o žádosti o milost pro trestně stíhané manažery Nomury. Pokud by pan prezident na nabídku reagoval upuštěním od svých výhrad ke složení Topolánkovy vlády, neubránil by se nařčení, že se nechal koupit.

Mimo to je o něm známo, že je principiálním zastáncem nepřímé volby prezidenta. Obává se, že přímá volba prezidenta by se stala marketingovou záležitostí, která by snížila důstojnost prezidentského úřadu. Na tomto stanovisku zatím vždy trval, ač nemůže nevědět, že by ho lidé zvolili velmi rádi. Kdyby šel jen za svým prospěchem, jak se mu podsouvá v souvislosti s odmítáním vlády s nezajištěnou podporou, jistě by politickým stranám připomínal jejich dobrá předsevzetí, učiněná po poslední volbě prezidenta.

Mám obavy, že veškeré intelektuální úsilí, které bylo vyplýtváno kvůli Topolánkově neobratnosti a prezidentově "neposlušnosti", je zbytečné. Zřejmě se nevyhneme změně volebního zákona a předčasným volbám. Bylo by ale dobře, kdyby politické strany, účastnící se frašky zvané "ustavení vlády ČR po volbách r.2006", nezapomněly na záměr zavést přímou volbu prezidenta a vrátit tak voličům kus politické moci, která jim patří, a kterou jsou schopni vykonávat bez berliček oligarchie partajních sekretariátů novodobé "národní fronty". Pokud by výsledkem současné politické krize bylo zavedení přímé volby prezidenta, mohli bychom si připomnět přísloví "všechno zlé je k něčemu dobré".