Nejen mne, ale i ženy okolo mě uráží, kdykoliv nás někdo hází do jednoho pytle s notorickými alkoholičkami, prostitutkami, semetrikami typu nacistických dozorkyň a uječenými hysterkami, s exhibionistkami, s rozmazlenými princezničkami, línými paničkami, s cukrujícími kalkulačkami, hygienickými perfekcionalistkami nebo s pavlačovými kádrovačkami. Tolik let se tomu bráníme, ale je to jako házet hrách na zeď, člověk po něm jenom uklouzne a natluče si. Co s těmi ženami máme my společného kromě pohlavních orgánů ? Vůbec nic.

A protože se nás netýká ani nákupní horečka, hory cukroví, natož předvánoční úklidové běsnění, měly jsme my neprovdané a tudíž nezodpovědné hospodyně dost času na diskuze nad zveřejněnými články posledních dnů. Nejdiskutovanější byl od pana Víta a na ten budu nejvíce reagovat.

Děkuji panu Vítovi, že nám tak pěkně ukázal jednu z příčin umožňující domácí i pouliční násilí v české společnosti. Není jediný, kdo tyto názory sdílí. Dovolte mi tedy, abych všechny věřící tomuto sadistickému nesmyslu vyvedla z omylu. Kurzívou cituji slova pana Víta z článku "Na mlácení musí být vždycky dva".

Kromě sexuálních praktik typu sado-maso a některých druhů sportů neznám nikoho, kdo by se nechal mlátit dobrovolně. Násilník se své oběti neptá, zda chce nebo nechce. Jestliže se oběti nikdo na souhlas neptá a ona není schopná se ani ubránit, pak se MUSÍ nechat mlátit, protože ji nic jiného nezbývá. Vyhrává silnější a slabší zůstane zmlácený. Násilí je otázka schopnosti či neschopnosti zvládnout vlastní emoce, obrana je otázka schopnosti či neschopnosti zvládnout prvotní šok napadeného a pak se bránit nebo utéci, pokud je kam. Násilník si proto vždy vybere osobu slabší a to nemusí být pouze žena, domácí násilí se týká také dětí, důchodců i slabých mužů. Násilí může páchat (a také se to skutečně stává) i statná, fyzicky zdatná žena na slabším muži. Pokud pan Vít a jeho dcera ovládají některý druh sebeobrany nebo mají vojenský či policejní výcvik, pak oproti ostatním občanům mají výhodu možnosti obrany a mlátit se nechat nemusí. Jinak mají smůlu a já jim přeji, aby se s násilím jakéhokoliv druhu i nadále nesetkali.

Napadení, ať čekané nebo nečekané, vyvolává u přepadené osoby prvotní šok a jím způsobenou následnou krátkodobou nehybnost. V momentu překvapení není napadený člověk schopen ani myslet natož jednat. Pan Vít a jemu podobní, tedy lidé, kteří nikdy přepadení, šikanu ani násilí nezažili, si neumí něco takového jako je paralyzované tělo ani představit. Já takové situace trénuji 2x týdně v tělocvičně a mám bohatou praxi z dětských pouličních rvaček, neboť jsem vyrostla uprostřed bitev dvou pouličních part, a nebyla to žádná knoflíková válka. Vím o tom tedy své.

Jen málokterý jedinec má v sobě takovou ohromnou dávku vrozeného vzdoru, že se hned po první ráně dokáže instinktivně ohnat. To ale ještě není účinná obrana, je to pouhé instinktivní krytí, které se dá naučit. Mají ho všechny týrané děti, které si pokaždé, zahlédnou-li něčí zvednutou ruku, kryjí vlastní rukou obličej, ucukávají při každém nečekaném dotyku a choulí hlavu mezi ramena. Zbavit se šokového syndromu je možné dlouhodobým cvičením a je základním předpokladem každé sebeobrany. Ale věřte mi, že z hodin sebeobrany dobře znám to prvotní leknutí, když se mi nečekaně objeví chlapská pěst před nosem, protože je to otázka zlomku vteřiny. Ani dlouhodobým výcvikem a s veškerou ohleduplností "jakobyútočníka" není bránící se člověk schopen 100% zabránit občasnému zranění.

Žádný netrénovaný člověk -- ať muž, žena, dítě či stařec není schopen samostatné obrany proti fyzicky zdatnému násilníkovi navíc posíleného alkoholem. Ani fyzicky zdatná a trénovaná žena není schopná se vymanit z pevného sevření fyzicky zdatného muže. Ani dobře vycvičený a fyzicky zdatný policista si na agresora netroufne sám beze zbraně. Proto se také policie nijak nehrne do zásahu domácího násilí a raději čeká, až násilník vychladne a unaví se. Je to smutné a pan Michal Musil z Prahy má naprostou pravdu se svým příběhem, policisté se totiž násilníků opravdu bojí. Jak si pan Vít se svou dcerou představují, že oni by si hravě poradili ? To opravdu nevím.

Druhým základním předpokladem účinné obrany je schopnost protiútoku. A to je strašně velký problém pro člověka vychovaného v civilizované společnosti k tomu, že nesmí na nikoho útočit. Ženy to mají ještě těžší o mateřský instinkt, který jim velí chránit dítě i za cenu vlastního poškození zdraví nebo života. Žena je schopná se nechat zmlátit nebo i zabít, aby své dítě ochránila. Netvrdím, že to platí 100% pro všechny ženy. Bránit se protiútokem dokáže člověk buď stejně agresivní jako je útočník nebo člověk nacházející se v návalu naprostého zoufalství nebo člověk, kterému strach o život "přepne" rozumné uvažování na pud sebezáchovy. To se ale napoprvé nikomu nepodaří, k zoufalství vede velmi dlouhá cesta, dobře popsaná paní Martykánovou.

Byla bych ráda, kdyby nám pan Vít a jeho dcera mohli alespoň teoreticky popsat, jak by se v případě napadení bránili a jak by útočníka vyhodili v trenýrkách na ulici. Já si to představit neumím a ani se svými praktickými zkušenostmi bych to nedokázala. Jsem naprosto přesvědčená, že by ještě rádi nejenom poslušně snídani udělali, ale ještě by ji na příkaz přinesli násilníkovi až do postele.

Posuzovat jakoukoliv společnost podle filmové nebo seriálové tvorby považuji za hloupost. Některé prvky z reálného života se v nich jistě vyskytují, ale jako celek je to jenom vymyšlená umělecká fixe sloužící pro pobavení diváků a pro zisk, třebaže ne vždy jistý. Existují samozřejmě lidé, kteří se nechají filmem nebo seriálem inspirovat, třeba v oblečení, účesem, nějakou rekvizitou, bonmotem či gestem. Znám i rodinu, která si přebudovala svůj dům podle Dallasu. To ale ještě neznamená, že tak žije celá společnost.

Posuzovat domácí násilí podle jedné vymyšlené seriálové postavy, k tomu se snad ani nedá nic říci. Ještě tak nějaké realityšou dokáže nabídnout něco ze života, ale tak úplně vážně se to také nedá brát, neboť před kamerou je to přece jenom něco jiného nežli doma v soukromí.

Opak je pravda. Slabý a zbabělý jedinec nikdy nenajde k útoku ani sílu ani odvahu, agresorem se stávají ti silní a sebevědomí jedinci. To ovšem neznamená, že každý silný a sebevědomý jedinec musí mít násilnické sklony. To netvrdím. Velkým omylem je rozšířený názor, že frustrovaní zbabělci útočí. Zbabělec používá záludností, podrazů a různých švindlů k pomstě, ale samostatného přímého útoku nebude schopen ani v případě, že bude fyzicky zdatný. Zbabělec jedná zásadně ve skupině. Naši skinheadi nám to rádi předvádějí. Jsou silní a sebevědomí až příliš, ale jenom ve skupině nebo doma na maminku.

Násilí se dopouštějí také mnozí vysoce postavení lidé, často s vysokoškolským vzděláním, majetní a sportovně aktivní. Těm tedy síla ani sebevědomí rozhodně neschází. Znám takové jedince i ve svém okolí. Být silný a sebevědomý není totéž jako být čestný a vyrovnaný. Silný a sebevědomý umí být kdejaký pitomec.

Pan Vít nám bohužel nenapsal, jakou má o útěku představu. Kam má utéci malé nerozumné a bezbranné dítě nebo špatně pohyblivý důchodce ? Má jít zmlácený muž na policii, aby se mu tam všichni vysmáli ? Umí si vůbec pan Vít a jemu podobní představit, jakou má tělo pohyblivost po tvrdých ranách pěstí či kopancích ? Jak se s takovým zraněním rychle utíká ?

Z tělocvičen dobře znám, že stačí malá nepřesnost a člověk si natluče sám i bez cizího zavinění, natož když narazí drobná jemná ruka na tvrdý špičatý chlapský kloub. Bolestivé opuchliny a prasklé žilky jsou těmi nejmenšími úrazy, na které si člověk brzy zvykne. A domácí násilí začíná drobnostmi, které se brzy zahojí a dají se omluvit výjimečností. Doporučovala bych panu Vítovi i ostatním takto smýšlejícím, aby navštívili nejbližší sportovní oddíl se zaměřením na bojová umění, sebeobranu nebo řecko-římský zápas, a požádali o zkušební lekci, jistě rádi vyhoví.

Ani trvalý odchod ze společné domácnosti není jednoduchý. To zná každý člověk, který se alespoň jednou rozváděl nebo se stěhoval mimo obec svého dosavadního trvalé bydliště. Pokud žena nemá příbuzné či přátele, kteří by ji mohli u sebe ubytovat na delší dobu, příliš možností už nemá. Azylových domů je zatím velmi málo a pobyt v nich není možný natrvalo. Ubytování a finanční zajištění je ten nejvážnější problém, se kterým si některé ženy nevědí rady. Naše zákonodárství oběti násilí příliš nechrání. "Kam jít a z čeho budeme žít ?" -- to je zásadní otázka, na kterou musí každá oběť nejdříve najít odpověď. Škoda, že nám pan Vít něco praktického neporadil. Ani s novým zákonem proti domácímu násilí to nebude zase tak jednoduché, jak si mnozí představují, ale bohudíky alespoň za to.

Dnes by každý člověk měl vědět, kam se v případě domácího násilí může obrátit o radu a o pomoc. Někdy jako první krok stačí zajít na sociální odbor nebo na nejbližší faru, najít informace na internetu. Především ale musí oběť násilí vědět, že tato společnost bude chránit ji a nikoliv násilníka, tak jak se to dělá dosud.

Kdyby dnes každý týraný člověk -- ať už žena nebo muž, poslechl pana Víta, o bezdomovce bychom na ulici zakopávali.

Přestože pan Vít píše o ženě z nějakého stupidního seriálu, který se skutečnému životu nejspíš ani nepřibližuje a je pouhým seriálovým "oblbovákem", taková věta ve mně vzbuzuje vzpomínky na socialistické praktiky. Kolikrát jsem takovou větu v životě slyšela, kdybych byla poslušná, ohnula hřbet, zavřela pusu, do ničeho se nepletla, ničeho si nevšímala a nechala si všechno líbit, tak se mi nikdy nemohlo nic stát a žila bych úplně jiný život. Kdekdo mi to vtloukal do hlavy. Kdekdo mi vnucoval názor, že jsem si nic jiného nežli své tresty nezasloužila. Možná, že jsem podle pana Víta také masochistka, možná, že političtí vězňové byli masochisté ještě větší, možná že je masochistický celý náš národ, když před nacisty, komunisty ani před spřátelenými vojsky neutekl a zůstal doma. A co jiné národy, nechávají se dobrovolně terorizovat a zabíjet, protože se jim to líbí ?

Proč se neseberou a neutečou někam jinam ? Tuto otázku si bohužel u nás klade mnoho lidí, aniž by si uvědomovali, že tím vlastně podporují a schvalují násilní, neboť stojí na straně agresora a dávají mu do rukou právo násilí konat. Opravdu si oběť nic jiného nezaslouží kvůli své neschopnosti se bránit a kvůli setrvávání v místě bydliště, přestože nemá kam utéci nebo k tomu nemá finanční prostředky ? Bohužel takové názory dost často slýchám nebo čtu na internetových diskuzích. Já to považuji za zbabělost a cynismus -- když nelze nic učinit proti násilí, odsuzuje se a obviňuje oběť, neboť ta už prokázala, že se nedokáže bránit. Morálka postavená na hlavu.

Dovolím si jeden citát : "Cynismus je umění vidět věci takové, jaké jsou, a ne takové, jaké by být měly ." Oskar Wilde

Násilí postavené na myšlence : "Když se ti to nelíbí, můžeš jít !", se běžně používá na pracovištích i v místech bydliště. Pro mě je to sprosté vydírání. Ani úřady ani bezpečnostní složky nejsou schopné ani ochotné s násilníky cokoliv udělat. Za prvé k tomu nemají zákonné podklady, za druhé je k tomu nikdo nenutí. Psychické násilí vůbec nikoho nezajímá a u fyzického si navíc kdekdo myslí, že si to oběť určitě zasloužila. O samotrýznění jsme si nedávno mohli přečíst i v BL jako o způsobu mučení. Konečně, vždyť bezmocnost občanů je nejspolehlivější prostředek k udržení moci.

Minulý týden se o postoji společnosti k násilí přesvědčili herci Vendula Kasalická z Divadla Husa na provázku a Lukáš Matěj z JAMU, kteří sehráli několik scének v centru Brna. V případě napadené ženy před supermarketem herečce pomohla až po 13 minutách žena, jinak všichni jenom očumovali. Kolik z nich nadržovalo Lukáši Matějovi ? Kdo si nemohl přečíst pondělní MF Dnes, může najít informace ZDE

nebo přes vyhledávač s otázkou : "Podívej se, on ji bije!"

Život v klukovské partě, s kamarády na vandrech, schůzování v politické straně, život mezi živnostníky a drobnými podnikateli, práce v mužském manažerském týmu -- to už ženskou pořádně otrká. Věřte mi, že ženská hrdost je to poslední, co ženě v případě slovního či fyzického útoku pomůže. Ženská hrdost je v mužském kolektivu jako červený hadr pro býka. Žena má jenom tři možnosti -- buď si to nechá nedůstojně líbit, nebo se bude s rizikem neúspěchu či následného trestu nebo i kolektivního opovržení bránit, nebo může hrdě odejít. Pak tam ale nemusela vůbec chodit. A o to jde především -- dostat ženu z kolektivu pryč. "Vyštípat ji." Urážky, ponižování, výsměch -- to jsou zbraně českých mužů vůči ženám, které by jinak ani květinou neuhodili.

Paní Ryšánková má pravdu - mlátit (pěstí nebo slovy -- obojí bolí stejně) ženy je mezi českými muži rozšířené hobby. Stačí bydlet v paneláku, projít několik konkurzů na manažerské místo, absolvovat manažerské či obchodní školení, dostat se mezi politiky -- urážek, ponižování, posměchu a diskriminace si žena užije až dost, křiku od sousedů také.

Hrdý může být člověk na ledacos, na svůj dům, na své děti, na svou práci, na naklizenou domácnost, na to jak rodině chutná, na svou zahrádku, na své králíky, na svou firmu, na své tělo, na své vědomosti a na spoustu dalších věcí. I hrdý člověk však může snadno přijít k nedůstojnému monoklu.

Trochu mi to připomíná sekretáře Atakdáleho z pohádky "Byl jednou jeden král". Ten také říkal : "Za prvé nevím, co to je, a za druhé mě to uráží." Doporučuji ke shlédnutí, bude se vysílat na Primě v neděli od 20,30 hodin. Ať se každý s takovým názorem na sebe podívá. Občas podobné názory čteme i v těchto BL : "Já tomu sice nerozumím, ale odsuzuji to." Až znovu budeme číst dlouhý názor na něco, co autor nezná, nikdy neviděl ani nezažil, čemu vůbec nerozumí, vzpomeňme si na Wericha a Buriana v nočním úboru.

Pana Víta mohu ubezpečit, že tváří v tvář beznadějné ztrátě domova, možnosti obživy nebo ohrožení vlastních dětí by se podvolil. Hlad, zima a těžké černé svědomí by ho naučily. Změkli i jiní a pro mnoho méně, třeba pro možnost ztráty zaměstnání nebo společenského postavení. Mnoho jiných, kteří si něco nenechali líbit, zaplatilo za svůj vzdor svým zdravím i životem, ztrátou svobody, rodiny, domova. Byl by pan Vít opravdu ochoten obětovat cokoliv nebo nám jen furiantsky lže ? Nebo nevědomky obelhává sám sebe i svou rodinu ?

Na závěr

Denně si můžeme přečíst zprávy a jejich analýzy o násilí páchaném ve světě. Je to daleko a za kritiku se nikomu nemůže nic stát. Mnozí lidé mají po přečtení takových zpráv dobrý pocit, že se jim žije lépe a šťastněji. Že jsou lepší a civilizovanější. O násilí ve své vlastní zemi se už zajímáme méně a pokud vůbec, bereme ho jako samozřejmost.

Možná je to tím, že jsme v násilí vychováváni. Kolik dětí bylo a je doma bito z rodičovské lásky jako součásti výchovy ? Taková láskyplná výchova řemenem, jak ji nádherně popsal Karel Poláček v knize "Bylo nás pět". Kolik dětí je trýzněno zavíráním do sklepa, odpíráním jídla nebo pohybu ? Kolik dětí zná televizní obrazovku dříve nežli nočník ? Všichni jsme byli vychováváni v přesvědčení, že neposlušné děti sežere vlk, odnese čert, upeče ježibaba, unese čaroděj, odnese Polednice, utopí vodník. Nikdo nám ale neřekl, že vlci a všichni ti ostatní zloduchové jsme my lidé. Že to my se navzájem unášíme, topíme a požíráme. Že hrdina není ten, kdo zabije nejvíce nepřátel, ale ten, kdo zabije v pravý čas svého vlastního draka -- svůj strach, svou pýchu, svou závist, nenávist, touhu po pomstě, svou aroganci, svou nadřazenost, svůj pocit práva ničit druhým lidem život. Takové právo ale nikdo nemá. Ani doma ani nikde jinde.