"Kožichy," usmál se Laška. "Vždycky je něco nejdůležitější, jednou brilianty, pak auta, pak kožichy... Vzpomínáš na toho komunistického tajemníka Majlanta a jeho ženu? Kradené kožichy jim zlámaly vaz... A takovou dělali pěknou politickou kariéru. Myslím, že je práskl Bláznivý... Konkurovali mu."

"Ať se mezi sebou třeba sežerou, Majlant nebo Bláznivý. Byli blbí," řekl Bergman. "Mysleli si, že jsou baroni. Podívej se na mě: přišel jsem z Osvětimi s holou prdelí, rád, že mám hlavu na krku -- a už mám zas pár milionů. Ovšem, to neříkám každýmu."

Jenže říkal, jak Laška věděl.

"Ehm, pane doktore," ozvalo se za Laškou, "myslím, že pan velvyslanec Steinhardt právě dorazil, tamhle ho máte..."

Byl to hotelový recepční Balíček, zvláštní figura, nasládlý ulíznutý seladon, který vždy tajemně naznačoval, že kdysi vedl docela jiný život. Laška se obrátil a viděl, že se k recepčnímu pultu právě přiblížil hubený vyšší muž v elegantním plášti, zřejmě velmi kvalitním. O takovém plášti sníval Laška v terezínských nocích, vedle whisky, starých vín, ručně šitých polobotek z telecího boxu, dalekých cest a snědých mulatek.

"Excelence?" uklonil se recepční.

"Panečku," hvízdl tiše Bergman, "má kabát z vikuní srsti."

"Z čeho?" pozastavil se Laška.

"Vikuní, to je zvíře, něco jako lama, Jižní Amerika," opakoval Bergman, "mně to můžeš věřit, jsem v textilní branži léta, takovej kabát jsem neviděl deset let. Ježiš, to je kvalita..."

"Promiňte, Excelence," zastavil Laška muže ve vikuním plášti.

Americký velvyslanec, který trávil několik dní na lázeňských kůrách, se na Lašku a Bergmana díval bez zvláštního zájmu. Usmíval se sice, ale měl unavené a jaksi vzdálené oči, chladné a osamělé.

"Spěchám," řekl Steinhardt, "čeká mne dcera, pánové, a dámu nesmíme nechat čekat. Oč jde?"

Laška si s překvapením na hranici zděšení uvědomil, že velvyslanci je kysele a nepříjemně cítit z úst. Má snad umělé zuby a spěchá si je vyčistit? Propláchnout pod kohoutkem?

"Rádi bychom vás pozvali jednak na schůzku našeho Rotary klubu -- pokud jsme správně informováni, jste významným členem tohoto společenství -- a pak na ples Lázeňského klubu, Excelence. Vaše přítomnost by pro nás všechny znamenala velké povzbuzení, zejména v této složité době..." řekl Laška (věty v angličtině si předem připravil) a předal Steinhardtovi pozvánku, napsanou na ručním papíře, na obálce nechal Zíma vytisknou malý, zlatý emblém s tryskající fontánou a písmeny LK.

Steinhardt si prohlédl obálku, ale neotevřel ji.

"Lituji, ale schůzky klubu se zúčastnit nemohu... A ples... Nejsem žádný tanečník," řekl, "ale dcera tančí ráda, bylo od ní laskavé, že se obětovala a jela sem se mnou, musím pro ni také něco udělat. Děkuji za pozvání, na chvíli se zastavíme."

Protože Bergman viděl, že diplomat chce odejít, rychle se zeptal:

"Pane velvyslanče... Co soudíte o politické situaci? Jsme všichni hodně nervózní, atmosféra je tak napjatá..."

Steinhardt se trochu povýšeně usmál. Nechtělo se mu mluvit o politice, pomyslel si Laška, a když velvyslanec začal hovořit, ustoupil raději trochu stranou jeho dechu.

"Mohu vás ujistit, pánové, že nemusíte mít žádné obavy, všechno se pohybuje v rámci běžného politického života," řekl Steinhardt, dívaje se trochu nad Bergmana, někam k lustrům a varhanám, "demokracie v Československu je pod záštitou Spojených států nedotknutelná. Nezneklidňujte se zbytečně."

Podal jim ruku - byl to pevný, americký stisk - a odcházel od nich rychlým, ale klidným a lehkým krokem. Laška si všiml, že má na nohou opravdu ručně šité střevíce z telecího boxu. Pocítil závist, spojenou s nenávistí, zahnal obě a zašeptal:

"Good luck."

Ale to už velvyslanec nemohl slyšet.

Šli podél řeky, ze které stoupala v mrazu pára.

"Když tohle řekne americkej vyslanec," vzdychl Bergman, "tak by tomu člověk pomalu věřil, že?"

"Může mít svoje informace," odpověděl Laška nejistě. "Přece velmoc musí mít nějaké tajné služby, špiony a tak..."

Protože se právě kradmo podíval vlevo do vedlejší ulice, kde i v tuto večerní dobu naplno zářila všechna světla oken komunistického sekretariátu, nechal si své pochybnosti pro sebe.

"Velká je džungle a malé je mládě," řekl místo toho.

"Prosím?" podivil se Bergman.

"To je jen citát... Nápad."

Bergman už se dál nezeptal, protože se ohlédl, ukázal prstem do přítmí a řekl vzrušeně:

"Podívej, to je přece ten..."

"Kdo?" ohlédl se Laška. "Ale ano, to musí být Eduard Hošek... Ten herec, ne? Ale kde se tu bere?"

"Pokud vím," odpověděl Bergman, "říkal mi někdo, že do Palace Hotelu se nastěhovala nějaká filmařská výprava. Budou tu natáčet film."

"Vhodná doba, je málo hostů," pravil Laška a přestal o tom přemýšlet. Vrátil se k citátu z Kiplingovy Knihy džunglí a přemýšlel o něm. Ano, to byl vhodný podnět k projevu, který měl pronést na plese.

2.

Byl to velmi zvláštní ples, jak později říkala většina hostů. Někteří vzpomínající soudili, že to byl mimořádně noblesní ples, byť poněkud turbulentní, a že byl asi na dlouhá léta takový poslední, někteří ho srovnávali s tancem na sopce, která se chystá k výbuchu, a jiní, ke kterým patřil Laška, si na ten večer vzpomínali jako na jakýsi záchvat kolektivního šílenství.

Předseda Lázeňského klubu ing. Zíma si srovnával na záchodě před zrcadlem bílého motýlka, frak mu byl trochu těsný, ale jak známo, naštěstí se frak vpředu nezapíná.

"Tento frak je opravdu odjakživa můj," řekl na vysvětlenou, "ten jsem si pořídil ještě před válkou, ale trochu jsem od té doby přibral."

"Jistě jen v ramenou," řekl bez přízvuku JUC Bohumil Doležálek, tajemník Lázeňského klubu, jinak také místopředseda městského národního výboru a člen výboru národně socialistické strany, a také -- last but not least, jak říkal MUDr.Fialka, známý pletichář.

"Kdy to dekorování spustíme, pane prezidente?" zeptal se Doležálek.

"Kolik je hodin, pane tajemníku?" odpověděl předseda Lázeňského klubu otázkou.

"Bude devět. Večeře je na půl desátou, pane prezidente, varietní program jsme ohlásili na jedenáct. Panu poslanci předáte cenu za klub vy, laudatio pronese doktor Laška."

"O čem bude vlastně mluvit?"

"O demokracii. Jmenuje se to Velká je džungle a malé je mládě."

"Cože?" podivil se předseda Lázeňského klubu.

"To je Kipling, Kniha džunglí," pravil Doležálek.

"Laška je na své mládí velmi schopný," poznamenal ing. Zíma.

"Vincenc Laška je mladý, ale schopný," řekl Doležálek. "Někteří říkají, že lecčeho..."

Zíma se nad tím nijak nepozastavil.

"Jen mi jaksi připadá, že příliš neví, co chce," dodal Doležálek.

"Chce mít úspěch," mávl rukou Zíma. "Jako každý. Vy někdy naopak to jaksi víte až příliš dobře, Doležálku, ale nic ve zlém." A pak dodal: "Běžte se postarat o pana poslance, jestli vás o to smím poprosit."

3.

"Nice, nice," řekl ten Ind a zdálo se, že Lašku vůbec nevidí.

"Dej pryč tu pracku, prevíte," řekla Sabina česky a něžně se na něj usmála. "To je mahárádža z Barody. Totiž, není asi mahárádža, spíš něco jako ministr, ale já mu říkám mahárádža."

Ukázalo se však, že ministr či mahárádža je tak opilý, že nemůže téměř mluvit. To příliš nevadilo, protože kromě hindí hovořil jen velmi zvláštní angličtinou a většina hostů mu stejně nerozuměla.

"Vypadá hrozně," řekl Laška. "Co já s ním?"

"A taky divně smrdí, jako kdyby se pudroval karí kořením," připustila Sabina. "Chce mě myslím přefiknout, ale to se mu nepovede."

Ministr ze státu Baroda nebyl jen malý a tlustý, v tom se podobal Bergmanovi, ale byl také velice zpocený. Nebyl na setkání s chladným počasím a alkoholickými nápoji dostatečně připraven, a to způsobilo, že podlehl naráz obému. Byl opilý a kašlal. Vlasy a vousy měl černé až do modra a na většině prstů těžké zlaté prsteny s velkými, až příliš velkými kameny, i když byly bezpochyby pravé. Jeho kulatému břichu nedodal ani lesklý hedvábný smoking příliš mnoho elegance, Laška mu ale zazáviděl krémově bílou hedvábnou smokingovou košili, jistě londýnskou, po jaké on sám už dlouho a marně toužil.

"Very nice," zdůraznil mahárádža, ale nebylo jasné, co má na mysli.

"Je tvůj," řekla Sabina.

Seděli u malého stolku nedaleko schodiště, Laška měl v kapse papír se svým projevem. Všiml si, že se Ind pokusil položit ruku Sabině na stehno, hodně vysoko na stehno, šlo mu to snadno, protože Sabina měla mušelínovou sukni na obou stranách prostřiženou, ale Sabina bděla, a tak jeho hnědou zpocenou tlapku okamžitě odstrčila.

"Sabino, co s ním mám dělat?"

"Nevíš?" zadívala se na něj užasle hnědýma očima. "Je to činovník státu, který je stejně velký jako tahle země, možná malinko větší, ale rozhodně má víc obyvatel... Ty přece mluvíš anglicky, máš kinderstube, třeba bys u něj ve státu Baroda mohl být ministerským předsedou?"

"Nice, nice," řekl maharadža a usmál se na Lašku.

"Very nice," řekl Laška. "Jak mu mám říkat?"

"Třeba Výsosti," navrhla Sabina, odsunujíc opět zpocenou hnědou ruku ze svého stehna. Unavený číšník rozléval sekt do šesti řad štíhlých sklenic na stole s bílým ubrusem.

Laška se zamyslel. Ovšem, proč by nakonec nemohl být někde v Indii ministerským předsedou? Fialka by mu mohl posílat nějaká antidepresiva nebo něco proti paranoii. Ve státě Baroda by mohla stát například porcelánka nebo rukavičkářství... anebo by skutečně mohl být ve vládě, vlastně chtěl být vždycky ve vládě nebo tak nějak. Usmál se na Inda a ten vycenil dvě řady úžasných zubů.

"Where is it, Baroda?" zeptal se Laška. Představil si něco jako Tádž Mahal a sebe na bílém lehátku před budovou. Takhle si představuju svět: kartony americkejch cigaret a syn přináší mi gin...

"Možná," řekla Sabina, "bys tam mohl mít několik manželek..."

4.

Národně socialistický senátor profesor Slavomír Eliášek byl šedivý pán s bradkou, trochu se podobal kdysi zavražděnému ministru financí Aloisi Rašínovi a podle všeho nosil šněrovačku. Jeho manželka byla hezká, byť trochu baculatá - a o mnoho mladší. Když je Doležálek před třemi dny viděl poprvé, rozhodl se, že je bývalou profesorovou studentkou, a nebyl daleko od pravdy. Doležálek uvítal profesora a jeho ženu jménem Lázeňského klubu v poledne u vlaku a přivítal je jako místopředseda národního výboru.

Senátor si změřil pohledem Doležálkovu hubenou postavu -- ježaté vlasy barvy pomočené slámy, křivý nos a silné brýle pro dalekozraké. Protože neměl rád hezké muže, kteří by se mohli líbit jeho ženě, byl mu tajemník rázem sympatický. Rád si v doprovodu tohoto příjemného ohyzdy prohlédl lázeňská zařízení, a když je Doležálek zavedl do penzionu ve vilce nedaleko lázeňského komplexu, požádal, aby jeho pobyt alespoň do plesu udržovali diskrétně v tajnosti. Vysvětlil to tím, že si chce od oficialit aspoň na chvíli odpočinout, a Doležálek to nekomentoval.

"Dovolte," oslovil teď manžele u vchodu, "zavedu vás k vašemu stolu, pane poslanče. Rukulíbám, milostivá paní..."

Doležálek je zavedl ke stolu v první řadě nedaleko pódia. Posadil se na volnou židli a pokynul číšníkovi, aby hostům nalil sekt z vychlazené láhve. Sekt byl nedobrý, dobrý se špatně sháněl, ale chlazení bylo snadné -- venku mrzlo. Nedobrý sekt chutnal přechlazený lépe. Orchestr hrál zatím přitlumeně a jen orchestrální skladby.

"Kolik je tady asi komunistů?" rozhlédl se profesor po sále. Mnoho lidí se na ně dívalo a mnozí se usmívali.

"Komunistů, nebo členů strany?" zeptal se Doležálek.

Profesor-senátor se nejistě ušklíbl a přikývl.

"Ano, ano," řekl, "podivné období, pokrytecké. Také příspěvek k debatě o smyslu českých dějin."

"Dějiny mají smysl? I české?" zvedl Doležálek obočí a lehounce mrkl. Dělal to často -- z každého prohlášení tak mohl v případě neúspěchu udělat vtip. Paní Eliška na něho také mrkla.

"Je tu doktor Laška?" zeptala se poslancova manželka. "Je to manželův starý známý."

"Byl to můj řekněme žák," vysvětlil senátor. Doležálek měl dojem, že jeho žena na něj mrkla znovu.

"Je zde," řekl Doležálek, "pronese laudatio, pane profesore. Ale jeho manželku jsem zatím neviděl, což je s podivem, i když musím poznamenat, že se společenských příležitostí moc neúčastní. Bůh ví proč."

"Jak se vůbec stalo, že si ji pan Laška vzal? On, po svých zkušenostech, a Němku?" zajímal se profesor.

"Pokud vím," vysvětloval Doležálek, "znali se jaksi už z dřívějška, a když ji pan doktor našel na shromáždišti pro odsouvané, kde seděla v dešti na dřevěném kufříčku, považoval za svou povinnost jí pomoci."

"Hm," řekla Eliška, "kvůli tomu si ji ale nemusel brát."

"Neznáme jeho důvody," usmál se Doležálek, "ale například paní Sabina ten sňatek velmi špatně nesla a říká se, že jaksi z trucu se okamžitě vdala za pana doktora Fialku. Jejich manželství nepatří zrovna k ideálním."

"Nevím," zavrtěla Eliška hlavou, "jakej jste tanečník, ale jako drbna jste prvotřídní."

"Smím prosit?" vstal Doležálek.

"Zešílel jste?" zasmála se poslancova žena. "Ještě nikdo netančí. Nebudu první. Ale později vaši nabídku přijmu. Kdo je tamhle ten pán, ten, který si zavazuje botu?"

"Ach, to je právě doktor Fialka," vysvětlil Doležálek. "Psychiatr, za války byl v Anglii, o jeho lékařských schopnostech se vedou ve městě spory, ale jako piják a sprosťák je prostě fantastický."

Nastala malá přestávka, během které profesor dopil sklenici, chtěl si nalít novou, ale jeho žena mu v tom jemně a elegantně zabránila -- jen položila svou ruku na jeho. Doležálek si to gesto zapamatoval.

"Představte si, pane Doležálku," pravil profesor, "taková směšná věc se mi stala: vycházím z domu, a jako kdyby se mi podsmykla pod nohama země. Vy jste si žádného otřesu nepovšiml?"

"Jako ve všech pořádných lázeňských oblastech zde jistá seismologická aktivita existuje, ovšem neznatelná...," podivil se Doležálek.

"Bylo to velmi zvláštní... Jako zemětřesení..."

Eliška stiskla profesorovi paži.

"Nech toho," zašeptala. "Děláš ze sebe blázna."

"To bylo objektivní," řekl profesor. "Země se pode mnou zatřásla, pohnula se, co mám dělat? Vždycky jsem říkal všechno naplno. Otevřeně. Jsem takový."

Eliška ho pohladila po tváři. Někdy k tomu starému muži cítila skutečnou něhu. Ne ovšem často.

"Omlouvám se," pravil Doležálek. "Mám ještě nějaké organizační povinnosti z titulu své funkce."

5.

Laška se pokusil Doležálkovi vyhnout, ale nebylo to v lidských silách. "Nějak tady nevidím vaši paní, pane inženýre?" usmál se Doležálek.

"Odjela domů, stěžovala si na bolesti hlavy," odpověděl Laška. "Chvilku si lehne a pak zase přijede."

"Nebudete se ale rozvádět, anebo ano? Promiňte, hloupý žert... A propos, kde zůstal váš přítel pan ředitel Erazim junior, nikdy přece nechyběl na lázeňském plese?"

"Je nemocen, prosil mě, abych ho omluvil...," řekl Laška. "Ještě někdo vám chybí, nebo už je to všechno?"

Doležálek zavrtěl hlavou.

"Nic ve zlém, pane doktore," řekl. "Já už jsem taková chodící nůše na informace. Profesní pokřivení. Dobrý tajemník nebo vedoucí úřadu musí vědět všechno. Jednoho dne mohu prospět i vám... Až budete ministrem... nebo velvyslancem, vezměte si mě k sobě."

Laška se usmál.

"Naštěstí nebudu nikdy ministrem," mávl rukou.

"To nemůžete vědět," usmál se Doležálek. "Tak prosím, pojďme k pódiu. Pan prezident nás, jak vidím, již očekává."

Zíma se zastavil pod pódiem a rozhlédl se po sále. Všechno vypadalo tak dobře, jak si to při plánování představovali -- muži ve smokingu, ženy v plesových toaletách. Slavné benátské lustry Grandhotelu vrhaly své světlo na účesy i šperky se stejným zájmem či nezájmem jako na broušené sklo na stolech, pokrytých dokonalými damaškovými ubrusy. Na barvě vín nebyla jejich podezřelá chuť patrná. O ano, válka už byla minulostí a minulost zmizela jako ohořelá auta z kolonády.

"Prosím, pane presidente," pobídl ho Doležálek přivádějící Lašku.

Zíma podal Laškovi ruku a usmál se:

"Vzpomínáte, jak jsem vám kdysi založení klubu předestřel? Na takový úspěch jsme ani nepomysleli. Prosím, pojďte se mnou na scénu."

Ale Laška nechtěl.

"Až potom, až se bude cena předávat," řekl.

Prezident Lázeňského klubu se nadechl, popotáhl si manžety a za vlažného, zdvořilého potlesku vystoupil pomalu na pódium před orchestr a postavil se k mikrofonu.

"Dámy a pánové," řekl, "vítám vás na druhém plese našeho Lázeňského klubu. I tentokrát jsme vedeni jedinou myšlenkou - vrátit našim českým lázním jejich bývalou světovost. Mám dnes několik milých a potěšujících povinností... A tak mi především dovolte pozdravit první vlaštovku té budoucí světovosti, Jeho Excelenci pana Steinharta, mimořádného a zplnomocněného velvyslance Spojených států amerických."

Shromáždění propuklo v potlesk. Všichni se ohlíželi, aby celebritu zahlédli, ale nikdo nevstával. Posléze se u čestného stolu hned vedle pódia vzpřímila vysoká nosatá dívka, nápadná svou červenou sukní, a zamávala všem. Laška přeložil její slova - velvyslanec se omlouvá, byl znaven a má několik důležitých telefonů, společnost se musí spokojit s jeho dcerou a její i jeho přítelkyní, hraběnkou Cecilií Sternbergovou... Dáma s dlouhým štíhlým krkem vedle ní nepůsobila dojmem, že ji pozornost společnosti příliš těší, ani se na velvyslancovu dceru nedívala.

Rozpačitý potlesk komentovala Sabina slovy, že nos má slečna po tatínkovi, ale takovou sukni že si vzápětí pořídí rovněž. Doktor Fialka řekl, že on červenou nesnáší, jako krocani. Sabina ho pleskla po ruce.

(Steinhart se v Americe po několika letech zabil ve svém soukromém letadle, což není nic tak neobvyklého. Někteří jsou toho názoru, že je prestižnější se zabít ve vlastním letadle, než být zabit taškou padající ze střechy či polenem jako Cyrano. My nevíme.)

Ing. Zíma poděkoval slečně Steinhardtové a pokračoval.

"Dámy a pánové, chci ještě," mluvil do mikrofonu, "pozdravit druhou vlaštovku, totiž Jeho Výsost mahárádžu z Dhaipuru," usmál se, na sekundu se odmlčel a pak přednesl jméno jako nazpaměť naučenou básničku: "Sira Vivekanandu Bhailabhai Patela Baghwaního, který ozdravuje v našich historických pramenech svůj orientální žlučník!"

"Kdo mu to napsal?" zhrozil se Fialka. "Orientální žlučník!"

"Já," usmála se Sabina.

"Ty jsi mrcha," pravil Fialka pochvalně.

Tlustý Ind poslouchal s hlavou na stranu jako zaujatý tlustý baset.

"Nice, nice," zabreptal nahlas a pak něco zašeptal Sabině. Sabina se tomu, co šeptal, usmála, ale mahárádža naléhal, mával trochu vzrušeně krátkýma rukama, až vstala a přeložila jeho slova.

"Výsost děkuje. Krásná země a báječní lidé. Jen si neléčí žlučník, ale prostatu a jmenuje se ne Vivekananda Bhailabhai Patel Baghwaní, ale Kanavinanda Bhailabhai Patel Baghwaní. Ten první byl jeho bratr, ale muslimové na něj spáchali vloni atentát," řekla Sabina.

"Nice, nice," řekl Patel. "They hit him."

"Upřímnou soustrast, Výsosti, your brother..." omluvil se spíše vesele Doležálek.

"Vykašlete se na to, Doležálku, neměl ho rád," mávla Sabina rukou. Ind opatrně povstal, přešel k pódiu, vztáhl ručku k ing. Zímovi, který ji stiskl. Mahárádža se vrátil ke stolu, sepjal ruce a usmíval se.

"Dámy a pánové," klesl ing. Zíma důležitě a slavnostně hlasem, "a nyní přichází okamžik z nejslavnostnějších. Bez nových tradic pevná společnost nevznikne. Chceme takové tradice vytvářet, a proto jsme se rozhodli založit Cenu Lázeňského klubu, Zlatý řetěz zlatému charakteru, kterou dnes udělíme poprvé a hodláme ji nadále udělovat každý rok. Laudatio pronese doktor Vincenc Laška, zakládající člen Lázeňského klubu. Prosím!"

Laška vyběhl na podium jako herec a podal Zímovi ruku, následován Doležálkem, který nesl pouzdro z červeného semiše. Všiml si, že prezidentova ruka je studená a vlhká. Pak se ujal mikrofonu.

"Dámy a pánové, motto mého krátkého příspěvku zní: Velká je džungle a malé je mládě..."

"To je Kipling, že?" poznamenal dr. Zíma. Doležálek se po něm pobaveně podíval.

"Na kolonádě už dávno nestojí ohořelá auta," pokračoval Laška, "na radnici už tři roky nevisí prapor se svastikou. Část minulosti je ale s námi dosud. Nemám na mysli vily, nábytek a koberce po Němcích nebo nevybuchlé bomby v lesích. Mám na mysli jiné dědictví: nejistotu, vzájemnou nedůvěru, přízemní materialismus, úzká stranická hlediska, závist a zlobu... zkrátka džungle... Veliká džungle."

"To je dost slušná hromádka sajrajtu," poznamenal Fialka, "to samo stačí na poblití."

"Neruš. Laška to myslí vážně," napomenula ho Sabina.

"Laška je blbej," pravil Fialka klidně a téměř láskyplně. "To není žádný dědictví po Němcích, tak je to tady pořád. Hlavně, že si tu všichni říkají prezidente..."

Patel se rozhlédl po sále a zavrněl jako kotě.

"Nice, nice...," řekl. "I understand -- completely! - nothing."

"Ale i do džungle se rodí mláďata ušlechtilých zvířat. Veliká je džungle a malé je mládě...," pokračoval Laška. "Džungle může mládě pohltit, je plná nebezpečí a úskoků, zápasu o holou existenci, ale mládě se učí, učí od starších, zkušenějších, jde krok za krokem, naučí se vyhnout propasti a vlčí smečce... Naše nová demokracie je takovým mládětem. Má nepřátele a ti někdy vítězí - ale jen zdánlivě. Mládě se učí na tradici a na příkladech... Příkladem velkého učitele takových mláďat je muž, kterému se Lázeňský klub rozhodl předat jako prvnímu svou výroční cenu -- Zlatý řetěz zlatému charakteru, již budeme nyní udílet každý rok. Prosím, pane prezidente."

Doležálek otevřel pouzdro, ing. Zíma rozbalil diplom a pronesl, jako kdyby byl jménem na diplomu napsaným sám překvapen:

"Senátor Slavomír Eliášek!"

Eliška pomohla manželovi vstát a profesor se ubíral na pódium, cestou podával některým hostům pravici a na pódiu zamával do sálu. Zíma mu stiskl obě ruce a objal ho, načež mu zavěsil kolem krku zlatý řetěz připomínající ty, jaké nosili starostové a primátoři. Profesor si šperk prohlédl, políbil a přistoupil k mikrofonu.

"Děkuju!", zvolal. "Přátelé... jsem dojat, skutečně... neočekával jsem a nemám tedy slov, kterými bych... zvláště za tak pohnutých časů, jaké prožíváme... již v odboji jsme věděli a cílevědomě... velmi výstižná slova, velká je džungle a malé je mládě... ano, naše měšťanské hodnoty, neváhejme to potvrdit... je třeba vytrvat, nevzdávat se, mít pevnou naději a držet se slov našeho prvního prezidenta, velikého TGM, nebát se, nekrást... Jsem dojat, promiňte... Musíme vytrvat..."

V očích se mu objevily slzy. Laška zatleskal jako první. Mahárádža se naklonil k Sabininu uchu a něco jí šeptal. Sabina se rozchechtala a řekla Fialkovi:

"Pan Patel by chtěl ten řetěz koupit pro svou matku. Prý měla -- ta matka -- kdysi zrovna takový."

"To těžko," odpověděl Fialka, "jak znám Doležálka, kterej to zařizoval, tak je tenhle jenom pozlacenej."

"Nice, nice," řekl Patel.

Zatímco Doležálek odváděl vyznamenaného a trochu popleteného senátora ke stolu, prezident Lázeňského klubu Zíma se podíval na hodinky a přistoupil k mikrofonu.

"Dámy a pánové, za několik minut začíná v malém sále exhibice absolventek taneční školy slečny Majky Bělohlávkové na téma Labutí jezero. V jedenáct hodin podáváme v květinovém sále večeři, stoly jsou číslovány a nikdo nepřijde zkrátka. Děkuji vám!"

6.

Bedřich Somr nevěřil svým očím. Očekával, že ples pro něho bude v nějakém smyslu významný, že na něm pronikne do společnosti a jeho život se zásadně promění, ale příležitost, která se mu naskytla, jeho očekávání překonala.

Na ples se Bedřich Somr velmi pečlivě připravoval. Nejprve získal od domácího elegantní kožich, pravda výměnou za deset metráků koksu, za který zase musel dát dvě auta slušného černého uhlí. Smoking si nechal ušít, protože mu žádný ze smokingů, které našel ve vetešnictvích nebo obchodech, přes mohutný hrudník nepasoval. Bedřich byl průměrně vysoký, ale měl mocný chlupatý hrudník, dlouhé ruce, z hospodských rvaček přeražený, ale původně špičatý nos, pod nosem knírek a hranatou bradu. Potíž měl doma s motýlkem, který si jaksi neuměl a neuměl uvázat, ale pak dostal nápad. Požádal souseda, bývalého ředitele německého gymnázia, jehož před odsunem spasila česká manželka, navíc komunistka, aby motýlka uvázal sám na sobě. Vzadu pak uvázanou mašli opatrně, aby nepokazil uzel, rozstřihl, uzel sešil, a učiniv ho tak věčným, spojil oba zadní konce zavíracím špendlíkem. Vynález se mu velmi líbil a uvažoval o tom, že by zkusil takové motýlky vyrábět, správně však dospěl k závěru, že už ho jistě někdo, nejspíše v Americe, předběhl. Hedvábných smokingových košil smetanové barvy měl dostatek, protože jich našel po odchodu německého majitele na půdě obchodního domu celý tucet, ještě zabalených od anglického výrobce. Několik hodin pak věnoval leštění a lakování nové lopaty.

Když zabránil šatnářce, aby mu odebrala lopatu, a zkontroloval, že se špendlík neotevírá a motýlek drží rovně, odebral se i s lopatou k barovému pultu a tam, tam ji spatřil.

Nejprve si neuvědomil, kdo to je. Dáma došla k pultu, neohlížela se vlevo ani vpravo, luskla prstem na číšníka, objednala si skleničku koňaku, obdržela ji, se zamračeným podezřením k nápoji přivoněla, zkřivila tvář a pak do sebe pohárek obrátila. Když vytáhla cigaretu a vložila ji do stříbrné špičky, vycítil Bedřich Somr svou šanci, přistoupil k ní se zapalovačem, který kdysi získal od amerického černošského vojáka výměnou za láhev rumu, a nabídl jí oheň. Dáma si zapálila, chladně poděkovala a odvrátila se od něj -- stačil si ještě povšimnout, jak přejela pohledem lopatu v jeho rukou.

Zatímco na ni Bedřich Somr uchváceně hleděl, přešla dáma k tajemníku Lázeňského klubu Doležálkovi a pustila se s ním do řeči. Jejich rozhovor však Bedřich neslyšel. Protože si uvědomil, kdo to je, skoro se mu točila hlava.

"Rukulíbám, paní Malvíno," řekl Doležálek a vskutku jí ruku políbil.

"Poslyšte, pane tajemníku," řekla dáma, oslovená jako Malvína, "zdáte se vědět o každém všechno... Proč má ten pán lopatu? Je to zvláštní, tam srp, tam kladivo, tam ozubené kolo, tady zase lopata, trochu moc práce najednou na můj vkus..."

Doležálek herečce zapálil cigaretu, jež zatím vyhasla.

"Je to jakýsi Bedřich Somr, milostivá, uhlobaron," zachechtal se.

"O takové rodině jsem nikdy neslyšela," přijala Malvína hru.

"Nemá rodinu," řekl Doležálek. "Náš stát trpí nedostatkem uhlí, naopak nadbytkem zimy, milostivá, a tento Somr objevil opuštěný ort, kde se nevyplatí těžit ve velkém... Pár cikánů pro něj nakope dva tři náklaďáky a pan Somr je prodá..."

"Tohle je skutečně Divoký Západ," pravila dáma pobaveně. "Opravdu se to tomu pánovi rentuje?"

"Nebude to jeho jediný zdroj...," pokrčil Doležálek úzkými rameny.

"Takže lopatu nosí jako meč a štít?"

"Nu, na plese se s lopatou objevil poprvé... Je to ale nějaká luxusní lopata..."

Malvína se rozesmála.

"To je podobné slovní spojení jako luxusní šibenice," řekla.

Doležálek zastavil kolem procházejícího Zímu.

"Pane prezidente, málem jste přehlédl hvězdu večera, dovolte, abych vás seznámil - doktor Zíma, paní Malvína Gruber-Brandová..."

"Těší mě, samozřejmě jsem vaším obdivovatelem," řekl prezident Lázeňského klubu, "ale takových jsou nás desetitisíce..."

"Miliony," opravil Doležálek.

Zíma se sklonil s úsměvem k její ruce, ale její legendární fialové oči mandlového tvaru se zúžily.

"Poslyšte, my dva se musíme přece odněkud znát...," řekla. "Ale odkud, pomozte mi."

Zíma pokrčil rameny.

"Nevím, opravdu..." pronesl.

Malvína se usmála a poklepala si na spánek. Bylo to velmi půvabné gesto.

"Ale jistěže," řekla, "chlapy nezapomínám, už to vím, viděli jsme se přece v Berlíně... Vím to určitě."

"To se mýlíte...," zavrtěl hlavou Zíma. "Nikdy jsem -- totiž - znám vás z plátna, ale v Berlíně jsem nikdy nebyl..."

"Nemýlím se," mávla Malvína pěstěnou rukou. "Teď už to vím určitě. Nevzpomínám na to natáčení ráda, doplácím na to dodnes."

Zíma se však zdvořile pousmál a zavrtěl hlavou.

"Opravdu, to -- to bude omyl. Bydlíte v Grandu?"

"V Belle Monde," odpověděla Malvína, "jako celý štáb. Grandhotel je samé kočičí zlato a na to mám alergii ještě z ateliérů... Ukažte mi ruku."

Natáhla se po Zímově ruce, ale předseda Lázeňského klubu uhnul a skryl ruku za zády.

"Věštím dobře, vážně," usmála se Malvína. "Snad se nebojíte?"

"Omlouvám se," zavrtěl ing. Zíma hlavou, "nemám to prostě rád, ani nechci vědět, co se stane... Nehněvejte se. A teď mě omluvte, mám nějaké povinnosti."

"Musel jste to být vy," řekla herečka.

Zíma se uklonil, obrátil se a odešel. Doležálek se ohlédl po Bedřichu Somrovi, který se opíral jednou rukou o barpult a druhou o lopatu, a usmál se.

"Toho jste ale oslnila, paní Malvíno, ještě víc než pana prezidenta..."

"Ach, kde jsou loňské sněhy?" ušklíbla se herečka. "U tvídu je výhoda, když je ještě předválečný, ale u dámy?"

Ze sálu bylo slyšet potlesk, vystoupení tanečnic právě začínalo. Ozvaly se známé tóny z Labutího jezera. Kolem proběhla asi desetiletá dívenka v oblečení labutě, která se někde zdržela, bylo vidět, že se jí chce plakat. Malvína se ohlédla k barpultu, kde stále ještě stál muž s lopatou a díval se za ní s pootevřenými ústy, kde se leskl zlatý zub. Zavrtěla hlavou.

"Zvláštní," řekla.

"Tedy jak inženýr Zíma utekl," udivoval se Doležálek, "to bylo zvláštní..."

"Jeden druh mužů přede mnou vždycky uteče."

"Možná to ani není tak zvláštní..." děl Doležálek. "Mohu vás pozvat na sklenici lázeňského likéru, když vás nezajímají tanečnice?"

"Sladké nepiju," řekla Malvína Gruber-Brandová. "Klidně se napiju raději rumu, jsem zvyklá z okupace. Ale kdo vám namluvil, že mě nezajímají tanečnice?"

Malvína se zavěsila do Doležálka a zamířila po jeho boku do sálu. Překvapilo ji, jak tenké byly Doležálkovy kostnaté ruce, jako kdyby neměl pod kůží žádné svaly, jen šlachy.

Bedřich Somr se za nimi díval, přemýšlel a pak zavolal na barmana, podal mu nejprve stokorunu a pak lopatu a vydal se za podivně nesourodou dvojicí. Malvína Gruber-Brandová byla o půl hlavy vyšší než tajemník Doležálek a měla i širší ramena. Právě přicházeli ke dveřím do sálu a bílé secesní dveře je rámovaly jako v nějakém obraze, když se ozvala rána, sice tlumená, ale slyšeli ji všichni, kdo nebyli v sále. V sále ránu přehlušila hudba.

"Počkejte - co to bylo?" zarazil se Doležálek. Malvína se pustila tajemníkova lokte.

"Co by to bylo? Malá ráže, něco jako deringer," řekla Malvína. "Měla jsem kdysi něco podobného. Znám to."

"To asi ne," mínil Doležálek pochybovačně.

Žádná další rána se už ale neozvala, nic se nedělo, jen starý šedovlasý vrchní, který patřil v Grandu k inventáři, prošel kolem nich, vrtěl stále hlavou, jako kdyby trpěl nějakou podivnou nemocí, vešel do sálu, hudba zesílila a Bedřich Somr zahlédl dvě dívenky tančící na špičkách palců jako loutky, pak vrchní dveře zase zavřel a nedělo se nic.

Za chvíli ze sálu vyšel doktor Laška a vrchní o krok za ním.

Malvína se zasmála.

"Ale ne," řekla. "Laška..."

"Znáte se?" ptal se Doležálek.

"Dobrý večer," řekl Laška, "paní Gruber-Brandová... Nebo snad Gruberová-Brandová?"

"Můžete mi říkat Malvíno," zvedla lehce obočí. "Pane doktore..."

"Přemýšlíme," pravil Doležálek, "proč za vámi vlastně ten vrchní šel? Co se stalo?"

"Pikolíkovi v přípravně vybuchla láhev lázeňského sektu," řekl Laška.

Malvína se hlasitě zasmála, ale byl to hraný, divadelní smích.

"Sektu? Ale ne..!"

"Prostě nemáme v pohraničí dost personálu na úrovni," pokrčil Doležálek rameny.

"Pane tajemníku, potřeboval bych s vámi na vteřinku promluvit... ," řekl Laška, "jestliže paní Malvína promine."

"Počkám u těch tanečnic, pane Doležálek," řekla Malvína, podala Laškovi svou nedokouřenou cigaretu, ohlédla se po Somrovi, který už neměl v ruce lopatu, a volným elegantním krokem odešla. Vrchní jí přidržel dveře a v nich se minula s doktorem Fialkou.

Bedřich Somr si pomyslel, že je to jako v operetě, nedávno viděl v Praze jakousi hudební frašku, tam také postavy vybíhaly z různých dveří a míjely se. Když opereta, tak opereta, řekl si, vyrazil za Malvínou a podezřele vážného Fialku jen letmo pozdravil.

"Tak co to bylo, tady přece nejsou žádní pikolíci," usmál se Doležálek. "A taky to nebylo šampaňské, hádám..."

"Prezident Lázeňského klubu a náš přítel inženýr Zíma se na toaletě zastřelil," řekl Fialka a teď bylo vidět, že je pod věčným opálením bledý. "Dvě nebo tři kapky krve, nic víc... Tak málo... Pěkný, čistý průstřel, malá ráže... Proč to udělal, pane tajemníku?"

"Jak bych to já měl vědět? Neznám ho víc než vy..." usmál se odporně Doležálek, který si situaci očividně dobře užíval.

"Nic jsem o něm vlastně nevěděl. Kdo to byl opravdu?"

"Kdo jste vy a kdo jsem já?" pravil tajemně Doležálek, "víte to? Dejte na mne, tady se brzo všechno obrátí vzhůru nohama. Kdo se včas postaví na hlavu, vyhraje..."

"Nerad stojím na hlavě," řekl Laška. Doležálek se mu hnusil. Ale musel ještě mnoho věcí vyřídit. Usmál se proto na něho a dodal: "Postaráte se, aby se hosté nic nedozvěděli."

Doležálek mrkl.

"Vyřiďte panu řediteli Erazimovi mé přání brzkého uzdravení. Jak znělo to heslo vašeho příspěvku v klubu - velká je džungle?"

"A malé je mládě...," řekl Laška.

"Tak na zdraví mláděte... a pracujícího lidu," zvedl Doležálek sklenici.

MINULÁ KAPITOLA: Pustá země ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL