Na těchto školách může nastat i situace, za které učitelé s aprobací na humanitní předměty mohou podceňovat potřebu doplnění technického vzdělání, učitelé s aprobací na technické předměty mohou podceňovat potřebu dalšího pedagogického vzdělání.

Dovolím si tvrdit, že z této situace vychází požadavek takového pedagogického vzdělání nových pedagogů, které bude respektovat i potřeby našeho současného života, do kterého čím dál tím víc proniká technika a to především elektronická. Vždyť téměř každý z nás používá mobil, televizi, video, digitální fotoaparát a především výpočetní techniku a internet. Tato skutečnost klade zvýšené nároky na ty pedagogy, kteří i když mají úplné pedagogické vzdělání, obtížně se orientují v současné náročné technické problematice a někteří dokonce podceňují možnosti využití výpočetní techniky při výuce.

Pokusím se popsat situaci v našem školství, ve které se v současnosti nacházejí obě tyto skupiny pedagogů.

Zatím platí, že pro školy jsou závazné Rámcové vzdělávací programy, podle kterých mají zpracovat své vlastní Školní vzdělávací programy a dle nich má být na základních školách, minimálně v 1.až 6. ročníku, zahájena výuka v září 2007. V Rámcovém vzdělávacím programu např. pro základní vzdělávání (RVP ZV) v bodě 3.2. "Cíle základního vzdělávání" je jich uvedeno devět. V jejich formulaci "co dosáhnout", "umožnit žákům", "podněcovat žáky k ...", "vést žáky k ...", "rozvíjet u žáků", "připravovat žáky k ..." apod. jsou tyto cíle uváděny příliš obecně a jejich didaktické řešení je ponecháno na jednotlivých školách a především jejich učitelích.

V jaké situaci se značná část učitelů, podle nich samých, v současnosti nachází? " Žádné výzkumy , žádné přenášení zkušeností odjinud. Je to ve změně podmínek uvnitř. Dnes máme situaci, že ve špatných podmínkách nemohou dobře pracovat ani ti dobří, nadaní, svědomití, že nemají ani solidní perspektivu".

Vyřešení problému "jak vyučovat" zřejmě zůstane především na učitelích. Podle profesora Průchy, který vystoupil na konferenci České asociace pedagogického výzkumu, hlavními uživateli produktů pedagogického výzkumu jsou výzkumní pracovníci sami a výzkumná témata nejsou volena z hlediska potřeby uživatelů z řad pedagogů.

Pokud jde o učitele s aprobací na humanitní předměty tak splnění "Cílů základního vzdělávání" uvedených v Rámcovém vzdělávacím programu je podle mého názoru mimořádně náročné, těžko splnitelné i obtížně kontrolovatelné.

Pokud jde o učitele s aprobací na technické předměty, odborná témata umožňují přesněji definovat nejen cíle vzdělávání ale i hodnotit jejich splnění.

Česká školní inspekce, pro humanitní předměty, už napříště nebude asi kontrolovat, zda žák např. ve čtvrté třídě umí násobilku, ale zda umí spolupracovat ve skupině, zda respektuje přesvědčení druhých nebo co se u něj rozvíjí apod.

Naopak, pokud jde o technické předměty, lze snadno prokázat zda žák ovládá mobil, počítač a další techniku a dokáže i běžně vysvětlit podstatu jejich činnosti.

Jako jeden z učitelů s aprobací na technické předměty, v mém případě se především jednalo o problematiku elektroniky a to od základních vědomostí, až po jejich aplikaci na poměrně náročná elektronická zařízení -- tedy o vznik potřebného řetězce vědomostí, dovedností i návyků k jejich ovládání, vyhledávání a odstraňovaní vzniklých závad.

Pro výuku základů elektroniky byly k dispozici krátké odborné filmy a z nich pořízené diafilmy. K tomu, aby vyučování bylo úspěšné, zpracoval jsem z nich speciální učebnici, ve které byly jednotlivé scénky staticky vysvětleny a jejich pochopení žáky prověřeno otázkou s výběrovou odpovědí. To umožnilo, aby žáci postupně zvládli dynamický děj obsažený v jednotlivých odborných filmech. Podobně probíhalo vyučování i další části vědomostní problematiky, teorii jsem čerpal z odborných učebnic, převážně pro střední elektrotechnické průmyslové školy.

Ke vzniku dovedností docházelo tak, že žáci teoretické vědomosti aplikovali na konkrétní přenosovou techniku a její konstrukční řešení.

Za ukončení řetězce vědomosti, dovednosti, návyky jsem považovat schopnost praktického využívání získaných dovedností k obsluze, vyhledávání a odstraňování vzniklých závad.

Tato technologie vyučování je stejná pro vytvoření celého didaktického řetězce. V podstatě je kroková a podle mého názoru i získaných poznatků a zkušeností se mi velmi osvědčila! Odpovídá i průběhu našeho života a to od mládí až po dospělost. Vždyť dítě se muselo postupně naučit pít, jíst a také chodit (naše chůze je vlastně sama o sobě kroková), řetězcem jednotlivých úkonů -- kroků ovládáme mobil, video, počítač apod. Domnívám se, že takováto technologie vyučování je použitelná i v dalších technických oborech.

Objevil se i problém: "Jak být šťastným?" Jeho řešení se stalo podle britských vědců i "sloganem naší doby". Dle nich je vzdělání "jedním z klíčů ke štěstí" Mnoho britských pedagogů s tím souhlasilo, ale zároveň dospěli k závěru, že je daleko lehčí pomoci dětem ke štěstí, než je naučit číst, psát a počítat.

Má-li být u žáka vzdělání "jedním klíčem ke štěstí" musí v průběhu vyučování docházet k tzv. zpevnění. K němu dochází pokud je žák neustále aktivní tím že je stavěn do problémových situací a na položené otázky nucen bezprostředně a aktivně odpovídat a s kvalitou své odpovědi být ihned seznámen. Pro jeho kladnou motivaci má převažovat správné řešení. Ke štěstí často postačuje postupné a prokázané zvládnutí probírané problematiky u žáka, který ho má doloženo potřebným zpevněním. Pokud bude vyučování probíhat podle těchto zásad, mohou být žáci šťastní i v době, kdy jsou ve škole. Zatím ale převládá opačná situace, kdy na dotaz zda se žáci těší do školy, dostáváme často zápornou odpověď.

Jak.ukázal průzkum Střediska vzdělávací politiky UK, v současnosti se míra nezaměstnanosti absolventů většiny fakult pohybuje mezi dvěma až deseti procenty Jak ale konstatuje Jan Koucký, autor výzkumu, za pět let se to pravděpodobně změní a bude až dvacetiprocentní . Proto není vyloučeno, že se zvýší jejich zájem i o místa učitelů s aprobací na technické předměty. S nástupem učitelů s aprobací na technické předměty do škol vznikají na některých vysokých školách a to především na pedagogických fakultách katedry inženýrské pedagogiky.

Pokud jde o případnou inženýrskou technologii vzdělávání, domnívám se, že ji lze považovat za jednu z forem didaktické technologie. Jako příklad jsem v tomto příspěvku uvedl krokové řešení vyučování jak teorie, tak i praxe. Domnívám se, že takovéto řešení technologie vzdělávání bude bližší těm učitelům, kteří mají aprobaci na technické předměty.

V tomto příspěvku jsem se pokusil o náhled na situaci, do které se naše školství v budoucnu může dostat. Její řešení i jaký postoj zaujme nové vedení MŠMT i příslušné orgány k současně probíhající reformě našeho školství bude záviset především na jejich odborných schopnostech.