Nejoblíbenější politický vtip posledních týdnů oznamuje světu, že Česko je největší evropská nevládní organizace. To je ovšem hluboké nedorozumění. Česko po celý uplynulý rok vládu mělo. Pravda, čas od času to byla odstupující vláda. Vždy tu ale byli ministři, místopředsedové a předsedové vlád, kteří ve svých křeslech seděli. A vládli. Někdy zvláštním způsobem, ale vládli. Tak třeba urovnání s Nomurou. Přijmout rozhodnutí a přesvědčit celou zemi o tom, že se tato nadnárodní finanční skupina dobrovolně zřekla výhry u arbitráže ve výši 70 miliard korun - to je výkon hodný zápisu do Guinessovy knihy rekordů. A lze uvézt i jiné příklady. Většina analytiků hledá řešení povolebního hlavolamu české politiky v parlamentní matematice: jak přeorganizovat či rozštěpit dvě stočlenná uskupení poslanců. Metody jsou pouze dvě - přechod k nějaké dohodě mezi ODS a ČSSD, nebo získání podpory nějakého poslance či poslanců z protikladného bloku. Objevily se i pokusy prolomit tuto matematiku. Tím prvním bylo odmítnutí předpokladu, že zelení jsou přirozenou součástí pravicového bloku. Nejsou. Ovšem volební úspěch strany Zelených vyrostl ze směsi politického umění jejich předsedy Martina Bursíka, zdědění části volební základny Unie svobody-DEU a z policejního zásahu proti Kateřině Jacques těsně před hlasování. Tak nastal přerod zelených z pouličních radikálů v salónní exhibicionisty. Proto je sice pravdou, že zelení nejsou přirozenou součástí pravicového bloku, ale ještě nějaký čas jí budou. Druhým pokusem prolomit blokovou strnulost je poznání lidovců, že jsou stranou středu, která by měla mít přibližně stejně daleko k ODS jako k ČSSD. Napřed se této pravdě postavil čelem Miroslav Kalousek a provedl historický obrat. Učinil jej tak rychle, že mu to ve vedení KDU-ČSL zlomilo vaz. Pak se pokusil lidovce nasměrovat do středu Jiří Čunek. Zahájil konzultace s Jiřím Paroubkem, které lidovcům vrátily postavení zprostředkovatele mezi znepřátelenými tábory. Jenže sjezd, který jej zvolil, mu zakázal dohody, které by mohly vést k vládě opírající se o hlasy komunistů. Čímž jej, alespoň na čas, vrátil do područí strategie ODS - což po týdnu pochopili všichni. Přestože oba zmíněné pokusy vymanit se ze závislosti na poslanecké matematice skončily neúspěchem, naznačily, že propočítávat budoucnost vlády z poslaneckých bloků je zavádějící. Už proto, že jejich existence není matematickým axiomem. Stovkové monolity v Poslanecké sněmovně jsou produktem účelově pěstovaného konvečního myšlení. Je nesporné, že politické strany se liší ideologickým a programovým směrováním. Tvrzení, že právě toto brání politikům v dohodě, ale neobstojí před zkušeností. Německo, Rakousko či Bulharsko v posledních měsících ukázaly, že i ti nejbojovnější předvolební odpůrci mohou po volbách nalézt kompromis. Navíc většina politiků žádné tlusté knihy o doktrínách nečte. A program je pro ně pouze východiskem pro jednání, neboť málokdy jej studují a často sami nevěří v jeho naplnitelnost. U většiny politiků existuje pouze ideologické cítění, které je daleko více srostlé s jejich temperamentem a úrovní citu pro problémy druhých než s filozofickou doktrínou. Plus představa o tom, které ústupky od programu jejich volební základna ještě snese. Emoce jsou bezesporu bariérou dosažení jakéhokoliv kompromisu. Předvolební kampaň živená televizními moderátory měnila politiku na prazvláštní odrůdu showbyznysu a vyhnala vášně do extrémních výšin. Často je v této souvislosti zmiňována brutalita Paroubkova vystupování jako příčina všeho zla mezi stranami a napětí uvnitř ČSSD. Daleko více ale byla tato drsnost funkčním jednáním, které zabránilo rozpadu sociální demokracie rozvrácené Špidlovým a Grossovým vladařením. Ti, kterým se to příliš nelíbí, mají do značné míry pravdu. Je to ale jako v některých pohádkách: prince, jemuž byla uťata hlava, je napřed třeba pokropit mrtvou vodou, aby mu znova přirostla. Pak teprve nastal čas pro krůpěje živé vody. A sociální demokracie na svou živou vodu ještě čeká. Vedou se ale spory, zda je lépe skutečné oživení provádět v roli opoziční nebo vládní strany. Zkorumpovanost ČSSD se zdá statisticky prokázaná - nejvíce zajímavých kauz míří proti jejím příslušníkům. K paradoxům doby patří, že za touto statistikou mimo jiné stojí akce čisté ruce, kterou nastartovala vláda Miloše Zemana. Do jejího příchodu k moci, v době bouřlivého privatizování, bylo samozřejmé, že se mnozí politici podílejí na přerozdělování národního bohatství. Buď přímo, nebo přes své příbuzné. První Zemanův tým zakázal svým politikům takto podnikat. Zároveň se pokusil některé z nejkřiklavějších privatizací zvrátit a jejich protagonisty postavit před soud. Sami autoři kampaně čisté ruce říkají, že ze tří orgánů činných v trestním řízení se jim podařilo oživit a orientovat novým směrem pouze jeden: policejní vyšetřovatele. Ani prokuratura, ani soudci tuto politiku nevzali za svou. Výsledkem nebylo jen, že se téměř nikoho nepodařilo odsoudit. Důležitějším se ukázalo, že nejrůznější podnikatelští šibalové začali hledat cestu k politikům, kteří by mohli akci čisté ruce brzdit. A tak se sice v zásadě podařilo oddělit řemeslo podnikatele od řemesla politika, ale úsilí o klasickou korupci narostlo. A Ministerstvo vnitra se stalo ještě přitažlivějším pro reformátory typu Stanislava Grosse či Ivana Langera. Největším z omylů je domněnka, že ony vlády na odchodu byly dlouho u moci jen proto, že nebylo možné se dohodnout. Pravda je téměř opačná: odcházející vlády zůstaly dlouho u moci proto, že to někomu vyhovovalo. Buď proto, že se přepočítal, nebo že potřeboval ještě něco stihnout. Nejde pouze o to, že někteří ministři pokládají každý den v úřadě za dobrý, protože v příští vládě již zasedat nebudou. Daleko větší trápení při sestavování vlády představují zájmové skupiny uvnitř stran a lobbistické skupiny za nimi. Ty se snaží využít každou situaci k maximalizaci moci či zisku. Buď při kalkulování s možností vládnout bez koaličního omezení - či při jeho minimalizaci - , nebo ovlivňovat rozhodování o státních penězích bez konkurence. Postava Marka Dalíka je pouze nejvýraznější symbol této proměny politiky. Vlastně v každé parlamentní demokratické straně lze nalézt nějakého Dalíka. Je-li jich více, strana se štěpí, či tápe. Tato skutečnost není českou zvláštností. Vlastně se jedná o projev standardizace poměrů na evropskou liberální úroveň. Tvářit se, že uvnitř stan neexistují skupiny s finančními zájmy a že v rozvinutých demokraciích nejsou lobbisté, by byla naivita. Problémem je, že u nás zmíněné skupiny mají mnohem menší profesionální cit pro politiku jako umění možného než jejich západní kolegové. A také to, že mnozí politici vykazují minimální odolnost proti tlakům těchto skupin. Proto dohody uzavřené za úsvitu již za soumraku neplatí. A tak se u nás loni vládlo a bude vládnout i příští rok. Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom |