Teď už i zbytek Britského společenství národů topí na svých ostrůvcích za okrajem Evropy modernějšími způsoby a v suverénním světě západní civilizace o problémech, které nám ze 'zbytku světa` hrozí, asi málokdo přemýšlí. To je nebezpečné. O budoucí existenci a o možných formách obrany a ochrany otevřené společnosti západního typu snad lze uvažovat ještě dnes, ale začít se mělo už předevčírem. Ohrožují ji totiž nejen ekologické problémy a globalizace, jak nám je neustále připomínáno. Hrozí také řada nebezpečí z jinak uspořádaných civilizací na zeměkouli -- bez ohledu, že jsou, myslíme si, horší, než ta naše. I kdyby to ale byla pravda, je to celkem lhostejné. I při povrchním pohledu zpět se ukazuje, jak kultivovanou civilizaci starého Říma nakonec zlikvidovali 'barbaři`. Když si pak Evropané znovu začali namýšlet, jak jsou skvělí, objevil se Džingischán. Francouzská revoluce nastolila jakobínskou vládu ulice, z níž se západní svět dlouho vyhrabával k demokracii. Pak jsme si navařili dvě světové války a dědictví bolševické revoluce, na jejichž důsledky a následky v našich zeměpisných šířkách vzpomínají rodiče nastupující generace. Současní takzvaní pravicoví politici, jejichž většina totalitu sotva zažila a sotva v ní příliš trpěla, nám hrozí jejím návratem, pokud jim nedáme šanci naučit nás, jak se "demokraticky" vládne. Toho se trošičku bojím, ale mě zbývá, konec konců už jen krátký čas.

Malá historická připomínka snad stačí, podívejme se radši po nejzávažnějších hrozbách otevřeným společnostem v -- dovolím si, pro zesílení efektu použít termín, jemuž sám příliš nedůvěřuji -- naší malé globální vesnici. Vidíme:

• Hrozivě rychle rostoucí mocenský a hospodářský vliv už dnes silných a s pomocí polootrocké práce žen a dětí čím dál konkurenceschopnějších a bohatších nových, nastupujících mocností. Především Číny, jež je navíc držitelem velmocenského veta v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů (RB OSN). Toto veto umí velmi dobře využívat k posílení svého vlivu ve světě například obranou svých, nebezpečně experimentujících, totalitních chráněnců v Asii i v Africe. Rychle také roste vzdělanost, hospodářská síla a tudíž i mezinárodněpolitické postavení Indie, také Brazílie a řady dalších, menších, ale nikoli bezvýznamných asijských a jihoamerických tygrů, v některých případech, zvlášť v Latinské Americe, s totalitářskými tendencemi, opírajícími se o jakousi levicovou ideologii. Příkladem mohou sloužit ropná velmoc Venezuela a na suroviny bohatá Bolívie. Jižní Korea, Vietnam, maličký Singapur, později snad i Malajsie a Indonésie jsou příklady asijských států s rostoucím vlivem. V Africe je vlivnou, ač nepříliš organizovanou zemí Nigerie, později, ale nejspíš pomaleji, jistě vyrostou další vlivné státy i na tomto kontinentě.

• Hospodářsky i mocensky se potácející Rusko Jelcinovy éry je nenávratnou minulostí. Více, či méně zřetelný růst kontroly a moci prezidenta Putina nad Ruskem, též držitelem a chytráckým uživatelem práva veta v RB, a šíření ruského vlivu do většiny států, které bývaly součástí Sovětského svazu, či dřívější Ruské říše jsou nesporné. Vidíme tlaky, vydírání a bezohlednou politiku vůči Gruzii (kde jde o strategické teritoriální zájmy Ruska na odtržení Abcházie a Jižní Osetie), či Ukrajině (kde jde o snahy udržet si, prostřednictvím proruského, nového předsedy vlády Janukoviče a požadavku o harmonizaci jednání a společný vstup do Světové hospodářské organizace WHO politický a hospodářský vliv v nárazníkovém státě, na hranici Ruska se západním světem). Vladimír Putin nedávno v úspěšně  kontrolované tříhodinové, telefonické diskusi s občany, kdy byla naprostá většina otázek, snad považovaných za potenciálně nepohodlné, či nebezpečné vyřazena, otevřené přiznal, že si hodlá podržet politický vliv i po vypršení svého prezidentského mandátu v roce 2008. Zřejmě proto se po převzetí moci obklopil nevýraznými, ale věrnými politiky. Pro nás to může znamenat nepřímou, hrozbu v našem bezprostředním okolí.
• Zmíněné dva body také svědčí o tom, že západní svět bude muset dál usilovat o udržení svého hospodářského růstu a najít způsob, jak se bránit tlaku a postupné destrukci zevnitř i z vnějšku. Tím spíš, že Rusko se krok za krokem stává hlavním dodavatelem energetických zdrojů Evropě -- to jsou zatím především suroviny fosilního původu, jichž mají Rusové obrovské, dosud jen částečně využité zdroje. Surovinová závislost na Rusku se pro západní svět, jenž sám sebe zvyknul nazývat svobodným, může ukázat méně nepohodlnou než už dnes je závislost na Středním východě, Venezuele a podobných, málo spolehlivých dodavatelích, určitě ale bude nepříjemná a drahá. Tím spíš bude svobodný a otevřený svět muset vsadit na jadernou a obnovitelnou energetiku a zvýšit úsilí o vývoj nových technologií. Pochopili to už dříve někteří vlivní politici a vědci v Británii a v USA. V obou zemích se už delší čas s vládní podporou pracuje na rozvoji obnovitelných zdrojů energie a plánuje se návrat k jaderné technologii, samozřejmě nejmodernějšího typu. Hranice trvale udržitelného růstu se rychle rozšiřují.
• Čerstvý důvěrný dokument německé vlády, nazvaný Německá bezpečnostní politika a budoucnost spolkové branné moci, v němž se navrhuje komplexní restrukturalizace německé armády, zmiňuje mezi bezprostředními nebezpečími pro SRN (což samozřejmě znamená i pro jeho souseda Českou republiku) potenciální hrozbu ze zbraní hromadného ničení. Také nebezpečí občanských válek, regionálních konfliktů, terorismu a násilí od nestátních seskupení. Ponechám-li stranou hrozbu jadernými zbraněmi, jež se mi, v našem geografickém okruhu pro náš malý, nepříliš významný stát, na rozdíl od nejsilnější evropské mocnosti Německa, zdá dost nepravděpodobná (snad bychom v případě  takového ohrožení mohli doufat v ochranu, poskytnutou našimi spojenci), lze k hromadnému ničení, přinejmenším života, použít zbraně chemické a biologické. Často se chlubíme naší protichemickou jednotkou a občan musí doufat, že ona chlouba je opřená o spolehlivou skutečnost.
• O připravenosti a strategii proti biologickému ohrožení občan neví nic. Domnívám se, že by něco vědět měl. Jakási veřejně přístupná bezpečnostní strategie České republiky by měla existovat a také by se měla pravidelně kontrolovat, doplňovat a upřesňovat. Třeba existuje a vše zmíněné se děje. Alespoň v hrubých obrysech by ji ale měl znát občan. V mé nerodné vlasti, Švédsku, by ji dostal doručenou do své poštovní schránky i s odkazy, jak si počínat a kam se o informace a pomoc obrátit. Němečtí experti se dovolávají svých partnerů v NATO a v Evropské unii, kteří údajně mluví stejným jazykem a o stejných hrozbách, jejichž význam roste a jež kladou stále vyšší požadavky na připravenost. Víc zatím neříkají svým občanům ani Němci. Žurnalistická investigativita se zdá spát zimním spánkem. Na rozdíl od lumpáren a sexuálních skandálů pseudoosobností to nepřináší slávu, zato vyžaduje znalosti a dřinu. Pokud jde o regionální a občanské konflikty v našem okolí, nedomnívám se, že jsou aktuální; kdyby mělo dojít k takovým, jež by nás bezprostředně ohrozily, z toho co vím doufám, že jsme na ně připraveni, stejně jako k nasazení spolu se spojenci, mimo náš región.
• Z diskuse kolem zmíněného německého materiálu jsem se nedozvěděl nic o případných dalších aktuálních hrozbách, dovolím si nicméně zmínit organizovaný zločin včetně obchodu s drogami, z něhož se většina velkého zločinu financuje, ilegální migraci, včetně té, plynoucí z bídy, jež ale hrozí spíše svými dlouhodobějšími následky. Pokud jde o nebezpečí, plynoucí z míchání kulturních tradicí, jako následek migrace (legální, či ilegální), měl by každý stát mít vlastní strategii, podle toho odkud migrace hrozí, jaké počty a jakých migrantů může a chce absorbovat, jak chce případně imigraci z některých zemí organizovat a ovlivňovat, jaké postupy chce a může při tom používat, a jak chce na své strategii spolupracovat, případně už spolupracuje mezinárodně -- se spojenci, s domovskými zeměmi migrantů i s nadnárodními institucemi a organizacemi, vládními i nevládními, jichž je členem příslušný stát, nebo jeho občané. K institucím patří také OSN a Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) se svými odnožemi, vládními i nevládními. OBSE vznikla sice ještě v době bipolárního světa, ale stále existuje, má orgány a aparát, je minimálně využívaná a jsme jejími členy.

Zbývá organizovaný nadnárodní terorismus a 'násilí ze strany nevládních uskupení`, jak to 'elegantně` pojmenovává německý vládní dokument. Z mého pohledu se zdá, že jde o jednu z odnoží stejného fenoménu. Poté co v Evropě prakticky utichly konflikty v severním Irsku (Ulsteru), Baskicku a v bývalé Jugoslávii, nutno počítat s případnými, v důsledcích třeba rozsáhlými, ale ojedinělými, nejspíše demonstrativními teroristickými akcemi, s největší pravděpodobností páchanými islámskými fundamentalisty.

To vyplývá z momentální mezinárodní bezpečnostní situace, která se ovšem může kdykoli změnit. Sotva se ale náhle změní k lepšímu. Má-li se tak stát, měly by se do spolupráce proti terorismu zapojit jiné islámské země. Takové, jež s ohnisky islámského terorismu nesousedí. Mám na mysli například Indonésii, Turecko, některé státy severní Afriky a snad i některé postsovětské středoasijské republiky. Jakkoli se zdá, že teroristické akce v Evropě mají pákistánský původ, domnívám se, že to je vedlejší jev, snad dokonce související spíše s vývojem v Afghánistánu, odkud se potenciální organizátoři teroru přesouvají do sousední země, v níž se příští teroristé už léta v islámských školách připravovali. Jezdili tam často i děti z pákistánských rodin, usedlých třebas v Británii či v USA - mladí lidé, narození a vyrostlí v západním světě, jehož svobody konzumovali, ale nebyli schopni je pozitivně zhodnotit.

Ve skutečnosti jsou hlavními ohnisky islámského fundamentalismu, jenž plodí teror, Blízký východ a úsilí o likvidaci Izraele. Zde jsou, prostřednictvím malého, slabého a etnicky roztříštěného Libanonu nejaktivnější Sýrie a momentálně nejbohatší a nejvlivnější země v oblasti, Irán. Ten je také zhruba jednotný v sektářském smyslu -- veškerou moc kontrolují vcelku sjednocení šiíté. Irán podporuje libanonskou teroristickou organizaci Hizballáh dodávkami moderních zbraní a peněz. Hizballáh si tak může zavázat občany vyplácením podpory v hotovosti, financováním nápravy válečných škod, či provozováním sociálních, zdravotních a vzdělávacích institucí. Zbraní je na světových černých a šedých trzích po rozpadu komunistického bloku stále přebytek. Kdyby bylo třeba, přimhouří jistě oči, ba i potřebné dodá Rusko nebo Čína, jež ve prospěch svých íránských chráněnců, pro něž jsou Rusové, po odstoupení ČR, výhradními dodavateli jaderných technologii, vystupují i v RB OSN. Sýrie je hlavním dopravcem zbraní i jiných komodit Hizballáhu. Svým, nyní už i vládním, spojencům v Libanonu.

Druhým centrem fundamentalistického terorismu je Irák, kde nešťastná válka dík mezinárodní politice nezkušeného amerického prezidenta J. W. Bushe, příslušníka sekty znovuzrozených křesťanů a rozpáleného svými neokonzervativními poradci, vytvořila za tři roky nejen světové ohnisko teroru, ale i sektářského islámského vraždění a hlavní výheň nepřátelství vůči všemu americkému i evropskému. Dříve byl Irák sice totalitním, ale mezinárodnímu teroru celkem úspěšně bránícím se státem. Dnes, pokud jde o sektářské boje mezi více-méně soukromými milicemi v této zemi, jejich obětí se dosud staly životy asi 300 000 osob, spojenecké vojáky a západní oběti únosů a vražd v to nepočítaje.

V nejbližší budoucnosti se pokusím věnovat pohledu na válku v Iráku a snad i na situaci na Blízkém východě. Nelze také zapomenout na súdánskou provincii Dárfúr, kde našlo smrt rukou vládou tolerovaných islámských milicí nejméně 450 000 černošských křesťanů, kolem dvou a půl milionu jich ze svých domovů uprchlo. RB OSN dosud nebyla schopná prosadit svá vlastní usnesení, ani jinak ochránit tamní obyvatele. Zde jen poukáži, že sektářské boje mezi milicemi a jejich občasné útoky na spojenecké vojáky, nejsou akty fundamentalistického teroru, i když některé jejich akce tak mohou vypadat.

Naše vlastní připravenost postavit se úspěšně terorismu a spolupracovat na mezinárodním úsilí o jeho potírání musí být založená na expertní činnosti zpravodajských služeb s promyšleným a kompetentním systémem jejich řízení (odborným i politickým), na jejich kontaktech a spolupráci se zpravodajskými službami spojeneckých zemí, a na kontaktech a spolupráci ozbrojených složek se spojeneckými partnery prostřednictvím velení NATO, a také s evropskými partnerskými státy prostřednictvím Evropské unie (EU). Ta by spíše než společného vysokého představitele pro mezinárodní politiku měla mít kvalitní, odborně kvalifikovanou instanci pro koordinaci bezpečnostních aktivit a informací včetně boje proti terorismu.

Nejsem si jist, nakolik se NATO konečně plně přeorientovalo z úloh obrany západních demokracii v bipolárním světě na novou situaci, v níž je nutné postavit se téměř kdekoli hrozbám, jejichž likvidace klade zcela jiné požadavky na mobilitu, technologickou vybavenost, odbornost a připravenost lidí. V době útoku na Srbsko evidentně takovou organizací nebyla. Pokud dosud není, měli bychom naléhat, aby se tak urychleně stalo. Třeba ve spolupráci s jinými spojenci, například s německými sousedy, či s menšími státy nebo společenstvími. Vedle jiných se nabízí Visegrád -- dříve našim předsedou vlády Klausem nemilovaný, nyní našim prezidentem Klausem, zdá se, oblíbený. Evropa mívala jakýsi zárodek společné obrany, jménem Západoevropská unie. Tu ale, pokud se nemýlím, před několika lety rychle a úspěšně zlikvidovala. Znovu se vracím k již zmíněné potřebě zřídit Evropské centrum pro koordinaci zpravodajských činností a informací, třeba i na úkor zrušení institutu vysokého komisaře EU pro mezinárodní vztahy. Vždyť pro mezinárodní vztahy přece existují nejméně dva další komisariáty. Navíc, národní zájmy jednotlivých členských států EU se, mírně řečeno, často dost zásadně liší.

Vypočítal jsem zde pouze rámec nejnutnějších hrozeb svobodné a otevřené západní společnosti. Už dnes se totiž ukazuje, že téměř každá ze západních zemí je ohrožena i zevnitř. Politickými chybami, jichž se její vlády v minulosti dopustily. To by nemělo pokračovat. Otevřená společnost západního typu, o níž většinou věříme, že i při všech svých nedostatcích nabízí nejširší výběr pozitivních životních příležitostí, je závislá na soudržnosti a spolupráci svobodných zemí, což není lehké. Nebudeme-li ale spolupracovat, neubráníme otevřenou společnost. Bez ohledu na to, koho jsme si právě zvolili za své dočasné, zdůrazňuji dočasné politické vůdce, musíme držet spolu.

Američané potřebují Evropu právě teď, stejně jako Evropa potřebuje Spojené státy americké. Být jedinou světovou supervelmocí je jistě velmi náročné. Tváří v tvář vlastním občanům i, v tomto případě nepochybně, zbytku světa. Ale i Američané si budou muset zvyknout méně ten zbytek komandovat a více mu naslouchat, včetně naslouchání vlastním spojencům. Snad pak navzájem budeme mít pro sebe i více trpělivosti. I  USA si za dva roky budou muset zvolit nového prezidenta. Pro Američany i pro nás doufejme, že ve srovnání se současným nebude především expertem na těžbu ropy a v zahraniční politice se vyzná.

Připomenu, že Ronald Reagan, jemuž postkomunistické země musí za mnohé vděčit, nebyl žádný intelektuál. Konec konců mít intelektuála prezidentem a ještě k tomu nejmocnějším na zeměkouli, může být velmi nebezpečné. Reagan se ale uměl obklopit chytrými a odborně zkušenými spolupracovníky, naslouchal jim, a ponechával jim i volné ruce. Hlavně proto se stal velkým prezidentem.