V poslední době jsme byli díky televiznímu zpravodajství svědky odporného zásahu policajtů v soudní budově při procesu připomínajícím doby minulé, kdy nebylo třeba vpouštět veřejnost k projednávání soudních líčení. Snad proto, aby lež nenapadla dosud zdravé jádro národa. Bdící oči, odposlouchávači, sledovači, kontroloři myšlenek i nevyslovených, ti všichni stavěli pyramidu zmaru. Myšlenka, že by nám vyhynuli s revolučními lety a úlety nad milovanou vlastí se ukázala lichou a zbytečnou.

Uniformovaní rabijáti doslova vymetli soudní budovu. Nebrali ohled na nemocné, na politicky pronásledované a odsouzené, dokonce je prý snad měli řezat hlava nehlava. Vězet v uniformě je čest, jenže obsahuje i lest. Musíš být poslušný, chlapče.

Souzený umíněnec se v minulosti choval divně. Odporoval totalitnímu režimu na rozdíl od většiny. My měli jiné starosti: chaty, domy, moře, auta, zábavu, děti. On se postavil na odpor a tím dal najevo všem nám pozůstalým režimním chytrákům, jak jsme umně pletli hladce obrace a přitom kušovali, abychom po krátké revoluční halucinaci začali otvírat huby dokořán a vyslovovat názor ke každému pšouku. Poukazovat na jevy nepěkné, na lidi nehodné, na všechny, kdo nezůstali v průměru ochotném volit, vojákovat, pracovat, milovat, a užívat si zčásti omezeného života v kolumbáriu socialistických taťků.

Zvedl ten hrdina nehrdina nyní vlnu nenávisti a strachu u všech polovičatých bytostí uvědomujících si provinění svými postoji v minulosti. Tedy - čistému vše čisté? Máme v sobě zabudované senzory určující míru viny a hrdinství.

Nepotěším generály ani frajtry, ale spor o bratry Mašíny je zástupným a uměle živeným problémem. Většina z nás v té době nežila anebo si ji pamatuje z dětského úhlu pohledu. (Zápisy policejní zvůle v každé době a režimu slouží cílům těch, co jsou právě u moci z bezmoci práva, pravdy a spravedlnosti! Duchovní násilnosti jsou využívány vždy ve chvílích potřebných pro ony vybrané spratky na kozlíku povozu jedoucího stále jedním směrem -- do pekel.)

Ti lidé tehdy v dobách krvavých a bezprávných, obklopeni řičícím davem žádajícím životy vybraných k popravám a uchystáni k násilnostem na obětech opuštěných v rozděleném světě, ti lidé se museli rozhodovat pod tlakem času. Volili možnost mezi životem a smrtí. Neradi to posloucháme, ale v oněch padesátých letech, rozlamujících charakter národa značně již nalomený nacistickou okupací, v oněch letech hoře zbavujícího rozumu, bující nenávisti třídní i osobní, v pařeništi odporných zmetků schopných vraždit, věšet, pronásledovat odlišně uvažující, i za cenu výmyslů a lživých nařčení, v oné době hrůzovlády luetických hlavonožců a unavených revolucionářů, prověřených rentgeny tajných východních služeb, v té době děsu, hrůzy a bezvýchodnosti, chodili mezi námi ochotní pacholci katovi. Nyní ovšem říkají -- my nevěděli, nedomysleli, my chtěli dobro...a právě někteří z nich vyslovují opět svoje temné soudy nad těmi, kteří se odvážili neskončit v Jáchymově a v Příbrami na šachtách Barbora, Eliáš, Eva, Svornost, Šestnáctka, Vojna, Bytíz, v pracovních donucovacích táborech, převýchovných lágrech...nemá smysl jmenovat všechny věznice a trestnice -- jejich zmapování je nepěkné a smutné. I poučné.

Svoboda prý není a nebyla zdarma. Málokdo z nás se ocitl v situaci, kdy rozhodují minuty, vteřiny. Většina čeká v závětří na povolené revoluční výbuchy. Osvobozovací kurzy jsme nenavštěvovali. S lidmi označenými pečetí - zrádce dělnické třídy a pracující inteligence (inteligenty abys pohledal, valná část jich prchla do ciziny, jiné polapili a vsadili do hlídaných klícek) nás nepřichytili z naší vrozené opatrnosti.

Po cestě ke svobodě nastaly pro bratry těžko řešitelné stavy vytvářející pochopitelně stres. Možná mohli vynucené situace řešit jinak, ale já tam nebyl, tys tam nebyl, nynější sudiči tam také nebyli. Domněnky nic nestojí, alibistické kvaky rovněž ne. Pozůstalí obětí mají odlišný názor na celou záležitost, než příbuzní a příznivci bratrů Mašínových. Módní vyjádření části mediálních včeliček: byli na nesprávném místě v nesprávnou dobu je dokladem tuposti a vrcholu arogance trpasličích pisatelů. S lehkostí slušných lidí odsuzujeme a zůstáváme v pozadí, abychom ve startovním poli náhodou nepředběhli dobu a nevystavili se náporu větru dujícímu v povolených a naplánovaných intervalech.

Každý asi máme svědomí. V konci jsme sami, nikdo nám nepomůže. Vydechneme a sejdeme z tohoto rozporuplného světa -- slzí za každým bude tolik, kolik zaslouží, projevy různé a hudba podle gusta, někomu zahrají i dva tři kousky. Záleží na vkusu a okolnostech. Národní mstitelé i buditelé kdysi naháněli pod velením generálů a frajtrů ochotně herečky a herce, údajně spjaté s nacistickými hrdlořezy. Po letech pak chtěl kdysi rozdurděný a spravedlnost milující národ Adinu Mandlovou adorovat. Poslala nás šmahem do hajzlu, jen nepočítala s tím, že se nás to netkne -- však nás ledaskam posílali i jiní, že? Později hnal lid na šibenici odsouzené nelidskými tribunály. Výkřiky hněvu na závodech, ale i v kulturních stáncích, k hanbě všech mlčících dokončily zrůdné divadlo s mizernými hereckými výkony nádeníků moci a mocných.

Každý máme svou zkušenost. Kdysi stáli u nechvalně vyhlášeného Domečku na Hradčanech dva muži. Jeden chtěl od druhého odpověď, zdali věděl, co s vojenskými hrdiny prováděly zrůdy v zájmu cizí mocnosti a tehdejších funkcionářských posluhů. Jasné odpovědi se mu nedostalo. Vina se každému z nás přiznává špatně -- raději jsme neohroženými hrdiny, než plastelínou v rukou tvarujících naše geneticky rozporuplné charaktery.

Přitom stačí málo. Nebýt generálem ani frajtrem. Nevyslovovat domněnky, nevypouštět z úst neověřené jedovatosti, nesoudit. Žít především vlastní život a nechtít zasahovat do druhého jakkoli a čímkoli. Společným rysem zástupců jediné zaručené pravdy je velkohubost, umíněnost a duchovní malátnost. Úsměv blba nezmizí -- neví, že je blb.