28. 11. 2006
SIROMACHABílé nociA v noci už tě srdce víckrát nezabolí, to že se změní v kousek soli.
Egon Feilchenfeld: Pustá zem
Za úplňku (ale to byla náhoda, nikoliv záměr), což bylo samo o sobě velmi romantické, se v lese nedaleko bývalého kaolinového lomu Bělka potulovala trojice lidí. Byli to Alice Bezkočková, bývalá tanečnice, někdejší artista, vrhač nožů Šándor Viktora, který se teď ovšem živil docela jinak, a vysoký, pohledný muž se širokými rameny, nejspíše Rus, kterého oba znali jako Sergeje Komarovského a říkali mu Serži. Na okraj lesa dojeli autem, nechali ho stát na křižovatce pod stromy a dál šli pěšky, protože příjezdová cesta ke kaolinovému lomu byla zavalená. Jelikož nechtěli, aby je někdo nepovolaný zahlédl, počítali s tím, že se k lomu dostanou za soumraku. Ukázalo se ale, že si Viktora cestu nepamatuje docela přesně, protože tu byl naposledy hned po válce, a ne úplně střízlivý, a tak se do okolí lomu dostali už za tmy. Šli opatrně, jeden za druhým, tak aby se viděli, Viktora první, pak Alice a za ní Rus. V jednom okamžiku Alice zjistila, že je v lese sama. |
Jednu chvíli Rusa zahlédla, pak najednou ne. Možná se jen zdržel, ale divné bylo, že slyšela Viktoru za sebou, když přece měl jít před ní. "Serži?" zeptala se, a když se nic neozvalo, zkusila to jinak. "Šani? Už tam budeme?" Viktora jí ale také neodpověděl. Alice klopýtala po zarostlé stezce, osvětlené měsícem a náhle si uvědomila, že je sama a už nevidí ani neslyší nikoho ze svých průvodců. Zůstala stát a poslouchala, ale kromě šumění lesa nebylo kolem ní nic. "Viky?" opakovala. Místo Viktorova nepříjemného tenoru zaslechla ale cosi, co nejvíc ze všeho připomínalo dech nějakého velikého zvířete a co se k ní pomalu přibližovalo. Alice se bála, a tak znovu, ale ještě tišším hlasem volala: "Šani? Serži? Jste tady?" Žádný lidský hlas se ale neozval. To cosi v křovinách zadupalo a vydalo krátký, ryčný tón. Alice začala ječet a rozběhla se, nevšímala si ničeho, větví, kořenů ani kamenů, ani toho, že šlápla do hluboké kaluže, kde bylo na dně mazlavé bláto, že jí voda postříkala nohy, běžela a běžela, dokud nenarazila do stromu. Ačkoliv ji náraz zabolel, objala vděčně kmen a tiše oddechovala. "Ježíšikriste," zašeptala. "Co křičíš?" ozval se před ní Viktora. Jako vždycky, objevil se jinde, než ho očekávala. "Chceš, aby tě uslyšeli?" Alice si otírala pryskyřici z prstů. Ve vlasech měla jehličí. "Drž hubu," vyjekla na něj popuzeně, "nechali jste mě samotnou, vy syčáci... a šlápla jsem... málem jsem spadla do vody..." "Tam bys možná nebyla sama," zasmál se Viktora svým nepříjemným suchým způsobem. Alice ale zavrtěla hlavou. "Něco tu běželo," řekla. "Zvíře... Asi vlk. Je to možný, aby tady běhal vlk? Možná velikej zaběhlej pes, ne? Slyšela jsem, jak dýchá, jak funí, větvičky pod ním praskaly, málem jsem viděla i oči. Fuj." Viktora se pochybovačně zasmál. "Něco sis vymyslela," řekl. "Byl to vítr nebo spadla větev, takhle v noci... Jen nezačínej jako on slyšet ty neexistující kočky." (Komarovskij a jeho kočky! Alice si vzpomněla, kdy zažila tu divnou scénu naposledy. Vraceli se v noci odněkud z lesní restaurace, taxíkem nahoře nad městem u golfového hřiště, náhle Rus zařval Zastav!, řidič zastavil a Rus šoféra vytáhl z auta a zpohlavkoval, vzpomínala, jak taxikář stál zkormouceně u vozu, utíral si krev z nosu a stále opakoval, že on chtěl přece jen posloužit, vždycky chtěl jenom posloužit, přece nezabije pasažéry kvůli kočce, stejně tam žádná není, takže se jí nic nestalo; pak šel Komarovskij pěšky s Alicí dolů do města, dlouho mlčel, až najednou se zastavil a chtěl, aby poslouchala. Tvář měl ošklivě zkřivenou, jako kdyby ho bolely zuby, které také trochu vycenil. Alice však neslyšela nic. "Nic, Serži, nic neslyším." "To není možné," trval Rus na svém, "to ona. Jak možné, že ty nic neslyšíš? Kočka, eto kočka, ona křičí. Něco jí stalo, té kočce. Má bolest, ona naříká. Ona musí někde tady být..." Začal prohledávat okolí silnice a stále si při tom čistil malíčkem ucho. Vypadal, jako když opravdu trpí, až ho Alice začala opravdu litovat, a to se jí hned tak nestávalo. Nic nenašli, ačkoliv hledali aspoň hodinu. Pak se Komarovskij omluvil a dovedl ji až do baru v Grandu a tam se do rána opíjeli, ale nálada se mu už nezlepšila. A pořád se dotýkal svého levého ucha jako zraněný pes.) "Možná je to nakažlivý," řekla. Ale pak zavrtěla hlavou. "Ne, ale něco tam bylo. Třeba to byl jelen nebo divoký prase. Kde je náš Rusák?" Když u toho Serž nebyl, říkali mu mezi sebou Rusák. "Nevím," řekl Viktora a zapálil si. "Šel přece před tebou." Alice mu cigaretu vzala a vdechla kouř. Lucky Strike, pomyslela si. Pořád jsou k sehnání, i když ne tak jednoduše. Viděla, jak si Viktora srovnal revolver v kapse. Proč nenosí nějaké pouzdro? Takhle je zbraň pořád vidět, je to zbytečně nápadné. Pak promluvil zase tím suchým, pobaveným, skoro ironickým tónem, který na něm nenáviděla nejvíc. "Dneska ho pořád bolí hlava, magora," řekl. "No a? To není poprvé." "Je divnej," mávl rukou. "Je to zase jeden další blázen. Ale dneska je hodně divnej, možná nesnáší úplněk. To Robert taky nesnášel." "Roberta vynech," sykla Alice. "Už jsem to říkala mockrát. Chtěla bych jít domů, dolů do města. Stejně si někdy říkám, odkud k nám asi přišel?" "Je Rusák, ne?", namítl Viktora. "Nebo je to možná Ukrajinec, co já vím, ani jsem se neptal... A každý sem odněkud přišel." "Někdy se dívá tak... skrze mě, jako kdybych neměla maso." "Blbneš," foukl Viktora kouř směrem k ní. "Uber, brzdi. Já bych řekl, že je to Ukrajinec nebo Rusín." "Není to jedno?" "To by ses divila. Ale ty jsi nás přece dala dohromady." "Co po mně chceš? Platí tě dobře, nebo ne?" Alice se celá zachvěla náhlým chladem, který ale, jak si hned řekla, asi přicházel odněkud zevnitř. "Už se těším, až budeme zpátky a já půjdu do Embassy," řekla. "Dám si tentokrát dvě topinky s česnekem a grog, některý hosti česnek nesnášejí a člověk má aspoň pokoj." Viktora uvažoval. "Vlastně," přiznal, "je to zvláštní: u někoho mi nevadí, když mi stojí za zády, ale u něj to neplatí - to jsem vždycky nervózní. A ty jeho modrý oči. Kurva, snad se nám tady neztratí... Tady se to stane hned, ty strže a nakonec i ten lom... Jestli nepřijde, budeme tady trčet do rána." "Jaks to myslel, že bych nebyla v lomu sama?" zeptala se Alice. "Lom je zatopenej," zasmál se Viktora. "Bílá voda, z toho kaolinu. Stěny jsou dost strmý. Kdo ví, co je pod tou bílou vodou." Rozhlédl se - příliš toho v měsíčním světle neviděl - a křikl krátce: "Šéfe?!?" Žádná odpověď se neozvala. Alice se posadila na kámen a nervózně si mnula prsty, až jí praskaly klouby. Viktora se opřel o strom, kouřil a zakrýval při tom ohýnek cigarety dlaní. Mlčeli. Nevěděla, jak dlouho, pak se ozvalo zapraskání větví a za jejími zády - zase za zády! - se vynořil vysoký stín. Rus byl těžký, vysoký člověk, ale pohyboval se lehce. Alice vyjekla. "Kde jste byl?" řekl Viktora. "Už jsem si říkal -" Rus se usmál. Ruka mu sjela na její rameno. Měl veliké ruce, dlouhé kostnaté prsty a dlouhé nehty. Ucítila jeho pevný stisk a naklonila hlavu, aby se mohla ruky dotknout. Otřela se tváří o jeho klouby. "Hlava bolela, to potřebuji být sám," řekl. "Já prošel." "Už je to dobré?" zeptala se Alice. Cítila se velmi unavená. "Kdy komu opravdu dobře?" odpověděl Rus. "Půjdeme, Viktora?" A aniž by čekal, až mu oslovený odpoví, vydal se sám první. Viktorovi trvalo dvě sekundy, než pochopil, a rychle Komarovského předešel. "Pozor, šéfe, radši jděte za mnou, neuklouzněte," začal monotónně plnit svou úlohu průvodce neznámou krajinou. Krajina zůstávala tichá a tajemná. Alice kráčela odevzdaně za nimi a říkala si, že se narodila ve špatné době, na špatném místě a špatným lidem. Šli tiše, mlčeli, stejně jako zástupy stínů kolem nich. Stromy se pak najednou před očima vylekané Alice rozestoupily a v měsíčním světle se před ní náhle ukázala lesknoucí se vodní plocha, mihotající se mezi skalami. Noc byla v té chvíli překvapivě světlá a jaksi strašidelná. Bývalý lom měl tvar trochu oteklé ledviny, na jedné straně se zvedala strmá stěna z bílé hlíny, nahoře lemovaná borovicemi. Pod nohama jim čvachtalo bahno. Komarovskij si hvízdal cosi naříkavého. "Dávejte pozor, je to tu kluzké," řekl Viktora. "A to bláto je bílý. Skoro to nejde odstranit z bot." Zahlédla napolo zhroucenou boudu, částečně ponořenou do vody. Byla to bílá bouda jako ze sádry, jako model. Alice se otřásla náhlým chladem, který je obklopil. "Voda je taky bílá," ukázal Viktora. "Všechno, co do toho lomu spadne, zbělá, větve, zvířata, ptáci, věci... A když se voda pohne, i ty věci se pohybují, jako kdyby pod hladinou foukal vítr. Ta voda je kaolinová, bílá, těžká a snad konzervuje nebo co..." "Co to bylo?" zeptal se Komarovskij. "Těžili tady kdysi kaolin pro ellenbogenskou porcelánku, ještě za Rakouska," vysvětloval Viktora, "ale snad třicet let se tu nekope, silnice už taky není průjezdná. Mám dojem, že na tohle místo všichni zapomněli. A taky, na hranice je to pár kroků. Našli jsme to tady náhodou, tenkrát, ještě s Robertem..." "O něm nemluv, kurva," okřikla ho Alice. "Promiň," omluvil se rychle Viktora, "do prdele." "Vole," šeptla Alice ještě. Všechno bylo v měsíčním světle ještě bělejší, skoro jako sůl, pomyslela si Alice, že by se člověk až bál. Otřásla se. Viktora čekal, až Komarovskij dojde až k vodě. "Dobré místo," řekl Komarovskij. Zůstal stát nad bělavou hladinou. Jeho stín nad ní byl černý, a když rozpřáhl ruce, vypadal buďto jako stín velikého dravého ptáka, což napadlo Viktoru, anebo jako stín bílého kříže, jak to připadalo Alici. Ani jeden z nich to ale neřekl nahlas. Jediný, kdo posléze promluvil, byl Komarovskij. "Velice dobré místo!" řekl ještě jednou. Alice měla jiný dojem. Těšila se, až bude zase zpátky, dole ve městě. MINULÁ KAPITOLA: Máj ZDE PŘÍŠTÍ KAPITOLA: Pustá země
Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL |
Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
28. 11. 2006 | Bílé noci | Alex Koenigsmark | |
24. 11. 2006 | Máj | Alex Koenigsmark | |
21. 11. 2006 | Útěk - část 2. | Alex Koenigsmark | |
14. 11. 2006 | Útěk - část 1. | Alex Koenigsmark | |
10. 11. 2006 | Kometa | Alex Koenigsmark | |
7. 11. 2006 | Ďáblova krása | Alex Koenigsmark |