Ve skutečnosti však samozřejmě o žádnou "kontrolu" USA nad ruskými jadernými zbraněmi vůbec nejde. Jedná se pouze o rozsah možného přístupu amerických odborníků k těm ruským objektům (zahrnujícím i skladiště zbrojních jaderných materiálů a náloží), pro něž je určena zahraniční finanční a technická pomoc s cílem fyzické ochrany, evidence skladovaného materiálu, likvidace a zužitkování přebytků.

Během 90. let Západ vyčlenil na tyto účely celkem asi 6 miliard dolarů v rámci známého programu senátorů Nanna -- Lugara, a na summitu "velké osmičky" v Kananaskisu (Kanada) v roce 2002 přislíbil Rusku poskytnout ještě 20 miliard dolarů v rámci projektu Globální partnerství.

Západní vlády, které poskytují cizí zemi tak velké prostředky z kapes svých daňových poplatníků, chtějí mít jistotu, že jsou tam používány pro stanovený účel. Zároveň by zpravodajské služby samozřejmě rády získaly nějaké dodatečné informace k jaderné problematice. Protože je celá tato sféra již tradičně zahalena do nejpřísnějšího tajemství, veškerá určení zde jsou podmínečná a po léta jsou předmětem delikátních jednání. Ostatně již podle programů 90. let byl zahraničním odborníkům umožněn poměrně široký přístup k dříve tajným objektům, výrobkům a informacím.

Vzpomenutá kauza nutí k zamyšlení nad jiným problémem, a to nad problémem vlastní ruské politické a demokratické kontroly nad jadernými zbraněmi (JaZ), přesněji, nad politikou jejich vývoje a rozvinutí, likvidace a využití podle mezinárodních smluv nebo jednostranně, v procesu odpisu těchto zbraní z výzbroje. Na první pohled se může zdát, že mezi tímto tématem a "senzační" zprávou o možném převedení našich jaderných objektů pod kontrolu Washingtonu není žádná souvislost. A je vůbec možné sloučit neslučitelné -- jaderné zbraně a demokratickou kontrolu? Nespěchejme se závěry a rozeberme si to postupně.

Dva druhy kontroly nad vojenskou politikou

Politickou kontrolou nad vojenskou, včetně jaderné, politikou státu se obvykle rozumí určující úloha politického vedení země v přijímání zásadních rozhodnutí v této oblasti.

Demokratická kontrola je pojem mnohem širší. Předpokládá reálné činy ze strany zákonodárné moci při tvorbě vojenské politiky prostřednictvím takových mechanismů jako rozpočet na obranu, schvalování základních programů a plánů rozvoje ozbrojených sil, ratifikace smluv o omezování zbrojení a odzbrojení. Aby takové úsilí bylo úspěšné, je třeba značné otevřenosti vojenských informací, zvláště pak jsou zapotřebí systematická projednávání nejzávažnějších témat v hromadných sdělovacích prostředcích a specializovaných publikacích: v opačném případě se parlament stane rukojmím politiky výkonných resortů. Politická kontrola se může uskutečňovat bez demokratické. Například v totalitních nebo autoritářských státech se realizuje skrz orgány vládnoucí strany a dohled tajných služeb.

Naopak demokratická kontrola a evidence nemohou být realizovány bez politické kontroly, zahrnující především institut politického vedení silových struktur. Předpokládá, že v čele příslušných resortů jsou zástupci lídra v těchto resortech (zpravidla civilisté), a nikoliv lidé z řad vojenské byrokracie, kteří reprezentují její zájmy u prezidenta nebo premiéra. Bez kontroly ze strany politického vedení občanská společnost a zákonodárná moc nejsou s to přímo ovlivňovat mohutný, korporativně semknutý a do sebe uzavřený vojenský establishment.

Jinak řečeno, politická kontrola vedení nad výkonnými resorty je nedílnou složkou demokratické kontroly a evidence ve sféře státní politiky všeobecně a vojenské politiky zejména.

V současném Rusku se demokratická kontrola nad jadernou politikou dosud nestala skutečností. Za prvé, občanská společnost a zákonodárná moc (částečně vzhledem k vlastní slabosti a také vzhledem k všemožnému posilování "výkonné vertikály") málo ovlivňují státní politiku vůbec, ještě méně pak tak složitou a tajnou oblast, jako je vojenská politika, a již vůbec ne její "svátost" -- směřování v oblasti jaderného vyzbrojování.

Za druhé, samotné položení otázky po demokratické kontrole a evidenci v této sféře může vyvolat v lepším případě údiv, v horším podezření ze zločinných záměrů. Velice složitá konstrukce jaderné výzbroje a ji obklopující utajení (a to nejen v Rusku, ale i na Západě, i když v podstatně menší míře), specifický charakter JaZ, zvláštním způsobem ovlivňující strategii a plány jejího použití, to vše může vyvolat dojem, že klást otázku po demokratické kontrole v této oblasti je absurdní. A přesto je tato otázka nejen oprávněná, nýbrž i nanejvýše aktuální v ruské politice obrany a bezpečnosti.

Jaderné zbraně a společnost

Proč společnost musí vědět o plánech rozvoje a použití JaZ své země, proč a jak je ovlivňovat?

Konvenční vojska a výzbroj, stejně tak jako způsoby a cíle jejich použití, jsou dostatečně pochopitelné pro širokou veřejnost, informovanou o lokálních válkách současnosti a stále ještě nesoucí v sobě historickou vzpomínku na minulé války. Ve společenském vědomí nejsou konvenční ozbrojené síly jakousi "virtuální realitou", stejnou abstrakcí, jakou jsou jaderné zbraně, i když revoluce ve vojenství značně proměňuje jejich podobu.

Každý rozumný člověk řekne, že 60 tisíc tanků nebo 300 ponorek, zařazených do výzbroje Sovětským svazem v 70. a 80. letech, je zřejmě více, než je třeba. Všude se debatuje o tom, zda Rusko potřebuje armádu o síle 1,2 milionu osob a zda se má profesionalizovat, jaké má být služné důstojníků a zda jim mají být zachovány naturální požitky apod. Avšak 5 tisíc náloží v současných strategických jaderných silách (SJS) Ruska (stejně jako v USA) -- je to mnoho, či málo? Podle Smlouvy o omezení strategických útočných potenciálů (smlouva o SÚP), podepsané v Moskvě v květnu 2002, bude mít v roce 2012 každá ze stran 1700-2200 bojových náloží, ale bude to stačit?

Abychom mohli odpovědět na tyto otázky, musíme mít představu o stavu a perspektivách strategické jaderné bilance, o koncepci použití SJS, o kritériu dostatečnosti odstrašení, o logice strategické stability a dalších esoteric-kých tématech, s nimiž se lidé v běžném životě nesetkávají. Použití konvenčních sil dokonce v ne zcela demokratických zemích vyžaduje alespoň mlčenlivý souhlas lidu, jehož jedna část musí jít bojovat a druhá musí zabezpečovat armádě podporu týlu. Příprava na válečné operace zpravidla trvá dlouho a to poskytuje společnosti čas vypracovat si postoj vůči nim (například poslední válka USA v Iráku se připravovala déle než půl roku a druhá kampaň v Čečensku několik měsíců).

V mnoha zemích, včetně Spojených států a Ruské federace, zavedení válečného stavu nebo mimořádné situace, stejně jako použití ozbrojených sil v zahraničí, vyžaduje ze zákona schválení parlamentem. Naprosto odlišná je situace při použití raket s jadernými hlavicemi. Doba doletu balistických raket s dlouhým doletem se pohybuje mezi čtvrt a půl hodinou, politické vedení tedy má na rozhodnutí o odvetném raketovém úderu maximálně několik minut. Znamená to, že lid nemůže ovlivnit rozhodnutí o použití JaZ ani přímo (referendem), ani zprostředkovaně (přes parlament).

Jaderná válka nevyžaduje účast lidových mas. Do války s použitím jaderných sil by byla zapojena jen nepatrná část armády mírového stavu, a ta zase nepřevyšuje 1% k počtu obyvatelstva. Poté, co je roz-hodnuto použít JaZ, rozkaz postupuje po instancích dolů a na samotné akci se podílí jen několik tisíc důstojníků, kteří jsou právě ve službě. U nejnovějších systémů může akce proběhnout dokonce bez zapojení příslušníků raketových vojsk, rozkaz k vypuštění raket se přenáší retranslačními systémy z velitelského stanoviště nejvyššího národního vedení přímo na spouštěcí mechanismy. Přesto však demokratická kontrola a evidence ohledně JaZ je nejen možná, ale i nutná, i když ve specifické podobě, odpovídající povaze zbraní této třídy. Je však reálná pouze v případě, že společnost uznává nutnost demokratické kontroly ve vztahu k celé státní politice, včetně vojenské.

Demokratická kontrola nad atomovou bombou?

I když, jak již bylo řečeno, lid nerozhoduje o použití JaZ a nepodílí se na jaderné válce, právě on, tedy civilní obyvatelstvo, se stává od samého počátku, na rozdíl od sebevětší konvenční války, cílem ničivých jaderných úderů. Dokonce jestliže si představíme, že tyto údery, v souladu se současnou strategií, budou namířeny na bezprostřední vojenské objekty, řídicí centra a průmyslová střediska, "vedlejší škody" na civilním obyvatelstvu by činily řádově desítky milionů mrtvých již v prvních hodinách války.

Proto má lid plné právo ovlivňovat jadernou politiku, vždyť v případě konfliktu právě ona určí jeho osud, a to nesrovnatelně radikálněji než veškeré ekonomické, sociální a politické aspekty státní politiky, které jsou tradičně považovány za sféru demokratické kontroly a odpovědnosti. Nutnost demokratické kontroly nad JaZ je tudiž dána samotnou povahou této zbraně.

Druhou příčinou je jeden z podstatných rozdílů mezi jadernými zbraněmi, zejména SJaS, a konvenčními, a to, že jaderné zbraně mají poměrně úzkou škálu možných bojových úkolů a způsobů nasazení. Například úkol strategické rakety nebo letadla je jednoznačný: zasáhnout bodový nebo plošný cíl. Také způsoby použití nejsou příliš rozmanité: hromadný, skupinový nebo jednotlivý start. Úder pak může být preventivní (první), odvetný nebo vstřícný (tj. na základě signálu varovných systémů o raketovém napadení před dopadem nepřátelských střel na cíle). Konvenční letadla, tanky a lodě však mohou být použity pro plnění velmi rozmanitých vojenských a paravojenských (vojenské akce v předválečné, mírové době a operace v lokálních konfliktech - red.) operací.

Technické parametry systémů SJS, kvantita a složení sil do značné míry předurčují způsob jejich použití -- přinejmenším proti nepříteli, vyzbrojenému jadernými zbraněmi. Právě takový protivník je hlavním objektem strategie jaderného zastrašování. Pravděpodobnost jaderného konfliktu se všemi jeho katastrofálními důsledky pak závisí nejen na průvodních politických faktorech, nýbrž i na stupni stability strategického vybalancování sil stran. Stabilitou se rozumí následující: jak silný je stimul pro vedení prvního jaderného úderu (touha zvítězit, minimalizovat ztráty nebo strach z překvapivého útoku nepřítele), který nastartuje jadernou válku.

Právě na tuto stabilitu mají vliv technické charakteristiky, kvantita a složení SJS a jejich systémů řízení a varování. Technické charakteristiky systémů SJaS samozřejmě neurčují způsob jejich použití zcela jednoznačně, ale logicky předpokládají nejefektivnější způsoby bojového nasazení různých systémů.

Již v roce 1990 se Moskva a Washington dohodly, že za stabilizující jsou považovány systémy strategických nosičů, které mají zvýšenou životnost na odpalovacích pozicích a nemají velký počet individuálně cílených bojových hlavic ve vícenásobné hlavicové části. To snižuje jejich použitelnost pro první úder a činí je vhodnějšími pro odvetný úder. Platí to i naopak, čím zranitelnější jsou na odpalovacích pozicích a čím více náloží nesou, tím více ohrožují druhou stranu, lákají k "preventivnímu" úderu a destabilizují strategickou rovnováhu. Východiskem této logiky je předpoklad, že první úder si musí klást za cíl odzbrojení nepřítele, protože jinak se dostaví drtivá odveta.

Bereme li v úvahu současnou přesnost zaměření a krátkou dobu doletu strategických balistických nosičů, jsou pozemní mezikontinentální balistické rakety (MBR) odpalované ze sil druhé strany spíše nevhodné pro odvetný úder. Vstřícný úder je pak možný pouze v případě, že je k dispozici nanejvýš efektivní systém varování a bojového řízení. Platí to tím spíše, pokud rakety tohoto typu jsou navíc vybaveny vícenásobnými hlavicemi (HVH) a vytvářejí nebezpečí odzbrojujícího úderu proti SJS druhé strany (jako americké MBR MX Peacekeeper nebo ruské těžké rakety RS-20 a rakety RS-18). Vzhledem ke spojení zranitelnosti a úderné síly mohou být využity především pro vedení prvního úderu, a tím doslova provokují protivníka k zasazení preventivního úderu a už tím podrývají strategickou stabilitu.

Balistické rakety ponorek (BRP, angl. SLBM) rozmístěných v mořích, jako třeba Trident-2 s hlavicemi W-88, mají vysokou životnost, ale vzhledem k množství HVH na jedné raketě mohou také vést úder proti nehybným cílům, a proto sehrávají destabilizující úlohu. Naopak BRPL s menším počtem hlavic HVH s menší ničivou kapacitou, jakými jsou pozemní mobilní MBR s monoblokovou hlavicí nebo několika hlavicemi HVH (ruské BRL RSM-52 na ponorkách projektu 667 BDRM, pozemní mobilní MBR "Topol'" a "Topol'-M"), je možné považovat za stabilizující, protože mají vysokou životnost a nehrozí odzbrojujícím úderem druhé straně, jsou tedy klasickou zbraní odvetného úderu. Snižují tak pravděpodobnost jaderné války do té míry, v jaké závisí na stavu vojenské rovnováhy.

Dosud se ruští poslanci radují jako děti, když jim oznamují ponechání některých typů jaderných zbraní nebo vytvoření nového typu v Rusku. Vzhledem k tomu, že neumějí zhodnotit přínos různých systémů ke strategické stabilitě a bezpečnosti, vycházejí ze zásady "čím více, tím lépe".

Ve skutečnosti tato zásada zdaleka neplatí ve všech případech: četné druhy výzbroje znamenají pouhé vyhazování peněz, které by mohly být použity na údržbu nebo zavedení zbraní, které jsou skutečně schopny zvýšit obranný potenciál Ruska.

Informovaná veřejnost a parlament, který si je vědom důležitosti těchto faktorů, jsou schopny ovlivňovat programy zbrojení, strategickou rovnováhu a jejich prostřednictvím i pravděpodobnost vypuknutí jaderné války. Jmenovitě ruští poslanci by to mohli dělat přes rozpočtové výdaje na ty či ony programy, protože na rozdíl od svých amerických kolegů nejsou zmocněni schvalovat zbrojní programy přímo. Jsou-li vojenské informace dostatečně přístupné, mohou zákonodárci využívat výzkumy nezávislých expertů k předkládání alternativních návrhů, založených na chápání všech jejich strategických, politických a ekonomických důsledků.

Třetí okolnost, která vypovídá o prospěšnosti demokratické kontroly v oblasti jaderné výzbroje, je finanční stránka věci. Výdaje na vývoj a udržování jaderných zbraní tvoří malou část ročních výdajů na vojenství, nejvýš 10-15%.

Pokud však vezmeme celý cyklus vývoje, rozvinutí, údržby a konečně zužitkování JaZ po vyřazení z výzbroje, který trvá 20-30 let, pak jde skutečně o obrovské prostředky. Proto racionální využití prostředků v této oblasti vyžaduje demokratickou kontrolu a evidenci, stejně jako jiné významné položky federálního rozpočtu.

Konečně čtvrtým důvodem je to, že politika ve sféře jaderné výzbroje se stala nejdůležitější součástí zahraniční politiky země, jelikož je přímo spojena s jednáními a dohodami o omezování, snižování stavu a nešíření jaderných zbraní. Společnost a parlament se na tom podílí skrz ratifikaci smluv.

Avšak pokud se poslancům nedostává chápání jaderné politiky a schopnosti ji kriticky hodnotit, stává se takové projednávání buď ideologickým střetem (jako v případě sedm let trvajících debat ve Státní dumě o smlouvě START-2), nebo pouhou formalitou (jako v případě Smlouvy o omezení strategických útočných potenciálů z roku 2002).

Politická kontrola ze strany státního vedení

Kontrola shora, které chybí demokratická základna, garantuje sice politickou loajalitu generality, dovoluje však politickým špičkám hrát reálnou úlohu ve vojenské politice a výstavbě ozbrojených sil pouze stanovením celkových maximálních prostředků, vyčleněných na obranu, nebo ve funkci arbitra, pokud se resorty nedohodnou na pracovní úrovni. Vždyť bez alternativních variant vojenské politiky, které se zpracovávají nezávislým expertním společenstvím a projednávají parlamentem, politické vedení dostává pouze jediný názor, odsouhlasený na nižších úrovních vojenské a vojenskoprůmyslové byrokracie, a je schopno ho korigovat pouze okrajově.

Hlava státu přece nemůže být odborníkem ve všech oblastech, zejména v tak složitých a speciálních, jako je současná obrana a jmenovitě jaderná politika. Je nucen se opírat o mínění svých podřízených. Avšak v podmínkách utajení, bez široké diskuse v parlamentu, tisku, v nezávislých vědeckých institucích, jsou vojenské resorty vždy schopny "protlačit" svou linii skrz úzký okruh nejbližších pomocníků hlavy státu, tím spíše, že mnozí z nich přicházejí právě z těchto resortů.

Není to však zcela normální způsob formování vojenské politiky? Vždyť pokud v nejvyšší "silové" byrokracii, resortních vědeckovýzkumných ústavech a obranném průmyslu pracují odborníci, proč by nešlo plně se na ně spolehnout?

Zkušenosti dokazují, že takový přístup je od základu chybný, a to nejen pro oblast vojenské politiky, ale v aplikaci na libovolnou oblast státní politiky demokratické země. Postoupit všechno strukturám výkonné moci nelze, protože velice často hájí resortní, nikoliv celonárodní zájmy a špatně koordinují mezi sebou svou činnost. Je naprosto chybné myslet si, že byrokracii tvoří převážně lidé nekompetentní, vedení zlými úmysly. Problém je jinde: v mocných byrokratických organizacích je každý člověk nucen buď se přizpůsobovat resortním zájmům, nebo rychle odejít.

Celonárodní zájmy, na rozdíl od resortních, musí formulovat jak vedení státu v osobě prezidenta, tak parlament, který je povolán reprezentovat priority všech sociálních skupin společnosti. Může se to však realizovat ve sféře obrany a jaderné politiky za podmínek, že vojenské informace zůstávají vesměs tajné a nezávislá hodnocení a návrhy chybí, že výkonné resorty jsou monopoly a vystupují s jednoznačnými propozi- cemi bez alternativ, které nelze kritizovat, ani korigovat? Odpověď je zřejmá, stejně tak zřejmá je i nevyhnutelnost chyb, z nichž některé mohou vážně poškodit bezpečnost a ekonomiku země.

Příkladů je dost. V letech 2000-2001 v rámci přerozdělení prostředků na síly obecného určení (SOU) bylo rozhodnuto o významném jednostranném omezení výdajů na ruské SJS, včetně omezení výdajů na jejích hlavní součást -- pozemní rakety a redukce základního programu jejich modernizace, pozemních mobilních MBR "Topoľ-M". Tento systém vzhledem ke svým technickým charakteristikám je nejvíce stabilizující a pružně adaptovatelný na měnící se strategickou situaci. Navíc žádná z mocností nemá a v dohledné době ani mít nebude nic podobného.

Výsledkem bylo, že situace SOU se nijak nezlepšila, vzhledem k přešlapování na místě v otázce vojenské reformy, kdežto strategickému jadernému zastrašování byla zasazena citelná rána. Pokud tato politika bude pokračovat (a prozatím nemáme žádné oficiální zprávy o tom, že by mohla být změněna), pak za 10-15 let bude 90% ruských SJS zranitelných v místech rozmístění v případě hypotetického odzbrojujícího úderu USA, Velké Británie, Francie a možná i Číny. Je pravda, že pravděpodobnost, že tyto země napadnou Rusko, je velmi malá, avšak strategická stabilita bude ohrožena se všemi důsledky, které z toho plynou.

Vzhledem k zranitelnosti SJS bude Rusko nuceno stále více spoléhat na koncepci odvetně vstřícného úderu. Spoléhat na ni je však stále nebezpečnější vzhledem k oslabování uskupení družic včasného varování, a ke skutečnosti, že většina pozemních raketo-lokačních stanic (RLS) zůstala na území SNS (z nichž téměř všechny chtějí vstoupit do NATO). Tento problém nabývá na závažnosti v situaci, kdy se raketojaderné zbraně ve světě dále šíří a vzrůstá pravděpodobnost náhodných nebo provokačních vypuštění raket z různých směrů.

Některé negativní důsledky rozhodnutí z let 2000-2001 se projevily vzápětí. Tak USA okamžitě ztratily zájem o pokračování jednání s RF o omezení strategických zbraní, byla odepsána Smlouva o omezení strategických útočných potenciálů, Smlouva START-2 (ratifikovaná Ruskem v roce 2000), a také rámcová Smlouva SALT-3 (podepsaná v roce 1997).

Rusko se pokusilo zpětně napravit situaci tím, že koupilo od Ukrajiny zastaralé rakety, umístěné v silech, a bombardéry, prodloužilo dobu využití těžkých MBR (rovněž umístěných ve zranitelných silech). Znamenalo to značné dodatečné výdaje, ale minimální efekt z hlediska strategické stability. Potom bylo oznámeno, že se v Rusku vyvíjí "zázračná" zbraň -- rakety s klouzavou a manévrující hlavicí pro proražení protiraketové obrany (PRO), ale ani to na Američany nezapůsobilo. Je to pochopitelné. Pokud se kupuje 4-6 MBR "Topoľ-M" za rok, dá se předpokládat, že i počet nových zbraní nebude velký, vždyť nevyhnutelně budou mnohem dražší a navíc je bude nutné ještě odzkoušet, zajistit jejich výrobu a dlouhou životnost. (Jelikož jsou určeny proti USA, nesmí být zranitelné odzbrojujícím úderem.)

Je pravda, že díky duchu spolupráce, který se vytvořil mezi Ruskem a USA po událostech z 11. září 2001, Moskva a Washington uzavřely v květnu 2002 Smlouvu o SÚNP. Ta však málo ovlivní objektivní proces strategické destabilizace, protože žádným způsobem neomezuje žádnou ze stran. Navíc je dosud spíše dohodou o záměrech, protože nejsou stanovena pravidla, jak se počítají nálože, nejsou stanoveny procedury likvidace zbraní, ani grafikon omezení, ani podmínky kontroly plnění. Smlouva stanoví například, že maximální počet bojových náloží, které musí zůstat k použití každé země za 10 let po ratifikaci, je 1700-2200 jednotek. O jaké nálože jde a jak je započítávat v uvedených maximálních mezích? Výše uvedené instrumentárium, obvyklé pro takovéto dohody, neexistuje. Pravda, do r. 2009 si zachová platnost režim kontroly podle Smlouvy SNV-1, ten však dovolí disponovat informacemi o amerických JaS, nikoli o tom, jak Spojené státy plní Smlouvu o SÚP.

Zdálo by se, že právě Rusko jako země, stále více zaostávající za USA co do úrovně rozvoje JZ, která má oslabené síly obecného určení, musí projevovat zvýšenou aktivitu v této otázce s tím, aby využitím zainteresovanosti USA na spolupráci v mnoha ostatních mezinárodních záležitostech zajistilo přijatelnou jadernou bilanci. Nikoli, ruská politika demonstruje udivující pasivitu. Smlouva o SNP 2002 přece jen není naplněna právním a technickým obsahem, média a Ministerstvo obrany nepředkládají žádné zkoordinované nové návrhy a dokonce téměř nekritizují destruktivní americkou linii, i když kurz Washingtonu v oblasti jaderných zbraní byl podroben (a je podrobován) přísné kritice jak v samotných USA, tak i v Západní Evropě a v OSN, a v průběhu Sedmé konference členských zemí Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (SNJZ), která se konala v New Yorku v květnu 2005.

Je velmi pravděpodobné, že kdybychom měli demokratickou kontrolu a evidenci ve sféře jaderné politiky, jakož i širší možnosti přístupu veřejnosti a odborníků k příslušným otázkám, podařilo by se podobným chybám a následným výdajům vyhnout.

Druhý příklad. Ze všech velmocí je právě Rusko nejzranitelnější vůči hrozbám, vycházejícím ze šíření jaderných zbraní a raketových technologií -- vždyť téměř všechny nové a potenciální země s jadernými raketami se rozkládají buď po obvodu ruského území, nebo tak, že se ruské území ocitá v mezích, které jsou pro ně dosažitelné. A co je ještě horší, šíření jaderných zbraní vytváří nejpříznivější podmínky pro zpřístupnění JaZ mezinárodním teroristům, jejichž seskupení provádějí vzhledem k RF přímou intervenci na Severním Kavkazu a ohrožují bezpečnost Ruska tím, že vyvíjejí teroristické aktivity v zemích Střední Asie.

V této souvislosti by se Moskva měla stát nejhorlivějším zastáncem posílení SNJZ, režimů a mechanismů nešíření jaderných a raketových zbraní a měla by neustále přicházet s iniciativami v této sféře. K ničemu takovému však nedochází: Rusko jen mdle reaguje na nové koncepce USA a západní Evropy (například Bezpečnostní iniciativa v boji s šířením, odmítnutí vývozu technologií úplného palivového cyklu, závaznost připojit se k Dodatečnému protokolu MAAE z r. 1997, kodex vývozu raketových technologií). Vzniká dojem, že šíření raketových a jaderných zbraní se nás málo dotýká a boj s ním je jen nepříjemná překážka plánů Rosatomu ohledně vývozu jaderných technologií a materiálů. Avšak v tom, co se týká tohoto problému, nachází se veřejnost i parlament země opět v blažené nevědomosti a rovněž nemohou požadovat zásadní korekci státní politiky.

Připomeňme si konečně téma, uvedené na začátku stati: mezinárodní spolupráce v takových sférách, jako zajištění bezpečnosti při skladování jaderné munice a materiálů, likvidace jejich zbytků, demontáž zastaralých atomových ponorek. Je zřejmé, že Západ tím, že poskytuje Rusku pomoc ve výši mnoha miliard dolarů, stará se rovněž o vlastní bezpečnost. Vždyť jestliže se zbraně nebo materiály dostanou do rukou "prahových" zemí nebo teroristů a dojde k ekologické katastrofě, utrpí všichni.

Na druhé straně se budou USA a ostatní země rovněž muset zabývat problémy likvidace jaderných a chemických zbraní, avšak oni Rusku pomáhají, zatím co Rusko jim nepomáhá. Odtud plynou i rostoucí rozpory ve vztazích, přičemž zdaleka nikoli pouze technického rázu (kamenem úrazu se například stal požadavek ruské strany na zaplacení DPH v souladu s daňovou legislativou, jakož i otázky odpovědnosti za možnou škodu z jaderných zbraní). Výměnou za poskytovanou pomoc požaduje Západ přístup k ruským jaderným objektům (kromě SJS, podléhajících inspekci podle Smlouvy SNV-1), avšak Rusko nic podobného požadovat nemůže, i když jakožto projev dobré vůle USA ruské představitele leckam pouštějí. Navíc vzhledem k tomu, že RF vyvíjí nové jaderné zbraně (včetně strategických, takových, jako ty, které jsou zcela zřejmě zaměřeny na systém protržení PRO), kladou si na Západě otázku: proč odlehčovat finančnímu břemenu Ruska spojenému s likvidací zbraní a umožňovat mu vynakládat větší prostředky na zbraně nové?

Rusko by pravděpodobně mohlo v případě existence demokratické kontroly nad jadernou politikou rozumně odhadnout svoje finanční potřeby na ničení starých zbraní. Tehdy by se objevila možnost vyčleňovat daleko více peněz na likvidaci a zužitkování zbraní (tato položka je chronicky nedostatečně financovaná již více než desetiletí), a tím odstranit nás tolik obtěžující jednostrannou závislost na cizích zemích. Jestliže však jde o přijímání pomoci, je při tom třeba aktivně jednat o oboustranných opatřeních, zaměřených na rozvoj vztahů vzájemného jaderného odstrašování směrem k partnerství a spolupráci, což může odstranit vnitřní konflikty při součinnosti v této oblasti.

Avšak i zde jsou priority politiky Moskvy neurčité vzhledem k resortní omezenosti a roztříštěnosti procesu utváření státního kurzu, zbaveného demokratické kontroly a evidence.

Kdo má jaderné tlačítko?

Kdybychom měli účinný systém demokratické kontroly a evidence, bylo by možné položit řadu otázek o tak delikátním momentu, jako vzniklé schéma vydávání sankcí na použití jaderných sil. Informace existující na toto téma jsou krajně skrovné a nejsou oficiálně potvrzeny. Je možné, že ve skutečnosti všechno probíhá úspěšně, ale jestliže jsou dostupné informace alespoň do určité míry správné, poskytují důvod k tomu, abychom se zamyslili nad tím, je-li v Rusku realizován ústavní stav, udělující tyto plné moci pouze prezidentovi -- vrchnímu veliteli. Podle zveřejněných údajů umožňuje ruský systém Kazbek, zavedený na začátku 80. let, hlavě státu, aby, kdekoli se nachází, obdržel informace o raketovém útoku a vydal rozkaz nanést jaderný úder pomocí radioelektronického terminálu zvaného Čeget. Z tohoto tak zvaného "jaderného kufříku" přichází signál, zakódovaný personální prezidentskou šifrou, na ústřední velitelské stanoviště a dále je přenášen do řídicích center MBR a raketových ponorek. Stejně tak jako v mnoha jiných případech ve sféře strategických zbraní, následoval zde SSSR příklad USA, které takovýto systém zavedly na počátku 60. let.

Avšak z organizačně právního hlediska byly a zůstávají mezi uvedenými systémy obou velmocí zásadní rozdíly. O americkém systému je mnohé známo z oficiálních zdrojů, je mu věnována celá knihovna odborné literatury. V USA musí být rozhodnutí o použití jaderných zbraní v kritické situaci zkoordinováno s hlavními postavami tohoto procesu. "Jaderný kufřík" a neustálý doprovod v osobě důstojníka je zde pouze u prezidenta. Jestliže ten není schopen plnit úlohu vrchního velitele (pro nemoc, protože není v zemi, protože je ohrožena bezpečnost aj.), přechází terminál na viceprezidenta, přičemž oba nikdy neopouštějí zemi současně. Zvláštní zákon stanoví způsob přechodu velení z jednoho na druhého pro ten případ, jestliže během války oba nejvyšší funkcionáři zahynou nebo ztratí spojení. Řetěz se skládá z více než desítky osob, počínaje mluvčími obou komor, ministrem financí aj., přičemž ministr obrany zůstává daleko vzadu a vojáci v seznamu vůbec nejsou.

Odpovídající sovětské schéma fungovalo od samého počátku jinak a Rusko je převzalo bez jakýchkoli změn. Kromě prezidentského (v minulosti takovýto terminál "nosil" generální tajemník ÚV KSSS) existují dva další "jaderné kufříky" -- mají je ministr obrany a náčelník Generálního štábu Ozbrojených sil. V souvislosti s tím vzniká první otázka: jakým způsobem mohou tyto tři terminály vydat rozkaz k vypuštění raket -- pouze společně jako tři složky kódu, nebo každý zvlášť? Hodnověrná odpověď z oficiálních zdrojů samozřejmě neexistuje. Jestliže se signál k použití SJS musí vyslat společně, vypadalo by to dosti podivně -- vždyť ministr obrany je podřízen hlavě státu a náčelník Generálního štábu ministrovi. Z právního hlediska nesmí být z jejich strany vyžadováno potvrzení sankce vrchního velitele. Kromě toho, jak tedy reagovat na náhlý raketový útok v případě, jestliže je prezident v zahraničí nebo nemůže dát rozkaz z nějakého jiného důvodu (za doby vlády Borise Jelcina kolovalo z tohoto důvodu mnoho sarkastických předpokladů)?

Je na místě připomenout epizodu, kdy během puče v srpnu r. 1991 byl prezident Michail Gorbačov zbaven přístupu k "jadernému tlačítku" a vbrzku ve zmatku, následujícím po zhroucení pučistů, ministr obrany Dmitrij Jazov někde vůbec ztratil svůj terminál. Znamenalo to, že země bez hlavy státu byla dočasně zbavena schopnosti dát jadernou odpověď na nenadálý útok? Snad by se to nestalo: nikdo v SSSR ani v zahraničí nebyl zneklidněn, protože třetí terminál zřejmě zůstával v Generálním štábu a kontrola nad SJS nebyla ani na minutu přerušena.

Jestliže tři terminály nefungují společně a majitelé všech Čegetů mohou dát rozkaz vypustit rakety každý zvlášť, nepočítá taková situace s technickou možností sankcionovat jadernou válku za vynechání prezidenta? Podle ústavy, jestliže prezident není s to vydat rozkaz, nestane se jeho nástupcem ministr obrany nebo náčelník Generálního štábu, nýbrž předseda vlády. Stalo se to však pouze jednou: v r. 1996 odešel Boris Jelcin na kardiologickou operaci a "jaderný kufřík" obdržel tehdejší premiér Viktor Černomyrdin. V poslední době hromadné sdělovací prostředky ani jednou neinformovaly o tom, že by terminál byl předán předsedovi vlády během častých prezidentových výjezdů do zahraničí, a navíc, prezident i premiér nezřídka odjíždějí do zahraničí současně a nelze mít za to, že "stojí na svém místě". Na koho v tomto případě přechází plná moc týkající se tak významné otázky a jak by to bylo s neporušitelností politické kontroly nad hlavním rozhodnutím válečné politiky?

Je nesporné, že jak ministr obrany, tak i náčelník Generálního štábu jsou politicky loajální a administrativně podřízeni prezidentovi a nikdy nebudou jednat proti jeho vůli, tím spíše v tak zásadní záležitosti jako je použití SJS. Avšak doba, stejně jako lidé, zaujímající nejvyšší státní funkce, se mění. Jak zafunguje "trojité tlačítko" v případné krizové situaci, jestliže prezident nebude na svém místě, jestliže rozšíření raketových a jaderných zbraní bude mít za následek náhodný nebo provokační raketový úder na Rusko nebo jaderný teroristický čin?

Pojem politické nebo civilní kontroly nad armádou v SSSR scházel, existovalo pouze jednotné "vojensko-politické" vedení, odpovídající totalitárnímu politickému režimu. V Rusku, které se ubírá, jak bylo prohlášeno v prezidentově poselství Federálnímu shromáždění ze dne 25. 4. 2005, demokratickou cestou, musí být zajištěna přísná, technicky garantovaná kontrola politického vedení nad tím nejdůležitějším ze všech rozhodnutí -- nad použitím jaderných zbraní.

Cesta k řešení problému

Je pochopitelné, že odtajnění informací o jaderných zbraních vyžaduje pečlivě zvážený přístup. Je mnoho informací, které je třeba držet v tajnosti. Vztahuje se to na technické zařízení mnoha existujících i perspektivních systémů zbraní a jaderných bojových náloží, systémy řízení a výstrahy, operativní plány bojového nasazení sil a seznamy cílů. Podobná praxe s utajováním je přijata i ve zcela demokratických zemích -- v USA, Velké Británii a Francii. Tam se ostatně také dopouštějí mnoha chyb v jaderné politice. Převaha demokratického systému není v tom, že by byla zárukou proti omylům, nýbrž v tom, že umožňuje svobodně posuzovat problémy na základě hodnověrných informací a napravovat chyby včas, ještě předtím, než se stanou příčinou nenapravitelných škod.

Co se týče Ruska, velký soubor informací o rozvinutých silách a programech jejich rozvoje, o rozdělování finančních zdrojů a opatřeních k upevnění strategické stability nelze udržovat v tajnosti. Na druhé straně obrovský objem informací je i tak poskytován do zahraničí (výměna údajů v rámci Smlouvy SNV-1), a rovněž Organizaci spojených národů (kterou informujeme o financování svých jaderných programů). Není důvodu utajovat tyto údaje uvnitř vlastní země, pokud se samozřejmě nebudeme řídit zájmy resortů, které se snaží zachovat si monopol na tvorbu rozhodnutí a možnost skrývat chyby a omyly. K tomu, aby bylo možno strhnout nesmyslnou roušku tajemství z takových informací, je nutno vnést podstatné opravy do Zákona o státním tajemství.

Je rovněž zapotřebí všemožně rozšiřovat úlohu zákonodárné moci při utváření vojenské politiky vůbec a jaderné zejména. Prostředky k dosažení tohoto cíle jsou parlamentní jednání, vyšetřování a možná i změna v ústavě, která by udělila Federálnímu shromáždění kontrolní funkce (nyní je pouze zákonodárná a zastupitelská). Členové parlamentu potřebují informace, které nejen umožňují soudit o vzájemném poměru rozpočtových prostředků, vyčleňovaných řekněme na komunální výdaje na jedné straně a na zásobování armády a námořnictva na straně druhé. Potřebují takové informace o financování, na jejichž základě si dokážou utvořit názor na nejdůležitější priority vojenské politiky a vojenského stavebnictví, takové jako jaderné odstrašování na globální úrovni a na válčištích, útočné a obranné strategické systémy, síly obecného určení, potenciál pro vedení rozsáhlých i lokálních válek, kontingenty pro rychlou reakci a mírotvorné operace, rozdělování zdrojů k zábraně případné hrozby na západě, jihu a východě. K tomu, aby se to stalo realitou, je nutno odpovídajícím způsobem podstatně přepracovat Zákon o rozpočtové klasifikaci.

V Zákoně o obraně je účelné legalizovat institut civilního vedení Ministerstva obrany, včetně aparátu tohoto ministerstva, podřízeného pouze jemu a schopného objektivně hodnotit návrhy, předkládané vedením různých druhů ozbrojených sil a Generálního štábu.

Rovněž je nutno přijetím zvláštního zákona značně zvýšit úlohu Rady bezpečnosti. Je důležité, aby se stala nejen konzultativním orgánem podřízeným prezidentovi, nýbrž nadresortní organizací, jejímž úkolem bude analyzovat pozice silových struktur a koordinovat jejich činnost spojenou s realizací směřování prezidenta a parlamentu v oblasti národní bezpečnosti, zvláště na styčném bodě vnitřních i zahraničních problémů a výzev.

Je třeba posoudit možnost změny systému řízení v nejvyšším článku (Kazbek) v aplikaci na ruský politický systém a přijmout zákon o právním nástupnictví vrchního velení se stanovením posloupnosti státníků, kromě prezidenta a premiéra, kterým jsou udělovány plné moci pro rozhodování o použití jaderných zbraní.

Konečně je zapotřebí všemožně stimulovat expertní výzkumy a naslouchat doporučením nezávislých vědeckých a společenských organizací, jakož i jednotlivých významných odborníků. Budou-li mít volný přístup k širokým a hodnověrným informacím, dokážou navrhovat alternativní, resortního tlaku zbavené přístupy k problémům bezpečnosti. Na druhé straně bude jejich práce napomáhat tomu, aby prezident a parlament přijímali ověřená a optimální rozhodnutí ve strategické perspektivě.

Autor je člen-korespondent Ruské AV (RAN), ředitel Střediska mezinárodní bezpečnosti IMEMO RAN, člen redakční rady časopisu "Rusko v globální politice"

článek byl v rámci syndikace převzat se souhlasem redakce z české verze magazínu Rusko v globální politice