Šíří se spiklenecké teorie a strach ze sektářského násilí a náboženských válek, které prožila Evropa v 16. a 17. století. Na konferenci a seminářích v arabském světě se vážně diskutuje o vytváření šíitského oblouku tolerovaném USA, který protne území arabských států od Íránu až po Egypt a státy GCC a stane se ohniskem trvalé nestability či konfliktu. V Turecku sílí obavy, že Západ nakonec dá zelenou nezávislému kurdskému státu a stimuluje tím politické a státoprávní ambice tureckých Kurdů útočících na integritu Turecka. Irák se stal obrovským cvičištěm nových freedom fighters, islamistů, speciálně školených pro boj ve městském prostředí, jejichž schopností budou možná využívány pro destabilizaci okolních států.

Podobně tomu bylo v případě afghánských freedom fighters v Alžírsku a jiných zemích v 90. letech. Vytváří se a prohlubují se negativní stereotypy, percepce a nedůvěra muslimů vůči Západu jako celku, protože mnoho obyčejných lidí nedokáže diferencovat mezi americkými a evropskými přístupy. Existují prokazatelné zkušenosti, že tyto zkreslené představy dlouhodobě ovlivňují veřejné mínění v arabském a islámském prostředí bez ohledu na změnu výchozích podmínek, které je vyvolaly.

Například přežívající negativní vnímání NATO v Maghribu se vytvořilo již v 50. letech 20. století, protože aliance zaujala nesprávné stanovisko k alžírské protikoloniální válce. V závěrech istanbulského summitu v roce 2004 se zavázala Aliance podporovat jednotu, celistvost a nezávislost Iráku,což nebyl jednoduchý úkol. Rozpad Iráku či vypuknutí občanské války pod dohledem zemí NATO by výrazně snížil politickou důvěryhodnost NATO i EU v muslimské, arabské oblasti, především v členských zemích LAS.

Úroveň antiamerikanismu zaměřeného proti politice americké vlády, tj. nikoli Američanů jako etniku, dosáhla v posledních letech absolutních hodnot v arabském světě, jak to prokazují výzkumy provedené např. Zogby International, Gallupova ústavu či Pew Reasearch Center. Poslední výzkumy veřejného mínění v Iráku dokazují, že 80-90 % Iráčanů si přálo odchod Američanů ze země a 50-60 % jich schvalovalo ozbrojený boj proti nim. Příčinou těchto postojů je řada faktorů, které se váží k americkým aktivitám od roku 1991 až do současnosti (nesmyslné zničení civilní infrastruktury během války v roce 1991, prosazování ekonomických sankcí poškozujících civilisty, dvojí přístup k výkladu mezinárodního práva ve vztahu k Izraeli a palestinské otázce, neetické vedení boje, vytváření bezletových zón na jihu i severu, jež povzbudily sektářství aj.). Řada Iráčanů trpí utkvělou představou, že hlavním motivem amerického zájmu o Irák je ropa a mají obavu z vytvoření stálých amerických základen v zemi. Nejvíc vystupují proti americké přítomnosti sunnité, protože podezírají USA, že straní šíitům a záměrně tolerují íránský vliv v zemi. S odchodem okupačních sil spojují i svoje opětné dobytí privilegovaných mocenských pozicí, které nenarušila ani osmanská nadvláda či britská koloniální správa.

Podle mého názoru hrála nejzávažnější roli neschopnost okupační síly zabránit sektářskému násilí, terorismu a občanské válce, s čímž irácké hnutí odporu i teroristé z řad islamistického džihádistického hnutí počítali. Stabilita a bezpečnost mají pro naprostou většinu Iráčanů, zvláště Arabů-sunnitů absolutní hodnotu, která stojí na žebříčku hodnot výše než demokracie, liberalizace a výhledová ekonomická prosperita importovaná či povzbuzovaná ze zahraničí. V zájmu stability je část obyvatelstva ochotna i tolerovat účelovou, dočasnou diktaturu, která se bude řídit islámskými (popř. kmenovými) principy dobrého vládnutí. Klíčová je pro Araby také otázka legitimity panovníka, režimu, vlády a politického systému. Bohužel současná vláda je obecně chápaná podle islámských kriterií jako dočasná, nelegitimní, protože byla dosazena okupanty-nemuslimy a je pod jejich ochranou. Tyto postoje jsou umocněny sektářskými kalkuly. Nemalá část Iráčanů očekává, že bude po odchodu cizích okupačních vojsk jmenována nová vláda, která bude mít pevnou legitimitu a v níž posílí své pozice a vliv. Vidina přerozdělování moci i obavy sektářského konfliktu stimulovala i vytvoření šíitské aliance, ačkoli nejpočetnější šíité byli tradičně silně nekompaktní, frakční komunitou. V době sunnitské nadvlády byl jejich průnik do státní správy značně omezen. Problémem je tradiční velká závislost šíitského kléru a komunity na finanční podpoře ze strany iráckého státu či ze zahraničí (Írán, Kuvajt), protože nikdy nemohli vytvářet svoje nadace, charity a nedisponovali waqfovým majetkem. V tomto kontextu je třeba chápat enormní zájem šíitů o posty ve státní správě.

Chtěl připomenout, že není možné odmítat jednání s některými Iráčany jen proto, že mající kritický pohled vůči politice USA v Palestině, Iráku. či mají silné výhrady vůči současné irácké vládě, protože těch je většina. Klíčovým kriteriem partnerů pro jednání musí být především jejich jejích preference politickému řešení krize, odmítání teroristických praktik boje a destruktivního sektářství ohrožující stabilitu země a regionu, podpora jednoty a územní celistvosti iráckého státu. Je správné, že se podobná konference koná právě nyní, kdy se situace v Iráku začíná prudce zhoršovat a hrozí vypuknutí rozsáhlých sektářských konfliktů a v krajním případě i rozdělení Iráku se všemi doprovodnými následky.

Většina diskuzí i obsah četných analýz především v USA po březnu 2003 sice kritizovala některé dílčí aspekty poválečného uspořádání v Iráku, ale většina odborníků byla přesvědčena, že celkové směřování reforem je v zásadě správné a je třeba ho podporovat. O zásadních chybách se nemluvilo nebo se zlehčovaly. Americký viceprezident Cheney považoval sunnitské povstání za dočasný jev, který musí ustoupit, jakmile započne rekonstrukce země a bude dosažena stabilita.

Výhrady byly k unáhlenému rozpuštění irácké armády, což se ukázalo s odstupem jako zásadní chyba, protože řádová armáda nebyla významným mocenským centrem režimu S. Husajna, který se opíral o zvláštní jednotky a bezpečnostní služby. Svědčí o tom prezidentské dekrety o trestání dezertérů, odhalené pokusy o převrat a celková nedůvěra režimu vůči tomuto mocenskému centru. Značná část propuštěných vojenských specialistů se poté zapojila do hnutí odporu.

Podle mého názoru ani striktní debaasizace společnosti a zákaz strany Baas nebyly racionálními kroky, protože strana nehrála v posledních patnácti letech téměř žádnou důležitou roli a vrchol mocenské pyramidy režimu se zúžil na úzký okruh příbuzných diktátora, jeho nejbližších spolubojovníků, Radu revolučního velení, bezpečnostních a vojenských sil, několik spřízněných kmenů a klanů. Strana měla pouze formální mobilizačně-propagační roli a pravidelné čistky dokazovaly, že důvěra v diktátorský způsob vlády nebyla bezmezná. Byla pouze formálním symbolem diktátorského režimu. Každopádně bylo třeba odstranit prosaddámovské špičky a dosadit místo nich nové reformní vedení složené i z baasistických protisaddámovských disidentů. Většina členů hledala ve straně spíše osobní, rodinný profit než velké ideje aflakovské éry či osobní obdiv k diktátorovi. Je připravena se přizpůsobit nově vzniklé situaci.

Obnovený, reformovaný Baas se mohl zapojit jako jedna z politických stran do pluralistického politického systému, což by přispělo ke zklidnění sunnitů a jejich lepšímu monitoringu. Souběžně měla být zahájena mezi členy protisadámovská kampaň a očista strany od nejbližších stoupenců S. Husajna. Rozpuštění Baasu bylo některými kritiky spojováno s desekularizací společnosti po roku 2003, protože strana byla symbolem sekulárního proudu. Je třeba připomenout, že islamizace společnosti probíhala již v 90. letech pod taktovkou S. Husajna a byla doprovázena promyšleným prosazováním kmenových hodnot a solidarity. Kulturně pojatý panarabismus prosazovaný Baasem přestal být zdrojem legitimity režimu, což byl ale typický jev pro celý arabský svět. Panarabismus současnosti dostává silnou ekonomickou dimenzi s ohledem na integrační tendence, vytváření arabské zóny volného obchodu, což je dobře, protože kulturní panarabismus vymezující se negativně vůči nearabským menšinám se stal v minulosti noční můrou pro Kurdy i šíity v Iráku. Doporučení obsažené ve Zprávě Bakerovy irácké studijní skupiny z roku 2006 navrhuje reintegraci baasistů (kromě "saddámovského klanu") do politického systému jako krok k národnímu usmíření, což lze považovat za správný postoj.

Iráku chybí sjednocující idea, identita, která by nahradila sekulární baasistickou ideologii a panarabismus éry Saddáma Husajna. Občanský princip byl sice zakotven v ústavě, ale společnost nebyla připravena, aby ho přijala a zajistila stejná práva pro všechny. V arabském světě vzrůstá obecně role islámu, ale multietnicita Iráku brání přijetí této identity. Islám se stal tradičním nástrojem národního útlaku v kurdské oblasti a modernisticky i levicově ladění Kurdové odmítali silné islamizační tlaky od vzniku Iráku. Dělení islámu na šíity a sunnity rovněž brání plnému využití islámského faktoru pro dosažení politické jednoty. Praotec panarabismu Sáti' al-Husrí je označil za heretiky a baasističní ideologové pro ně vymysleli termín hnutí šuubíja symbolizující herezi v arabském světě. Některé sunnitské wahhábistické, salafijské skupinky bojující proti současné vládě a americké armádě označují šíity za nevěřící. Obecně lze doporučit, aby arabští, sunničtí muslimové věnovali větší pozornost ekumenickému hnutí v ose šia-sunna s ohledem na vývoj v Iráku, Libanonu a přilehlých oblastech a v zájmu budoucí stability celého regionu. Nadějné jsou v tomto směru současné aktivity Egypta i Ligy arabských států.

Odlišná je představa budoucího státního uspořádání. Sunničtí Kurdové na severu, vedeni sekulárními stranami, prosazují sekulární, federální stát, ale ve skrytu duše doufají, že se v budoucnosti vytvoří příhodné mezinárodní ovzduší pro vyhlášení nezávislého státu. Naopak Ájatolláh Sístání a řada dalších šíitských autorit trvá na takové federaci, která institucionalizuje islámské právo a tradice. Kritika z islámských pozic byla tradičním nástrojem politického odporu pro jejich segregaci a podřízenost v sunnitském prostředí.. Kurdové mají strach, že islamizace kurdského severu omezí kurdskou svrchovanost. Sunnité jsou při posuzování charakteru budoucí federace rozděleni. Část z nich prosazuje aktivní roli svých náboženských autorit a další část zůstala věrna baasistické sekulární doktríně. Federace a dělení moci s početnějšími komunitami znamená pro sunnity těžkou ztrátu dlouhodobých, dominantních mocenských pozic v zemi.

V regionech s převahou sunnitského obyvatelstva se navíc nenachází ropa, což v  irácké rentiérské ekonomice znamená další vážný ekonomicko-mocenský handicap. V případě hypotetického rozpadu Iráku bude sunnitská oblast bez ropné renty a přístupu k moři, což výrazně zvýší její závislost na vnější pomoci ze strany okolních arabských států. Odpor k ústavě a federaci je dán obavou, že federativní uspořádání nejprve povede marginalizaci sunnitů v mocenském politickém systému a z ekonomického hlediska. Posléze vývoj vyústí v rozpad Iráku.

Eskalující arabsko-kurdský spor o ropnou oblast Kirkúku může být zdrojem sektářského násilí v budoucnosti. Podle návrhu ústavy by měl být statut Kirkúku rozhodnut v referendu, které by s velkou pravděpodobností znamenalo kurdské vítězství. Kontrola města bude i klíčem ke kontrole severních ropných nalezišť. Arabizace Kirkúku ze 70. let byla nyní nahrazena cílenou strategií kurdizace. Není divu, že sunnité zásadně odmítají ústavu, protože federální Irák redukuje jejich politickou a ekonomickou moc na minimum. Konfliktní může být i spor o hegemonii v Baghdádu mezi šíity a sunnity.

Problémem je etnická heterogenita jednotlivých provincií, což může vést k intenzivnějšímu útlaku menšin než doposud. Ty se budou obracet o pomoc k vedení těch provincií vyznačujících se  převahou identického etnika či zahraničním sponzorům a protektorským státům. Vnější zasahování a podpora jednotlivým provinciím povede i k jejich sociálně-ekonomické diferenciaci. Dominantní etnikum se v reakci na tento stav pokusí vyčistit "svojí" provincii od menšinových entit. Záminkou k etnickým čistkám může být spravedlivá náprava křivd z dob S. Husajna, který se snažil násilně měnit etnickou mapu země, aby odvracel separatistické či iredentistické tendence a zajistil si přístup k ropě. Etnické čištění již nastalo a vláda ani americko-britské velení nenašlo účinný recept, jak těmto situacím předcházet. Hrozí nebezpečí, že sektářský politický systém v Iráku podporovaný zvnějšku bude vzorem pro menšiny v celém regionu, které se budou snažit podobným způsobem prosadit svá práva v unitárních zemích. Oslabování státních struktur v období globalizace umožní snadnější fragmentalizaci regionu a zvýší jeho konfliktnost.

Závěry výzkumu Oxford Reasearch Internationaly Group z roku 2004 došly k překvapivým výsledkům, podle nichž 79% procent dotazovaných Iráčanů si přálo jednotný, centralizovaný model pro budoucí Irák, ale pouze 26% Kurdů se vyslovilo pro tuto státoprávní variantu. Slabá většina Kurdů (58%) si přála systém nezávislých států zarámovaný federální vládou a pouze 12% prosazovala důsledné rozdělení Iráku na nezávislé státy. V poslední době počet stoupenců nezávislosti vzrostl, ale Kurdové se obávají z následků vyhlášení nezávislosti a mezinárodních reakcí. Dva roky sektářského násilí, zřejmě podporu jednotě Iráku snížily, ale přesto lze říct, že předpoklady pro budoucí státoprávní uspořádání Iráku na federálním či nefederálním (autonomním) základě ještě stále existují především v oblastech s převahou arabského (sunnitského i šíitského obyvatelstva). Okrajové představy o možné aplikaci íránského politického systému v Iráku či posilování proíránského iredentismu jsou liché a nemají své opodstatnění. Nejvyšší šíitské autority v minulosti i přítomnosti, ať již to byl nejvyšší mudžtahid Cho'í či ájatolláh Sístání odmítali angažovanost kleriků, fakíhů v politickém systému. Důkazem bylo šíitské protisaddámovské povstání v roce 1991, které proběhlo spontánně a bez vedení šíitského duchovenstva. Chomejního vláda fakíhů se nikdy nestala preferovanou doktrínou iráckých šíitů. Šíité v Iráku se cítí být Araby a chtějí své mocenské tužby realizovat v rámci arabského Iráku. Existují i výrazné kulturně-historické odlišnosti, zasahující i do liturgické oblasti mezi šíity v obou zemích.

Vedle pacifikace povstání a vytvoření irácké centrální armády a bezpečnostních složek se jeví jako největší problém otázka existence polovojenských sektářských milicí a jejich průnik do státních institucí, především bezpečnostních složek a armády. Přesně tento problém popisuje zmíněná Bakerova zpráva. Brenerova dočasná vláda sice považovala odzbrojení milic za prioritu a byl vypracován za tímto účelem podrobný tříetapový plán, ale dopustila se fatálních chyb. Snažila se prosadit plán na odzbrojení do konce roku 2004, aniž by byl dosažen jediný hmatatelný úspěch v procesu národního usmíření a byla upevněna irácká centrální moc. Podobná situace zabránila odzbrojení milicí v Somálsku. Zvláště sunnité se cítili ohroženi, protože jsou politicky izolováni a nemohou využívat spřízněných struktur státu. Milice totiž chránily jednotlivé etnika, konfese či příslušníky politických stran či hnutí v nebezpečném období a staly se i nástroje posilování vlivu v novém politickém a ekonomickém systému. Dočasná vláda neměla dostatek sil, aby zvládla tak náročný cíl a milice odmítly spolupracovat. Zástupce proíránské Nejvyšší rady pro islámskou revoluci, který se stal ministrem vnitra a rozhodl, aby vybrané, spolehlivé protisaddámovské milice (kurdští pešmergové, šíitské milice Badr a Mahdího armáda) byly začleněny do bezpečnostních složek státu a vzápětí byly rozmístěny v oblasti svých prioritních etnických zájmů. V pravomoci státu a pod heslem boje proti terorismu započaly etnické čistky ve smíšených oblastech s převahou šíitského či kurdského obyvatelstva.

Spojené státy ani Spojené království nebyly schopny proti tomuto jevu důrazněji zasáhnout, přestože americký dokument Národní strategie vítězství označil milice jako překážku k nastolení právního státu. Sektářství se projevilo i v ekonomické oblasti, protože šíitští a kurdští představitele se snažili státní příjmy z prodeje ropy transferovat do svých oblastí podle konfesního, etnického či kmenové klíče. Podobná metoda byly vyvinuta i v případě poskytování státních služeb. Proces rozhodování vlády byl velmi často ovlivňován sektářskými nikoli unitárními zájmy. Je pochopitelné, že sunnitské hnutí odporu v reakci na tento stav začalo mobilizovat a rozrostlo se.

Proces debaasizace byl často zaměňován plošný útok proti sunnitům ze strany ostatních sektářských sil. Sunnité ignorovali parlamentní i provinční volby v roce 2006 a šíité nyní ovládli tradičně sunnitský Bagdád.V roce 2006 téměř všechny provincie zažívaly mezietnické násilí a napětí mezi různými milicemi. Bakerova zpráva netajila obavy ze vzplanutí rozsáhlého konfliktu mezi jednotlivými frakcemi, jenž hrozil vyústit v oslabení centrálních institucí a posléze i možné rozdělení Iráku. V takovém případě lze očekávat zasahování regionálních zemí do tohoto procesu s cílem podpořit vojensky i ekonomicky preferované etnikum, konfesi či politickou frakci (Írán a státy Ligy arabských států) či předejít destabilizaci ve vlastní zemi (Turecko).

Nelze vyloučit, že sektářský konflikt se rozšíří i do okolních zemí a může v případě eskalace ohrozit plynulé dodávky ropy z některých zemí Zálivu, což bude mít negativní dopad na ekonomickou stabilitu zemí EU, jež je z 65% závislá na dodávkách arabské ropy. Další hrozbou může být rozsáhlá migrace z této oblasti do schengenského prostoru a velké množství žádostí o politický azyl, jako tomu bylo v době alžírské krize v 90. letech.

Vážný vývoj situace vyžaduje, aby USA začaly rovnoprávně spolupracovat s EU a OSN při dosažení příměří a poté i národního usmíření. EU by neměla ve vztahu k Iráku omezovat pouze na finanční a ekonomické záležitosti, jako tomu bylo doposud, ale více se angažovat při vytváření spravedlivého, právního státu, který bude chránit zájmy všech svých občanů bez ohledu na etnickou, konfesní, politickou či kmenovou příslušnost. Umělé rozdělení Evropy na alianční a kontinentální před válkou v Zálivu oslabilo účinnost společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU vůči Iráku. Ve všech klíčových evropských zemích výrazně poklesla v roce 2006 podpora veřejného mínění americké hegemonii v bezpečnostní sféře, jak potvrdily výsledky výzkumu veřejného mínění provedeného Pew Global Attitudes Project.

USA již delší dobu preferují jednání s jednotlivými evropskými zeměmi či skupinkami a méně se diskutují problémy s EU jako institucí i v rámci NATO, jak o tom přesvědčilo jednání v rámci Lebanon Core Group. Americká válka proti Iráku vnesla určitý rozkol, ale poslední dva roky prokazují ochotu USA více konzultovat blízkovýchodní problémy. Libanonská a palestinská krize jsou toho důkazem. Bakerova zpráva, s kterou souhlasí naprostá většina Američanů, přiznala jednoznačně chyby vyplývající z unilaterálního přístupu a prosazuje multilaterální spolupráci při řešení krize. Republikáni a demokraté v USA si uvědomili, že úplný debakl americké strategii v Iráku by znamenal i celkové oslabení globální mocenské pozice, respektu a důvěry v reformní poslání USA v tomto regionu. Vývoj situace v regionu potvrzuje, že nalézt optimální řešení krize v Iráku bude nesmírně složité a zřejmě zdlouhavé.

Prvním krokem musí být zastavení ozbrojených útoků a následovat musí národní usmíření, které by mohlo být podpořeno či podmíněno příslibem přesného plánu pro stahování americko-britských jednotek. Tento krok není jednoznačně rozpracován v Bakerově zprávě, která jinak obsahuje poměrně mnoho pozitivních změn v amerických přístupech a hodnocení, i když konkrétní východiska z krizové situace jsou popsána mlhavě. Do roku 2008 by se měly stáhnout bojové jednotky a zůstat v Iráku ta část americké armády, která bude zajišťovat výcvik a logistiku iráckých vojenských a bezpečnostních složek.

EU si uchovala v arabských zemích image neutrální mocnosti, která preferuje přístupy, jenž jsou v souladu s mezinárodním právem a rezolucemi OSN. Jednoznačně tento postoj potvrdila v dlouhodobých přístupech k palestinskému konfliktu. Nenese zodpovědnost za předchozí chyby, kterých se dopustila americká okupační správa a prozatímní vláda v Iráku, což skýtá dodatečný prostor pro diplomatickou aktivitu. Má dlouhodobé dobré či korektní vztahy se všemi klíčovými regionálními zeměmi, včetně Sýrie a Íránu, které může snadno zapojit do dialogu o budoucím uspořádání. Mírová jednání nemohou být pouze iráckou vnitřní záležitostí.

Evropská diplomacie bude mít větší důvěru i opozičních sunnitských kruhů, kteří musí být vtaženi do jednání o státoprávních otázkách. Evropa disponuje ekonomickým potenciálem využitelným v době, kdy se americký Kongres zdráhá vyčlenit další prostředky pro Irák. Dobrým gestem by mohla být zvýšená pomoc sunnitské oblasti ve středním Iráku a jižním provinciím, kam v době embarga neproudila dostatečná pomoc a v důsledku válek byla zničena životně důležitá infrastruktura.

Spolupráce s palestinskou samosprávou potvrdila, že EU má značné zkušenosti z budování státních struktur a institucí v extremně těžkých podmínkách a dokáže vhodně skloubit politické a ekonomicko-sociální cíle. Spolu s regionálními organizacemi jako je Liga arabských států (LAS) či zeměmi GCC může usnadnit začlenění Iráku do regionálních i globálních ekonomických integračních struktur a navázat s ním partnerské vztahy. Ve spolupráci s OSN, USA, LAS a dalšími zeměmi se Brusel může zasadit o mírové řešení dalších krizí (libanonskou, palestinsko- izraelský konflikt a jadernou krizi s Iránem), což by pomohlo vytvořit správnou atmosféru při hledání východisek z irácké krize.

PhDr. Jaroslav Bureš pracuje v Ústavu mezinárodních vztahů MZV ČR