Příčinou násilí páchaného osobou "A" je totiž dle jmenovaného terč násilí, osoba "B", která si neuvědomuje, jak je "A" citlivý, křehký, zranitelný, psychicky labilní, nechápavý a jak snadno může chtě nechtě reagoval násilně. Odpovědnost za násilí je stále kladena na oběť a nikdo zatím neupozornil na skutečnost, že špatné je především ubližovat druhému, nikoliv to, že si to druhý nechá líbit.

Násilí je tak vnímáno jako problém oběti, místo aby se pozornost soustředila na pachatele. Asi bychom byli velmi podrážděni, kdyby nám na policii sdělili, že pokud už nás třikrát okradl kapsář, je s námi něco v nepořádku, že nemáme kapsáře provokovat naditou peněženkou, že nerespektujeme sociální citlivost kapsáře, který je na tom finančně hůř než my, a ať příště nenosíme tolik peněz nebo jezdíme jinou tramvají nebo jdeme pěšky, když se nám to nelíbí.

U domácího násilí však podobná argumentace projde, neustále je zkoumáno, zda ho ona vlastně neprovokuje, že to určitě nemůže být tak hrozné a pokud se oběť nebrání, může si za to sama. Nikoho zatím nenapadlo, že násilník má moc nad svým jednáním a že se k jiným osobám chová podstatně jinak - kolegu v práci nebo svého šéfa na 100 % nezbije ani nebude ponižovat, protože ho vyprovokoval nestoudným pracovním požadavkem, projevem nesouhlasu, nedostatečným obdivem atd.

Nedovolí si to a pokud by tak učinil, doplatil by na to - dovolit si to může pouze doma. A jak pan Marek nakonec nechtě naznačil, podnětem k násilí může být jakákoliv poznámka, jakýkoliv špatně splněný úkol, jakákoliv činnost, momentálně vnímaná jako nevítaná - záminek pro násilné jednání, od štorchovských představ o pravěku přes psychologizování na téma ženský mozek až po neurvalý úklid domácnosti, lze nalézt skutečně hodně a hodně dlouho jimi lze odvádět pozornost od toho nejpodstatnějšího - nesejmutelné odpovědnosti pachatele za vlastní chování.