Pan Just na kozlíku se tvářil pobaveně, poprvé, co ho Vincenc viděl se usmívat, ale mlčel, jen jeho šilhavé oko zářilo. Kůň znuděně okusoval větvičky šeříku. Herečka byla pobledlá a trochu křečovitá, zapalovala si jednu cigaretu od druhé.

"Venku," řekla, sotva dopadla na pohovku a shodila boty, "je něco jako revoluce. Nebo povstání, nebo jak chceš. Lidé začali strhávat německé nápisy. Střílí se. Řekla bych, že to Teutoni balí, a viděla jsem nějaké české vlajky."

Zatleskal, ale viděl na ní, že ji něco trápí. Zeptal se.

"Samozřejmě," řekla. "Jsem opravdu zvědavá, co se bude dít dál. Ty asi hned zmizíš, ne?"

Vincenc zaváhal s odpovědí a herečka ho předběhla.

"Musíš pryč, a fofrem," řekla. "Neužil sis snad svoje, sakra? To ty jsi byl v Terezíně a ty jsi přece utekl z Drážďan. Jestli nebudeš včas u krmelce, vylížou všechnu smetanu sami ti, co zůstali v pohodlí doma. Musíš být rychlejší."

"Takhle to snad už nebude...", zapochyboval Vincenc.

"Ne," usmála se herečka. "Bude to mnohem, mnohem horší. A teď si sundej kalhotky, miláčku. Musíme se trochu rozloučit. Myslím, že si v nejbližší době v tomto ohledu moc neužiju."

2.

Na náměstí stály dva tanky americké armády. Kolem nich se shlukovali lidé. Na jednom tanku seděl černoch a hrál na klarinet. U vchodu do radnice hlídkoval pán v československé důstojnické uniformě. Rozpažil ruce jako vyřezávaný panáček na šňůrce, když kolem něj Vincenc chtěl projít. Měl obličej bez výrazu a uniforma páchla naftalinem. Všechny uniformy, s nimiž se Vincenc během nejbližších dnů setkal, páchly práškem proti molům.

"Jsem člen revolučního národního výboru, utekl jsem z vězení a jdu pracovat," řekl Vincenc. "Pusťte mě."

"To by mohl říct každej," pravil muž v uniformě.

"Kde najdu předsedu RNV?"

"Pan podplukovník Ševčík je v kanceláři primátora, ale..."

Vincenc uniformovaného otrapu odstrčil a vešel do budovy. Tam se to všude hemžilo lidmi, až ten výjev Vincencovi připomněl atmosféru natáčení hromadných filmových scén, kde také všichni někam pobíhali, ale bez cíle, jen z filmových příčin. Tady možná pobíhající nějaký cíl měli. Desítky lidí kmitaly v tmavých prostorách s gotickými klenbami ze dveří do dveří, mnozí přenášeli stohy papírů, někteří měli zbraně a každému je jaksi ukazovali, jiní působili dojmem, že jenom přebíhají sem a tam, jako kdyby hledali kyslík, podobali se hejnu rybiček, táhnoucích kamsi za světlem, možná do rybářovy sítě. V temné, přeplněné kanceláři primátora, kde se to lidmi zase jen rojilo, zachytil u dveří Vincence obtloustlý úředník s šerpou v barvách trikolory přes šedivé dvouřadové sako, objal ho a mlaskavě políbil na obě tváře.

"Chlapče," řekl, "jakou mám radost, že tě tu můžu uvítat!"

Vincenc si uvědomil až po chvíli, že je to městský úředník dr. Dušan Šrámek, který mu ještě měsíc před zatčením kladl na srdce, že pozdravit na shromáždění zdviženou pravicí není nic špatného. Nemělo asi smysl mu to připomínat; odstrčil úředníka od sebe, protože v té chvíli zahlédl několik známých tváří, hlavně ale člověka, kterého nejvíc hledal. Protlačil se blíže k němu.

"Kde se tu bereš?" řekl ten člověk, sedící za primátorským stolem.

Předseda revolučního národního výboru pplk. Jindřich Ševčík byl poštovní úředník, před válkou vášnivý loutkář, sběratel známek a desátník v záloze, pokud Vincenc věděl; teď měl uniformu s výložkami podplukovníka, která mu byla trochu velká, na nose mu seděly brýle se silnými čočkami, desátník--podplukovník měl snad dvanáct dioptrií. Vincenc žasl, že ho v té tmě, mezi všemi těmi lidmi a na krátko ostřihaného Ševčík vůbec poznal. Podplukovník zběžně cosi podepsal a čekal na odpověď.

"Utekl jsem z Drážďan," řekl Vincenc.

"Aha," odpověděl podplukovník, jako kdyby útěk z německého vězení byla naprosto samozřejmá záležitost. Vincenc odrazil útok několika občanů s trikolorami, kteří se snažili vecpat mezi něj a Ševčíka. "Máš nějakej hezkej oblek..."

"Válečná kořist," odpověděl Vincenc. "Jsem tady, znáš přece moje plány a..."

Podplukovník vzdychl. Ukázal rukou na přecpanou kancelář.

"Vidíš, je toho hodně," řekl. "Tak si tu zatím někde sedni na prdel a počkej, já ti dám úřad."

Než stačil Vincenc odpovědět, odtrhl ho od podplukovníka další roj brebentících lidí, kteří se jeden přes druhého strkali a předkládali krátkozrakému Ševčíkovi nějaké papíry, které on dále bez čtení podepisoval. Vincenc chvilku stál, pak pocítil ošklivou nevolnost a odešel.

Později si Vincenc několikrát říkal, že v tomto okamžiku udělal první velkou chybu, protože si nesedl a nepočkal. Hledat první chybu je ovšem těžké.

3.

Časem se od Buddy Budila dozvěděl, jak proběhla revoluce. Německý velitel města, oberst Bangemann, který přišel na východní frontě o jedno oko a tři prsty na levé ruce, se dohodl se zástupci RNV, protože telefonické spojení bylo přerušeno a také on měl beznadějné války až po krk, byl ale vojenský profesionál, a dokud existoval generální štáb, vrchní velitelství a nějaký říšský kancléř, byť už jenom admirál, věděl, že stále ještě může být souzen za zradu nebo zbabělost před nepřítelem, proto trval na tom, že se vzdá jedině Američanovi. Už předtím nechal obsadit všechny strategické body ve městě a obklíčit radnici. Pak se usadil na balkoně a kouřil doutníky. Američané přišli až o den později, kdy už řada vášnivých revolucionářů zase nenápadně zmizela.

Vincenc dostal pásku RNV na rukáv a také se dozvěděl, že je vlastně podporučíkem revolučních vojsk, uniformu však stejně neměl a ani by ji byl na sebe nevzal; k podplukovníkovi Ševčíkovi na radnici se, jak pochopil, připojila skupina komunistů, kteří údajně připravovali převrat od 15.dubna, jak řekl jejich nový předseda Břetislav (zvaný Buddy, čteno foneticky) Budil, textilní továrník a velkoobchodník - v jeho bytě se prý tajně scházeli, Vincenc u něj kdysi, před zatčením, také zažil pár animovaných večírků, ale tehdy se o převratu nemluvilo a patrně ani nikoho z hráčů (hrál se poker) ještě nenapadlo, že hostitel je komunista. Asi ještě nebyl. Buddy se velice zajímal o Vincencovy plány do budoucnosti a Vincenc mu řekl, na čem v odboji pracoval; dále se zjevili tři bratři Churaňové, z nichž jeden byl masérem, druhý prodavačem a třetí strojvůdcem (tomu říkali ostatní mašinfírové sprostě Čuraň), ani jednoho si Vincenc nevážil a ani jednoho neměl rád; musel si najít byt, protože v jeho někdejším bytě spali dva neznámí manželé, prý někde vybombardovaní, jak pravila bytná, a své věci našel v bedně na půdě, šel tedy na pár dní do penzionu Helcelet, který patřil matce jeho bývalé přítelkyně; jeho bývalá přítelkyně Kateřina nebyla sice vdaná, ale takříkajíc v dobrých rukou, začala chodit s dalším nyní komunistickým funkcionářem, JUC Miroslavem Prejzou, jinak -- zvláštní shoda s Buddym - synem jednoho z nejbohatších mužů ve městě; Kateřininy ztráty Vincenc příliš neželel, žádná veliká láska to stejně nebyla a zdálo se mu, že jí během jeho nepřítomnosti vyrostl zadek a zkrátily se nohy; v kanceláři Svazu průmyslu, kam se vrátil, sice nenalezl své místo obsazené, židle byla volná, ale jeho nadřízení dělali rozpačité obličeje, asi se obávali, že navrátivší se mučedník bude žádat nějakou odměnu, možná vyšší funkci; dále si všiml, že téměř všichni nějakým zvláštním způsobem ztratili paměť.

Především přestala existovat předválečná minulost. Zůstala doba okupace, ale s každým dnem se proměňovala. Podobalo se to krystalizaci, kterou popisuje Stendhal ve svém eseji O lásce, jen opačným směrem, podle Stendhala milovaný objekt v očích milujícího nabývá stále nových a skvělých kvalit, krystalizuje, aby potom došlo k určité míře deziluze - válečná doba se naopak v paměti většiny povlovně proměňovala v jednobarevnou, totiž černou. Rychle zapomínali, že se po celou tu dobu také ženili, vdávali, opíjeli, vydělávali peníze, měli děti, tančili a smáli se; najednou všichni předstírali, že jen trpěli, pokud nebyli v odboji, podporovali ho; země se proměnila v jediný veliký koncentrák obehnaný ostnatým drátem a hlasitý nářek umírajících, většinou hrdinů. V zemi žili jen hrdinové odboje a odporní kolaboranti. Nikdo jiný.

Někdejší sekretářka mu rychle předala krabici od margarínu plnou papírů, kterou si u ní před necelým rokem schoval. Vincenc zběžně dokumenty prohlédl: byla tam uchována celá jeho slavná odbojářská činnost, papíry, za které, kdyby se byly dostaly gestapu do rukou, by mu byli patrně usekli v některé sekyrárně hlavu daleko dříve, než britské a americké bombardéry přiletěly nad nic netušící saské kurfiřtské město.

4.

"Chceš vidět Hahna?" zeptal se masér Churaň. "Sedí na Borech. Ukaž jim legitimaci národního výboru a pustí tě k němu. Totiž, myslím, že k němu pustí vlastně každýho, k tý svini..."

Vincenc si vzpomněl na nehnutou a krutou tvář gestapáka, na jeho chlad a klid, když nad ním stál s kusem tlusté gumové hadice v ruce, rány bolely, strašně, ale ne tak nesnesitelně, jak Vincenc očekával. Po první sérii úderů (komisaře asi rozbolela ruka) nastala malá přestávka, kterou Vincenc rychle využil a řekl, snaže se být co nejpřesvědčivější a nejupřímnější:

"Protože nic nevím, nic ze mě nevytlučete, i kdybyste mě zabil..."

"To je taky možné," řekl tehdy chladně komisař Hahn.

Někdejší komisař Paul Hahn měl na sobě uválený oblek, šedivou košili bez límečku, seděl v šedivé, čímsi dávivým páchnoucí cele na pryčně a měl sklopenou hlavou. Když k němu Vincenc vešel, zvedl ne hlavu, ale jen pohled. Vincenc uviděl, že někdejší komisař má oba koutky úst roztržené.

"Poznáváte mě?" zeptal se Vincenc.

"Bitte," řekl Hahn slabým hlasem, "schlagen Sie mich nicht."

Nebyla to ani prosba, ani výkřik, jen velmi unavený strach. Vypadal jako holub chcípající v rohu ulice na holubí mor, jakého Vincenc kdysi zahlédl v koutku ulice u mikulášského kostela. Otočil se a odešel z cely.

(Komisaře později veřejně oběsili -- nic neobvyklého - a Vincenc se přistihl, že si pomyslel: Aspoň má chudák konečně klid. Zároveň mu té svině nebylo ani trochu líto. Ani s tímhle pocitem se však pro jistotu nikomu nesvěřil.)

Osvobozené město se zatím chovalo jako na plese. Na náměstí stály denně autobusy s nápisem Girls invited a odvážely dívky a dámy k rybníku za městem, kde kdysi postavili bílou výletní restauraci s parketem a kde teď večer vyhrával černošský band. Vojáci rozdávali holkám čokoládu, cigarety, nylonky a nášivky své brigády s indiánskou hlavou.

5.

(Vincenc vyslechl půvabný příběh: Tanečník baletu Miloušek Jankovský obcházel ty autobusy dva dny, diskutoval s americkými vojáky a pak konečně neodolal; třetího odpoledne si v divadle vypůjčil růžové dámské šaty s výstřihem, nakreslil si na oholená lýtka zezadu šev, aby se zdálo, že má na sobě nylonové punčochy, které američtí vojáci často dávali dívkám jako dárky, aby si někdo z vojáčků mohl myslet, že tuto dámu už jednou někdo z nich obdaroval, vzal si pěknou paruku, nalíčil se ještě pečlivěji než na jeviště a nasedl do autobusu Number 2, Girls Invited.

Druhý den ho se zájmem zpovídali v divadelních šatnách. Jankovský měl kolem levého oka velikou krevní podlitinu a stěžoval si:

"Ty Američani jsou hrozný kurvy, opravdu teda hrozný kurvy, víš, já tančil na Ostende celej večer s takovým hezkým seržantem, on ti byl z Texasu, víš, moc milej kluk, takovej silnej, a pak jsme se líbali, no moc milej byl a pak jsem s ním šel ven do lesa, a když on ti zjistil, že jsem chlap, tak představ si, tak on mě honil po lese a střílel po mně, no pomysli! Střílel po mně! Z revolveru po mně střílel! Takový kurvy jsou ty Američani...")

6.

Buddy Budil zavolal hned třetí den, aby za ním Vincenc přišel, že jde o něco velice důležitého. Vincenc přišel za Buddym do jeho úřadu, zařízeného světlým smrkovým nábytkem, jaký jeden čas pokládali za moderní, stěny byly vyzdobené obrazy Stalina, Lenina a Eduarda Beneše, kteří se všichni tři dívali doleva, v předpokoji nebyla žádná sekretářka, dveře otevřené.

"No pojď," uslyšel Buddyho, jedva vešel. "Už tě čekáme."

Buddy vstal a šel mu naproti s napřaženou rukou.

"Máš hezkej oblek," změřil si Vincence přívětivě.

"Kvůli tomu jsi mě nepozval, ne?" ohradil se Vincenc.

Buddy byl jen o patnáct let starší než Laška, ale byl tlustý a nápadně podobný herci Hugo Haasovi, ačkoliv nebyl žid; seděl v křesle u konferenčního stolku s nohou přes nohu, proti němu na pohovce seděl nepříjemný vysoký blondýn s bledou odulou tváří a úzkýma očima s nateklými víčky, totiž JUC Miroslav Prejza, oba měli v ruce skleničku. Buddy se usmál a Vincencovi nalil také. Byla to whisky, zřejmě od Američanů.

"Prejzu znáš," řekl.

"Jo," odpověděl Vincenc. "Máme pár společných známých."

Prejza nevstal. Zamával na Vincence.

"Známe se," řekl, "z fakulty, ne?"

"Já si pamatuju," řekl Vincenc, "jak jsi na nějaký schůzi, ale to jsi ještě dělal pro Stříbrného Národní sjednocení, lomcoval jedním klukem za límec a křičel na něj, chceš vědět, co je to socialismus? Tak já ti dám přes držku a hned to poznáš..."

Prejza se zasmál.

"No jo," řekl pobaveně, "byly to srandy."

"Tenkrát vás honili dělníci po předměstí, protože jste lepili plakáty Nic než národ... Pamatuješ?"

Prejza zavrtěl hlavou.

"Ne," řekl.

Vincenc si všiml, že má Prejza po levici na kanapi odloženou helmu. Kovovou, československou armádní helmu. Připadalo mu to náhle velmi komické a měl co dělat, aby se nezasmál.

"Podívej," začal Buddy trochu nervozně, "mám pro tebe návrh, Vincku. Ty jsi vymyslel dost důležitou věc s tím tvým seznamem fabrik a podniků a s tím osidlováním Sudet... Na to nikdo předtím dost nepomyslel. Máš velikou šanci, podívej, mohl by z tebe být ministr nebo něco na ten způsob. Co kdyby ses stal vedoucím úřadu pro nové pohraničí?"

"Jakého úřadu?" užasl Vincenc. Ochutnal whisky a postavil skleničku na skleněnou desku stolu. "Ale ano. Co se ode mne bude očekávat?"

"Ani nevím," odpověděl Buddy pomalu a klidně.

Na klopě tvídového saka měl odznak se srpem a kladivem. Kdysi chodili ke stejnému krejčímu, nějakému panu Millerovi - respektive, Buddy k panu Millerovi chodil vždycky a Vincenc si u něj jednou, poprvé v životě, nechal ušít oblek. Toto tvídové sako vypadalo anglicky a nově. Bylo to už druhé anglické sako, jež spatřil v krátké poválečné době, a bylo podobné tomu prvnímu, které viděl před časem, jako sestra sestře.

"To bude záležet hlavně na tobě... My bychom ti to rádi svěřili."

"My? Kdo my?" zeptal se Vincenc.

Buddy se na něj pobaveně zadíval a otázku přešel.

"Vincku, to je velká věc," řekl.

"A kdo to ví líp?" opáčil Vincenc. "Vždyť ten úřad jsem si sakra přece vymyslel já! Dokonce jsem ho připravil, schéma, nakreslil jsem pavouka, zkopíroval seznamy, všechno jsem přichystal, ty, Buddy, jsi ty plány viděl, mám je, ale existují jejich kopie - myslím, že je má Ševčík..."

"Podplukovník?" zachechtal se Prejza.

Buddy se trpělivě usmál.

"Nejde o to, kdo si ten úřad vymyslel," řekl. "Jde o to, že ho potřebujeme a tebe taky, takže - chceš to dělat?"

"Když jsem to vymyslel, tak asi jo," řekl Vincenc a konečně dokázal normálně vydechnout. Pánové se na sebe podívali. Prejza sáhl do kapsy a položil před něj na stůl složený papír. Buddy k tomu přidal svoje zlaté plnicí pero, parkera.

"Co to je?" nerozuměl Vincenc.

"Přihláška," řekl Prejza.

"Jaká?"

"Máme jednu podmínku. Abys mohl ten úřad dělat, musíš vstoupit do strany. A aby ses blbě neptal, tak do naší."

"Která to teď je?" optal se Vincenc.

Buddy se zachechtal.

"A když nevstoupím?" Vincenc po parkeru nesáhl.

"Tak tě odděláme," zasmál se Prejza.

"Tak to mi polibte prdel," řekl Vincenc.

"Hele..." zvedal se Prejza s oteklýma očima konečně se židle, ale Buddy mu položil uklidňující ruku na rameno a stlačil ho zase zpátky.

"Ne, ne, klid," řekl přitom. "Hele, běž. Nebudeme tě zdržovat."

"Pozdravuj Kačenku," řekl Vincenc, obrátil se a odešel. Potkal však Buddyho za několik hodin v hotelu Continental na setkání členů někdejšího Rotary klubu, kam ho pozvali jako nadějného budoucího kandidáta. Komunista-rotarián Buddy měl šedivý flanelový oblek, květinu v klopě, srkal koňak a usmíval se jako plochý Buddha.

"Ty jsi ale vůl," uvítal Vincence už z dálky od baru.

"Jsem?" pokrčil Vincenc rameny.

"Nemusel jsi hned tak vyletět. Rozumná odpověď je, že se rozmyslíš, než nás pošleš do prdele."

"Nesnáším vydírání," řekl Vincenc.

"Nikdo tě nevydírá, do prdele," pravil Buddy. "Nabídl jsem ti senzační byznys, milej rotariáne. A ty jsi řekl ne, a to je celý. Nabídka, poptávka. Ale podívej, nic se nestalo, nebo ano? Jsi ve Svazu průmyslu. Fajn. Dostaneš průmyslovej referát v osidlovací komisi a dáš se do práce. Máš svoje seznamy. Jeď podle nich, dostaneš direktivy. Všude bude národní správa. Tak sis to představoval, nebo ne? Napiješ se ještě?"

Vincenc se napil. Pak došlo ke slavnostnímu znovuzaložení Rotary klubu. Buddy navrhl, aby napříště pozvali také Prejzu a nabídli mu členství. Výbor to zamítl, stejně jako kandidaturu jakéhosi dr. Julia Brunnera. Po schůzi řekl zvolený prezident Houbička, znovu majitel továrny na výrobu židlí, že jeden člen KSČ, tj. Buddy, bohatě postačí, stejně jako jeden hřib hořčák zkazí smaženici z padesáti hřibů královských. Houbička, nomen omen, byl vášnivým mykologem. Měl zemřít za šest let, v noci, na embolii, v posteli v domě, kam byl vystěhován z města jako obtížný důchodce, nic neobvyklého.

7.

Svět byl velmi podobný špatnému vtipu a vtipy, jak často říkával Fialka, vymýšlí Bůh, protože nikdo se nikdy nesetkal s autorem anekdoty, lidský humor je aforismus.

Buddy zastupoval podplukovníka Ševčíka a Vincenc z jejich podnětu během deseti dnů projel velkou část pohraničí, doprovázen četnickým kapitánem Chvojkou a deseti muži, kteří mu byli přiděleni. Vyhledávali fabriky, pily a továrny podle Vincencova seznamu, někdy s tasenými zbraněmi, a snažili se obsazovat objekty vhodnými uchazeči; Vincenc si je tipoval celou válku, podle zkušeností, které s nimi udělal jako pracovník Svazu průmyslu. Ale prvotní vlastenecké nadšení ho brzy a rychle opouštělo.

Buddy měl dobrou náladu jako pokaždé.

"Chtěl jsem s vámi mluvit," vyhrkl Vincenc. "Totiž, se Ševčíkem..."

"Nejprve nám řekni, jaké máš úspěchy... Daří se ti?" zeptal se Buddy. "Tak povídej, chlapče, povídej..."

Spolu s Buddym seděli v křesílkách pod Stalinovým, Benešovým a Marxovým portrétem ještě masér Churaň a jeho bratr prodavač Churaň. Vincenc se zřítil do jednoho křesílka a nechal si nalít kávu.

"Není to bůhvíco," odpověděl unaveně. "Na tu moji myšlenku se zabíráním německého majetku přišel v každé obci aspoň jeden, ovšem zabírají pro sebe a někdy to vypadá, že je budeme muset vystřílet... A je moc směrnic, já vydávám směrnice, ale krajský výbor taky vydává směrnice, z ministerstev taky chodí směrnice... A tak si to na místě často obsazují sami..."

"Nečekal jsi přece, kamaráde, že to bude procházka růžovým sadem?" usmál se Buddy.

"To ne," bránil se Vincenc, "ale já... Víš, víte, já to přece trochu znám a stejně nad tím bohatstvím pořád žasnu... Ty fabriky a vůbec. Ale co s tím budeme dělat? Němci většinou utíkají, pokud najdu Čechy, spíš koukají, co by ukořistili... Buddy, chybí kontrola, organizace, správa!"

"No ano," kývl Buddy, "potíže růstu..."

Vincenc nechtěl vyprávět všechno, co ho zbavovalo elánu. Nikdy ho sice nepřepadl žádný werwolf, ale lesy byly plné odhozených zbraní, všude pobíhali opuštění psi, kteří slyšeli jen na německé povely, a krávy, které bučely, protože se jim zaněcovala nevydojená vemena.

V Chebu našli po delším pátrání - žádný oslovený Němec nevěděl a nechápal, nač se ptají - český národní výbor v kanceláři jakési tiskárny, jedné ze dvou ve městě, pochopitelně té menší a starší. Kancelář byla plná balíků starých německých novin, na kterých seděli dva starší cikáni, kteří tvrdili, že čekají na předsedu, nevěděli ale, jak se jmenuje. Předseda se však dostavil během několika minut, byl to připlešatělý šedesátník, jehož jméno Vincenc ihned zapomněl, jen zářil a na otázku, kde byl, odpověděl, že právě obdržel od amerického velitele vyznamenání. Ukázal při tom na látkový odznak s indiánskou hlavou, který měl hrubými stehy přichycený na rukávě svého listrového saka.

"To? To dávají normálně vojáci holkám," řekl Vincenc. "Je to prostě znak brigády, žádné vyznamenání."

Předseda se urazil a mlčky se posadil ke stolu.

Brigáda s indiánskou hlavou byla později převelena na tichomořské bojiště a šla téměř kompletně ke dnu v přepravní lodi, kterou potopili japonští sebevražední stihači. Mezi mrtvými byl nejspíš i texaský seržant, který střílel po transvestitovi Jankovském.

"Mluvíte anglicky?" zeptal se Vincenc.

Předseda zavrtěl hlavou.

"Proč národní výbor nemá sídlo na radnici?"

"Američani mě tam nechtějí pustit," pípl předseda skoro neslyšně.

Před radnicí zametala skupina starších Němců košťaty dlažbu pod dozorem dvou pobavených černochů se samopaly. Na radnici přijal Vincence mladý, opálený americký major, nemohlo mu být víc než sedmadvacet osmadvacet let. Na starém vyřezávaném, velmi německém dubovém stole se povalovaly dvě velmi americké tenisové rakety. Opálený major byl upřímně rozveselen a potěšen Vincencovou informací, že se nachází na území Československa a to že je samostatným státem.

V Lokti Vincence na náměstí zatkl a pod namířenými zbraněmi z auta odvedl major novozélandské armády, čemuž pobaveně přihlížela stovka místních Němců, shromáždivší se na chodníku, když Vincenc a jeho četnický doprovod dorazili. V kanceláři major Vincencovi s omluvou řekl, že mu bylo podezřelé, kolik vlajek má na autě - americkou, anglickou a ruskou. Na Vincencovu námitku, že je v podstatě členem spojeneckého úřadu, za který československá vláda považuje osidlovací komise (nebyla to tak zcela pravda), a že ty vlaječky mimo jiné též vyjadřují radost z faktu, že spojenci Sudety osvobodili a vrátili Čechům nazpátek, mávl major rukou a řekl s půvabným asi novozélandským přízvukem:

"To je válka a my musíme být opatrní."

Vincenc mu ukázal své pověřovací listiny. Major byl pak ochoten se na oplátku za tu ostudu se zadržením s Vincencem deset minut procházet v přátelské debatě po náměstí a zapalovat mu cigarety, aby Němci mohli vidět, že jsou spojenci.

V Mariánských Lázních našel Vincenc český národní výbor v malé špinavé vilce u lesa, zatímco s úžasem sledoval, jak se na kolonádě s dámami procházejí důstojníci wehrmachtu ve svátečních uniformách.

"Podívejte, no to je drzost," zašeptal udiveně četnický kapitán. "Koukejte, tamhleti dva oficíři mají dokonce po boku šavle..."

"To patří ke gala uniformě," řekl Vincenc. "Američani se snad zbláznili. Ještě že se tady nešpacíruje ani jeden esesman."

"Ti se už převlékli," mínil četnický kapitán.

Jako předseda národního výboru se Vincencovi představil drobný postarší člověk s drátěnými brýličkami a odřeným límečkem, vysvětlil, že je původně řídícím učitelem z Vodňanska a tady že se zastavili cestou z koncentračního tábora Flossenburg. Jelikož seznali, že zde mohou vlasti posloužit nejlépe, ujali se ve městě moci.

"A tohle je moje pravá ruka, Frantík," ukázal řídící učitel na směšnou postavu velmi neurčitého věku v pytlovitých pumpkách, spuštěných ke kotníkům. Frantík zřejmě jiné jméno neměl. Neměl ani moc zubů. Oba nemohli být v táboře dlouho, protože nebyli ani trochu zbědovaní. "My tady konáme svou vlasteneckou povinnost, pane referente, říkali jsme si, že tady bude potřeba každé české dlaně..."

"A daří se vám to, pane řídící?" zeptal se Vincenc. "Jak spolupracujete s americkou armádou?"

Řídící učitel se zachmuřil.

"Americký velitel mě k sobě nechce pustit."

Americký velitel, holohlavý bankovní úředník z Minnesoty, byl rád, že se konečně objevil nějaký pořádný Czechoslovakian, protože s dědkem není žádná rozumná řeč. Captain rozuměl slušně německy, ale pan řídící hovořil toliko češtinou. Zjevně se stále jen dožadoval krásné vily pro sebe a choť. Vincenc poslal řídícího domů i s jeho pravou rukou. Pravá ruka Frantík příkaz nekomentovala, ale řídící sklesle zanaříkal.

"Vždyť já jsem si zrovna poslal pro manželku auto na Vodňansko..."

"Potkáte se cestou," utěšil ho Vincenc.

Vincenc pak podruhé v životě uviděl slet dortů, jak lázeňské město nazval slavný architekt Le Corbusier. Poprvé město navštívil jako gymnazista a pamatoval si, že se tehdy k malé radosti profesorů v nějakém lokále u kolonády ošklivě opil (poprvé v životě, netušil, co dokáže s člověkem udělat portské) a pak dostal - nikoli poprvé - špatnou známku z mravů a byl podmínečně vyloučen.

Město ho však očekávalo s otevřenou náručí železné panny; první, čeho se účastnil, bylo setkání občanů se zástupci nové krajské správy, nejprve hovořil masér Churaň, který řekl, že se v lázních už nebudou roztahovat nějací buržoazní pupkáči, a po něm malý tlustý generál, jenž prohlásil, že toto už nejsou lázně, ale pevnost, jejíž děla jsou namířena proti světové reakci, a mezi lázněmi a hranicemi že bude jen poušť, porostlá kopřivami a hložím.

Vincenc si pomyslel, že generál je šílenec. Nu, za války také říkal jeden pravda americký generál, že se Němci po prohraném boji budou živit jen lovem, zemědělstvím a pastevectvím.

8.

Na rozdíl od jiných měst bylo toto lázeňské město osvobozeno dvakrát. Zpočátku se zdálo, že Američané nějak na lázně zapomněli a vytrvale se jim vyhýbali (možná měl některý velitel mylnou informaci, že se tam snad Němci chtějí skutečně bránit), objížděli je a obsazovali všechna menší městečka v okolí, až už z toho byl německý velitel, oberst Jochen von Körner, nervózní. Potom měl konečně pocit, že se na něj usmálo štěstí -- hlídka mu ohlásila, že se na silnici vedoucí přes park do lázeňského údolí k divadlu a hotelu Grand objevil americký oddíl.

Velitel věděl, jak taková kapitulace správně probíhá, oblékl slavnostní uniformu, nechal nastoupit svůj štáb na chodníku před velitelstvím a čekal; když se ale ozval jen jeden motor, obrátil se trochu překvapeně ke svému adjutantovi.

"Slyším jen jedno auto...?"

"Ich aber auch, Herr Oberst," odpověděl nejistě adjutant.

"Podivné," zavrtěl von Körner hlavou.

Za rohem se vynořil džíp s bílou hvězdou, kromě zvuku motoru bylo slyšet ještě hlasitý zpěv jakési anglické písně. Tři muži v uniformě americké armády, kteří ve voze seděli, si totiž zpívali, přesněji řečeno vyřvávali falešně Roll out the barrels. Jeden z nich měl v ruce láhev průzračné tekutiny a právě si z ní přihýbal, když společně s ostatními spatřil nastoupené Němce. Duchapřítomně láhev schoval.

Starší seržant Walker byl sice podobně opilý jako jeho kamarádi a stejně jako oni se do lázní dostal omylem, protože si spletl česká jména na mapě, zachoval však duchapřítomnost. Vystoupil, zasalutoval a přijal kapitulaci německého velitelství, podepsal všechny dokumenty, pro jistotu příjmením Parker, vykonal cosi jako přehlídku, pozdravil z balkonu nepočetné české obyvatelstvo, které se zatím pod balkonem shromáždilo, sdělil jim, že se k nim vrátila svoboda a demokracie, slavnostně předal správu města člověku, který o sobě prohlásil, že je předsedou revolučního výboru, seznámil ho s von Körnerem, nasedl do džípu a za stálého mávání americkou vlajkou velice rychle odjel. V lázních nastal příjemný klid, ale netrval dlouho.

Za tři dny se objevila nákladní auta s ruskými vojáky, kteří začali město dobývat a obsazovat jako naprosto nepřátelskou půdu, ačkoliv všude vlály jen československé a americké prapory.

Ukázalo se, že lázně spadají do sovětské zóny, Stalin si je vyžádal asi z tradice, odjakživa tam Rusové jezdili rádi, koupali se ve zlaté císařově vaně a prohrávali v místním nádherném kasinu veliké peníze; teď stříleli na kolonádě do oken, někdy i do zbytku německých vojáků, kteří jim zmateně kladli odpor, vykradli ty obchody, které jejich majitelé zkusili v době prvního osvobození otevřít, a z hotelu Grand vynášeli perské koberce a vyřezávali si z nich tepíšky a rohožky do aut.

Oberst von Körner se nejprve chtěl zastřelit, potom si to rozmyslel a nakonec se mu podařilo utéci za Američany do Chebu i se svou písemnou kapitulací. Zemřel až v sedmdesátých letech, devadesátiletý, bohatý a hluchý. Nic neobvyklého.

Starší seržant Walker byl posléze objeven a degradován, ale protože to byl americký obchodník se šicími stroji, bylo mu to lhostejné.

Rusové ve městě hned v prvních dnech obsadili dva nejlepší hotely, Splendid a Paříž. Šli rovnou a najisto.

9.

Na kolonádě potkával Vincenc ruské soldáty v podvlékačkách, kteří tam bloumali od pramene k prameni a myli si v nich nohy. Neměli letní uniformy, chodili tedy v dlouhých plátěných spodkách. Nedaleko sochy Ludwiga van Beethovena seděla skupina vojáků a pouštěli si na velikém gramofonu taneční hudbu. Vincenc se zastavil a poslouchal; když zaznělo tango, náhle vstal jeden z nich, dohola ostřihaný muž s výložkami lejtěnanta, došel k němu, uklonil se před ním a požádal o tanec.

"Proboha, to ne...," zděsil se Vincenc. Když viděl, jak velice lejtěnant zesmutněl, že mu vyhrkly slzy, dodal, že "noga bolit". Lejtěnant se představil, řekl, že se jmenuje Ajvazov. Vincenc -- sám nevěděl proč -- řekl, že se jmenuje Střečkovský, voják to zkusil opakovat, ale nešlo mu to a oči se mu znovu zalily slzami.

Na národním výboře našel Vincenc už jiného předsedu, ten první zmizel a nějak si nikdo nemohl ani vzpomenout na jeho jméno. Nový předseda byl vyšší, nahrbený, nazrzlý, trochu kulhal, bledý a velmi suverénní, měl pihovaté prsty a nečekaně pevně tiskl ruku.

"Stegmiler," představil se.

Zavedl Vincence a jeho doprovod na oběd do jídelny národního výboru, která se k jejich překvapení nacházela ve starobinci. Cestou si Vincenc nespokojeně povšiml, že Stegmiler smrdí potem, připomínajícím myšinu.

"Pokud mi chcete nabízet spolupráci při jmenování národních správců, musím vás bryskně odmítnout. O takových věcech bude rozhodovat místní orgán, který má místní znalosti. A potom, lázně budou mít výjimečný význam a výjimečné postavení. Podívejte se, já tady byl celou válku. Celou. Pánové, pod těmito kancelářemi..."

Nadechl se. Vincenc očekával, že Stegmiler zvedne nějaké tajné dveře a ukáže jim svůj válečný úkryt, i když se kanceláře nacházely v druhém patře a takový úkryt bylo obtížné si představit.

"...jsou ukryty miliony," dokončil předseda větu a ještě víc zbledl.

Vincenc si začal myslet, že Stegmiler je blázen. Neřekl to nahlas, místnost však byla té myšlenky plná.

"Nejsem blázen," řekl Stegmiler. "Jsem totiž spisovatel."

Ukázal pak Vincencovi část svého díla. Bylo to překvapení, jeho dílo vypadalo jinak, než Vincenc očekával. Nešlo o román ani o básnickou skladbu, jak se obával. Šlo o čtyřstranu vytištěnou barevně na křídovém papíře a byl to návrh zákona, kterým se takzvaný lázeňský trojúhelník stával svobodným územím, vyjmutým z pravomoci československého státu, se kterým mělo toto území mít jen personální unii.

"Jde mi o to, že tyto lázně vždy měly a mají evropský rozměr," díval se Stegmiler upřeně Vincencovi do očí. "Je to neuvěřitelně bohatá oblast a musí mít mezinárodní charakter jako Benátky! Jako Sankt-Moritz!"

Vincenc sklopil oči. Samozřejmě že to byla pitomost, ale vypadala pořád lépe než nápad maséra Churaně nebo projekt šíleného generála o pevnosti a poušti s hložím. Masér Churaň byl sice v té chvíli, kdy na schůzi hovořil, opilý, ale nic lepšího by nebyl vymyslel ani střízlivý.

Předseda Stegmiler měl na klopě odznak se srpem a kladivem, odvedl Vincence po obědě zpátky do svých kanceláří, vytáhl láhev vodky a nalil z ní Vincencovi snad dvě deci.

"Musíte mi pomoci," zadíval se na něj opět upřeně. "Spojíme se. Volám hlasem volajícího na poušti. Lázně musí být svobodné a jednotné. Tady to bude jednou českým Monakem. Ale nesmíme připustit, aby byl tento poklad rozkraden. Podívejte se například na porcelánový průmysl! Většiny porcelánek se zmocnili židé, pod záminkou, že jsou příslušníky zahraničních brigád. Totéž se stalo v rukavičkárnách, lázeňských domech a sklárnách. Musíme se bránit!"

Obrátil do sebe sklenici vodky a Vincenc si všiml, že Stegmiler skoro vůbec nemrká, to bylo to zvláštní a nepříjemné při jeho upřeném pohledu pod nazrzlými řasami.

"Židé? Jak to myslíte?" pokusil se o námitku.

"Nejsou to snad židi? Prosím!" Stegmiler posunul před Vincence několik listů papíru; Vincenc si je prohlédl. Byl to seznam továren, vlastně podobný tomu, který měl sám v aktovce a který sestavoval za války, jen méně obsáhlý - tenhle měl ale o dvě rubriky víc: jména těch, kdo se zřejmě sami jmenovali národními správci, a rubriku pro Stegmilerovy poznámky. Byla tam jména Ehrlich, Klauber, Baum, Hirš, Veselý, Polák, Stankovič, Lustig a Bergman a červenou tužkou připsané vykřičníky. Vincenc se nadechl.

"Počkejte, ale -"

"Jsou to židé," řekl Stegmiler, mluvil tiše a naléhavě. "Sionisté využili toho, že Hitler byl antisemita, takže se nikdo neodváží je v téhle chvíli kritizovat. Teď jdou za svým cílem, protože věří, že jsou v tomto okamžiku nedotknutelní. To nesmíme dovolit. Musíme je využít, ale nesmíme se nechat ovládnout!"

"Já nevím, ale..."

"Všichni ti židi vstupují do KSČ!" pravil Stegmiler klidně. "Vracejí se z táborů a emigrace, využívají toho, že tu za války nebyli, a dostávají se do strany. Musíme bdít."

"Ach tak," sklopil Vincenc oči.

"Rusové nám pomohou," zašeptal Stegmiler spiklenecky. "Podnikl jsem už v tom smyslu některé kroky. Věřte mi. Sovětský svaz se tady v kraji zajímá jen o uran a uhlí, všechno ostatní nám svěří. Zařiďte, aby ani komora, ani ministerstvo tyhle národní správy nepotvrdilo... Budeme nejlepší! Ať žije socialismus! Na zdraví!"

10.

Vincenc se vypotácel z kanceláře napůl opilý a pokusil se zatelefonovat podplukovníkovi Ševčíkovi, ale ten nebyl nikde k dosažení. Nikdo v úřadu ani nevěděl, kde je. Posadil se do auta, četnickému kapitánovi nic nevysvětloval a jeli k Buddymu Budilovi. Vincenc ještě nikdy nejel tak rychle a riskantně, když zastavili před budovou komunistického sekretariátu, četnický kapitán si utíral pot; celou cestu mlčel a neprostestoval. Vincenc nečekal, až ho prsatá úřednice ohlásí a vrazil do Budilovy pracovny. V kanceláři seděl Buddy a bratři Churaňové, vzhlédli k němu a kupodivu ani neprotestovali.

"Buddy," řekl Vincenc, "je to šílenství. Dej mi koňak."

Buddy mu s uštěpačným úsměvem nalil slivovici.

"Vincku," řekl Buddy, "co se teď děje, to jsou problémy, které prostě musejí být. Je to spor starého s novým, jenže někdy je těžké poznat, co je staré a co je nové... Drž se svého instinktu."

Vincenc se usmál.

"To bude asi nejlepší," připustil. V poslední chvíli se rozhodl Buddymu nic o Stegmilerovi a jeho nápadech neříkat.

"Neboj se přitvrdit," pokračoval Buddy. "Tím nemyslím, abys strkal lidi za katr, ale zařvat se neboj. Nakonec, máš četníky, trošku to zdůrazňuj."

Masér Churaň začal vyprávět o tom, jak hrál včera mariáš.

"Musím mluvit se Ševčíkem," naléhal Vincenc, když bylo chvilku ticho. "Musím a hned, je to mimořádně důležité."

Buddy Budil sklopil oči a spustil koutky úst.

"Ach ano," řekl, "ty nic nevíš..."

"Ševčík se zabil," pravil prodavač Churaň. "Jel do Prahy, zavolali ho, spěchal a prej sám řídil."

"Vždyť měl asi dvanáct dioptrií," zavrtěl hlavou Vincenc. O prodavači Churaňovi se říkalo, že svému šéfovi, textilnímu továrníku Barešovi, dohazoval hezké učednice, jelikož jiné, než které sám vyzkoušel, Bareš nepřijímal.

"Ale řídil vášnivě rád," řekl masér Churaň.

Masér seděl proti Vincencovi s nohou přes nohu, příliš krátké ponožky dovolovaly zahlédnout chlupaté svalnaté lýtko, pod levným sakem bylo vidět překroucené kšandy, tvářil se vážně a srkal kávu.

Vincenc si tehdy ještě nepomyslel, že pošetilý a krátkozraký desátník-podplukovník možná někomu překážel, tenkrát ještě nebyl tak podezřívavý. Když se pak mnohem později dověděl, že policie objevila povolené šrouby u předních kol podplukovníkova vozu, už o tom raději ani nemluvil. Také bylo zajímavé, že se nikdy nepřišlo na to, kdo tehdy vlastně z Prahy podplukovníkovi telefonoval.

"Nevěš hlavu. Mám pro tebe i velmi dobré zprávy," usmál se Buddy, když předtím chvíli počkal, aby si Vincenc zprávu o podplukovníkově smrti dostatečně užil. "Dohodli jsme se Svazem průmyslu, že se staneš šéfem oblastního sekretariátu, vyber si, kde chceš mít sídlo... Tady ve městě v žádným případě ne. Chceš Cheb, nebo radši lázně? Závisí to jenom na tobě."

"Lázně," řekl Vincenc hned.

"V Chebu je pro Svaz průmyslu krásnej byt, prý po Prienovi..." usmíval se Buddy i nadále.

"Po kom?" zajímal se prodavač Churaň.

"To byl nejlepší velitel ponorky, kterého Hitler měl," vysvětlil Buddy tónem profesora, hovořícího s cvičenou opicí, "s podivem, že měl mít byt v Chebu, a ne třeba v Hamburku. Nechceš do Chebu?"

"Lázně," opakoval Vincenc.

"Výborně, jsme dohodnuti."

Churaňové se přívětivě usmívali.

"Co jsi to vlastně chtěl řešit s tím chudákem Ševčíkem? Mohu ti být nějak platný?" zeptal se Buddy.

"Ne, to byla maličkost a vlastně už to není podstatné," řekl Vincenc. "Bylo to něco soukromého."

MINULÁ KAPITOLA: Útěk - část 2. ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL