|
Poslanecká sněmovna se do evropské kampaně proti násilí na ženách konečně zapojila. Jaký očekáváte efekt od této kampaně? Nebude to jen tlachání v úzkém intelektuálním kroužku, jehož členové se budou utvrzovat v tom, jaké je to domácí násilí hrozné?
Myslím, že ne. Cílem je, aby o tom diskutoval parlament na plénu jako celek a přijal politickou deklaraci tak, jak ji Parlamentní shromáždění Rady Evropy navrhuje. Toto projednávání by mělo proběhnout v únoru či březnu. Jde také o zvyšování povědomí o tom, že domácí násilí je něco nepřijatelného. Samozřejmě, nemůžeme dělat zázraky. Ale snad alespoň povyroste povědomí poslanců o tom, že je potřeba o tomto typu násilí diskutovat. My jsme od toho, abychom přijímali zákony. My jsme zde, abychom věděli, že ten problém existuje a abychom ho řešili. Zatím tu, bohužel, převládá názor, že máme vyřešeno tím, že od 1. ledna 2007 bude platit zákon, který obsahuje vykázání násilníka na deset dní. Je však třeba pokračovat, je třeba problém řešit a vědět, že ve společnosti existuje... Neříkám, že se to podaří úplně na sto procent. Ale kdyby se podařila zachránit jedna jediná žena, stojí to za to.
Pokud jde o zákon, který začne platit od 1. ledna, není deset dní, po které bude násilník vykázán z domu, málo? Co se bude během těch deseti dní dít? On bude kroužit kolem domu a třískat do dveří a po deseti dnech se vítězoslavně zase vláme dovnitř?
Po těch deseti dnech, či během nich, se oběť dostane ze stresu a dál problém řeší se sociálními pracovníky. Podle zkušeností z Rakouska během této doby je oběť schopna zhodnotit, jestli se s násilníkem rozejde, bude hledat jiné ubytování a rozmyslí si, jak bude problém řešit. Problém má řešit za pomoci odborníků z tzv. intervenčních center, tj. i právníky. Jedním ze způsobů řešení je požádat předběžným opatřením soud, aby svým rozhodnutím dobu vykázání prodloužil. Soud zde musí rozhodovat ve lhůtě 48 hodin.
Není deset dní moc krátká doba?
Není. Deset dní je optimální doba, je to vyzkoušené v zahraničí. Je to doba, kdy je oběť schopna urovnat své záležitosti. Má klid, který potřebuje, může přemýšlet o své situaci. Může navštívit poradenskou službu, intervenční centrum, sejít se s psychoterapeuty. Může jí být nabídnuto azylové bydlení.. Ale uvidíme, jak se tato doba osvědčí u nás. Nemůžu to říct na sto procent. Zákon bude platit od prvního ledna a může se ukázat, že u nás dostačující nebude. Zpětná vazba musí ukázat, jestli bude potřeba prodloužit období klidu na dvanáct nebo patnáct dní.
Existuje nějaký výzkum, třeba v rámci Evropy, co se děje dál s těmi ženami, které takovým martýriem projdou? Jsou pak schopny tak zvaného normálního života?
Nejsem si jista, jestli existuje průzkum, který vyhodnocuje začleňování obětí domácího násilí zpět do běžného života. Zahraniční zkušenosti říkají, že osmdesát procent obětí domácího násilí, které projdou azylovými domy, terapeutickou léčbou a přijmou pomoc, třeba při hledání práce, se začleňují do normálního života. Samozřejmě mohou využívat i následné péče. Většina z nich je schopna najít cestu do normálního života.
Existuje pro tyto ženy i nějaká dočasná ekonomická pomoc? Když budu manažerka, která vydělává, bude se mi začínat nový život snáz, než když budu sedět v hypermarketu u pokladny.
Ekonomická pomoc, cílená na oběti domácího násilí, není. Oběť může využívat systému sociálních dávek, zabezpečení při životní nouzi, hmotné nouzi, taková pomoc existuje v rámci fungujícího sociálního systému. Existuje také finanční pomoc obětem trestné činnosti.
Avšak ani ta úspěšná podnikatelka nemusí mít přístup ke svým financím, které pravidelně odevzdává svému partnerovi a v důsledku dlouhodobého psychického týrání natolik ztratí důvěru ve své jiné než pracovní schopnosti, že se jí násilný vztah opouští stejně těžce jako prodavačce.
Z evropské analýzy vyplývá, že se s domácím násilím setká 12-15 procent žen starších šestnácti let. Zajímá mne, jak se k těm číslům dochází. To jsou ženy, které přijdou požádat o pomoc?
Analýzy jsou na základě výzkumů a porovnávání. Problematika zjišťování skutečného počtu obětí domácího násilí je vůbec velmi složitá a zajímavá. Já jsem přivezla z Madridu, z konference o domácím násilí, materiály, které vůbec poprvé hovoří o ekonomických následcích domácího násilí. Rakouská vláda tvrdí, že ekonomické důsledky domácího násilí se pohybují ve výši 300 milionů eur. Jedna z mých zdejších kolegyň deklarovala, že to není 300 milionů, ale třicet. Tedy i tam se čísla rozcházejí v řádech. Také musíme počítat s rozdílností mezi zeměmi Rady Evropy, jejich velikostí, vztahem k tomuto problému, výší HDP a podobně. Ale ve všech čtyřiceti šesti zemích Rady Evropy jsou ekonomické důsledky domácího násilí vyčísleny na 600 miliard eur ročně.
Kolik žen ročně zahyne na následky domácího násilí?
Statistika v rámci Rady Evropy neexistuje. Ne všechny země tuto statistiku dělají a mají daná čísla podchycena. Ty země, které ji začaly dělat, jako například Španělsko, samozřejmě, přehled mají. Ve Španělku to bylo vloni 193 žen. Letos 64 žen. Ale to musí být politické téma, které musí uchopit politická reprezentace. Musí mít chuť to řešit, což je příklad právě toho Španělska.
Čím to, že Španělsko, taková tradiční konzervativní katolická země se náhle vyhoupla do čela bojovníků proti domácímu násilí?
To je spíš otázka na nějakou španělskou kolegyni. Myslí, že k tomu zlomu došlo, když socialistický kandidát na premiéra José Zapatero vyhrál volby. Ten téma uchopil a nejen to, zabýval se jím již ve volební kampani. Vsadil na fenomén rovnosti šancí a ženských hlasů. Nebál se problém prezentovat mediálně. Stálo by za to analyzovat si i to, jak vystupuje španělský ministr práce a sociálních věcí. Španělé problém pochopili, umí jej uchopit a umí jej řešit. Proto Španělsko může nyní sloužit jako příklad. A druhá věc, je zajímavé, že problematiku násilí na ženách a domácího násilí díky Zapaterovi uchopila celá politická scéna. Pro úpravu zákona proti domácímu násilí hlasoval celý parlament. A prošel jednohlasně. To o něčem vypovídá.
Nabízí se otázka, zda české konzervativní strany budou chtít o problému vůbec diskutovat. Těžko říct, jestli mají dojem, že to je umělý problém nebo jestli považují za normální mlátit ženské...
Otázka by měla směřovat na některé křesťany a některé konzervativce. Já mám pocit, že se nám tady rozcházejí slova s činy. Na jedné straně naši křesťané a konzervativci deklarují, jak jsou tato témata důležitá a jak je třeba je řešit - a musím říci, že kolega Kasal z KDU-ČSL byl jeden z předkladatelů obou novel, které se týkají domácího násilí, konec konců Alianci proti domácímu násilí na půdě Poslanecké sněmovny tvořily všechny politické strany -- na straně druhé existuje řada militantních konzervativců a katolíků, kteří mají velmi dobrou rétoriku, ale obávám se, že činy jsou někde úplně jinde.
Asi mají pocit, že místo ženino je v domácnosti a tam se to schová ..... Mimochodem, lze určit, ve kterých společenských vrstvách se domácí násilí vyskytuje častěji? Osvícená žena půjde do azylového domu, ale je právě ona typickou představitelkou týraných žen?
Na tomto problému je zajímavé, že domácí násilí nezná vrstvy, prostupuje průřezově společností. Najdeme ho v bohatých rodinách, chudých, konzervativních. I v hluboce katolických, protože tam zase převládá pocit, že žena to má schovat všechno pod zástěru a má to kvůli manželovi a dětem vydržet. Protože manželský slib je posvátný. Samozřejmě násilí existuje i v sociálně slabých a méně vzdělaných vrstvách společnosti. Je otázka, jestli násilí je norma, kterou společnost přijímá, jestli má společnost vůbec chuť to nějak řešit. Také je to ve výchově. Pokud má dítě příklad v rodině, může se stát, že se bude chovat úplně stejně.
Nejsou obecně chlapečci vychovávání k machismu? Není to v matkách?
Je to ve výchově. Spousta matek je udržována ve stereotypním způsobu myšlení. Příliš o syny pečují, starají se o ně někdy až moc. Ale nerada bych, abychom tím říkali, že matky nemají chlapce vychovávat k gentlemanství, slušnosti a úctě. Žena má ráda muže gentlemana, ale gentleman přece ženu nemlátí a neponižuje. Ničím.
Kde začíná domácí násilí?
Ta hranice je křehká. Musíme si uvědomit, že se dá velmi těžko zjistit, kde ten začátek je. Když žena dostane od muže první facku, protože mu nevhodně odpoví? Nebo až přijde ta druhá? Já si myslím, že začíná ve chvíli, kdy dostane tu první. Je třeba, aby to uměla v tu chvíli pojmenovat.
Ptám se proto, že domácí násilí se často stupňuje v nenápadné spirále a než si ta žena uvědomí, co se děje, je mrtvá.
Ano, obvykle to tak je.
Ale někdy, jednou za dvacet let, se prostě opravdu může stát, že padne v afektu facka...
Ano, v afektu se opravdu jednou za dvacet let může stát...
Říká se "domácí násilí v rodině". Co se dělá pro to, aby se potřelo násilí mimo rodinu, kde se lidé zavřou v bytě. Násilí může být na pracovišti, kdekoliv, skryté, nemusí to být zrovna mlácení. Myslí na to panevropská kampaň?
Myslí. Ona má titulek "Kampaň proti násilí na ženách, včetně domácího násilí". Domácí násilí je jednou z částí. Pokud jde o násilí jinde, než doma, je potřeba o tom mluvit. Otevřeně mluvit o tom, že existuje a nutit společnost, aby si to uvědomovala. Aby řekla: ano, vnímáme to. Mám totiž dojem, že nám začíná chybět cit. Že působením médií a dalších faktorů se cit vytrácí, vytrácí se pocit solidarity. Než bychom někomu pomohli, raději zavřeme dveře, zavřeme oči a bojíme se pomoci. Bojíme se proto, že bychom z toho mohli mít další problémy. Ale tato kampaň by měla upozornit i na tyto další problémy. My, jako zákonodárci, můžeme upozorňovat, schvalovat zákony, ale další je na lidech, ti si musí problém uvědomit.
Kdysi jsem v jednom ženském časopise četla, že se skupinka policistek rozhodla sama sebe vyškolit, aby mohly pomáhat obětem domácího násilí. To je hezké, ale školí někdo policisty, jak rozeznat domácí násilí? Protože policisté, muži, mívají někdy pocit, že přece o nic nejde, případně oběti sdělí, že oni tu svou ženu taky občas "proplesknou".
Ano. To je jeden z důvodů, proč byla účinnost zákona odložena o půl roku. Aby byl čas vyškolit policisty a další odpovědné pracovníky . Na ministerstvu vnitra taková školení existují, pořádají se kulaté stoly,semináře, konference. Řeší se také přístup soudců. Policie je jedna část, ale jakmile problém vstoupí do druhé fáze, znamená tedy k soudu, pak je otázka, co tím soudce nebo soudkyně udělá .... Řadu školení provádějí v rámci grantů i neziskové organizace (např. Profem, ROSA).
Což je ale většinou ženská ...
Což je většinou ženská .... Ale ona mnohdy neví, co s tím. A mně mnohdy zůstává rozum stát nad rozsudky, které soudy vydávají. Celá ta záležitost musí být daleko komplexnější, je to nikdy nekončící kolotoč.
Máte nějakou odezvu, jak se na ta školení policisté tváří?
Nemám. Ale myslím si, že je těžké pojmenovat, jestli ano nebo ne. Můžu narazit na ignoranta a nebo na policisty a policistky, kteří se o problém zajímají a jsou senzitivní a empatické. To není jen při problému s domácím násilím, ale při všech problémech, které se týkají lidí a jednání s lidmi. Riziko, že narazíte na blbce, který to nepochopí, je vždy. Z hlediska pomáhajících profesí jsou ale policisté nejvíce proškolenou složkou ohledně účinnosti nového zákona -- soudci ani pracovníci resp. odborníci, kteří budou pracovat v intervenčních centrech zatím nic podobného v takovém rozsahu neabsolvovali
Je nějaký bod zlomu, kdy už ta žena opravdu jde pro pomoc nebo i to je individuální? Je ten spouštěč moment, kdy násilník sáhne na dětí? Nebo co je ten moment, kdy si řeknou, že tohle už ne?
To je vrcholně individuální. Každá má tu hranici někde jinde,. Hranici, za kterou si řekne -- už dost, tohle už nejde. U některých je ta hranice tak vysoko, že to nepřežijí. Pořád si to omlouvají a omlouvají.... On se agresor může vyspat z opice a druhý den vůbec o ničem nevědět. A může být milý, úžasný a přijít s kytkou. Vím o případu, kdy mladou úspěšnou ženu s dětmi manžel týrá psychicky a druhý den ráno o tom neví a tvrdí, že by nikdy nic takového neudělal.
Týká se všechno to, o čem tady mluvíme, i psychického násilí?
Týká.
Protože může být chlap, který na ženskou nikdy ruku nevztáhne ...
Může. A týká se to i jeho. U verbálního a psychického násilí je, že se velmi těžko dokazuje. A nezapomeňme na ekonomické násilí, kdy muž ženě odebírá výplatu a přiděluje ženě třeba stovku na týden, za kterou má obstarat rodinu včetně ošacení a živit všechny včetně jeho. A konkrétně u ekonomického násilí to může být i obráceně, takto peníze může přidělovat i žena muži. Tento typ násilí se velmi těžce dokazuje a je to jedna z jeho nejhorších forem.
Je to vůbec násilí?
Je.
Dá se s tím jít třeba na policii?
Jistě.
I když nemá modřiny a zlomenou ruku?
Ano. Forma tohoto násilí je popsaná. Do řešení této formy násilí se zapojují psychologové a psychiatři a dělají se znalecké posudky. Protože obvykle i u toho druhého partnera jde o psychický problém.
Stále hovoříme o lidech, kteří žijí standardním evropským způsobem života. Ale i u nás jsou už migranti, i když je jich méně, než například ve Francii či v Německu. Jak dostat problém domácího domácího násilí mezi imigrantky? Vím, že třeba v Rakousku existují programy, v nichž se třeba Turkyním pokoušejí vysvětlit, že opravdu není normální, že je chlap mlátí...
No, to je problém českých médií obecně. To by měla uchopit česká veřejnoprávní média. Vždyť nejsou žádné programy pro ženy. Tedy kromě těch pro ženy v domácnosti, v nichž se vaří. Občas se genderovou problematiku pokouší otevřít magazín Sama doma, ale mělo by toho být daleko víc. Nevím, možná není hlad po takových pořadech.... Když se v médiích ptám, dostává se mi odpovědí, že média nic takového nepotřebují....
Jestli ono to není tím, že médiím taky šéfují chlapi....
To je možné. A je to také otázka poptávky. Kdo ví, třeba si české ženy vystačí s tím, co je a stačí jim seriály, u kterých žehlí, a nepotřebují program, který by o jejich problémech hovořil.
Je možné, že třeba české ženy nenapadne, že by něco takového mohly chtít? Že si spokojeně žijí s tou žehličkou?
Já si myslím, že je to často ani nenapadne. Že se s tím problémem nespojují. Že žijí takový život jaký jde. Možná je to také generační problém, kdo ví, možná ženy kolem dvacítky budou mít energii větší než my. Čtyřicátnice, které jsme už přece jen uondané. Asi je potřeba zamyslet se, jak to řešíme, jestli třeba na to nejdeme nějak špatně. Jakým způsobem bychom na to měli jít.
Není spíš problém jistá uzavřenost? Stejný kroužek žen hovoří o svém tématu a snaží se něco dělat. Ale zkusme se zeptat pokladní v hypermarketu....
Tak udiveně kouká....
Tak udiveně kouká, protože neví, o čem mluvíme....
A bere to jako intelektuální kroužek, který řeší nějaké pseudoproblémy ....
To je právě ta otázka, jak to k pokladní v supermarketu dostat. Ona toho má totiž po dvanácti hodinách za kasou plné zuby. Má pracovní smlouvu na tři měsíce, nějakou brigádnickou. Má dvě děti a manžela, který je bez práce nebo je na tom finančně jako ona. A co ona bude po těch dvanácti hodinách dělat? Půjde někam diskutovat? Ne, ona se musí postarat o domácnost, protože je jí obvykle kolem čtyřiceti nebo padesáti. To má jít někam bojovat? Nebo koukat na zprávy? To je pro ni naprosto vzdálený svět. Ale o tyto ženy jde, protože jich se to týká. Ona je ten cíl, ona by měla vědět o násilí na ženách a co s tím. Ale ona se potřebuje postarat o domácnost. To má jít místo toho na schůzi? To si raději opravdu pustí ten seriál, než aby diskutovala v intelektuálním kroužku o něčem, co ani neumí pojmenovat. A tam je úloha médií, ženských časopisů. Ale ženské časopisy jsou o tom, jak se starat o děti, jak mít dobrý sex, kde koupit šaty, parfémy a rtěnky, které si tahle žena navíc ani nemůže dovolit. A kde se dočte, že má nějaká práva? A musí to být v levném časopise, protože o tomto tématu se sice občas píše, ale v časopisech na křídě, které jsou už finančně nad její možnosti. Možná by tu odvahu měla mít veřejnoprávní média. Svět se tím zabývá a já přemýšlím, kde je ta chyba v České republice, že se nic neděje. Přitom jsme tu ženské hnutí měli v dobách, kdy to ještě zdaleka nebylo zvykem. Od dob Náprstka a Klubu Amerických dam. Nikdy u nás toto hnutí nebylo militantní, ale vždy mělo obrovskou sílu a dokázalo něco prosazovat. Vždy s tímto ženským hnutím spolupracovali muži. Ještě daleko před americkým feministickým hnutím. A teď se zeptám já. Proč to tak je?
Protože feminismus, o kterém se píše a učí, je na nás příliš razantní a tak je to skoro sprosté slovo.
A proč?
Protože chlapi z nás mají strach...
A ono jim to vyhovuje, i když ne všem. Oni se o problém začnou zajímat, až když se to dotýká jich.
Není to také tím, že některé ženské spolky prostě poněkud připomínají spíše "štrikovací kroužek"? Ostatním se omlouvám.
Já je nebudu kritizovat. Ty z těch "štrikovacích kroužků" obvykle musely posbírat nejvíc odvahy. Samozřejmě, kdy toto téma zvedáme, vždycky se takovému nebezpečí vystavují.
Já jen, jestli na to ty české ženy nejdou pořád jako za toho Náprstka...
I to je možné...
U Náprstka se taky nescházela pražská chudina....
Ale to už jsme zase u politiky. Zapatero to taky uchopil a nebál se.
Kolik žen se dopouští násilí na mužích?
Ze sta procent jsou to tři procenta žen, které se dopouští násilí na mužích.
Je to stejný typ násilí nebo je tam nějaká specialita?
Je to stejný typ násilí.
Takže je mlátí a tak?
Ano. Ale pravda je, že je tam vyšší podíl psychického a ekonomického násilí.
Mlátí čeští politici ještě dnes ženské? Jeden, dnes už bývalý politik byl za fyzické názilí vůči vlastní manželce dokonce odsouzen...
No, to se budete muset zeptat těch politiků.
Myslíte, že mi to řeknou?
Kdo ví, třeba ano... I když se myslím, že spíše neřeknou....
|
