Místo, kdež se shromažďují, jest téměř uprostřed země, trávník pěkný zelený a naokrouhlý, mezi však velikými skalami, okolo něhož potok s vysoké skály dolu spadající teče, a nedaleko odtud, maje skrze skály svůj průchod, do velikého jezera padá. V té straně, v níž ta voda doIu spadá, jest rozpadlina rovná v skále na dvoje i troje hony zdýli, asi na pět sáhů zhloubi a na dvaceti kročejů obecných zšíři. Dno její jest rovné všudy a pěknou zelenou, drobnou travou porostlé. Procházka v této rozpadlině jest jako mezi dvěma zdmi veselá, pro šust, jež se od vody té, kteráž tu z té skály spadá, do ní zaráží a zanáší, velmi libá. Někteří praví, že tuto rozpadlinu satan, zlý duch, tak vyplnil a vyrovnal, jakož jest předce cosi divného, nebo této podobné v celém ostrově se nenachází. Po jiných stranách jsou pustiny a spáleniska hrozná, v nich též rozsedliny veliké, široké a hluboké, o nichž dále dotčeno bude. Na to místo soudné dostávají se biskupové jejich a zemští soudcové, kteříž z jiných voleni bývají, zvlášť práv jejich povědomějších, a s nimi i jiný lid obecný. Takový soud když mají začíti, nejprvé práva čísti dají, kteráž dosti obšírná jsou, jichž všickni vůbec s uctivostí zvláštní poslouchati musejí a poslouchají. Tu každý svou při, nevoli, nesnázi, jakouž má, svobodně přednésti může a jeden druhého podlé provinění a ublížení viniti; jestliže se smrti hodná vina na kom shledá, tedy takovému hlava sekerou sťatá bývá; jiné smrti zločincům nečiní, nýbrž v ohavnosti by to měli, kdyby kdo jiným způsobem trestán a z světa sklizen byl. Když pak po soudu bývá (což ve třech nebo v čtyřech dnech se stává), tedy jeden každý k příbytku svému, vyslaný královský také zase domu do Denemarku se navracuje, a po jeho odjezdu soudcové zřízení obecný lid řídí a spravují, k nimž, jako i k biskupům každý v čas potřeby své se obrací, a zvláště pak k tomu, kdož mezi nimi fojtem a rychtářem jest, jehož oni v řeči své lochmanem nazývají.