Ti, kdož se na obhajobě profesionálně podíleli, by však - navzdory svrchovanému právu každého na vlastní obhajobu a demokratickou možnost vyjadřovat se neodpovědně - měli o těchto chybách vědět nejlépe. Tak se jejich záměrným uváděním v život leckde zpronevěřují nejen právu, ale i zdravému rozumu.

Důležitou otázkou, kterou K.H. využívá pro svou obhajobu, je tvrzení, že vzhledem k mírnějšímu trestnímu postihu se pro kvalifikaci jeho činu musí použít současné znění trestního zákona a ten ve své preambuli již neochraňuje "společenské a státní zřízení ČSSR", ale v současném znění "ústavní zřízení ČR". Z toho vyvozuje, že v současnosti již jeho čin (ke kterému se ostatně výslovně hrdě hlásí) není trestný! Z hlediska mravního je takový argument zřetelně pochybný - jeho čin představoval reálné ohrožení státnosti a samostatnosti ČSSR a nehraje roli, že přerušení vysílání bylo nakonec jen krátkého trvání. Ovšem v právním státě je třeba mít k dispozici více než jen toto přesvědčení.

Zásada výjimečné retroaktivity trestního zákona pro reo má totiž jiný účel -- zmírnit trestní sazbu a v případě zániku trestnosti stejného činu a jeho vypuštění ze zákona (třeba na základě zpochybnění společenské nebezpečnosti) samozřejmě i zproštění trestního postihu. Z toho ovšem nevyplývá, že by byla zcela opuštěna zásada zákazu retroaktivity; vždyť i ostatní zákonné normy (včetně jiných paragrafů trestního zákona) rozhodné doby zůstávají relevantní. Společenská nebezpečnost tohoto činu (sine qua non podmínka trestního postihu vůbec) ostatně zůstává zachována - právo na informace je již prohlášeno za základní lidské právo a minulý režim byl navíc na jeho manipulaci bytostně založen -- a velmi dobře věděl proč...

S tím souvisí i skutečnost, na kterou by předlistopadoví funkcionáři nechali rádi celou společnost zapomenout -- předsrpnový režim se přece podstatně lišil od toho posrpnového! Představa "lidskotvářního" komunismu reformních českých komunistů byla rozhodně jiným socialismem a nadějí do budoucna, než to, co až do listopadu 1989 následovalo pod taktovkou SSSR. Neomluvitelnou drzostí obhajoby je prohlášení, že na základě § 5 z. č. 198/1993 Sb. "je absurdní po 35 letech a v jiném ústavním režimu rozhodnout, že pachatel sabotáže proti socialistickému státu nebyl postaven před socialistický soud z politických důvodů, neslučitelných se základními zásadami právního řádu tehdejšího socialistického státu, proti němuž spáchal sabotáž". Kdo pochybuje o tom, že K.H. nebyl stíhán z čistě politických důvodů, ať se přihlásí. Měl by být veřejně pranýřován! Zmíněný § 5, podle kterého běží promlčení takových skutků až od 29.12.1989, je nade vši pochybnost určen právě pro případy typu K.H. a podobných, kdy se přes zjevnou trestnost činu příslušné orgány v rozporu se zákonem tímto nezabývaly. K.H. by rozhodně neměl být zproštěn viny proto, že svým úsilím podpořil nedemokratický režim, který se mu za to na dvacet let odvděčil dispensem.

Není hříchem demokratického právního státu, že nedokáže získat dostatek důkazů, díky nimž by mohl někoho odsoudit v trestním řízení za situace, kdy viníci měli dlouhé roky a absolutní moc důkazy své viny nechat zmizet. Je to naopak vítaný rozdíl vzhledem k době, kdy k odsouzení postačil příkaz z vyšších míst.

Stejně tak je nutno vytrhnout z ruky skalním zastáncům komunismu argument, kterým se dnes chtějí hájit -- "celé to období bylo přece prohlášeno za období nesvobody". K diskontinuitě práva sice došlo v některých případech, ale ne všeobecně -- ačkoli si to snad někteří vedoucí polistopadoví politici ve snu ještě dlouho představovali...

K.H. a jeho zastánci mají ovšem dostatek drzosti, aby se odvolávali na tvrzení, že minulý režim byl stejně nezákonný, takže jakýkoliv čin proti němu již dnes není trestný. Snad jen absolutní hranice pro každou lidskou nestydatost jim nedovolila prohlásit jeho skutek za odbojový čin, ačkoli argumentace k tomu implicitně směřuje, když se K.H. rozhořčuje nad "dvojím metrem" české justice, která prohlásila jeho čin na jedné straně za nepromlčený (viz. § 5 z. č. 198/1993 Sb. výše) a na straně druhé jej nepovažuje podle § 3 z. č. 198/1993 Sb. za "legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a hodný úcty"!!! Ostatně příslušný § 3 je citován v přehledu zákonných ustanovení, které K. Hoffmann a jeho obhájci považují v případu za relevantní! Epistula non erubescit...

Vzhledem k tomu, že soudy bývají dosti alergické na to, když se jim až pod nos iniciativně strkají texty příslušných paragrafů (platí přece iura novit curia...), se velice divím, že si tato nehorázná argumentace nevysloužila třeba postih § 169b trestního zákona -- pohrdání soudem.

Za nepochybně lživé pak musím prohlásit i tvrzení, že by podle z. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci byl K.H. za svůj skutek beztak zproštěn viny. Nestalo se tak ze zákona pro § 158 (zneužití pravomoci veřejného činitele), pro § 91 (vlastizrada) a ani pro § 97 (sabotáž) trestního zákona. Skutkové podstaty, jimiž byl jeho čin kvalifikován, nejsou tedy tímto zákonem považovány bez dalšího za "politické" procesy, způsobilé k rehabilitaci. Je zde pouze dána možnost se případem znovu kriticky zabývat - ale své právo by zjevně K.H. neobhájil ani v možnosti nově zrevidovat tehdejší právní kvalifikaci a posouzení své viny.

Že nebyl trestnosti zproštěn z důvodu věku podle rozhodnutí prezidenta republiky č. 56/1993 Sb. není pro K.H. rovněž dobrou vizitkou. Vyčítat Václavu Havlovi, že tak ze své vůle neučinil, je poněkud nedůstojné od člověka, který pomohl nastolit režim, který Havla systematicky pronásledoval!

Důležitým prvkem obhajoby K.H. je tvrzení, že příkaz k přerušení vysílání byl dán samotným prezidentem. Soudy údajně tuto okolnost vůbec nezohlednily, čímž měl být K.H. poškozen na správné kvalifikaci svého případu. Nejprve je nutno poznamenat, že si zde protiřečí -- ke svému činu se veřejně a hrdě hlásí, ale vzápětí se odvolává na klišé obhajobu -- špatný rozkaz a jeho poslušné vyplnění. Asi to tedy nebude tak horké... Každopádně pokud trvá K.H. na onom prezidentově rozkazu, měl by vědět, že tím nelze omluvit žádnou nezákonnost. Protiprávní příkaz není nikdo povinen splnit (tzv. remonstrace).

Velmi oblíbeným argumentem i těch, kdož jsou rozhořčeni zdlouhavým postupem justiční porevoluční odplaty aktérům minulosti, je trojí různá právní kvalifikace případu K.H. Musím ale zdůraznit, že ani v tomto případě nešlo o porušení zásady "již rozhodnuté pře" (ne bis de eadem re, ne bis in idem crimen iudicetur). Naplnil-li K. Hoffmann svým činem více zákonem předpokládaných skutkových podstat, je spravedlivé, aby byl hnán k zodpovědnosti alespoň z té nejzávažnější. Nepodařilo-li se prokázat spolčení s cizí mocností v případě vlastizrady, je samozřejmé, že zde bude vůle státního zastupitelství případ rekvalifikovat na sabotáž, jakožto jiný trestný čin na úseku trestných činů proti základům republiky.

Vyvrácení těchto zcestných argumentů jsem považoval za důležité, protože zjevně přesahují individuální případ K.H.. Mnohé z nich totiž nacházejí otevřenou podporu některých členů současné KSČM! Vzhledem k tomu, že jsem se musel obejít bez znalosti textu rozsudků v případu, omlouvám se, pokud jen rekapituluji to, co v nich mohlo být již vyřčeno ve zdůvodnění jednotlivých verdiktů. Přesto si neodpustím ještě následující úvahy:

K případu K.H. se obvykle notuje, že jde o výrazně politický případ. K.H. však svým poněkud nepružným myšlením prokazuje, že s praktikami minulého režimu je dobře spřízněn, když poukazuje na trestně-právní kvalifikaci svého případu -- čin směřující proti základům republiky -- právě proto, aby dokázal politickou zaujatost a kontinuitu nezákonných praktik. Jenže v tom dnes političnost rozhodně nespočívá. Svůj minulosti poplatný pohled na svět dokazuje i ve svém vyjádření k rozsudku Vrchního soudu v Praze, v němž zjevně považuje demokracii za ideologii stejného zrna, jako reálný socialismus...

Že trestné činy proti republice zdiskreditoval právě minulý režim ještě neznamená, že jsou všechny politické a obecně morálně zpochybnitelné. Realita je již dnes naštěstí jinde - političnost tak de facto spočívá pouze v tom, že se spravedlnost uplatňuje důsledněji, než v méně exponovaných případech... Vzhledem k české sametové benevolenci a ojedinělosti podobného odsouzení za zločinnou minulost není takový "politický" charakter případu sám o sobě nic divného. Svým způsobem je to velice křečovité a passé gesto - ale to samo o sobě neznamená, že nepatřičné. Nepatřičné je pouze to, že se podařilo za 14 let dohnat k odpovědnosti pouze jediného kmeta z vysoké politiky. Že je to exemplář v pokročilém věku, který mu přináší mnohé trestně-právní úlevy, by bylo vzhledem ke gerontokratickému charakteru minulého režimu pochopitelné. V ojedinělém případu K.H. to ale bohužel působí dosti nepatřičně.

Jestli si tedy Karel Hoffmann stěžuje, že soud nevzal v úvahu jeho argumenty a na základě nich ho nesvobodil, nelze mu rozhodně dávat za pravdu. Hledat mezi těmi scestnými výroky, zmatenými a záměrně lživými konstrukcemi nějakou polehčující okolnost - to je jako hledat perlu v hromadě hnoje. Nedivím se tedy těm, kterým jeho obhajoba nestála ani za přečtení, pro mnohé jde totiž o velmi urážlivý dokument. Jedinou jeho omluvou zůstává to, že je již stár a nemůže se bránit lépe, než tak, jak učinil. Finis coronat opus...

Dodatek:

Jiří Hudeček dal ve svém článku do souvislosti případ Mašínů a spol. a Karla Hoffmanna. Budiž. Jen tam, kde se dušuje uvádět "prostá fakta", bych opravil dva spíše sprosté odsudky:

Vlastní názor na minulost nikomu vnucovat nehodlám, ale pokud si někdo před sebe klade úkol shrnovat fakta, měl by tak činit seriózně a v příslušném kontextu a rozsahu.