Irák na rozcestí, nebo u konce s dechem?

12. 12. 2006 / Daniel Veselý

Zanedlouho poté Irák napadl Írán. Ozbrojený konflikt vycházel ze zápasu o hegemonii v regionu mezi arabskými nacionalisty v Iráku a islámskými fundamentalisty v Íránu a trval devět let. Zdroj: Encyklopedie Diderot, 3. díl, str. 371.

Spojené státy, které v Íránu ztratily důležitého spojence, čímž byla jejich dominance v oblasti překypující ropou ohrožena, vyškrtly v roce 1982 Irák ze seznamu teroristických států. O rok později z pověření Reaganovy administrativy stvrdil Donald Rumsfeld svým podpisem dohodu o vzájemné spolupráci.

USA začaly podporovat Irák ve válce proti bývalému spojenci dodávkami zbraní a ostatního vojenského materiálu ve velkém, neboť dlouhá léta samy pomáhaly Íránu budovat jeho armádu, a dokonce participovaly na realizaci nukleárního programu. Čelily tak silnému soupeři.

Tato válka připravila o život půl milionu lidských bytostí, další miliony zmrzačila a připravila o všechno. Během této doby zásobovaly Spojené státy Irák vojenským a také agrotechnickým materiálem. Diktátor Husajn tvrdě potlačoval jakýkoliv odpor proti své kastovní politice. V roce 1988, když Husajn masově "čistil" kurdskou menšinu, Spojené státy podporu pro jeho vládu i přes protest Kongresu navýšily.

Můžeme směle spekulovat o tom (faktům lemujícím oficiální historii a politiku navzdory), že kdyby Spojené státy po dvacet pět let neuskutečňovaly šáhovu vizi "prozápadního" Íránu prostřednictvím rozsáhlých represálií, které v íránské společnosti vzbudily radikální islámské pohnutky, a nebudovaly odolnou íránskou armádu, nemusel se irácko-íránský konflikt tolik vyhrotit.

Jak by asi vypadal Irák s diktátorem, který by neměl za zády světovou supervelmoc a nezanedbatelnou materiální pomoc, a tudíž neměl příležitost obohacovat sebe sama i svoji suitu?

Když v létě 1990 provedl chráněnec Spojených státu invazi do sousedního Kuvajtu, dopustil se osudové chyby, přestože USA takových i horších invazí provedly nebo podporovaly nejméně tucet.

I když mezinárodní společenství tento zločin téměř jednomyslně zavrhlo a Rada bezpečnosti OSN vydala rezoluci, odsuzující tuto invazi, postoje a návrhy na řešení krize jednotlivých států se lišily. Obyvatelstvo i vlády mnohých zemí se v drtivé většině postavily proti okamžitému vojenskému zásahu a upřednostňovaly mírovou cestu. V samotných USA brzy po vypuknutí války v Zálivu vzniklo protiválečné hnutí, ačkoliv ne tak silné jako v případě vietnamské války. Zdroj: www.wikipedia.org

Spojené státy představovaly již od začátku krize nepřekonatelnou bariéru v diplomatickém vyjednávání. Husajn byl ochoten stáhnout svá vojska z Kuvajtu za předpokladu, že se Izrael stáhne z okupovaných území. Zamítnuto. Evropské země zanedlouho volaly po masivním stažení iráckých vojsk z Kuvajtu s tím, že by rády řešily situaci v regionu mírovou cestou. (Izrael/Palestina) Zamítnuto i Husajnem. Vydána další rezoluce RB OSN -- ultimátum irácké straně volající po stažení její armády z Kuvajtu. Husajn odmítá. Po vypršení ultimáta v lednu 1991 uskutečnili spojenci v čele se Spojenými státy pod zástavou OSN vpád do Zálivu, aby přinutili Irák ke stažení vojsk z Kuvajtu. V únoru 1991 nabízí Irák zničení svých chemických i biologických zbraní a na oplátku žádá, aby Izrael rovněž zničil svůj vojenský arzenál s tím, že se poté Bagdád stáhne z Kuvajtu. Zamítnuto. Zdroj: www.wikipedia.org, www.chomsky.info   

Obě znesvářené strany se od začátku války v Zálivu až do jejího konce v dubnu roku 1991, kdy irácké síly kapitulovaly, dopouštěly válečných zločinů: Husajn již během ofenzívy v Kuvajtu ničí nemocnice, zásobárny potravin, hromadně zatýká tisíce západních civilistů; po napadení Spojenci vylévá ropu do moře, zapaluje ropné věže, systematicky likviduje civilní cíle a infrastrukturu, ostřeluje Izrael, zmasakruje povstání tisíců Kurdů, kteří byli k tomuto kroku vyhecováni Spojenými státy apod.

Spojenci v čele s USA plošně bombardují vojenské cíle, ale i civilní infrastrukturu v Iráku, používají zbraně zakázané Ženevskými konvencemi (tříštivé bomby, střely s ochuzeným uranem), mučí a masakrují zajaté vojáky i civilisty. Americká armáda uskutečnila operaci Buldozer Assault: stovky, možná tisíce zaživa pohřbených iráckých vojáků. Jih země je zamořen radioaktivními zplodinami. Zdroj: www.wikipedia.org   

Nabízí se dotěrná otázka; byl by schopen Husajn napadnout Kuvajt, kdyby nebylo americké sedmileté podpory, která ho učinila silnějším a sebevědomějším? Narostl by konflikt do takových rozměrů? A nakonec -- proč nebyl vytvořen vojenský tribunál, který by šetřil válečné zločiny obou stran?

Ačkoli sám tyran nebyl spojenci odstraněn, v Iráku byla zesílena ekonomická klatba v režii Spojených států. Následující dekáda se stala jednou z nejtragičtějších kapitol iráckých dějin. Ze zprávy pracovníků mise při OSN vyplývá, že válka v Zálivu zničila převážnou část civilní infrastruktury, země se nacházela v naprostém kolapsu, byl nedostatek potravin, pitné vody i léků. Z rezolucí OSN se dále dozvídáme, že zesílené ekonomické sankce postihly převážně obyčejné obyvatelstvo. Z pozdějších zpráv OSN jasně vyplývá, že sankce jsou v rozporu s Ženevskými konvencemi, a jsou tudíž válečným zločinem (Clintonovo bombardování v bezletových zónách, např. v roce 1998 -- stovka mrtvých, bombardování rafinérií, škol, sil + stovky dalších mrtvých), ba genocidou (systematické odpírání dodávek zahraničních léků, potravin i jiných životně důležitých komodit). Když se novináři v roce 1996 ptali tehdejší ministryně zahraničí Madeleine Albrightové, co říká zprávě UNICEF, ve které stálo, že sankce zabily již půl milionu iráckých dětí, tak se jim dostalo lakonické odpovědi - že je to sice "smutné", nicméně "to stojí za to"(!)

OSN vydává další zprávy o dopadu sankcí na iráckou společnost: Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) bylo v roce 1995 téměř dva a půl milionu dětí do pěti let vystaveno extrémnímu hladovění, 12% dětí v Bagdádu kvůli ekonomické klatbě "chřadlo", 28% "zakrnělo" a 29% z nich bylo "podvyživeno". Do roku 1995 v důsledku sankcí zahynulo 567 000 dětí. Světová zdravotnická organizace (WHO) o rok později uvádí, že úmrtnost dětí do pěti let je šestkrát vyšší, než tomu bylo před sankcemi. Ve stejném roce přichází Dětský fond OSN (UNICEF) se zprávou, že dětská úmrtnost v Iráku patří mezi nejvyšší na celém světě a každý měsíc umírá zbytečně kolem pěti tisíc dětí.

Programy na umenšení katastrofy, třeba "Oil for Food" (Ropa za potraviny), byly nedostatečné. I kdyby se zásoby potravin dostaly k potřebným, existovalo mnoho administrativních bariér, často cílených, o tunelování a korupci raději nemluvě. Sedmdesát amerických kongresmanů podepsalo protest adresovaný prezidentovi Clintonovi, aby drakonické sankce zrušil. Bez úspěchu.

Celkový efekt sankcí jen přispěl k zhroucení iráckého zdravotnictví, které bylo v rámci regionu svého času na vysoké úrovni, k rozšíření nemocí – malárie či tyfu. Sankce v podstatě zničily iráckou střední třídu, způsobily rození těžce postižených dětí, neléčení onkologických nemocí (kvůli použití amerických střel s ochuzeným uranem) - paradoxně přimkly civilní populaci k tyranovi a posílily jeho pozici. Sankční režim mohl způsobit smrt téměř milionu lidí (!)

A tribunál, který by odsoudil hlavní aktéry tohoto monstrózního zvěrstva, především Billa Clintona a Madeleine Albrightovou, na doživotí nebo jako v případě Saddáma k trestu smrti? Nestalo se a tito váleční zločinci píší své paměti, obdržují čestné doktoráty, požívají všeobecné úcty a mají luxusní život.

A konečně soud s válečnými zločinci z druhé války v Iráku, která prozatím vzala životy více než půl milionu lidí -- (Bush II., Blair, Cheney, Rumsfeld, Riceová, Bremmer a další) namísto tragikomedie s Husajnem, který měl být odsouzen za své zločiny již dávno? Irák měl již dávno dosáhnout co největší satisfakce, nehledě na současné pokusy veteránů z Washingtonu narovnat spirálu násilí.

Možnosti a způsoby řešení přetrvávající krize                                                                                          

Okupační vojska by měla být s okamžitou platností stažena a nahrazena pokud možno co nejrychleji mezinárodními mírovými sbory, včetně vojenského kontingentu z arabských zemí. Měla by být vytvořena mezinárodní komise, která by se zapojila, opět s pomocí arabských států, do rekonstrukce zničené země. Je třeba odstranit velké množství nášlapných min, provést rozsáhlou rekonstrukci civilní a další infrastruktury. Rekonstrukci musí zaplatit hlavní pachatel, ježto škoda je odhadována až na 200 miliard dolarů. Ropný průmysl, pomyslné jablko sváru, by měl být co nejrychleji zprovozněn, aby peníze z prodeje ropy byly investovány k obnově země. Spojené státy musí zaplatit rozsáhlé reparace lidem, postiženým válečnou mašinérií, třem milionům vnitřních uprchlíků, taktéž jednomu milionu emigrovavších v důsledku války, ačkoli cena lidského života nelze vyčíslit. Zdravotnický systém by měl být znovu postaven na nohy -- odhadovaná minimální částka činí cca 1,7 miliardy dolarů, obnova školského systému, restaurace kulturních památek poničených během okupace apod.

Nejpalčivějším problémem by pravděpodobně bylo usmíření tří hlavních rozeštvaných iráckých etnik -- Kurdů, šíitů a sunnitů, a eliminace teroristických útoků -- to se zdá být za stávající situace téměř neuskutečnitelné.

Že by shora vyjmenované možnosti patřily do říše fantazie? Historie nepsaná elitářstvím nás učí, že to, co se zdálo kdysi naprosto nerealizovatelným počinem, se mnohokrát zhmotnilo. Příklady táhnou.

 

 

Vytisknout