Vzpomněl si ale, že se v létě, rok před svým zatčením, seznámil s jednou filmovou herečkou. Tehdy mu nabídla, že k ní může kdykoliv přijet a pár dnů či týdnů zůstat. Několikrát ji navštívil v Praze, ale vždycky měla buď hosty, nebo nabitý program, až ho nakonec pozvala na venkov; koupila vilku dvacet kilometrů od Prahy a chtěla tam zůstat do konce války.

Vlakem jet nechtěl, jednak se na nádražích pohybovalo gestapo a četníci, jednak měl strach z náletů hloubkových bombardérů, kterým se říkalo kotláři a o kterých mluvila Irene, šel tedy pěšky. S kravatou, byť povolenou, a v tmavomodrém, kdysi svátečním obleku Seppa Wachtela, přes který měl svůj starý, odřený trenčkot, působil v dubnové krajině poněkud nepřípadně. Obdivoval jedovaté sopečné profily kopců kolem Házmburku a očekával, že snad zastaví nějaké auto.

Pak zaslechl za sebou v zatáčce zvláštní kašlavý zvuk. Po chvíli se objevilo osobní auto, tatra zetka, už zdálky zohyzděná kotlem na dřevoplyn. Jela podivně, řidič nemohl udržet směr, potácela se od patníku ve vlnovce k druhému patníku. Vincenc se otočil, postavil se vozu do cesty a zamával. Za volantem tatry seděl mladý plavovlasý muž s kulatou tváří a kulatými želvovinovými brýlemi, ale vypadal, jako když Vincence vůbec nevidí. Auto se řítilo přímo na něj, Vincenc uskočil na poslední chvíli, aby ho vůz neporazil, uklouzl a skutálel se do příkopu. Když se vyškrábal na silnici a zoufale se podíval na své zablácené kalhoty, uviděl tatru stát opodál, vzdálenou asi dvacet metrů, motor neběžel, dál se však už nic nestalo, neotevřely se dveře, nic se neozvalo. Zuřící Vincenc doběhl k vozu a křičel:

"Vy idiote, copak jste mě neviděl?"

Uvnitř však seděla zhroucená postava, opírající se čelem o volant, a ani se nepohnula. Vincenc otevřel dveře auta; řidič se mu sesul k nohám. Vincenc se sklonil k téměř bezvládnému tělu a obrátil ho tváří k sobě. Byl to mladý člověk, s brýlemi se zlatou obroučkou, smrtelně bledý, z koutku úst mu vytékala kapička krve. Pootevřel oči, ale vzápětí je zase zavřel.

Vincenc se pokusil mladíka zvednout a všiml si, že má na sobě kostkované vlněné sako s elegantními koženými záplatami na rukávech, které muselo pocházet z dílny nějakého anglického krejčího. Mladý muž vzdychl, otevřel znovu oči, zadíval se jaksi udiveně a nechápavě na Vincence, jako kdyby vůbec nechápal, co se děje, pak začal zase obracet oči v sloup a sesouvat se na silnici. Vincenc ho uchopil pod pažemi a teď konečně ucítil silnou vůni nějaké dobré kořalky.

Panebože, ten člověk neumírá, ale je naprosto opilý, uvědomil si Vincenc, už neváhal a dal mladému muži pár facek, pěkně z každé strany jednu. Zhroucená postava škytla a otevřela oči.

"Co - co je?" děla velmi slabým hlasem. "Co mi lezeš do ložnice?"

"Nejste v ložnici," řekl Vincenc, "a málem jste mě přejel."

"Pardon, slečno," řekl mladík a pokusil se posadit, což se mu po krátkém úsilí podařilo. "Musel jsem na chvíli usnout... Nespal jsem totiž celou noc. Fuj. Totiž, vy nejste žena."

Zadíval se konečně přímo na Vincence. V očích se mu probouzelo vědomí. Měl příjemnou, ale měkkou tvář.

"Promiňte," řekl slabě. "Kurva, kousl jsem se do rtu. Už je to lepší. Nedal jste mi facku? To jste udělal moc dobře... Vzadu, na sedadle... prosím vás... Tu placatou."

Vincenc se podíval na zadní sedadlo auta. V kožené kabele našel pět láhví bez etikety, ale povědomého tvaru - vypadalo to na koňak - a plochou stříbrnou kapesní láhev s monogramem VE.

"Dejte mi napít," požádal mladík. Kravata mu zajela až po levý límeček.

"Vy už byste neměl," zapochyboval Vincenc. "Máte dost..."

"My se přece neznáme," namítl opilý řidič. "Podívejte se, já musím dojet do Prahy. Mám nějaké jednání na ministerstvu průmyslu." S nečekanou rychlostí náhle vytrhl Vincencovi z ruky tu plochou stříbrnou láhev a zhluboka se napil. Když dopil, otřel si ústa a a pousmál se.

"Už je to lepší," řekl. "Zachránil jste mi život. A vy to doražte. Honem."

"Proč jste nespal? Pracoval jste?" zeptal se Vincenc, zatímco dopíjel obsah ploché láhve - byl to rum, ale slušný - a cítil, jak mu alkohol zahřívá srdce.

"Hrál jsem karty," zachechtal se mladý muž. "Pojďte, sedněte si a něco mi vypravujte. Máte strach? Nebojte se, opilej řídím líp."

Bylo by opravdu hloupé, kdybych utekl z cely smrti a pak se zabil pár kroků před Prahou díky ožralému šoférovi s kravatou nakřivo, pomyslel si Vincenc. Mladík vystoupil z auta a udělal dřep s předpaženýma rukama. Ani se kupodivu nezakymácel.

"Vidíte?" řekl. "Na hodinu, možná na dvě jsem v pořádku... Tak si sedněte, hergot, pojedeme..."

Vincenc se posadil vedle něj. Celé auto páchlo jako vinopalna.

"Budeme mluvit třeba o ženských," řekl řidič a škytl. Kupodivu však jel klidně a bezpečně. "Mně se víc líbí snědé blondýnky, že mají světlé klíny, ale - nevím proč - v jednom kuse chodím jenom s brunetami."

"Mně je to jedno," přiznal Vincenc. Rum mu zlepšil náladu.

"Vždycky vám to bylo jedno?" zeptal se mladý muž.

"Vždycky ne," zasmál se Vincenc. "Až když jsem... totiž, v posledních měsících... Prostě, když nemáte moc příležitostí..."

Mladý muž se zadíval stranou na Vincence a přibrzdil.

"Jste dost bledej," konstatoval. "Kde jste byl v těch posledních měsících, že jste chodil tak málo na slunce?"

Vincenc se nadechl, málem odpověděl, ale v poslední chvíli přece jen neřekl nic. Chvíli jeli mlčky.

"Kam vlastně jedete?" zeptal se mladík. Teď působil trochu střízlivěji.

"Do Prahy," řekl Vincenc. "Vlastně k Praze...."

Jmenoval městečko, kde měla herečka vilku.

"K rodině?"

"To ne. K jedné známé..."

"Blondýnka nebo bruneta?"

"Spíš blondýnka," odpověděl Vincenc. "Totiž, většinou. Je to herečka, takže se to poměrně často mění..."

"V rozkroku se snad nemění... Známá herečka?"

Mladý muž se díval na Vincence zvědavě a vybrat zatáčku se mu podařilo jen na poslední chvíli. Vincenc přikývl.

"Odkud ji znáte? Vy jste taky herec?"

"Ne, jsem skoro právník, JUC," řekl Vincenc. "Znáte to..."

"Já jsem zase skoro inženýr," pravil mladý muž. "Tak jak jste se seznámili? Ne že by mi do toho něco bylo, ale abychom měli o čem mluvit."

"Seznámil jsem se s ní na natáčení. Jednou jsem ve filmu hrál," vysvětlil Vincenc. "Jako student, hrál jsem studenta... Přišli si nás vybrat na kolej. Na tom natáčení jsme se - seznámili. Řekla mi, abych se někdy zastavil u ní na venkově... A teď by se mi to velmi hodilo."

"Skutečně? Hm, nebudu hádat, ale myslím si, že asi vím, o kom mluvíte," řekl mladý muž. "Jak se znáte?"

Vincenc zavrtěl hlavou.

"To by nebylo slušné," řekl. "To vám radši řeknu, kde jsem byl těch několik posledních měsíců. Byl jsem..."

Mladý muž se nejprve zachechtal, ale pak ho přerušil.

"Nedělejte ze mě svědka nebo komplice, mamma mia," zanaříkal. "A ještě ke všemu střízlivím, to by byla tragédie. Mám lepší nápad. Otevřte jednu tu flašku tam vzadu."

Vincenc sáhl po bachraté láhvi a řidič mu ukázal, že otvírák je v přihrádce na rukavice. Zátka byla pevná a dlouhá, z dobrého korku.

"Představil jsem se vůbec?" zamyslel se mladý muž. "Ne? Jmenuju se Věnceslav, ale říkají mi Gusta," řekl. "Jako otci, jako dědečkovi, prostě se to matce nepovedlo zlomit. Napijte se první...A la votre!"

"Já jsem Vincenc, jmenuju se Vincenc," řekl Vincenc a zhluboka se napil. Musel to být koňak nebo snad armagnac a chutnalo to jako nektar. "Panebože, to vypadá jako armagnac..."

Gusta viděl, jak se Vincencovy oči zalily slzami dojetí. Usmál se.

"Je to armagnac -- a pravej... Nakonec, proč bych vám to neřekl, nemáte to komu vykecat... Můj otec -- no, vlastně spíš to byla moje matka - nalhal německému bezirksleitrovi, že u nás dokážeme vyrobit naprosto identickej chlast, jako je armagnac, ale potřebujeme k tomu dostatek vzorků, abychom rozjeli výzkum. Máme ve fabrice nepotřebný kus sklepení, ovšem velmi dekorativního, klenby a tak, tam jsou sudy a absurdní soustava mosaznejch trubek s kohoutkama, jednou za čtvrt roku Teuton přijede a starej pán mu ukáže ty trubky a sudy, dá mu ochutnat jeho vlastní minulej vzorek, trošku něčím pokaženej, samozřejmě, a požádá o další vzorky. Teuton nám vozil pravidelně z Francie vždycky kufr flašek, jenže ho vybombardovali, utrhlo mu to teutonskou nohu, takže jsem pro vzorky k němu musel zajet já... Votre santé!"

Vincenc mu podal láhev a Gusta se napil, jako kdyby to byla voda a on trpěl týden žízní.

"Noblesse oblige!" zvolal.

Vincenc se tentokrát napil stejně zhluboka jako jeho soused a pak se zachechtal. Armagnac se mu příjemně zarýval do hrdla.

"Hrdinný bojovník a opilý oportunista," řekl mladý muž, "takové setkání volá po oslavě. Při troše štěstí se nabouráme a naše krev se smísí."

"Raději ne," zaprosil Vincenc nebe.

7.

(Druhou noc po práci na natáčení toho filmu - byla to jakási připitomělá hudební komedie o manželce navenek rigidního, ale vnitřně naopak úžasného gymnaziálního profesora, která se za jeho zády tajně stane operetní hvězdou - na moravském zámečku se Vincenc vrátil po večeři do malého venkovského hotelu, když předtím on a jeho kolegové celý večer jen zpovzdálí, přes sál, sledovali veselou společnost u režisérova stolu, kde seděli i hlavní představitelé, dva starší herci z Národního divadla, pak slavný německý operetní zpěvák, který hrál milovníka, a herečka; herečka kouřila ze stříbrné špičky a jen jednou se podívala jejich směrem.

Byla chladně krásná, velmi odtažitým sošným způsobem, už při natáčení Vincence zaujalo, jak nečekaně je vysoká, byla o půl hlavy vyšší než její partner, kterého při polibcích stavěli na malý praktikábl.

Během dne si nikoho nevšímala, odehrávala své výstupy tolikrát, kolikrát si režisér (maličký pán, který nenosil kravatu, ale vždycky měl kolem krku barevný šátek) přál, komorná ji čekala v šatně s připravenou cigaretou, šálkem kávy a skleničkou sherry, a jakmile byla delší přestávka, odcházela v doprovodu své komorné buď do hotelu, nebo si šla sednout do auta. Říkali o ní, že má ve skutečnosti lesbické sklony.

Studenti vypili rychle několik piv a šli si lehnout. Vincenc dostal sice samostatný pokoj a v prvním patře, ale bez záchodu a koupelny. V noci ho probudila potřeba, a když se vracel rozespalý v pyžamu od toalety do svého pokojíčku, zavolala na něj náhle herečka, stála na schodišti a cinkala svým klíčkem. Byla sama. Vincenc neměl tušení, kolik mohlo být hodin.

"Halo, chlapečku? Mohl bys pro mě něco udělat?"

Zřejmě se právě vracela do hotelu. Přes ramena měla pléd.

"Ano, prosím?" obrátil se Vincenc. Styděl se za své proužkované pyžamo. Měl doma jedno nové tmavomodré a teď mu bylo líto, že si je nevzal.

Herečka se na něj podivně usmála.

"Nechtěl by sis se mnou zašoustat?" řekla.)

8.

Zelená je barvou klidu, tvrdí se, ačkoliv to nemusí platit pro každého. Vila na venkově, kde žila herečka na konci války, byla nová, postavená ve funkcionalistickém stylu, stála uprostřed velké zelené zahrady, kterou navrhl stejný architekt a byla zelená. Z obou stran se k zelenému betonovému válci, jehož velká okna vypadala jako zuby zelené masky, tiskly dvě prosklené patrové betonové krabice. Vypadalo to, jako kdyby se architekt nechal inspirovat zároveň kuchyňským robotem a bicí soupravou. Vila stála na samém konci městečka, zády k němu, s výhledem na louky, potok a za nimi les. Do oken vily neviděl nikdo. O to možná herečce šlo.

Vincenc měl ještě hlavu prosvícenou armagnacem, když zazvonil na zvonek u branky. Zdálo se mu, že za oknem se mihla nějaká silueta, ale dveře zůstaly zavřené, vrata garáže však byla otevřená a garáž prázdná. Vincenc zazvonil znovu, záclony se nepohnuly, ale zpoza garáže vyšel statný dobrman, a Vincenc se tedy rozhodl, že raději počká. Bylo chladno a jen doufal, že nebude muset čekat moc dlouho.

Čekal a střízlivěl asi půl hodiny, pak zaslechl klapot kopyt a po chvíli před brankou zastavil kočárek, tažený hnědým koněm. Z kočáru vystoupila herečka. Uvědomil si, že za těch několik let, co ji neviděl, poněkud zestárla. Zdála se mu dnes ještě větší a jaksi mohutnější, prsatější, nápadnější. Dobrman přiběhl k vrátkům a přátelsky vrtěl krátkým ocáskem.

Vincenc zamumlal cosi jako pozdrav, ale herečka ho předběhla.

"Kde se tu berete, studente?" zeptala se. Zapomněl mezitím na její fialové oči a teď jim znovu propadl. O ne, nezestárla. To on měl jiné hodinky.

"Všechno vám řeknu," odpověděl, "vezmete mě dovnitř?"

"Proč ne," řekla herečka. "Vejděte, pane. Nechoďte moc kolem toho koně, kouše. Děkuju vám, pane Juste."

To platilo kočímu. Kočí zachoval nehybnou tvář -- tedy, nehybnou, až na levé oko, které se stále stáčelo k nebi.

"A ten pes?" zeptal se Vincenc. "Ten nekouše?"

"To je laskavý blbeček," pravila herečka. "Bojí se i vlastního stínu. Typické je, že jsem ho koupila jako obranáře. "

Vincenc tedy obešel kočár a prošel vrátky do zahrady. Dobrman mu olízl ruku. Herečka Vincence následovala a zničehonic se hlasitě zasmála. Nezeptal se, čemu se směje.

"Vy nemáte auto?" otázal se Vincenc.

"Vlasta Burian teď taky jezdí kočárem," odpověděla.

Ukázalo se, že jako mnoho dalších i herečka už nepoužívá auto, protože jeho provoz je při nedostatku benzinu drahý a obtížný, zatímco zařízení na dřevoplyn autům nesluší a není spolehlivé; místo toho si najala šilhavého Justa s koněm a koupila kočárek, bryčku. Také to nebylo levné, ale seno se shánělo snáze a pana Justa stačilo zavolat. Pokud natáčela, poslali pro ni rádi z ateliérů vůz, ale teď už se nic nefilmovalo. Herci většinou předstírali práci někde v továrně, kam byli takzvaně totálně nasazeni. Neptal se, jak tomu herečka unikla.

Když seděl v pokoji s moderním krbem a čekal, až se herečka převlékne, přinesla mu kávu jakási starší žena a omluvila se, že mu neotevřela - chodí k herečce jednou za tři dny uklízet a ani nemá klíče, byla sama v domě zamčená; žena si Vincence zkoumavě prohlédla, spokojeně nevypadala, neřekla ale nic. Jen se zeptala, zdali zná herečku dlouho. Patrně, pomyslel si Vincenc, je na nečekané a divné pánské vizity zvyklá. Pak se věnoval kávě, bylo to po dlouhé době, co pil skutečnou, zrnkovou, a připadala mu kupodivu kyselá, ale aspoň spláchl pachuť kocoviny, která se ho začínala zmocňovat. Herečka sama se vynořila v dlouhých domácích šatech a se sklenicí v ruce. Dívala se na Vincence ještě zkoumavěji než hospodyně, dělala to dlouho a neříkala nic.

"Jestli vám vadím, tak zas půjdu..." řekl nakonec Vincenc.

"Ale ne," řekla herečka a obešla pomalu Vincence, jako kdyby byl čistokrevný pes na výstavě.

"Ale ano," odpověděl Vincenc. "Přepadl jsem vás..."

"Co tu chceš? Sedni si," ukázala herečka na pohovku. "Máš na sobě hezkej oblek. Předválečnej. Jen ti moc nesedí... jsi do těch hadrů moc hubenej."

"Děkuju. Schovejte mě."

"Na jak dlouho?" zvedla obočí. Vůbec se nejprve neptala proč.

"Dokud to neskončí," odpověděl.

"To ale může být dlouho...," usmála se. Pak zavrtěla hlavou. "Ne, na dlouho to asi nebude. Vezmi si. Jez. Ukaž se..." Přičichla k němu. "Fuj, čím ses to myl? Bylo to mýdlo, nebo sis vymačkal nějaké zvíře?"

"Venku to vypadá jinak než tady," pokrčil Vincenc rameny.

Dívala se na něj chvilku zkoumavě. Pak kývla.

"Ale jistě, ty šmejde," řekla. "To víš, že tě schovám. Až se najíš, jdi se vykoupat."

Přišla za ním do koupelny.

Leželi ve vaně a herečka chtěla vědět něco o Terezíně a věznicích. Protože zřejmě neměla ani tušení, co se v takových místech děje, Vincenc byl v rozpacích, ale popsal své zážitky, páchnoucí a přecpané místnosti Malé pevnosti, tyfus a zápal plic, nechutné jídlo a krutosti dozorců, bití a zabíjení vězňů, práci na podzemním dole Richard, kde denně někdo zemřel. Dívala se na něj se skoro nevěřícíma očima, ale pak přikývla.

"Toho jsem se bála... Že je to pravda," zašeptala. "A pak..?"

"Musíš rozlišovat mezi koncentrákem a věznicí, věznice je lepší. Měl jsem nejradši samotku," řekl Vincenc. "Pro mě byl spíš trest být na cimře s cizími lidmi. I když to byl, jak se v Terezíně říkalo, většinou výkvět národa."

"Náfuko," řekla herečka. "Jednoho dne se ti to nevyplatí."

"Nene," bránil se Vincenc, "byl tam ministr zahraničí, mnoho profesorů, generální ředitelé, umělci..."

Vincenc sledoval v dalších týdnech se zájmem zblízka způsob hereččina života. Jinou podobnou ženu zatím nepoznal. S nešťastnou Irene měla herečka společné jen jedno: rádio neměla a mít nechtěla, když se tomu podivil, odpověděla, že je na venkově právě proto, aby o tom idiotském světě a idiotské válce věděla co nejméně.

Nikdy nevracela předměty tam, odkud je vzala. Vincenc každou chvíli někde klopýtl o její z těla srolované a kupodivu dost špinavé kalhotky, odhozenou podprsenku nebo punčochy, šaty házela herečka přes židle nebo opěradla křesel, podle toho, kde se právě svlékala, všude se válely noviny, knihy, neotevřené dopisy (poštu takřka nikdy neotvírala, ale často se divila, že se jí různí přátelé nebo spolupracovníci neozývají; někdy se ji Vincenc snažil donutit, aby otevřela aspoň ty dopisy, jejichž odesilatelé byli nějakým způsobem důležití, potom to udělala, ale nerada a s nechutí a pokoušela se aspoň odložit jejich přečtení a vyčítala Vincencovi, že ji zdržuje a obtěžuje, vysvětlit toto své počínání nechtěla a asi ani neuměla) a nejrůznější odložené písemnosti. Papíry se vršily v neladných hromadách na stolech a herečka v nich někdy zmateně a zoufale hledala ty nejdůležitější smlouvy. Skoro nikdy nemohla najít klíče a kabelku. Vincenc zjistil, že si ani nezapisuje telefonní čísla, takže nemůže nikomu sama zavolat. Pak si ale povšiml, že v nejnutnějším případě si na některá důležitá čísla vzpomene.

Poslouchal, jak herečka se vší svou sošnou krásou, obklopena neorganizovanými předměty a papíry, telefonuje, telefonovala někdy celé hodiny -- z nějakého důvodu skoro nic nikomu neodmítala a neustále něco slibovala: ano, to vám zařídím, samozřejmě seženu, schůzku vám domluvím, tohle vám ráda napíšu sama, jistě, není problém to do zítřka mít... Snad chtěla udělat těm lidem radost, možná to i myslela upřímně a chtěla jim pomoci a opravdu chtěla udělat, co slíbila, snad jí dělalo dobře předvést, jak je důležitá a mocná, ale skoro nic z těch slibů herečka neplnila, ani to nebylo možné, jednak neměla čas, a také se jí už nechtělo, když položila sluchátko.

Adresáti nesplněných příslibů pak telefonovali, často zoufale, znovu a znovu, až se z nich často stávali hereččini nepřátelé; někdy žádala nervózně Vincence, aby ty telefony bral, a buď řekl těm idiotům, že je to omyl, nebo jim také něco nasliboval jejím jménem. Vincenc ale lhal špatně a občas vyzradil, že je doma, a sluchátko jí podal. Herečka pak vždycky zuřila a nadávala mu.

"Proč jim to slibuješ," divil se Vincenc, "víš přece předem, že nic z toho neuděláš..."

"Slibem neurazíš," říkala herečka.

"Mě ano," odpovídal Vincenc, "protože já slibům věřím,"

"Nikdy jsem ti nic neslibovala," hodila po něm skleničkou.

Herečka - to skutečně nečekal - se ukázala být skvělou kuchařkou s fantazií, když se jí někdy vařit chtělo, což nebylo denně; ani v kuchyni ale po sobě nikdy nic neuklízela a nevracela na původní místo, takže po složitějších receptech (dávala přednost francouzské kuchyni, většina postupů nebyla jednoduchá) kuchyně připomínala krajinu po bitvě. Herečce to nevadilo, a Vincenc proto raději do kuchyně ani nechodil, pokud nemusel, a těšil se, až přijde uklizečka.

Tak si jen tu a tam maně vzpomenul na jednoduchou a fádní kuchyni vzdálené, tolik vzdálené Irene Wachtel. Stejně málo na ni myslel v hereččině posteli, kde byl pro změnu v roli žáka, posluchače a poslušného hráče on. Nikdy nesměl odmítnout, jestliže si herečka zamanula, že se budou milovat a jak. Přemýšlel, zda by takhle dovedl žít déle, či snad trvale; nic mu sice nechybělo, dobře se bavil, ale přesto byl rád, že smí a dokonce nejspíš musí jednou odejít.

Občas odjížděla do městečka - snad nakupovat, jednou nabídla Vincencovi, aby jel s ní, on ale z opatrnosti nechtěl. Někdy odjela a vrátila se večer, jindy za den, jednou zmizela na dva dny, o ničem mu po návratu nevyprávěla a on se raději neptal.

Jednou se vrátila se zvláštním výrazem a hodila mu na stůl noviny.

"Vůdce padl," řekla neutrálním hlasem.

"Tak je to hotové," nadechl se Vincenc. Seděl na pohovce v krátkých kalhotách, prohlížel si noviny s obrázkem hloupé Hitlerovy tváře a opět žasl, jak mohl někdo toho blba zbožňovat.

"Já myslím," pronesla po chviličce herečka, "že nepadl. Říkali, že si Adolf sám ustřelil makovici. Ale nevěřím ani tomu. Velmi by mě překvapilo, kdyby to dokázal. Vzít pistoli a namířit na sebe, to je dost těžké. Odhaduju ho spíš na jed na krysy nebo ještě tak si nastrouhat do kávy sirky jako služka."

"Mluvíš, jako kdybys ho znala," podivil se Vincenc.

Herečka pokrčila rameny, neřekla nic. Dál se neptal.

"Oslavíme to vhodným způsobem," řekla herečka náhle vesele, vrhla se na něj a začala mu rozepínat šortky. "Mysli si, že ti to dělá duch Adolfa Hitlera... Že si tě bere do huby."

MINULÁ KAPITOLA: Útěk - část 1. ZDE

Alex Koenigsmark: Siromacha - román na pokračování SEZNAM KAPITOL