Autoři článků se obvykle vyhýbají tomu, co je při posuzování činnosti odbojové organizace bratří Mašínů zásadní. Totiž otázce, do jaké míry byl politický režim v Československu oné doby legitimní a jaké používal nástroje ke svému udržení. Štěpán Kotrba si patrně ne zcela uvědomuje, že chátrající gulášový socialismus, ve kterém vyrůstal a získával životní zkušenosti, je dalece vzdálen systému, proti němuž Mašínové vystoupili. Komunistický režim oné doby se může pochlubit 280 vykonanými rozsudky smrti, stovkami umučených či postřílených na hranici, existencí táborů nucených prací, stotisícovou armádou politických vězňů, jejich týráním a ponižováním, masovým porušováním lidských práv...

Byl to režim, který vědomě posílal na smrt ty, kteří proti němu nikdy nevystoupili. Proč by váhal použít stejný trest v případě skutečné odbojové činnosti? Skupině kolem bratří Mašínů by takový osud hrozil, i kdyby nevystoupila se zbraní v ruce. Mahátmá Gándhí, jehož způsob boje proti zlu je v článku prostřednictvím výroků některých senátorů vydáván za lepší a v podstatě jediný správný, by byl v komunistickém Československu s pravděpodobností blížící se jistotě zatčen, mučen a popraven.

Mašínové nebojovali za osobní obohacení ani za diktaturu, nýbrž za obnovení demokracie. Tento fakt, zdá se mi, uniká nejen Štěpánu Kotrbovi, ale i řadě senátorů a dalších politiků, především pak těch, kteří se hlásí k demokratické levici.

Což je trochu smutné, protože především ti by měli ocenit, že Mašínové usilovali o vyvolání demokratické revoluce proti nelidskému totalitnímu režimu. Ten měl tehdy v Československu, pravda, stále ještě masovou podporu. Jenže ještě větší podporu měl například nacistický režim v Německu či ten bolševický v době stalinských čistek. Znamená to snad, že ti, kteří se proti podobným režimům stavěli se zbraní v ruce, byli zločinci a vrazi? Odbojová organizace bratří Mašínů zůstala ve své činnosti osamocena. Ale například v Maďarsku přerostl odboj vůči komunistům v ozbrojené povstání. Byli ti, kteří z barikád stříleli proti okupantům a jejich domácím pomahačům, zločinci a vrazi? Jak si vůbec mohli dovolit (podle slov poslance Jičínského) stavět svoji svobodu nad právo na život druhého člověka?

Štěpán Kotrba je přesvědčen, že vražda zůstane vraždou, a názor, že Mašínové jsou hrdiny, označuje za sprostotu a verbální pohrdání právem. Zároveň vím, že Kotrba je příznivcem levice. Možná by nebylo od věci mu připomenout, že kdyby se levice, která usilovala o radikální změnu společenských poměrů, rozšíření lidských práv a emancipaci širokých vrstev obyvatelstva, držela stávajícího právního pořádku, pak by neuskutečnila žádnou revoluci.

Na názory Štěpána Kotrby je možné pohlížet dvěma způsoby. Buď je Kotrba pacifista a v tom případě by měl souhlasit s tím, že vrahy byli všichni revolucionáři, kteří se v desítkách revolucí a povstání pokoušeli zbourat stávající řád, což si většinou vyžádalo množství obětí mezi civilisty a což se leckdy také nepříjemně zvrtlo v masovou výstavbu gulagů a častý výskyt popravčích čet, které se vypořádávaly s nešťastníky, kteří měli k výstavbě ráje na zemi výhrady.

Ony totiž režimy, proti kterým levicoví revolucionáři útočili, měly často neskonale větší legitimitu než komunistická vláda v Československu. Jen jeden příklad z poslední doby -- zapatistické hnutí v Chiapasu. Mexická vláda je demokraticky volena ve všeobecných volbách, Mexiko má moderní pokrokovou ústavu a v zemi funguje svobodný tisk. Přesto zapatisté zvolili ozbrojené vystoupení, které si na obou stranách vyžádalo množství obětí. Ekonomická a sociální situace v Chiapasu byla bezpochyby velmi těžká, v tomto státě nikdy neproběhla, na rozdíl od zbytku Mexika, pozemková reforma, existuje tam chudoba a masová nezaměstnanost. Měli ale zapatisté právo "stavět svou svobodu nad právo na život druhého člověka", když přepadali policejní stanice, aby se zmocnili zbraní? Je komandant Markos -- intelektuál a oslnivý řečník, nesmírně populární postava dnešní světové levice -- vůdcem vrahů a banditů? Znovu připomínám, že úroveň dodržování lidských práv v dnešním Mexiku je nesrovnatelně větší než v komunistickém Československu let padesátých.

Nebo je možné, že Štěpán Kotrba má výhrady pouze k "technickému provedení" bojových akcí bratří Mašínů, tedy k zabití civilisty a zajatce. Z publikovaného článku mi to sice nevyplývá a vůbec mám pocit, že podobná argumentace kritiků bratří Mašínů je účelová a zastírá neochotu ke kritickému pohledu na dějiny této země i vlastní politické názory, ale budiž.

Zabíjení zajatců je v bojových konfliktech smutnou skutečností všude tam, kde technická a početní převaha protivníka je drtivá a extrémní podmínky nasazení prostě neumožňují dodržování válečných konvencí. Uchylovali se k němu partyzáni za 2. světové války i v mnohých pozdějších konfliktech, které měly charakter guerillové války. Stejně jako příslušníci výsadkových jednotek či diverzních skupin pracujících v týlu nepřítele. Zejména u guerillových skupin při občanských válkách je takové chování někdy i logické, protože v případě zajetí nemají partyzáni status válečných zajatců, ale pouhých banditů a podle toho se s nimi také zachází.

Zajatec výrazně zpomaluje pohyb guerillových jednotek a je příliš velkým rizikem. Sami Mašínové nebyli vojáky a při zajetí nemohli počítat s jakýmikoliv ohledy. Museli proto považovat zajatce za extrémní riziko. Co se civilistů týče, musím opět Štěpánu Kotrbovi připomenout, že v bezpočtu občanských válek a revolucí si revolucionáři s osudy a životy civilistů hlavu nelámali. Kdybychom měli možnost podrobit chování vůdců a řadových příslušníků levicových hnutí při bojových akcích stejně detailnímu zkoumání jako u bratří Mašínů, byli bychom bezpochyby šokováni. A mnoho z těch, ke kterým dnešní příslušníci levice vzhlížejí jako k ikonám, by ztratilo svůj lesk.

Doporučil bych Štěpánu Kotrbovi jednu zajímavou publikaci, která by poněkud mohla posunout jeho vnímání. Je to kniha George Orwella Hold Katalánsku. Levicový autor, kterému nikdy nechyběl kritický pohled do vlastních řad, v ní popisuje své zkušenosti z působení na frontě v době španělské občanské války. Popisuje v ní špínu, strach a mizérii, ve kterých se rozpouští leckteré původně vysoce ušlechtilé cíle a nastupuje nenávist a strach o přežití.

Je to kniha, která zbavuje iluzí a Orwell se v ní otevřeně přiznává, že i na republikánské straně docházelo k mučení nepřátel a zabíjení zajatců, byť v míře menší než tomu bylo u frankistické falangy. Že i republikánská strana se běžně dopouštěla mediálních lží a válečné propagandy. To ovšem ani v nejmenším neznamená, že by autor pochyboval o své účasti při obraně Španělské republiky a o tom, že právo stojí na straně obhájců republiky. Takový kritický pohled, kterého byl schopen Orwell, by neškodil ani mnohým dnešním publicistům a politikům.