Na cestu tuto do ostrovu Islandu vypravili jsme se z slavného města říšského Brému v dolních Sasích při řece Veseře čtrnácte mil od moře ležícího; od toho města plavili jsme se na malé lodi ke dvoum šífům, kteříž od města šest mil na řece již jmenované stáli a do Islandu plouti měli. Na ten jeden z nich vstoupili jsme a na den božího Vstoupení dobrého větru dostavše, pustili jsme se s pomocí boží a s vzýváním jména jeho svatého na moře; a tu již pořád bez všelijakého stavunku plavili jsme se až k Islandu. Na té cestě víc zarmoucených věcí nežli veselých a potěšitedlných jsme zakusili. Veselá sic a potěšená věc byla, že v devíti dnech tak daleko jsme připlouli, že jsme Island, kterýžto okolo čtyř set mil od Brému vzdáli jest, s předního konce nejen znamenati, ale dosti dobře spatřiti mohli. Ale i to s zarmoucením, neveselím a nebezpečenstvím smíšeno bylo.

První nebezpečenství měli jsme od loupežníků mořských, hteříž druhého dne našeho se plavení na nás natrefili a za námi na svém velikém šífu se hnali, my pak plachtu horní na prostředním sloupě k vůli a vystřelení jejich z kusu velikého jsme spustiti musili domnívajíce se, že by konfojové nějací, to jest průvodcové mořští byli; ale když k nám blíže připlouli, spatřili jsme, že loupežníci jsou, jichž jsme se velmi lekati a báti počali; pročež, co kdo lepšího a obzvláštního měl, do poslamek, obuvi, za bednění v šífě a jinam, kamž kdo nejlépe věděl, schovali.

Ale mimo naděj Bůh je zdržel, že k nám k samým nepřiplouli; než vidouce šíf chatrný, propustili nás. Sami pak jinou stranou se pustili a na druhý šíf, kterýž též do Islandu ploul, přitrefíc, za ním se hnali až do samého večera; ale vše nadarmo, protože těch lotrů šíf tak dobrého běhu neměl jako těch druhých.

Druhá žalostná věc aneb nebezpečenství byla nemoc mořská, kteráž nemálo také, ale velice nás trápila a rmoutila. Nebo několik jich stonalo, i kupec, s nímž jsme se byli vypravili, i marinář sám také bídný byl a v nemnohých dnech, jakž jsme na ostrov dostali, umřel. K tomu jeden z pomocníků jeho, jenž jen den a dvě noci toliko stonal, na šífě umřel; kteréhož hned na vrch šífu vytáhli a do truhly zabednili, chtějíc jej rádi někam k břehu přivézti a pochovati; čehož však dovésti nemohli.

Nebo moře tudíž a hned ten den bouřiti se počalo: vítr odporný odtud, kamž jsme se plaviti měli, tak násilně vál, že znamenitou bouři na moři způsobil. V ten čas nechtějíc, abychom zase zpátkem hnáni byli, divně sem i tam za čtyři dni a tři noci lavírovati, to jest sem i tam bokem plaviti a točiti se museli. Když se pak moře upokojiti nechtělo a my vždy s tím mrtvým nikdež k břehu připlouti jsme nemohli, spustili jsme jej po provazích do moře. Kam jej vítr zanesl, nevíme; než také za to máme, žeť jej dřív tří hodin někde na břeh (kterýž však ještě šesti i víc mil od nás vzdáli byl), vyvrhl. K večeru ta bouře se upokojila a vítr zase prvnější se navrátil.

I připlouli jsme šťastně s boží pomocí v pátek po svaté Trojici na druhý konec Islandu, k straně západní, do zátoky, kteráž jest blízko Helgapeldu. (Helgapeld jest kostelík neveliký s farou, mající jméno od hory a oudolí, kteréž blízko toho kostelíka jest trávníkem pěkným porostlé). Mezitím na té cestě, když se moře upokojilo a Island jsme dobře již viděli, byli někteří hanslovaní, totiž, kteří nikdy v Islandu nebyli, od těch, kteří tam prvé bývali. To pak hanslování takové bylo: Vsazení byli každý z nich jeden po druhém na provaz, po skřipci třikráte do moře vpuštěni a pohříženi, a když je z vody vytáhli, tedy myli jim hlavy mořskou vodou a provazem velikým ruky ztloušti je mydlili. Tak podobně i s námi zacházet chtěli, ale my, vidouce nepříjemnost takové lázně, ovšem pak nebezpečenství (nebo kdyby se kdo provazu dobře nedržel, snadno by z něho do moře spadnouti mohl; a než by jej oni odtud zase vytáhli, v tom čase nebo by se dokonale utopil, aneb dobře vody napil), raději jsme se jim vyplatili. A za příčinou hanslování tohoto nezastavují se, ale i v nejsilnějším plavení je vykonávají.

To tak krátce o vypravení se našem na tu cestu. Nyní o zdržování a meškání se na tom ostrově.

Dřív pak, nežli jsme příležitosti dostali, abychom se od břehu někam do země pustili, zůstávali jsme při kupci, s nímž jsme se byli do Islandu vypravili. Ve dne jsme bývali na břehu, k večeru pak jezdívali jsme na odpočinutí do šífu, kterýž tu blízko u břehu na dvou silných kotvách a mnoha velkých provazích upevněný a ufasovaný stál. Na tom když jsme jednoho času byli a na odpočinutí se strojili, náramně veliký vítr pojednou se strhl a veliké nebezpečenství nám způsobil. Nebo od násilného větru, kterýž šífem tlačil, provazové velicí a tlustí, na nichž šíf upevněný byl, se trhali a v tom vítr silně hnal šíf na skálu velikou a vysokou tak daleko, že jsme jen na maličké dohození od ní byli. Toto nebezpečenství tak veliké bylo, že kdyby ochrany boží předně a potom kotvy jedné, kteráž silně šíf zdržovala, nebylo, byli bychom všickni o tu skálu i s šífem roztřískáni a tak zahynouti museli.

Ti, kteříž na břehu byli, žalostně na nás hleděli, volali, pamatovali, rádi by byli pomáhali, ale nemohli a neměli ani na čem k nám připlouti. Pět nás toliko v šífě bylo; dva pomocníci marinářovi spustili se dolu na loďku s velikým provazem, kteréhož jeden konec k skále zpevňovali, a my druhý v šífě okolo rumpálu natahovali. A tak sme zase šíf od té skály odtáhli, na nové provazy veliké a tlusté utvrdili a z toho nebezpečenství s pomocí boží vyvázli. Zatím po některém dni nastrojil a dal Pán Bůh mně s druhým tovaryšem cesty mé dobrého člověka, syna rychtářes a předního jednoho z soudců ostrovu toho. Ten dvou koní nám zapůjčil a nás s sebou na sněm vzal, kterýž tehdáž držán býti měl u přítomnosti hejtmana, vyslaného od krále dennemarského, a velmi přívětivě i laskavě k nám se měl a choval po všecken ten čas, co jsme u něho byli. Strava naše na té cestě, než jsme se dostali na sněm jejich, na větším díle byla toto: suchý štokfiš, neslaný a nevařený, s máslem putrovým, třebas čtyřmecítmaletým.

Dostali-li jsme kdy kousek masa vařeného, i to bylo bez soli vařené; a vše bez chleba jísti jsme museli. Nápoj byla voda aneb syrovátka, ale vždycky chutnější byla voda nežli syrovátka. Cesta, kterouž jsme se ubírali, byla velmi nezvolná, nebo přes hrozné vrchy skalnaté a opálené, z nichž i dým jakejsi časem vystupoval, až vlasy na hlavách hrůzou vstávaly, jsme jeli, k tomu přes hrozná místa vypálená a podhořelá, též přes veliká bahna k víře téměř nepodobná, o čemž něco toho doleji v traktátu poznamenáno. Když jsme se pak na ten jejich sněm dostali, nemalý, ale dosti veliký počet obyvatelů ostrovu toho tam pospolu shromážděného jsme spatřili. Jiní z nich vida nás, nám se divili, jiní pak otevrouce ústa co telata na nový vrata na nás hleděli, pěkně však mnozí, přívětivě i uctivě, k nám se měli a chovali.

Ale ani tehdáž nemohl satan spáti. Nastrojil proti nám jednoho z soudců zemských, kterýž přišed k hejtmanu klevetoval něco na nás a jej všelijak k tomu měl, aby povolaje nás k sobě, pilně examinoval a snad i do trestání neb vězení nějakého vzal, vždycky to jemu opakujíc, že nějací špehéři jsme. Ale pán Bůh, kterýž nejlépe nás povědom byl, jakým oumyslem jsme se tam vypravili, nedopustil hejtmanu, aby nějak proti nám měl se zazlíti, ovšem pak chtíti škoditi, nýbrž naklonil jej k tomu, aby nám dobře učinil. Nebo když jsme jednoho času mimo stan jeho šli, on stoje před stanem, volal na nás. My šli k němu, on též proti nám, a uctivě nás přivítav, na to, jakého bychom národu byli i za jakou příčinou tam se dostali, se doptával. Načež když jsme jemu náležitou odpověď dali i svědectví, kteréž jsme od slavných a učených mužů měli, ukázali, spokojen s námi byl.

Doptával se dále, jaká by naše strava byla. My jsme odpověděli, že taková, jakáž jest obyvatelů ostrovu tohoto, čemuž podiviv se, jak my to snésti a těch pokrmů zažíti můžeme, ihned kuchaři svému, jehož s sebou měl, poručil, aby nám snídaní dobré dal a připravil; a porozprávěje s námi ještě chvilku, poručil služebníku svému, aby nás do stanu uvedl, a aby nám poručil to snídaní dáti. Což ihned na to poručení učinili a jísti i píti hojně dali. Ti pokrmové a nápoj, jak nám příjemní a chutní byli po suchých štokfiších, syrovátce a vodě, vypraviti téměř nelze. Sám potom hejtman, když jsme ještě jedli, mezi nás přišel, k jídlu pobízel a nadto nade vše právo nám dal, pokudžkoli on i my tam se zdržovati budeme, vždycky k jídlu abychom k němu chodili.

O kteréžto přívětivosti a dobrodiní nám prokázaném uslyšev soudce ten, kterýž prvé hejtmana proti nám nabádal, velice se zlobil, že se ne po vůli, ale proti vůli jeho vše dálo. I v tom boží nás opatrování bylo. Při témž sněmu jejich shledali jsme se s jedním biskupem ostrovu toho, k němuž když jsme se hlásili, i kdo a odkud bychom byli oznámili, laskavě nás přijal k sobě, k stolu pozval a potom, když se sněm dokonal, nás s sebou do Skalholtu, kdež svou residenci měl, vzal.

U něhož my po čtyři dni (počítajíc podlé způsobu zdejšího) a čtyři noci zůstávajíce, opatření hojné jsme měli. Co dům jeho s sebou přinášel, to nám dávali; maso pěkně vařené i pečené jsme mívali, též i ryby, obzvláštně pak lososy velmi pěkné a dobré. To toliko nejhorší bylo, že vše, což nám koli dávali, bez soli vařeno i pečeno bylo. Dávali však vždycky na stůl sůl, takže jsme sobě, chtěli-li jsme, mohli jídla soliti; pro ně nebylo soli potřebí, nebo oni zvykli všeckno bez soli jísti.

Mezi jinými pokrmy dali nám maso hovězí, od roka odvařené a pod střechou ku potřebě zavěšené a chované. Nápodobné bylo k uzenému, ale žádné chuti v něm nebylo. Chleba, tak jest, že poskrovně bylo, ale vždy něco bylo. Pivo jsme dobré dvoje měli, hamburské totiž a lubecké. Když pak již pátý den přicházel a my se od něho strojili, aby k nám ještě hojnější přívětivosti dokázal, toto učinil: Snídaní dal dobré připraviti, s námi též snídal spolu i s svou manželkou, dítkami a přátely jinými, jej tehdáž navštěvujícími, a pro uctění nás naposled dal i vína přinésti do jedné nádoby, do druhé piva, které měl nejlepší, do třetí medu picího, do jiné páleného, do jiné mléka; což vše do jedné konve slili a smíchali a nám připíjeli; ale když viděli a seznali, že ten nápoj nám příjemný nebyl, sami oni to pili, nám pak víno toliko a pivo každé obzvlášť dávali, na čemž jsme my sice velice rádi přestali. Daroval nám také na cestu dvadcet loket watmanu, to jest sukna toho, kteréž oni dělali a je tak nazývají. Item dva páry lžíc, pár z ovčích rohů, pár pak z velrybových zubů udělaných; a při tom se omlouval, abychom jemu neměli za zlé, že nám žádných peněz nedává, poněvadl jich nemá, ježto jsme my toho žádostiví nebyli, nýbrž my povinni jsme byli jemu za dobrodiní vděčnost nějakou prokázati. Nadto výše půjčil nám koní; komendoval nás hejtmanu a skrze psaní se přimlouval, aby nás s sebou vzal, a propouštěje nás od sebe, průvodčího s námi poslal i stravou na cestu opatřil. Na té cestě podobně jako i prvé přes hrozné vrchy, skály a bahna, jako i vody veliké s velikým často nebezpečenstvím jsme jeti museli, nežli jsme přijeli až k břehu mořskému, na němž dvůr královský vystavený jest, a hejtman se ještě v něm zdržoval. Tam dostanouc se, také jsme zase od hejtmana laskavě a přívětivě přijati byli.

To až potud také o našem se na tom ostrově zdržování. Nyní o navrácení se našem z něho také něco dotknuto bude. Hejtman, jemuž nás biskup komendoval, byl by nás rád vzal s sebou, ale poněvadž na šífě jeho místa již žádného pro nás nebylo, k jinému šífu, kterýž byl z Hamburku připloul, na loďce s vyslaným svým nás odeslal a u kupce, kterýž ten šíf pronajatý měl, místo nám objednal, ano i za nás (jakž jsme se toho teprv potom dověděli) zaplatil, o čemž však my nevědouce, také jsme za fůru i za stravu platili. U toho kupce zdržovali jsme se v Islandu ještě za tři dni; potom v čtvrtý den do lodi jsme vstoupili a od břehu na moře se pustili. Z počátku prostředně dobrého větru jsme užívali, potom jsme téměř žádného neměli. Zatím zase, když jsme již mezi Škoty a Hytland přijížděli, bouře veliká se strhla a vždy více a více po tři dni a tři noci se rozmáhala. Tato bouře byla mnohem větší nežli onano prvnější, kterouž jsme měli do Islandu jedouce, nýbrž může se říci, že ani třetího dílu nebylo toho prvé (ačkoli tato veliká byla), co tuto bylo. Prve jsme vždy aspoň i sem i tam jezdíce cesty sobě, ač málo, uráželi, ale teď nikam jsme nemohli. Plavci všecky plachty dolu spustiti museli a nechati větru šífem zpátkem hnáti tam, kamž vál. Nebylo tu lze ani na vrch šífu vyjíti, nechtěl-li od vln zlit a skropen býti. Nebo tak silně na šíf bily, že se přes šíf přelívaly a přenášely; koho na vrchu zastihly, pracně ten s suchou nití odtud odešel a silně se držeti musel, aby jej z šifu do moře nevyrazily. Jaký tu strach byl, když šíf ze všech stran od násilného vlnobití praštěl, ti, kdož toho co zkusili, nejlépe vědí! Jaký ovšem tehdáž, když jednoho času v noci již lámati se počal a voda pomalu se do šífu lila, povědíti téměř nelze. Jak nám to vděčnou věcí bylo, když v druhou noc vlna okno dosti silně ucpané a železnýma hřebíky zacvokované nad hlavami našimi v komoře, v níž jsme odpočívali, vyrazila, na nás plným oknem za hrubou chvíli tekla, takže jsme již sotva zívali, i to v dobré paměti zůstává. Jaké též pohodlí a zvůle byla, když v odpočívání (ba i bdění) hlava i celé tělo sem tam sebou házelo a odpočinutí žádného míti nemohlo, každý rozumný snadně souditi může. Ze všeho však díky Pánu Bohu, jako že i toho nám bez ublížení zdraví našeho okusiti dal. Dopustil nebezpečenství, avšak neopustil, nedal v něm zahynouti, vyslyšel nás, vytrhl z něho a šťastně potom asi v týmdni k břehu, až k slavnému a vznešenému městu jménem Hamburku při řece Labi, dvanáct mil od moře ležícího, nás přivedl. Tomu Pánu nejmocnějšímu a v skutcích svých (kteréž obzvláštně na moři spatřeny býti mohou) převelice divnému čest, sláva na věky ! Amen.

To tak krátce o tom do ostrovu Islandu se vypravení, v něm se zdržování a z něho zase s pomocí boží navrácení.

Zdroj ZDE