Jestliže pan Šlechta odmítá činnost bratří Mašínů jako kriminální a přirovnává ji k boji proti nacismu, měl by vědět, že i v době války platí normy, jimiž se mají její účastníci řídit, známé Ženevské konvence. Ty například upravují zacházení se zajatci. Uříznutí hlavy spoutanému člověku, byť nepříteli, je nepřípustné a těžko by se našel soudný voják, který by se takovým činem chlubil.

Pálení stohů a přepadení vozu s penězi lze těžko hodnotit jako odbojový čin samy o sobě. V tom případě by nedávná slavná loupež 150 milionů z pancéřového vozu mohla být také označena jako odboj proti zkorumpovanému nedemokratickému systému (příkladů bychom našli jistě řadu). Představme si lupiče, který řekne ochrance, že se mu nemá bránit (potažmo rvát se s ním o pistoli), protože jeho činy mají vyšší cíle. Může se každý zločinec schovávat za své vyšší cíle, za svůj boj za svobodu? To je otázka, kterou si v případech jako jsou Mašínové, málokdo klade, přestože jsou podle mě pro posouzení věci podstatné. Kam až může jít právo na legitimní odpor a co už je exces z něj? Válka proti Hitlerovu Německu byla jistě oprávněná, to ale samo o sobě nemůže legitimizovat činy jako vyhlazování celých civilních čtvrtí (nejen v Drážďanech).

Řešení páně Šlechtovo (vše proti totalitě je správné, veškerý právní řád do roku 1989 nelegitimní) jest velmi prosté, jednoduché a zcela nereálné. Za příklad rozumnějšího přístupu si můžeme vzít princip činnosti Ústavního soudu, který také neruší celý zákon, ale jen část odporující Ústavě. Stejně tak by bylo třeba nahlížet na totalitní zákonodárství. Určit hranici přípustnosti činů vedených v zájmu spravedlnosti není tak jednoduché, proto znají zákony vyspělých zemí mnoho pojistek regulujících například činnost policie. Ale nikdy nejde o jednoznačnou záležitost, viz například spor o oprávněnost války s Irákem.

Nepochybuji, že bratři Mašínové byli a jsou o oprávněnosti svého jednání přesvědčeni, samo přesvědčení ale nestačí pro jejich obhajobu. Jejich činy dle mého nijak neškodily totalitnímu režimu, nepodlamovaly komunistickou moc nad státem, neohrožovaly skutečné čelné představitele a architekty tehdejšího zřízení. Jejich skutky jsou možná jistou formou statečnosti, nikoli však hodny obdivu a už vůbec ne státních ocenění. Jsou však dobrým příkladem právě pro posouzení oprávněnosti sporných činů. Jako takové by ale měly být rozebírány mnohem racionálněji a nikoli ideologickým pohledem (z obou stran), jak se tomu dnes děje.