Faethónova pouť

Měl Hélios, bůh vznešený,
který brázdí v zlatém voze
denní dráhu po obloze,
syna, mladíka, na zemi.
(Ten nebyl jistě, zdá se mi,
tu z pozemšťanky jediný,
vždyť rody, možná dědiny,
poskládal bych ze záletů
bohů, oněch vládců světů,
co obydlili výšiny.)

Faethón, toť jméno jeho,
později tak proslavené,
o matce však víme méně...
co chceš také, ženská něho?
Sláva roste kdoví z čeho --
ze služby a odříkání,
z pouti střepy, bodlinami,
z mlčení, jež oběť dává,
roste věčnost, ne však sláva,
která lidské srdce mámí.

Brzy zvadne, plam ji sžehne,
vzhlížejí k ní davy ale...
býti někdo! Výšky krále!
V ctižádosti mnohé jehně
na kolbiště světa vběhne,
jak by rohy statné mělo:
sklízet chce, co nezaselo.
Cáry snů, tak drahých duši,
pak tu leží, křídla muší,
kterým zima vzala tělo.

Faethón se mezi druhy
-- vyniknout ho touha jímá,
vždyť už nejsou drobotina --
chlubí tím, že za popruhy
slunce a paprsků stuhy
jeho otec v nebi chytá.
Chlapci hledí: modř je sytá,
žlutý kotouč nade hlavou:
mrknou na se s jiskrou hravou,
smích a výsměch hned se kmitá.

V srdci zraněn, vztekem bílý
prchá domů samá pýcha.
Matka bledne, sotva dýchá...
co se ji sny nastrašily,
že ho ztratí každou chvíli,
že se slunce k němu skloní
odvézt chtě ho na svém koni!
Cítí slova, než je řekne...
"Lhalas, mami, to je pěkné!
Smějí se mi ti i oni!"

"Pravdu říkám a ne více,"
usoužená zašeptala,
"v květ jsem rostla, růže malá,
mne si vybral nad tisíce.
Kdybys viděl jeho líce!
To Hélios přišel ke mně,
sliboval a mluvil jemně,
že mne nikdy neopustí...
bozi lžou však svými ústy,
byť jim věří lidské plémě.

Tys důkaz, že ta vzpomínka
nebyl sen, co spáče kochá,
že jsem měla v lůně boha.
Hle, nebe hoří zrovinka,
on zapadna se vyspinká...
je to bůh a my jsme lidé,
až bude chtít, on sám přijde,
však je-li ještě pamětliv,
koho svedl tak lehce dřív."
Sní to žena ve své bídě.

Chlapec tich -- to od dojetí?
Získal ostych za svou pýchu?
Dětskou tvář bych kreslil hříchu
v úvod mravní rukověti!
Člověk, který k cíli letí,
letem svým se od něj vzdálí
nesen sudbou jak člun malý...
matka chtěla, marně přeci,
syna spoutat ve své kleci,
on je tich -- svou vzpouru halí.

V noci prchne vlhkou trávou
a uhranut nadějemi
o otce sní velkém jmění,
matku vidí zase smavou,
ohnuté v prach druhy hlavou,
lid kol sebe co syn boží
stahuje a stále množí --
přeludy se před ním pletou
v jednu cestu tisícletou:
věřit svým snům každý touží.

Co příhod zažil, neradno
vyprávět -- i báje mlčí.
Chlapec světem dosti vlčí,
už poznal mnohé záhadno,
jak duté je, jak nesnadno
v něm vidět víc než bažinu.
Však neupadá do splínu!
Dravějším se spíše stává,
mnohé chvaty pochytává,
jak duši svésti nevinnu.

Zná hluk měst, kupců zákony,
ruka ruku myje všude,
rovný s rovným v lásce hude,
hňup zlochu vzdává poklony.
Tož jinoch dveře vylomí,
kam jenom se mu zamane.
Co zažil vše, to necháme.
Uživí se... ale k čemu?
Blíže otci touženému
není dnes ani zítra ne.

Pověst všude potvrzuje
Faethónu, co chce znáti:
purpur slunce rozežatý
odkud stoupá prudce buje
každé ráno, kdy všech dnů je
probuzení, tam též leží
cíl té cesty, po níž stěží
v žár se věčný jinoch bere,
jak svoje by žízně steré
ukojit chtěl v tůni svěží.

S malou loďkou v oceánu
na hládi sám rozedrané
do plachet mu vítr vane...
smrt má mordu nachystánu,
užuž mrtev na svém prámu
zase unik, když ho ťala.
Kol je pusto, naděj malá
v bodavé se žluti tratí,
Faethón jen šeptne: tati...
Bouř to slovo rozehnala.

Když pak oči otevírá,
v místnosti leží ze zlata,
nad ním klenba a klenba ta
odráží zvuk, který sbírá,
kroky boha -- jinak sirá
je síň, kamkoli dohlédne.
Za okny věčné poledne,
na nádvoří slyší ržaní
jež se nese širou plání
jak hrom, když se rozedme.

Sám bůh shlíží na poutníka:
"Drahý synu, do pustiny
za otcem jdeš od matčiny
chýše, kde proud Gangu stříká?
Jsme zde sami, bez publika...
leč to ti už stačit musí,
že žár tě na uhlů kusy
nesžehl, že smrtelnice
syn stojíš na ekliptice,
na niž můj vůz vjíždí rusý.

Tam pohlédni z okna dolů
(Faethón hned se nakloní,
na dvoře čtyři komoni
obludní se pasou spolu,
plamen žerou a s ním smolu),
viz ten vůz, také ty koně,
brzy sejdu dolů pro ně,
pak zapřáhnu a vyjedu,
neb den po světa rozhledu
zemšťan žádá hlavu kloně.

Čas už minul rozkochání,
jen sbohem zbývá říci mi...
až vyjedu v ty končiny,
ty se vrátíš bez smlouvání!"
Syn však nechce slyšet ani,
rozhněván hned otci poví:
"Mé strádání nevysloví
žádný z bohů, žádný z lidí,
když tak stroha tebe vidí
oči moje, jež ti hoví!

Zab mne radši, otče krutý,
než odmítl bys touhu mou!"
Tak citu chvění rozumnou
cestu míjí, rozvinuty
plachty letí do zákruty:
"Jsi můj syn, tak přej si, drahý,
moudrého cos, co vždy váhy
překloní, když duma sedá
v ticho mysli sivě bledá,
leč podlehneš pýše záhy."

Faethón rce, zaťav pěsti:
"Jsem-li syn tvůj, podobný ti,
nechť mé ruce také chytí
oprať koní -- chci je vésti!
Nech mne jednou prožít štěstí!"
"Srovnej paže mé a tvoje,
jsi jen člověk, člověk to je
hrstka země, která žárem
neprojde a padne zmarem,"
bůh se vrhá hned do boje.

"Jsem tvůj syn? To pravda není?
Nejsem pouhý člověk přece,
mám dost síly, na své plece
vzal jsem mnohá lopocení:
z boha člověk nekoření!"
Pýcha otců pošetilá
velebí, co vyplodila,
marnivost je struna sladká,
paklíčem svým leckdy vrátka
ku neštěstí zprůchodnila.

Tož bůh řekne Faethónu:
"Slova velká, skutek ale
vidět chci -- potom dej vale
neblahému svému sklonu,
pokud nyní u komoňů
neukážeš otci svému,
jak se chráníš od plamenů!"
Bůh se v skrytu tiše směje:
snésti koně nemožné je
člověku, byť výtečnému.

Když však sejdou k vozu dolů,
děsné oře jinoch hladí,
jak by sahal do kapradí,
žasnou oni i bůh spolu:
nespálil se na úkolu.
Opratě pak zručně chytá,
mrkne koňům na kopyta
a vše je hned připraveno,
by výš nad pozemské léno
ekvipáž ta vjela hbitá.

Hélios nadšen přihlíží,
pak ho volá k sobě zpátky:
"Ber už, synu, na lopatky,
co zmohou jenom nejvyšší.
Buď bohům roven prestiží!
Rady slyš však zkušeného:
drž se přísně koňstva mého,
za bujnost či změnu směru,
kroť je pevně, na mou věru,
jak draka pán velmi zlého!

Vol jen bez všech pokušení
střední cestu, jak se sluší,
jinak budou bozi hluší.
Ten, kdo vládne celé zemi,
ví, že jiné volby není:
sestřelí tě z nebe výše,
spadneš dolů, umřeš tiše,
zmaříš mládí pelu plné...
zři svůj stín, jak sobě klne,
když ho vítá mrtvých říše!

Nač je síla bez rozvahy?
Ty drž se cesty vyjeté,
pak sláva tvoje pokvete.
Zeus, ten zdroj plodné vláhy,
uvidí tě, když jsi nahý,
spatří hocha statečného:
jistě štěstí nemine ho!
Získáš-li jen lásku Dia
vstoupíš v nebe -- a to chci já!
Natolik jsi mocná, něho."