Současná krize literárněhistorického myšlení se projevuje ztrátou důvěry v možnosti historie vytvářet reálně existující kauzální vazby mezi přítomností a minulostí, zpochybňováním vědeckosti historikovy výpovědi a její schopnosti pravdivě pojmenovat minulost. Syntetizující historické žánry proto ustupují dílčím sondám, případně víře, že je možné je nahradit např. slovníkovými hesly. Na ohlasu nabývají teorie, které se pokoušejí průzkum diachronní kontinuity nahradit nejrůznějšími formami diachronních řezů a literární historii osvobodit od povinnosti spolupodílet se na utváření literárního kánonu. Uvnitř literárněvědné obce pak začínají vystupovat dvě vzájemně příliš nekomunikující skupiny: ti, kteří o psaní dějin spekulují v čistě teoretické rovině, aniž by své úvahy korigovali praktickou literárněhistorickou prací, a ti, kteří se věnují literární historii, aniž by k tomu potřebovali jakoukoli teorii.

Současná krize literárněhistorického myšlení je důsledkem ztráty předmětu literární historie, a tím i znejistění metod jeho vědeckého uchopování.

Předmět literární historie je proměnný konstrukt konstituující se v průsečíku myšlení literárněhistorického a historického, přičemž každé z těchto myšlení jej konstruuje na základě odlišných východisek a axiomů.

Historické myšlení konstituuje předmět literární historie z perspektivy jeho sociální a pragmaticky komunikační funkce.

Předmětem historie je vždy určité lidské společenství, vymezené vědomím o jeho identitě a jeho svébytnosti, příslušností k určitému národu, časoprostoru, víře, společenské třídě, pohlaví atd., až po celé lidstvo.

Deklarovaným cílem historie je objektivně poznat a pojmenovat -- tedy v mezích jazyka rekonstruovat -- minulost tohoto společenství. V jejích konstrukčních východiscích však leží také úkol potvrdit jeho identitu, najít a zdůvodnit analogie a kauzální vazby mezi jeho minulostí a přítomností. Historické poznání je tedy vždy konstruováno z určité pragmatické strategické perspektivy dané vztahem poznávajícího k poznávanému.

Jakkoli mohou existovat případy, kdy historikův vztah k tomuto kolektivu je negativní a cílem jeho poznávání je toto společenství deklasovat (příklad: dějiny židů psané z rasistických pozic), běžnější -- a v literární historii zcela převažující -- je situace, kdy se autor textu se zvoleným kolektivem identifikuje a svou výpověď o jeho minulosti pojímá jako příspěvek k utváření jeho historické paměti. Dané společenství tak není jen objektem, ale současně i subjektem výpovědi. Dokladem je fakt, že zrod moderní literární historie během 19. století byl existenčně spjat s procesem utváření novodobých národů, tedy v našem případě s pragmatickou potřebou doložit, že i český národ má jako jiné národy svou kvalitní, kontinuálně rozvíjenou literární tvorbu. Historická paměť je jedním ze základních způsobů, jak si potvrzovat identitu a osobitost kolektivního subjektu, integrovat jeho příslušníky a pěstovat jejich kolektivní sebevědomí.

Úkol spoluutvářet identitu a paměť společenství v praxi znamená jednak vytváření ucelených, syntetických obrazů minulosti, jednak propojení historického bádání s jeho pedagogickou, společenskovýchovnou funkcí. Přirozeným cílem historika je promítnout své pojetí minulosti do vědomí daného společenství, jakož i dalších subjektů, vůči nimž se tento kolektiv vymezuje.

Jako paměť každého psychicky zdravého individua, tak i kolektivní historická paměť společenství má tendenci konstruovat kontinuitu, to je vykládat přítomnost (a potenciální budoucnost) jako stav přirozeně a logicky navazující na minulost. S tím souvisí i budování představ o tom, co v minulosti bylo dobré a špatné, a v případě literární historie i o tom, která minulá literární díla prezentují trvalou hodnotu a měla by být trvalou součástí literárního kánonu a kulturní encyklopedie daného společenství. Vzhledem k mnohotvárnosti minulosti a dynamické proměnlivosti toho, co je v tu kterou chvíli považováno za přítomnost, to v praxi ovšem často a přirozeně znamená zcela opačný myšlenkový pohyb: přítomnost není vyvozována z minulosti, ale je zpětně do minulosti projektována.

V historické konstrukci minulosti se vždy prostupují prvky objektivního vědeckého poznání a prvky mytické. Jestliže v předvědeckých civilizacích roli paměti společenství sehrávaly mýty, které z chaosu nevědění vyzdvihovaly příběhy o sounáležitosti, o hodnotách, příčinách a následcích, o vinách a trestech, dobru a zlu, v dnešní, vědecké době jsou dějiny funkční formou mýtu, která z chaosu věcí, událostí, dat a jmen (o nichž sice máme hojné doklady, které by ale bez naší interpretace upadly do nevědění) vyzdvihuje to podstatné, co by společenství a jeho příslušníci v danou chvíli měli o sobě znát, aby ho mohli považovat za specifický fenomén a cítit se jeho součástí. Přes svou vykonstruovanost a mytický rozměr jsou historické sebereflexe pro každé zdravé společenství nezbytné.

Jejich roli při budování paměti a identity společenství umocňuje obecná dohoda, že jsou vědeckým textem, tedy nikoli bohapustým výmyslem, ale výsledkem odpovědného bádání pracujícího s reálnými historickými fakty. Literárněhistorický text lze proto posuzovat podle kritéria jeho (relativní) pravdivosti, jejíž míru je možné "měřit" jeho porovnáním s historickými fakty a dosud známým poznáním.

Kritérium pravdivosti ovšem nevylučuje, že různí historici na základě stejného materiálu nedospějí k různým historickým konstruktům, preferujícím jinou část minulosti. Proces poznávání minulosti společenství je nadosobní a má charakter společenského dialogu -- permanentního střetu více či méně odlišných konstruktů.

Úkol utvářet paměť daného společenství je konstantní funkcí literárněhistorického myšlení. Dynamicky proměnnou veličinou je však to, která část minulosti se v danou chvíli aktualizuje a je pociťována jako období hodné zájmu. Vedle nezbytnosti udržet v paměti společenství základní představu o vlastní minulosti jako celku se totiž na formulaci předmětu literární historie podílí i kreativní potřeba neustále vyhledávat ta časová období, literární směry, proudy, díla a osobnosti, které se v danou chvíli cítí jako naléhavé a inspirativní.

Literární teorie k definici předmětu literární historie přispívá zcela jiným způsobem. Její doménou je v čase proměnná definice toho, co to vlastně je "ta literatura", jakož i vymezení metod jejího poznávání, které lze považovat za vědecké.

Literárněteoretické tázání po předmětu literární historie dovršilo proces jejího vydělování z historie obecné a rozhodujícím způsobem napomohlo ustavení literární vědy jako specifické vědecké disciplíny, v centru jejíhož zájmu stojí především literární (beletristické) dílo, případně literární proces, která se však dotýká i dalších souvislostí vzniku a recepce literatury.

Jak jsme již řekli, teoretická definice literatury není veličina konstantní, nýbrž v čase velmi proměnná. Dokladem je, že od okamžiku utvoření literární vědy předložili teoretici historikům celou řadu -- často velmi protikladných -- návrhů, co lze považovat za předmět výzkumu a jak jej analyzovat. Dvacáté století charakterizuje proces postupného objevování možných teoretických přístupů k literárnímu dílu a literárnímu procesu a jako takové představuje období, kdy literární vědě dominovaly jednotlivé literárněvědné školy a metody. Ty svou sílu čerpaly z volby odlišného materiálu: každá zdůrazňovala odlišný soubor vlastností literatury -- každá právě ten, který byl touto teorií nejlépe vysvětlen. Jiné vlastnosti pak považovaly za nedůležité, případně je nechávaly jako nevyřešené problémy pro další výzkum. Každá z těchto škol proto také jinak konstruovala předmět literární historie a utvářela si jiný pojmový aparát.

Jednotlivé teoretické školy měly po značnou část minulého století přirozenou tendenci vnímat sebe sama jako ten jediný adekvátní způsob vědecké práce. Proměny literární vědy tak naplňovaly trend, který Kuhn v knize Struktura vědeckých revolucí označuje jako předparadigmatické stadium vývoje vědy, tj. stav, kdy řada dílčích možných způsobů řešení problematiky spolu soupeří a nárokuje si právo stát se globálním paradigmatem, přijímaným vědeckou komunitou jako vědecký způsob kladení a řešení otázek.

K utvoření takového globálního paradigmatu sice nedošlo, nicméně výsledkem bylo, že klíčovou kategorií myšlení o literatuře se stala správná metoda jako nástroj a identifikátor, jenž měl zaručit, že dané bádání je na úrovni současné vědy. Správná metoda a správný pojmový aparát se staly základním kritériem vědeckosti literárněvědného textu.

. Teze, že předmět literární historie je proměnný konstrukt, logicky klade otázku, jak velký vliv na tuto konstrukci mají literární badatelé, tedy ti, kteří jej dle své úvahy a přesvědčení formulují, kdo s touto formulací spojuje vlastní pragmatické cíle.

Zásahy literárních vědců do konstrukce předmětu literární historie vyrůstají z několika pramenů. Jsou motivovány: a) snahou rozšiřovat poznání a udržovat statut oboru a disciplíny, b) potřebou zažít při výzkumu nějaké "dobrodružství", tedy něco, co dává literárněvědné práci osobní smysl, c) snahou vybojovat si vlastní pozici mezi ostatními badateli. Ideální je, pokud se tyto tři typy motivace k vědecké práci vzájemně doplňují; jejich vzájemná hierarchie však bývá u jednotlivých badatelů a v různých dobách rozličná.

Výchozím zájmem každého vědce je prokázat, že výsledky jeho bádání jsou zcela na úrovni současného poznání, tedy že vycházejí z dostatečné znalosti materiálu a jsou zpracovány správnou metodou.

Pokud však literární vědec nechce zůstat na úrovni řemeslníka, který svými texty jen opakuje a nudně potvrzuje poznání jiných, musí nutně přijít s něčím novým, tedy s objevem. Literární historik a literární teoretik ovšem za objev považují něco zcela jiného. Historik nachází prostor k novým objevům v minulosti, která je nedostatečně zpracovaná. Proměny předmětu literární historie jsou tak dány přesuny badatelů k dosud neprozkoumaným etapám literární historie a k novým, dosud opomíjeným částem literární produkce.

Naopak pro teoretika je skutečným objevem teprve objev, případně import nové nebo výrazně inovované metody interpretace literárních faktů.

Teoretik při svém průzkumu literatury není bezprostředně vázán vztahem ke kolektivnímu subjektu dějin. Jeho motivací je zúčastnit se metaforického "pochodu lidské civilizace vpřed", přispět k dalšímu posunu hranice poznání a objevit zcela nové otázky a nové metody jejich řešení. Tento zájem zařazuje literárního teoretika po bok vědců v jiných -- přírodovědných a technických -- oborech, neboť i jeho cílem je uspět na -- nejlépe celosvětovém -- trhu myšlenek.

Na rozdíl od věd přírodovědných a technických však literární teorii chybí verifikační mechanismus, který by umožňoval zhodnotit objevené myšlenky podle jejich praktické použitelnosti (ať již v další vědecké práci nebo v mimovědecké, technologické praxi). Literárněvědné metody totiž po celou dobu svého života neopouštějí sféru teoretických spekulací, jejímž tvůrcem, nositelem a strážcem je relativně uzavřená profesní skupina. Nejsou předurčeny stát se praktickými aplikacemi (pokud za ně považujeme nesmělé ohlasy ve školních učebnicích).

Životnost literárněvědných metod je tak dána především tím, jak dlouho je příslušná vědecká obec přesvědčena, že příklon právě k této metodě je zajímavé dobrodružství, jehož prostřednictvím lze v konkurenci dalších teoretiků uspět. Starší teoretická myšlenka (dejme tomu Vodičkovo procesuální pojetí literárních dějin) není totiž novým objevem (dejme tomu dnes velmi oblíbenou Zajacovou pulzační teorií) vyvrácena jako mylná, nedostatečná či neužitečná. I po novém objevu totiž nadále představuje jednu z funkčních možností, jak historický materiál zkoumat. Avšak teoretik, který drží krok s dobou, ji vnímá jako myšlenku již zastaralou, příliš všední, a tudíž nepřitažlivou.

Na trhu literárněvědných myšlenek lze tudíž pozorovat imanentní mechanismy zastarávání a módnosti. Jedna a tatáž metoda je totiž zcela jinak přijímána v okamžiku svého zrodu, kdy ostatní badatele zaujme svou novostí a jinakostí, která láká ke kreativnímu následování, v období, kdy je aplikována na různorodý materiál a rozpracovávána v aktuálně správnou metodu, a ve chvíli, kdy se v dané literární vědě již zautomatizuje natolik, že se pro nastupující badatele nemůže stát odrazovým můstkem pro sebeprezentaci. Což zprvu vede k pokusům o její ozvláštnění a oživení (např. přejmenováváním původních pojmů) a posléze až k jejímu naprostému odmítnutí a snaze objevit něco jiného, nově kreativního. Modelově lze životnost literárněvědné metody zobrazit ve třech generacích badatelů: zakladatelé, kteří metodu objeví, žáků, kteří ji propagují a docelují, a vnuků, pro něž již tato metoda ztrácí rozměr tvůrčího živého poznání.

Důsledkem těchto vnitřních mechanismů je, že roz hodování literárního teoretika, ke které metodě se přiklonit, má blíže k úvahám tvůrčích umělců než ke způsobu myšlení exaktních vědců. Literární teoretik představuje dnes velmi silný individuální subjekt, jehož úspěch v profesi je podmíněn schopností vyhovět euroamerické hodnotové preferenci všeho nového, jiného, odlišného, provokativního, respektive schopností nejen poznávat a pojmenovat, ale také sám sebe prezentovat jako zastánce nebo ještě lépe objevitele nejnovější metody.

V procesu objevování předmětu (nejen české) literární historie se zájmy národního společenství se zájmy literárních historiků a teoretiků velmi dlouho překrývaly a doplňovaly. Pohybovaly se v rámci dostředivého diskurzu, jehož předmětem byly především dějiny určité národní literatury a jenž byl spoluutvářen snahou o konstituování oboru jako co nejexaktnější vědy s přesně vymezeným předmětem a specifickými metodami jeho poznávání. Vědeckost byla spojována s nutností poznat a pojmenovat předmět a pravidla určující vnitřní logiku jeho vývoje. Literární věda přirozeně směřovala k hledání kontinuálních a kauzálních prvků. Teorie vycházela převážně z filologického charakteru literatury a literárního díla a vůči historii byla v postavení metodologického rádce. Neznámé a neprobádané území, na kterém bylo možné stále něco nového objevovat, bylo velmi rozsáhlé a nabízelo historikům a teoretikům mnoho příležitostí nejen pro dobrodružství poznávání.

Překrývání zájmu literárních teoretiků a historiků bylo umožněno vědeckým a konstrukčním optimismem, jenž dlouho určoval formování a proměny jednotlivých metodologií. Teoretici byli přesvědčení nejenom o poznatelnosti předmětu, ale také o možnosti definovat obor jako vědu, která má shodně s jinými vědami svou exaktnost a vědeckou metodu a terminologii.

Proces literárněvědného "objevování literatury" byl zahájen nezbytnou pozitivistickou evidencí dat, tedy krokem, který i později nutně předchází jakoukoli další práci s nezpracovaným materiálem. Záhy se však ukázalo, že hromadění dat potřebuje oporu v pojmovém aparátu a v teoretické formulaci vhodných metodologických nástrojů, jež by určovaly, jak s nimi zacházet, jak je třídit a jak nalézat a pojmenovávat souvislosti mezi nimi. Obor, který začínal výčtovými přehledy knih a biografiemi spisovatelů, se propracovával k teoretické sebereflexi.

Díky dynamice literární teorie byly během dvacátého století objeveny nejrůznější možnosti, jak minulost a vnitřní logiku literatury zkoumat. Byly rozpracovány přístupy diachronní i synchronní. Literatura byla analyzována z hlediska národního i komparatistického, za východisko k jejímu poznání byla prohlášena příslušnost autora k určité sociální skupině, třídě či pohlaví i jeho ideologie, ale i možnost rekonstruovat imanentní mechanismy literární tvorby. Literární díla byla interpretována jako specifický umělecký projev vyhraněných osobností, ale i jako statistický jev sociální. Předmětem analýz se staly okolnosti jejich geneze, ale také jeho recepce individuální a kolektivní. Zjistilo se, že dílo lze zkoumat nejen jako funkční jazykový projev a formální strukturu, ale také jako narativ či prostředek komunikace. Byla objevena perspektiva sémantická, sémiotická, fenomenalistická i hermeneutická. Teoretici nalezli v díle roviny fiktivní, fikční, ale také archetypální a mytologické. Interpretovali literární díla jako mimetický obraz a odraz reálného světa a jako nástroj jeho aktivního přetváření, ale také jako svébytný znak, strukturu či fenomén. Formulovali obecné teorie objektivních literárních procesů a kontinuit atd.

Na přelomu století však česká (a nejenom česká) literární věda prochází výrazným přelomem. Konstrukční optimismus se vytrácí, dostředivý diskurz se mění v odstředivý a zájmy literární teorie a historie se začínají stále více rozcházet.

V pozadí zrodu tohoto zlomu je postmoderní deziluze z rozkladu prakticky všech vlivných myšlenkových konceptů a klamů dvacátého století -- zejména těch, které prohlašovaly, že znají "pravdu" o dějinách a jejich mechanismech (tedy v našem prostředí zejména vyčerpání národní ideje, marxistické ideologie a sjednocujících a dostředivých teorií typu strukturalismu). Projevuje se i současná silná skepse vůči jazyku a jeho možnostem poznávat, pojmenovávat a sdělovat.

Souběžně je tato proměna paradigmatu posilována také určitým samopohybem uvnitř myšlení o literatuře. Po století intenzivní literárněvědné práce a dobývání nových území se totiž mnohým začíná zdát, že historie národní literatury je už natolik zpracovaná a samozřejmá, že badatelům neposkytuje prostor ani pro nová dobrodružství, ani pro vlastní sebeprezentaci jako objevitele.

A stejně vyčerpaná se jeví i literární teorie, alespoň ta její část, která se soustředila na svébytnost literatury literárních děl a procesů. Teoretici sice i nadále vyznávají "stálý pochod vpřed" a kult nové metody, nicméně tento jejich pochod dospěl do okamžiku, kdy narazili na nemožnost stále objevovat nové a nové, respektive dosud nepoznané vlastnosti literatury, literárních děl a procesů, které by byly schopny tyto kýžené nové metody vygenerovat.

Literární teorie proto na svém neustálém pochodu vpřed mění směr a vydává se od literatury a literárního díla do prostorů, které se jeví jako dosud neprobádané; české myšlení o literatuře tak ztrácí původně dostředivý charakter a začíná za předmět svého výzkumu považovat nikoli již samu literaturu, ale vztahy mezi ní a dalšími typy lidských aktivit a lidského myšlení: literatura jako specifický fenomén se začíná rozpouštět ve filozofii, sociologii, ve vztazích k dalším uměním, v obecné teorii umění a kultury atd.

Pravidla diskurzu mění i to, že zhruba ve stejné chvíli čeští literární teoretici dospívají k poznatku, že soupeření literárněvědných škol či metod nemůže skončit vítězstvím jedné z nich, a spontánně nastolují stav koexistence, vzájemné tolerance jednotlivých způsobů myšlení o literatuře. Tato postmoderní pluralita je sice založena na vzájemném respektu a obdivu (ty jsi pěkná nová teorie, já jsem pěkná nová teorie), je však zbavena nezbytné vzájemné konfrontace, neboť tam, kde všichni mohou mít pravdu, není nutné jednotlivé pravdy poměřovat (ty necháš žít mě, já nechám žít tebe).

Vnějším projevem tohoto zhroucení literárněvědné komunikace je to, že literární teorie jako celek ustupuje od snahy vytvořit si pevný pojmový aparát a má spíše tendenci jednotlivé pojmy problematizovat, rozmývat a metaforizovat.

Proměna paradigmatu nemohla nepoznamenat literární historii a neproměnit její předmět.

Relativně nejméně se předmět literární historie proměnil tam, kde je stále ještě neprobádaný prostor pro nějaké zásadnější objevy. Takovýto prostor se otevírá a nepochybně vždy bude otevírat především při práci na dějinách zpracovávajících minulost ještě nedávno žitou (dnes tedy při studiu literatury druhé poloviny 20. Století). V tomto případě totiž ve středu historikova zájmu stále zůstává především literární, tj. beletristická produkce napsaná v českém jazyce, jakož i procesy, které tuto nedávnou literaturu charakterizují. Snaha pojmenovat nepojmenované přitom před něj staví trvalý literárněhistorický úkol soustředit a roztřídit data, pochopit příčiny a důsledky, pojmenovat proudy, směry, linie a další projevy kontinuity a kauzality. (Přihlíží-li přitom historik i k jiným typům literatury, je to projev snahy uvést beletrii do širšího kontextu dobové produkce.)

Tradičních zásad literární historie se drží také ti, kteří otevřený prostor pro nové objevy dnes nacházejí zhruba ve třech dalších směrech, vymezených hledáním souvislosti mezi naší aktuální přítomností s jejími kořeny v minulosti: 1) rehabilitace křesťanského pohledu na svět v devadesátých letech iniciovala zvýšený zájem o baroko; 2) prostředí masové mediální kultury podnítilo zájem o literaturu populární, pojímanou jako příznačný sociální fenomén, ale i specifický -- jiný -- typ literární produkce; 3) uvědomění si místa českého národa v Evropě vedlo k přiznání staleté koexistence naší národní literatury s literaturami a kulturami jinými, zejména s literaturou a kulturou německou a k reflexi této koexistence.

Společným jmenovatelem těchto výzkumů je, že předmětem literární historie přestává být pouze esteticky hodnotné literární dílo napsané v českém jazyce a do středu zájmu historiků vystupují otázky a souvislosti náboženské, sociologické, kulturněpolitické, nacionální...

Tento posun je sám o sobě přínosný, neboť umožňuje analyzovat dosud opomíjené kontexty a vložit do paměti české společnosti myšlenky multikulturalismu. Nicméně zřetelná tendence tento odklon absolutizovat způsobem, který z výše uvedené věty vypouští slovo pouze, ohrožuje sám princip dějin jako paměti daného subjektu, tedy českého národa.

Zcela zásadním způsobem se zájmy literární historie a teorie rozešly v okamžiku, kdy se literární věda sice nadále nevzdala ideje, že povinností teoretiků je být neustále v čele pelotonu kontinuálně se pohybujícího vpřed za novými a novými teoriemi a metodami, paradoxně však současně začala zpochybňovat možnost existence takovéhoto pohybu kdekoli jinde než v teorii, například v dějinách. Zastánci postmoderny a dekonstrukce objevili existenci kolektivního subjektu dějin a začali ji považovat za problém a chybu, neboť do interpretace dějin (pokud tyto vůbec esenciálně existují) vkládají subjektivní konstrukce a tudíž také falešné představy o kontinuitě a kauzalitách. Krajní zastánci tohoto směru pak za pomoci logických argumentů dospěli až ke konstrukci, že podstatu jevů nelze za pomoci konstrukcí a logických argumentů vůbec poznat. Jako prestižní metodu poznání prezentovali destrukci všech konstrukcí, díky níž lze snad prý zahlédnout tu pravou literaturu a její dějiny, kterou skryli ti před námi.

Pro literární historii byly tyto objevy velmi důležité, neboť umožnily historikům uvědomit si účelovost všech literárněhistorických textů, tedy to, že tyto texty jsou vždy spjaty s určitou dobou a daným společenským subjektem. A umožnily také uvědomit si odpovědnost historika za své vlastní konstrukce a nutnost poměřovat fakty a jinými konstrukcemi.

Praktikující literární historici si ovšem rovněž zřetelně uvědomili, že absolutizace nekonstruktivistických tezí o neexistenci kauzalit a kontinuit ohrožuje samotné základy jejich oboru. V krajních polohách totiž obdobné názory dospívají buď k závěru, že o dějinách nelze vědecky vůbec psát, nebo naopak, že o nich lze psát cokoli, neboť každé psaní o dějinách je pouze cosi jako beletrie zbavená jakéhokoli korektivu kromě autorovy vlastní vůle.

Někteří historici za této situace začali nové teoretické paradigma (a celou teorii) zcela ignorovat jako při vlastní literárněvědné práci nepoužitelné. Mnozí však cítí povinnost se s ním nějak vyrovnat a přizpůsobit mu svou práci, nebo alespoň napsat teoretickou stať o tom, že by bylo třeba se přizpůsobit.

Logika takového postupu je dána tím, že teorie má v současné hodnotové hierarchii oboru postavení základní a prestižní literárněvědné disciplíny, jedině v níž se badatel může prezentovat jako skutečný vědec na světové úrovni a která pro historii vytváří závazné instrukce. Literární historie je naopak odsunuta do postavení nutné, nicméně jaksi samozřejmé součásti oboru: pouhého řemesla, jehož provozování badatele odkazuje do mezí domácího, a tudíž nezajímavého kontextu. Dokladem toho je množství našich a především zahraničních statí o správné metodologii literární historie či o naprosté nemožnosti psát o historii, jakož i to, že tyto abstraktní teoretické stati jsou dnes hodnoceny výše než vlastní literárněhistorická práce.

Tento trend je pro literární historii smrtící, neboť možnost existence literární vědy soustřeďující se pouze na teorii je -- na rozdíl od historie obecné, která se bez praktického psaní o dějinách neobejde -- představitelná a prakticky realizovatelná.

Běžná literárněvědná praxe ovšem ukazuje, že ani historické stati hlasatelů nového paradigmatu neopouštějí mantinely tradiční literární historie a jejich projekty jsou spíše volné spekulace než návody k praktickému jednání.

Hledám-li pro sebe východisko z této situace, nevidím je jinde než v rozhodnutí sice vnímat pohyby, ke kterým teoretické myšlení při pokusu o nové paradigmatické vymezení předmětu literární historie dospělo, nicméně nepodlehnout jejich nátlaku. Jsem přesvědčen, že literární historik by měl opět nabýt ztraceného sebevědomí a držet se relativně tradičního vymezení literární historie, které ji chápe jako kreativní paměť určitého společenství.

V praxi to znamená příslušnou dávku konstrukční skepse, alespoň takovou, aby byl badatel schopen vlastní sebereflexe. A nevylučuje to ani vstřícnost vůči novým teoretických trendům, které předmět české literární historie otevírají, ať již na jedné straně směrem ke komparativním a areálovým výzkumům, nebo na straně druhé k studiím a úvahám mezioborovým, filozofickým a kulturologickým.

Vědecký přínos navrhovaných nových paradigmatických přístupů pro poznání české literatury je nepopiratelný. Současně je však třeba si stále uvědomovat, že teorie, které tyto přístupy hlásají, jsou také jen intelektuální konstrukty, hypotézy svázané s určitým časem a prostorem a jako takové tedy neruší funkčnost a užitečnost přístupů a metod předchozích. Dekonstruktivistická hypotéza totiž staví -- stejně jako jí odmítané starší hypotézy- konstrukce, které předpokládají, že dějiny mají smysl a cíl -- pouze na jednom z mnoha souborů vlastností analyzovaného předmětu-literatury, zatímco další soubory vlastností, které mohou být pro jiného badatele stejně inspirativní, považuje za nedůležité. Chybou nekonstruktivistických teorií (tak, jak fungují v naší literárněvědné praxi) proto nejsou teze, které propagují, ale to, že je propagují jako jedinou progresivní a tudíž obecně závaznou normu, která ruší vše, co bylo objeveno dříve. Ve skutečnosti však jen přidávají další novou metodu do katalogu metod, které jsou současnému badateli k dispozici.

Jako zásadní imperativ české literární historie mi připadá jeden zdánlivě celkem samozřejmý úkol. Totiž to, že přes všechny výlety do nejrozmanitějších kontextů by v centru českých historických studií stále mělo zůstat hledání svébytnosti národní literatury, pojmenování jejích vazeb na kultury jiné, procesů, které určovaly její proměny, pojmenování kauzálních vazeb a kontinuit mezi minulostí a přítomností, jakož i úsilí najít v rozsáhlé literární produkci ty české i světové hodnoty, jež lze dnes a tady prezentovat jako kanonické.Tento úkol může na první pohled vypadat velmi konzervativní. Avšak v zemi, kde se literární historie téměř přestává praktikovat, kde se apoštolové nové pedagogiky snaží vystrnadit literární historii ze škol a kde celkově upadá historické povědomí, aniž by si zainteresovaní uvědomovali, že to je vážný společenský problém, by takovéto pěstování literární paměti bylo v podstatě revolučním činem.

Pokud bychom totiž na tento úkol pozapomněli, mohli bychom v praxi na literaturu aplikovat filozofii externismu, která ve stručné formulaci praví: i"Existuje pouze vnější svět a neexistuji já", což její autor později rozvíjí do věty: "Dospíváme tedy k náhledu, že věc jest pouze mimo sebe: jest určena toliko svým okolím, tedy tím, čím není, a nikoli tím, čím je. Nebylo by tudíž lépe neoznačovati věc věcí, ale označiti za věc okolí věci, tedy ne-věc?"

Tyto úvahy jsou shrnutím, rozvinutím a domyšlením názorů, které jsem soustředil do studie Ztracená literární historie aneb Hledání Levelu 2, otištěné v České literatuře 2006, č. 1. Na rozdíl od ní mají charakter tezí, jsou tedy formulovány jazykem vyhroceným a možná i jednostranným, vědomě pracujícím v předem daných mezích.

Vyšlo ve Tvaru č. 7/2006