Monika mi vyprávěla příběh ze života. Jeden její příbuzný se jí hrdě přiznal, že měl fenu vlčáka, které se narodila štěňata. Živit samotnou fenu bylo pro něj prý příliš drahé, natož rychle dospívající štěňata. Ve svém rodinném domku provozuje malou soukromou živnost, která jej sotva uživí. Má zvláštní povahový rys. Velmi lpí na různých věcech, které jiní lidé vyhazují. Jeho domek je od půdy až do sklepa plný nepříliš starých starožitností, starých televizí, rádií, různých krámů, součástek a věcí. Tato veteš by se prý jednou mohla tzv. hodit. Je mu velmi líto takové věci vyhodit. Úporně na nich lpí a jakékoliv pokusy o vyklizení domku ze strany jeho příbuzných jsou zcela marné. Vždy se přitom velmi rozčílí, jako by mu šlo o život.

Štěňata vlčáka, nikdo ze známých nechtěl. Rozsekal tedy štěňata na kusy, které dal sežrat jejich psí matce.