Když jsem já šel tou putimskou branou...

9. 9. 2006 / Jaromír Máša

Protože jich mám více, mám méně peněz. Syn začínal v "Mekáči" s koštětem a dost rychle postupoval. Pak přišel s tím, že by sice tak krásně "vyžil", jednou by jel na dovolenou na Maltu, pak zas na Krétu ale zbytek života by "protočil" kafe a šel studovat sociologii. Dcera byla rok "ópérkou" v USA a rok v AT. Pak začala studovat medicínu.

Momentálně vydělává jako salátářka v hospodě, aby měla trochu peněz na studium. Již předtím na gymnáziu pracovala v Káefcé. Druhá dcera studuje zeměměřičství a vydělává si na studium po odpoledních a večerech v "byfé". Na placené vysokoškolské studium by neměli. Přitom syn si vydobyl zahraniční stipendium, které školné pokrývá, ale k jehož získání se musí vykázat výdělkem.

Dcera je jednou z nejlepších v ročníku. Tady ji naštěstí na vysokou nevzali, protože právě tou prací v KFC ji chyběl čas na středoškolské studium a musela si rozdělit předměty na "důležité a méně významné pro další studium". Já jsem studoval už dávno, vydělával jsem si při těžkém studiu jazyků, soukromými hodinami matematiky (kdybych musel platit za vysokou, nevím, jak bych skončil). A vydělal jsem si víc, než můj předpenzijní otec, protože ten jakožto inženýr a nestraník platil za třídního nepřítele. Byl také z chudé české vídeňské rodiny, studoval na stipendium, které dostával nikoliv od sociálního státu, ale od císaře Františka Josefa I. Zdá se, že jeho apoštolské veličenstvo bylo tím u nás dosud největším demokratem. I když otec zimě rýsoval v rukavicích, protože někdy nebylo na uhlí. A to se rýsovalo "rajsfédrem" a žádným "rotringem".

Vydělával si také vyučováním a výchovou bohatých žáků, mj. byl vychovatelem v rodině Pischingerů, kteří vymysleli ty pišingry. Tací mohli jezdit ke zkouškám třeba stokrát a platit stonásobné "zkouškové taxy". Mimochodem, chudých Čechů studovalo ve Vídni za císařovy peníze hodně a když se s nadšením vrátili do vlasti, tak je zdejší "esteblišment" nepustil mezi sebe. Nač řezníkům inženýři?

Tátu v Čechách dobře platili jedině říšští Němci a Švédové. Ale ani já jsem nebyl výjimkou, jeden kolega, dnes penzionovaný univerzitní profesor na Novém Zélandě, nosil 8 let stále stejné sáčko (jeho otec byl právník), dokonce v něm promoval, jiný kolega, dnes již zesnulý autor mnoha úspěšných knih o české historii (jeho otec byl soudce, ale nikoliv z lidu), se u večeře účastnil rodinné hry "komu dáme o jednu bramboru navíc", a tak bych mohl pokračovat.

Později jsem si "střihl" ještě jednu maturitu, totiž z astronomie. Bylo nás asi dvacet, spávali jsme na dvoře hvězdárny v tzv. škvorníku, takže jsme se dobře znali, byli jsme všichni již zaměstnaní, ale že by se někdo flákal, opíjel anebo oplýval měšcem svěšeným pod tíhou zlatek, to jsem nepozoroval.

Mám jedno podezření. Že ti největší bojovníci za práva státu vybírat peníze za všechno sami nestudovali nikdy nic, nanejvýš svou "šrajtofli". Za jejich, ostatně v těchto zeměpisných šířkách dosti obvyklým (intelektuál byla za komunistů nadávka a dnes ... kupodivu také) odsudkem stojí stejný pohled, jako když se někdo dívá na mne -- jsem překladatel -- a je skálopevně přesvědčen o tom, že vlastně nic nedělám, jen si tak píšu ... jestli to je česky nebo mašukulumbsky, jestli to má hlavu a patu, jestli to není kozí mekt a kachní kvák, to se nějak rozumí samo sebou, hubu otevírat přece dovedeme všichni! A téměř psát také téměř všichni. V podstatě za tím stojí slavná bolševická vize: jen ten, kdo má v ruce lopatu nebo krumpáč jest Mikuláš, ten bratr náš, to ostatní jsou buržoázní či socialistické přežitky. Na svých cestách cizinou jsem si kupovával seznamy univerzitních přednášek, abych věděl, čím se kde zabývají, co umím a co si ještě musím doplnit. Od jisté doby jsem si všiml jakýchsi číslic navíc u jednotlivých předmětů a dověděl se, že to jsou hodnoty, abych tak řekl, mozkového zatížení studenta. Předpisem nebo zákonem je dáno, kolika těmito jednotkami smí být studující zatěžován! Nerýpal jsem do toho, nebahnil jsem se v žádné legislativě, jen jsem si toho tak všiml. "Chytrej si všimne, blbce musíš nakopnout", zní dobré české pořekadlo.

Samozřejmě, jsou fakulty nákladné a fakulty méně nákladné, třebaže např. knihy i hartvér a softvér v potřebném množství může dnes také stát kapitál. (Má zkušenost s tituly v daném oboru z UK je: do r. 1918 všechno, do r. 1945 jakýs takýs výběr, po r. 1948 skoro nic.) Za to ovšem nemohou studenti, ale ti, co na nich chtějí vydělávat. Kromě toho to souvisí s předmětem studia, studující metrologie nemá nic z toho, že ty dva vrypy mezinárodního metru jsou na platin-iridiové tyči, která nejspíše stála "štangli zlata".

Vedle primitivní kupecké kalkulace, že student stojí tím méně, čím je studentů více, je tu ještě argument indických "vlakostopařů": nač platit, když by to stejně jelo i prázdné podle jízdního řádu. Stojíme zde přede dvěma cestami: buď budeme mít muzeální kousky včetně budov, zařízení (ledacos se už prodalo, zprivatizovalo, nechalo zastarat, ba vyhodilo) a zasloužilých stařešinů v lihu, anebo to všechno bude sloužit budoucnosti, ale také bude mít potřebné pomůcky. Víte, ono bylo někdy ostudné srovnávat citovanou literaturu ve zdejší a v zahraniční produkci, i bibliografie ruských autorů byla leckdy informovanější, než naše.

Zdá se, že i Komitět Gosudarstvěnnoj Bezopasnosti měl větší pochopení pro "vědu a techniku", než leckteří naši kulturtrégři. Věda, technika i umění a kultura stojí vždy a všude velké peníze, mají-li stát zato. Aristokracie na nich nešetřila a také si je přivlastňovala, čímž se právě stávala "aristní" (u nás to byla k našemu neštěstí většinou aristokracie nikoliv národní, a proto lze často o mnohých jevech diskutovat donekonečna, zda jsou "české" anebo "nečeské"), české měšťáctvo, které aristokracii vystřídalo, si tímto směrem investovat mnoho nenavyklo a často se proto stávalo tristní.. Místo potřeby a pochopení pouhé plané a pokud možno co nejlevnější napodobování a výsledek -- karikatura. Faktem je takové množství talentů a studentů, kteří se zde narodili, že si to snad ani průměrný obyvatel nezaslouží.

Myšlenka "studia na dluh" není tak jednoduchá a nevinná. Je to totiž diktátem bankovního kapitálu. Jako bylo ideálem komunizmu 100% plnění plánu, tak je bankovním ideálem 100% zadluženost obyvatelstva. Nemylme se, kdo má na krku půjčky na studium, půjčky na bydlení, půjčky na tzv. "výrobní prostředky" (např. u lékařů zařízení ordinace, u řemeslníků zařízení dílen) ten končí u půjček na dovolenou a půjček na Vánoce, jinými slovy řečeno, žije a pracuje nikoliv ku prospěchu vlastnímu, ale institučnímu. Když náhodou z pracovního procesu vypadne, je to finanční katastrofa. Tento nám tak doporučovaný způsob života je hlavním zdrojem civilizačních chorob. Nepracujeme pro radost z díla, nepracujeme pro lidi, nepracujeme s radostí, ale z donucení. Je mi líto, ale je to moderní forma otroctví. Degenerovaný darwinizmus, že přežijí ti životaschopnější, patří do téže říše báchorek, jako nedávné kdáky o tom, že si lidé jsou rovni (čímž se myslilo, že jsou -- či mají být -- stejní).

Je zajímavé, že všechny ty miliardové zlodějny a ztráty lidem nevadí, jako by si na to zvykli. Ale pár korun na studenta, to je křiku, jako když vytrhávají pávovi ocas. Je také otázka, zda privatizace není jen synonymum znárodňování a to zas "zbytkových statků". Je komické, že se neučíme u nárůdků podobně početných jako je ten náš: v Dánsku, v Nizozemsku, v Lucembursku, v Irsku a podobně, ale snažíme se "dohonit a předhonit" mamuty, což je, jak se domnívám, nesmysl. Typické je, že nadat nějakou obecně prospěšnou instituci, to mnoha lidem vadí. Nesmím být nespravedlivý: na katastrofy se u nás dost vybere, ČvT i jiné agentury jsou jedničkou v mezinárodní pomoci. Nestudium, neznalost, neinformovanost, kterou naše černé ovce propagují, by vedla k tomu, že z lidí budou pucfleci.

Vytisknout