Dokonce se nemusí ani do průvodu ani do kostela, takže hurá... Pobavilo mne, jak říkali v rádiu na Českém rozhlase 1, že v Liberci přihlíželi oficiální vzpomínce v rámci Dne boje za svobodu a demokracii, jak se dnes 17. listopad oficiálně jmenuje, celí tři občané. Nevěděl jsem, jestli to ve veřejnoprávním  rozhlase říkají proto, že je to moc nebo málo, nebo prostě proto, že je to zpravodajsky natolik významná skutečnost, že se prostě uveřejnit musí. O to větší jsem měl radost, že v Praze lidé na Národní třídu prostě přišli.

Nicméně onen rok 1939 mi připomněl, že se u nás v české kotlině takřka pravidelně každých dvacet let něco děje a tak mi dovolte, abych dnes u příležitosti 17 listopadu nevzpomínal na minulost, ale pokusil si vzpomenout na budoucnost. Činím tak i proto, že jsem dost pravidelně s otázkou, co bude, až to bude zase 20 let, konfrontován.

Při této příležitosti přijměme jako základ tezi, že se tu od roku 1918 skoro každých 20 let něco děje, tedy něco by se mělo stát asi tak za tři roky. Podle prostého výpočtu tedy lze současnou dobu srovnat s lety 1915, 1935, 1945, 1965, 1986 asi tak plus mínus rok. Kdybychom měli vzít za bernou minci historickou vědu, tak se dozvíme, že společnost naprosto neodvratně, kauzálně o logicky směřovala k onomu zlomu. Takže v uvedeném čase Č minus 3 už muselo být všechno jasné. Jen je divné, že se všichni chovali, jako kdyby se snad ani nic stát nemělo. Na druhou stranu je ovšem pravda, že co historik to názor, takže při přečtení více vědeckých prací není tak úplně jasné, co vlastně měli tenkrát lidé vlastně dělat. Takže v roce 1935 se podle některých vědeckých pramenů měl národ přesunout do pevností, podle jiných do emigrace, podle třetích se měl přimknout k mohutnému dubisku na východě, podle čtvrtých se měli lidé dát k Němcům a podle pátých se z nás nikdy neměli stát Češi. A to mluvím více méně jen o pramenech domácích.

O pohledu například čínských nebo chilských vědců nám není známo nic, ale ani třeba o ruských a britských vědecko historických pracích a názorech toho nevíme moc. Podle pamětníků se zdá, že lidé se ani houfně nezakopávali ani neutíkali ani nezavařovali ani nestudovali německý jazyk a na východ nemyslel nikdo, snad jen Julek Fučík.

Lidé žili, prostě žili, milovali se, rodili se, umírali... Dokonce ani československá zpravodajská služba neměla sbaleno a skartováno.

Když bychom se zeptali pamětníků, kdo z nich čekal Říjen, Mnichov, Únor, Srpen nebo Listopad, tak mimo obvyklých všeználků (nejlépe je poznáte podle fráze "já to říkal") by nám v čase Č minus 3 každý trochu normální člověk řekl, že nikdo. Pokoušet se tedy v tomto čase si z určitou nadějí na přesnost zkusit představit, co nečekaného by nás mohlo potkat asi tak za 3 roky, není asi nic snadného. Ale na druhou stranu, jak říká klasik, kdo nic nedělá, nic nezkazí a byla by chyba to nezkusit, když už máme takový slavný den.

Možná, že by se s trochou nepřesnosti dalo konstatovat, že všechna data času Č minus 3 mají společné to, že u nás panoval svého druhu chaos a zmatek. Plus mínus by se dalo říci, že společnost stála na rozcestí. Našla by se z těch dob řada prací a článků na toto téma od nejrůznějšího "co dělat" a "kudy kam" až po Richtovu Civilizaci na rozcestí.

Naprosto zřetelně je z těch časů cítit poptávka po změně.

Po jaké změně, na to se názory různí, ale společně zní, že takhle to už prostě dál nejde. Tyto zjevné a literárně zachycené názory elit plují na skrytých a nikdy nezaznamenaných názorech obrovské mlčenlivé masy občanů. Možná se mýlím, ale občané naší kotliny i přilehlého úvalu nakonec přes veškeré názorové různění dají přirozený průchod právu a pořádku pro všechny, tedy hlavně pro sebe.

Nechci, aby to znělo nějak přechytrale, ale my máme naše uvažování natolik zaplevelené všelijakými zásadními revolučními zlomy a sociálními otřesy a boji za svobodu a demokracii (dříve za sociální spravedlnost a sodcialismus), že si ani neuvědomujeme hluboké kontinuity, které nás spojují s naším okolím nejen napříč prostorem, ale i napříč časem. Možná je naše společnost v mnohém podobnější té, která na našem území fungovala za Rakouska -- Uherska před sto lety, než jsi si pod dojmem mnoha institucemi do hlavy vtloukaných dějinných zlomů ochotni přiznat. Instituce totiž ze své podstaty musí své ovečky přesvědčit, že právě tyto instituce reprezentují tu unikátní aktuální nejlepší dobu a ta je nejlepší mimo jiné proto, že ony ji reprezentují. Já bych připomněl kontinuitu zcela zjevnou a tou je kontinuita malého úředníka. Podobná je kontinuita dělníka, zemědělce a možná i zaměstnance.

A co doktor, učitel, lékárník, farář a policajt ?!?

Nezapomeňme na obecního blázna. Ani živnostenská kontinuita úplně nezmizela, byť byla oficiálně přervána. Je tu i silná kontinuita české hospodyně. S trochou nadsázky můžeme hovořit i o kontinuitě jablkového závinu, českého turečka, muškátu za okny. O svíčkové, knedlíčku a vánočním stromečku a kapříkovi s bramborovým salátem ani nemluvě. A řízeček. Ten, co my mu říkáme vídeňský, přivandroval do gemütlich Vídně jako escalop milanese. Pokud platí, že jsme to, co jíme, tak to velké diskontinuity v našem společenském vývoji rovněž nezakládá.

Je nepochybné, že docházelo k ničení politických i hospodářských elit, jejich symboliky, stejně jako ke smetání uměleckých nebo vědeckých špiček, ale zbytek české společnosti kráčí celkem nerušeně celé dvacáté století dál a vstoupil i do století dalšího. S ním přišly v zásadě nezměněné i instrumenty řízení společnosti. Již zmíněná byrokracie společně s berňákem a s nimi politické strany a zastupitelská demokracie. I autorita prezidenta republiky jako tradovaného moudrého tatíčka vydržela od dob stařičkého mocnáře, přes TGM až po dnešní Václavy, Gustáva Husáka svým způsobem nevyjímaje.

Pokud uplatníme toto hledisko v zásadě kontinuálního vývoje, pak se nám krajina českých dějin bude jevit méně dramatická a rozlámaná a bude asi daleko více připomínat skutečnou českou, moravskou a slezskou krajinu. Nejrůznější revoluce a okupace se potom jeví jako méně dramatické krajinné útvary a jejich proměny a spíše se jedná malé strže, sesuvy, povodně a sucha, o padouchotvorné a hrdinotvorné období, přičemž si hrdinové a padouši celkem v pravidelných periodách mění posty, asi jako když se přebíhá na kriketu. Rád bych na tomto místě podržel alespoň pár vteřin ticha za veškeré oběti, které položily své fyzické i společenské životy na oltář té či oné doby. Zaslouží si to. Ano, spíše než o velká společenská dramata jde u nás v Čechách o to, že je tu zčista jasna jiná doba. Neříkáme radši ani nová, ale jiná. "Je jiná doba", je všeobjímající univerzální klíč k české realitě, srovnatelný snad jen s oním výrokem umírajícího rabína, který děl, že "všechno je jinak". A tak jako můj jmenovec Jaroslav Žák napsal kdysi dílko s názvem "Na úsvitu nové doby", budu já v téhle stati skromnější a budu hovořit o úsvitu jiné doby.

Zmíněný úsvit jiné doby se začíná rýsovat na obzoru nejen tím, že obzor lehce zrůžověl (nejde o politickou barvu,ale o barvu jitřní, ráno prostě obzor nemůže zmodrat), ale dává tušit i to, že se k nám blíží jiný řád a pořádek než dosavadní českorepublikový zmateček. Bude to tentokrát pořádek bruselský, který se bude v jednotlivých regionech transformovat do řádů regionálních a během pár let tak bude daleko více záležet na tom, kde bydlíme, než koho volíme. Pocit příslušnosti k České republice se bude pomalu ale jistě oslabovat a v zásadě veškeré věci, které bude česká kontinuální nehrdinská a bezpadouší společnost potřebovat, bude spjato s místem a městem a regionem, ve kterém bude žít. Práce, škola, lékař, policajt, starosta, lékárník farář a berní úředník hřbitov. To vše bude na dohled a bude to v lidských životech dominovat. Bude tam i vodovodní a plynová trubka a přívod elektrické energie. Všechno s ukazatelem odběru, jednotkovou sazbou a hrozbou otočení kohoutu do polohy off. Nebudeme zbytečně nikam běhat, něco vymýšlet nebo dokonce chtít. Každý bude muset být někam zařazen a někam patřit a mít své dané okolí, prostřednictvím kterého může být nenápadně ovládán. Postupně to bude i sám chtít a bude s odporem vzpomínat na časy svobodné volby. Podobně tomu bylo ve vrcholném feudalismu, kdy rovněž každý musel být někoho, něčím, někde a mimo tyto korporace jako panství a církve se nedalo stát, podobně jako se v na počátku lidské civilizace nedalo stát mimo rodinu, rod nebo kmen. Nejde to ani zprůměrovat. To, že někteří z nás byli před listopadem i ve více než pěti organizacích Národní fronty nemohlo nikdy mít vliv na ty, kteří nebyli nikde (celostátní průměr byl někde mezi dvěma až třemi). Někde tomuhle dnes jinak říkají "korporatokracie", ale týká se to především velkých hospodářských korporací, například vize, že někteří z nás se sice narodili jako občané československého státu, ale mohli umřít třeba jako poddaní v hrabství Siemens nebo ČEZ (Siemens lépe zní). Myslím, že je to složitější a takhle jednoduché to nebude.

Myslím, že věci, které nastanou do tří až pěti let v této zemi, ji povedou tímto směrem od zmatku k pořádku. Kdo čeká něco velkého, bude zklamán už proto, že si neumím představit něco, jako dnešního disidenta, který by měl nějaký jasný obraz budoucí zásadní změny nebo dokonce viděl její vzor někde v našem okolí. Disidentům totalitní společnosti je svým způsobem hej, protože oni vidí jasně společnost otevřenou. Mají tichou podporu kolem sebe a jejich pravda je potvrzována agresí elity. Ale možným disidentům otevřené společnosti nezávidím. Je deprimující vidět, že se stavím proti společnosti, která je jedna z nejlepších možných a navíc mě vůbec nepronásleduje. Jedině, že by viděli nějakou novou totalitu a to totalitu nikoliv zjevnou, ale skrytou, plíživou. Takovou nějakou sametovou normalizaci, že by mohli někteří vidět. To by snad mohlo být.

Dnešní disident nečeká v kotelně ani ve výkonu trestu. Sedí v kanceláři a dobře ví, kdo si ho ještě dnes dovolí neposlouchat. Sám pak dobře ví, kde je sever, kdo ho platí, koho chleba jí a čí píseň bude v té jiné příští době zpívat.

Možná je ho zapotřebí, byť trochu neuměle, i pojmenovat. Je to distributor neb též rozdělovač. Distributor informací, energií a tím i práv od nich odvozených i těch původních. Distributor všeho. Distributor je oddaným služebníkem neznámého velkého zdroje všeho dobra( spasení, zdraví, vzdělání, tepla, světla, vody, práva něco vědět nebo něco mít...), který ho honoruje z rozdělování čehokoliv místním ovečkám. Všichni jsme jeho milované děti, mimo těch, kteří nechtějí jeho produkt z jeho zdroje a nebo, nedej bože, si ho chtějí obstarat jinak nebo nahradit. Role velkého distributora může být obsazena nejen něčí tajemným za obzorem, ale rovněž někým nepříjemně blízkým a hmatatelným, třeba velkou regionální korporací nebo národní nebo nadnárodní distribuční firmou a jejich šafáři všeho druhu.

Pokud bychom hledali v historii nebo současnosti obrazy podobného distribučního systému, pak si dovolím upozornit na církve všeho druhu jako systémy distribuce spasení a současný medicínský komplex s jeho distribucí zdraví. Zdroje našeho zdraví i spasení jsou položeny v těchto systémech někam daleko mimo náš dosah a pod strašnými tresty je vyzrazení základního tajemství obou systémů, a to, že obojí více než cokoliv jiného záleží na nás samých. Navíc se při bližším pohledu zdá, že naše spasení i zdraví dvě různé iluze se společným základem, protože jednou jde o spasení duše a podruhé spasení těla. Je třeba dnešní moderní medicínu pochválit neboť dosáhla v distribuci spasení těla neméně hezkých úspěchů jako katolická církev v období své největší slávy. Rovněž v prodeji nejrůznějších pseudoléčiv jako odpustků církev dávno překonala a při vkládání těla i krve Páně do svých oveček se ve svých nemocničních chrámech neomezuje zdaleka jen na ústa.

Dříve jsme měli za totáče i velkého distributora vlastního pohybu a distributora práva říkat, co si myslím, ale ten posléze v zásadě umřel na dokonalost. Neboť ti, kteří by pravdu říkat měli, ji neříkali z posvátné hrůzy a ti, kteří ji říkali, se distributora na nic neptali. Dnes je pohyb osob a svoboda slova z hlediska práv jedince úplná. Ostatně představme si, že by byl přístup k veřejné dopravě nebo pomluvám všeho druhu podobně obtížný jako třeba přístup k antidepresivům. Problém je v tom, že tam, kam chceme jet, nás nikdo nechce a autentické myšlenky nebo dokonce pravdu slyšet chce a umí jenom málokdo. Ve vytváření podobných systémů spasení svědomí je po staletí mistrem i byrokracie neboť jí udělené povolení se štampilkou má neméně kouzelnou moc jako hostie, odpustek, pilulka, injekce nebo týdenní lázeňský redukční pobyt po celoročním obžerství.

Nechtěl bych u příležitosti Mezinárodního dne studentstva končit nějak truchlivě. A na truchlivost je nejlepší veselá vzpomínka z ....čehokoliv. V této souvislosti si vzpomínám na jednoho mladého komunistického poslance, který byl záhy po sametové revoluci ve Federálním shromážděním zpravodajem k zákonu, který rušil totalitní státní vyznamenání. Ozdobil se navenek totalitním státním vyznamenáním Za vynikající práci, vnitřně několika demokratickými černými šviháky a sdělil užaslému federálnímu poslaneckému auditoriu, že ať si kdo chce, co chce říká, nám mladým lidem těch krásných dvacet let totality už nikdo nemůže vzít.

Myslím, že o 17 let později na úsvitu jiné doby mohu i bez státního vyznamenání a černých šviháků do Britských listů napsat, že těch krásných dvacet let svobody bez velkého distributora nám, zralým mužům, rovněž nemůže žádná nová normalizace, ani sametově plíživá, znechutit. Ostatně si vzpomínám na povzdech, že to, že o přestavbě bude veselo, to jsme věděli všichni, ale že to bude taková hlína, to netušil nikdo...

Přeji si jen, aby nás ten humor neopustil. Ale pokud se dívám zpátky, tak typický český nadhled, humor a neuvěřitelná schopnost přežít každý systém je nám Čechům, Moravanům i Slezanům vlastní a tvoří pevný základ většiny těch kontinualit napříč časem i prostorem. Takže vesele do jiné doby, milí čtenáři.

Gaudeamus igitur...