Walter Benjamin napsal:

Renesance zkoumá vesmír; baroko prozkoumává knihovny. Jeho meditace jsou věnovány knihám.

(Walter Benjamin, The Origin of German Tragic Drama, translated by John Osborne, London, 1977)

Z toho vyplývá rozdíl mezi dvěma pojetími moudrosti. Na jedné straně jde o zkoumání vesmíru prostřednictvím smyslů; na druhé straně jde o ústup do vlastního nitra, pravá moudrost vzniká v důsledku kontemplace a dáme-li výhost světu. Obě tyto tendence nalezneme v Labyrintu světa.

Nejcharakterističtějším projevem renesančního zkoumání vesmíru byl vědecký pokrok, který učinili v astronomii lidé jako Koperník a Tycho de Brahe. Koperníkovy revoluční objevy skoncovaly s ptolemajským soustředným vesmírem. Docházelo také k sublunárním objevům doslovnějšího druhu a obdobná změna perspektivy se ukázala nutná z hlediska života na Zemi, vzhledem k zámořským objevům.

To také vyvolalo u vzdělanců v renesanci obrovský hlad po "kuriozitách": byly nesmírně populární cestopisy a ze zámořských cest objevitelé přiváželi artefakty a exotické přírodní exponáty. To povzbuzovalo sběratelskou mánii. Wunderkammer, Kunstkammer, vznikalo množství královských i soukromých sbírek a kabinetů, zejména v Praze za Rudolfa II. Tyto sbírky nebyly zakládány jenom pro zábavu.

Byly také chápány jako pokus napodobit a uspořádat svět v mikrokosmu, jako pokus ukázat v miniatuře vztahy mezi všemi existujícími věcmi. Podobný impuls nalezneme i v Labyrintu světa. Pátá kapitola má název "Poutník se z výsoka na svět dívá". Poutník je odveden na vrcholek věže, odkud shlíží dolů na "město jakési, na pohledění pěkné a stkvělé a široké velice... okrouhle vystavené..." (str. 20, Labyrint světa a ráj srdce, Praha, Odeon, 1984). Jeho průvodce, Všudybud, mu řekne:

... tu máš, poutníče, milý ten svět, na nějžs se podívati žádostiv byl. Proto jsem tě nejprve na tuto vysokost uvedl, aby sobě naň z cela nejprv prohleděl a jeho spořádání vyrozuměl... (str. 20)

Průvodce vysvětlí, jak je město uspořádáno, kde žijí jednotlivé jeho třídy a jaký význam mají brány. Dojem pořádku a souvislostí je však téměř v témže okamžiku, kdy je vyvolán, podvrácen:

...líbilo mi se to uspořádání pěkné, a počal jsem Pána Boha chváliti, že stavy světa tak ušlechtile rozdělil. Než to mi se nelíbilo, že jsem ty ulice na mnoha místech jako protržené viděl, takže leckdes jedna do druhé vbíhala: což mi se snadného zmatení a zblouzení znamením zdálo.

Už ve chvíli, kdy poutník začne vnímat pořádek na světě, je hned zjevné, že je to vlastně nepořádek. Avšak tato scéna, v níž se poutník dívá shora na svět, projevuje renesanční touhu porozumět, v známém dvojím smyslu pochopení a zmocnění se daného jevu. Tento impuls je zároveň syntetický i analytický: je to úsilí zahrnout celý svět do jediného celku (kulaté město) a zároveň ukázat jeho pořádek i hierarchický systém (různé ulice, čtvrti a brány). A tak má toto město tutéž funkci jako renesanční sbírka nebo kabinet kuriozit: zahrnuje na jednom místě a klasifikuje jinak zcela rozdílné prvky.

Dalo by se to nazvat "encyklopedickými ambicemi" renesance. Encyklopedie je výraz, z něhož etymologicky skutečně vyplývají obojí pojmy pochopení i zmocnění se daného jevu. Encyklopedie je knižní formou renesanční sbírky. V tomto období byly realizovány obrovské projekty, například La Primaudayova L'Academie francaise anebo The Anatomy of Melancholy Roberta Burtona.

Komenského vševědné, pansofické plány, jeho obrovská, ambiciózní De rerum humanorum emendatione consultatio catholica, jeho práce na českém tezauru, dokonce i jeho učebnice Orbis Pictus pro děti, všechna tato díla projevují tuto tendenci.

Encyklopedické úsilí je méně zjevné v Labyrintu světa, který není v první řadě knihou, poskytující informace, avšak spíše dílem poskytujícím útěchu či alegorické poučení. Přesto však je tato představa zcela zásadní. První kapitola má název "O příčinách v svět putování". Dovídáme se, že poutník si není jistý, kudy ho povede cesta života, a pak o rozhodnutí, které učinil:

...Až natrápě a navrtě se dosti sám v sobě, na toto jsem přišel, abych nejdříve všecky lidské věci, co jich pod sluncem jest, prohlédl, a teprve jedno s druhým rozumně srovávaje, jistý sobě stav vyvolil... (str. 14)

Alegorie poutníkovy cesty městem je v první řadě vyvolána přesně tímto encyklopedickým impulsem, vyřčeným cílem je podrobně zkoumat všechno, co svět nabízí. Avšak stejně jako pojem sbírky, i tato encyklopedie je podvrácena téměř okamžitě, jakmile vznikne - s ozvěnou Kazatele ve výrazu "co jich pod sluncem jest". Tento verš z Kazatele I.14. je mottem knihy:

Viděl jsem všecky skutky, kteréž se dějí pod sluncem, a všecko jest marnost a trápení ducha.

Komenský umísťuje barokní pojem marnosti přímo do ohniska renesančního úsilí.

Encyklopedické i sběratelské rysy textu jsou spojeny s myšlenkou mikrokosmu. Pokus zvládnout svět jeho modelováním v miniatuře je charakteristicky renesanční tendence. Přestava člověka, jako "malého světa, chytře vyrobeného" (viz báseň anglického barokního básníka Johna Donna "I am a little world, made cunningly") byla všeobecná. Předpokládalo se, že lidské tělo i duše v sobě obsahuje analogie k celému vesmíru. Teorie mikrokosmu byla založena na přesvědčení, že je vesmír proporční: že určitý podobný poměr vládne všemu v přírodě, a tedy i v umění. Ve vztahu k Labyrintu světa je toto významné ani tak ne, pokud se to týká lidského těla, ale ve vztahu k alegorii. Alegorie je literární mikrokosmos: vztah jednotlivých částí a vztah částí k celku má v matematickém smyslu vztah k nějakému jinému jevu. Labyrint světa projevuje své alegorické - a tedy mikrokosmické - rysy nejen tím, že duše v něm hledá Boha, ale také na užší rovině. Občas se dá toto dílo číst jako roman-a-la-clef. V 11. kapitole, "Poutník přišel mezi filozofy", prochází poutník různými místnostmi a pozoruje činnost různých skupin lidí, kteří představují různé frakce a směry současné a historické filozofie. Neexistují zde žádné explicitní odkazy, jenom různé analogie, a od čtenáře se očekává, že si k objektům Komenského satiry sám dosadí konkrétní jména. Už to, že se Komenský zmiňuje o Koperníkovi (Komenský s ním nesouhlasil) a o Rosicruciánech, dokazuje, že byl Komenský dobře seznámen s renesančním světem a aktivně se v něm účastnil.

I když je údajně cílem podvrátit všechny tyto spekulativní filozofie a ukázat jejich marnost, Komenský se baví a je v tom humor, když používá různé filozofické hry a triky, takže to zachraňuje Labyrint před rizikem nudy, která je přímou součástí schematičtějších děl, jako je například Bunyanovo dílo Pilgrim's Progress a Komenského to přibližuje k takovým satirikům, jakými byl například Jonathan Swift.

Dalším rysem Labyrintu světa, který ukazuje, jak vázán byl Komenský na renesanci, je jeho spoléhání se na lidský rozum. V šesté kapitole "Osud rozděluje povolání" dostane poutník příkaz "Speculare!" Text vysvětluje: "to jest dívej se neb Zpytuj!".

Renesance v Evropě byla přechodným obdobím mezi středověkem a dobou osvícenství. Lidský rozum se osvobodil od autority církve a stal se nástrojem chápání. "Speculare" má v sobě nevyhnutelný podtext "spekulace", a přesně tato spekulativní inteligence, která se spoléhá na osobní pozorování, je hlavní renesanční charakteristikou u spisovatelů tak rozdílných, jako je Francis Bacon, Thomas Browne, Leonardo da Vinci a Koperník.

Také tady existuje vztah k latinskému slovu "speculum", zrcadlo, které funguje v Labyrintu světa jako metafora samotné mysli. V desáté kapitole "Poutník stav učených prohlédá..." Komenský postuluje jako jeden ze základních předpokladů vědecké práce "mozek ze rtuti" protože jinak "student nebude z něho míti zrcadla" (str. 46) Tento obraz se běžně vyskytoval v renesanci: nalezneme ho například u Bacona:

"Bůh vytvořil mysl člověka jako zrcadlo nebo sklo, které je schopné obrazu univerzálního světa, a radostně přijímá tento odraz, tak, jako oko radostně přijímá světlo." (Francis Bacon, The Advancement of Learning and New Atlantis, Oxford, Clarendon Press, 1974, str. 7)

Bacon tady ukazuje nejen, že se v renesanci běžně používala metafora mysli jako zrcadlo, ale také pozitivní, radostný přístup k získávání vzdělání a znalostí o světě. To se nedá říct o Komenského postoji v Labyrintu světa, kde je získávání znalostí spojováno s marností a utrpením, způsobem, který připomíná stížnosti studentů ve středověkých básních.

Metafora zrcadla je spojena se všeobecným zájmem renesance o symbolické vidění a konkrétní vidění. To se odráží v experimentech s čočkami, jaké například prováděl Leonardo da Vinci, a v takových obrazech, jaké jsme nalezli ve výše uvedeném citátu z Bacona. U Komenského je tato tendence silně přítomna. Nejzjevněji je to zřejmé na ústředním nástroji této alegorie, totiž na brýlích, které poutníkovi nasadí Mámení, a které má na nose schválně nešikovně, aby měl dvojí vidění.

Zajímavé je, že Kristus v druhé části knihy, v "ráji srdce", nesejme z poutníkových očí tyto matoucí brýle, ale nahradí je brýlemi novými.

Téma světa, na nějž pohlížíme čočkou, se opakuje: poutník vidí, jak dialektikové brousí čočky a prodávají je a v kapitole "Poutník mezi novináře trefil" nejsou dramaticky odlišné reakce na zprávy důsledkem jejich informačního obsahu, ale důsledkem způsobu, jak se zprávy vnímají. Takže znovu vidíme, jak je Komenského renesančnost dvojznačná: na jedné straně sice projevuje dobový zájem o čočky a o otázky (dvojího) vidění ale nemá Baconovo nadšení. Pro Bacona jsou smysly "reportéry lidské mysli". (Bacon, str. 7) Pro Komenského jsou tyto zdroje nevyhnutelně zkreslené.

Nejde ale jen o smysly, jimž se nedá v labyrintu světa důvěřovat: všechno, co je fyzické, je hnusné. Lidé jsou často zobrazováni jako hmyz. Když přijde poutník poprvé na trh, vidí svým dvojím viděním, že jsou lidé znetvořeni:

...všickni nejen v oblíčeji, ale i sic na těle rozličně jsou zpotvořeni. Napořád byli trudovatí, prašiví či malomocní; a mimo to některý měl svinský jazyk, jiný psí zuby, jiný volové rohy, jiný osličí uši, jiný baziliškové oči, jiný liščí ocas, jiný vlčí pazoury. (str. 24)

Tento odpor, pociťovaný vůči lidskému tělu, je typicky barokním rysem. Najdeme ho například v poezii Bedřicha Bridela. Tělo je ponižováno. V Labyrintu světa je to zeschematizováno a stává se to přímo alegorickou strukturou díla. Poutník zachrání sám sebe před zoufalstvím a smrtí doslova tím, že se vrátí do sebe, do vlastního srdce. To je z Bible: v Kazateli je psáno, že Bůh "umístil do člověkova srdce svět." Šalamoun, který je v Labyrintu jednou z postav, je patronem poznání, že svět je marnost, které vnímáme celým Komenského textem a které je dalším základním rysem baroka. Přijímání marnosti světa a odporu vůči tělu, to je dvojí známka toho, že dává poutník výhost světu - což tvoří strukturu knihy, jak je to okamžitě zjevné i z jejího názvu.

"Ráj srdce" je v čistě etymologickém smyslu utopie - to není žádné místo. Není v něm prostor a není v něm čas. V labyrintu světa je množství sloves zázorňujících pohyb:

...tu [na ryňku světa ze všeho světa jazyků a národů, všelijakého zrostu, pohlaví, stavu, řádu a povolání lidé byli. Na něž nejprv hledě, vidím předivné jich sem tam motání jako při rojení včel a mnohem divněji. Nebo jedni chodili, jiní běhali, jiní jezdili, jiní stáli, jiní seděli, jiní leželi, jiní vstávali, jiní zas léhali, jiní rozličně se vrtěli... (str. 23)

V ráji naproti tomu není pohybu a není popisu scén. Labyrint je nevyhnutelně zmatek, a to se projevuje i na lexikální úrovni. Mámení je jedním z průvodců poutníka, a slova jako "zmatení", "zblouzení" a "vrtět" jsou naléhavě častá. V "ráji srdce" je však všechno vyřešeno:

...spatřím obrázky ty, kteréž jsem prv ošoustané a oblámané viděl, celé již, a patrné, a krásné, nýbrž hýbati se tu před očima mýma začínající. Tolikéž ta rozmetaná polámaná kola v jedno se spojila, a z nich ušlechtilý jakýsi nástroj jako hodiny, běh světa a divnou boží správu vyobražující, se udělal. (str. 144)

Opakování výrazu "ušlechtilý" je důležité. Poprvé ho bylo užito v páté kapitole, kdy poutník začíná chválit Boha za uspořádání města, než si všimne, že tam vládne zmatek. Takže zde vidíme apoteózu původní touhy po pořádku a jasné struktuře, která byla typickým rysem renesance.

Je ironické, že to, jak funguje vesmír, začne být poutníkovi pochopitelné teprve tehdy - ironicky, v obojím smyslu, který jsme zaznamenali výše - až když poutník svět odmítl. Toto přesně odpovídá konfliktu, jak ho identifikoval Benjamin, mezi světskou renesancí a internalizovaným barokem.

To, jak přesně to všechno odpovídá, podporuje potenciální nové čtení tohoto textu. Alegorická pouť směřuje pryč od angažmá ve světě k odmítnutí světa. Tyto výrazy však lze nahradit výrazem renesance a baroko. Komenský neprojevuje pouze různé rozporné rysy těchto různých postojů.Labyrint světa a ráj srdce lze nakonec číst přesně jako alegorii proměny renesančního člověka v osobnost baroka.