Syna maže ještě mastí
Hélios a úzkost cítí
když jej koně jeho hbití
nesou v prostor nad propastí:
"Nenechej se, hochu, zmásti!
Pomalu jeď, jak se sluší!"
Faethón však nemá uši,
vše kolem hltá očima,
zpitý jak princ, jenž zatřímá
v ruce žezlo a moc v duši.

Na východě ukáže se
zář, která slunce předchází:
ne Jitřenka už, nad hrází
obzorů se žlutá vznese,
paprsek se projde v lese...
kohoutí už hlas se zvedá,
povrch vodstva pára bledá
opouští jak noci stíny,
ptáků slyšíš tamburíny,
za nichž vyšel močit děda.

Kol na ledu i na Nilu,
na vrcholcích Himálaje,
kde sníh nikdy neroztaje,
v lesích zažloutlých od pylu,
v otčině rudých motýlů,
rybář i rolník zaplesá,
když uvidí ta nebesa!
Měšťan s králem se dnu klaní,
knihu svou mnich sevře v dlani:
slunce stoupá, noc poklesá!

Mlha padne, dráha letí,
koně otěž poslouchají...
Faethón je jako v ráji.
Dočkal se přec své odvety!
Národ lidský, plémě sketí,
co se pod ním pachtí v poli,
jen ať vzhlédne nad vrcholy!:
do očí chce smát se v kuse
smrtelníkům, pouhé lůze...
Nenávist je vášním solí.

Tehdy Hélios pospíchá
za mateří Faethóna,
dma se pýchou... ne tak ona --
ta v smutku zírá do ticha,
ať vře čaj, chladne kobliha,
kde syn zmizel, to ji trápí.
Marně k ní bůh šťasten kvapí,
výčitka ho stihne z ledu,
zarazí se... takhle bledu
zná ji sotva v tmavé kápi.

"Dokud jsem jezdil po nebi,
já neměl jsem čas na tebe,
mnohé ani bůh nesvede!
Nám dva přichystej obědy,
já zůstanu tu na zvědy:
chci slunce v běhu viděti.
Věz, ženo, ať máš ponětí:
tam nahoře to slunce dnes,
to je tvůj syn, jenž ke mně nes
přání možné jen u dětí.

Teď svolej lidi dokola,
ať není žádná pochyba:
to Faethón teď zahýbá
tam s vozem jako gondola,
on mocně oře zavolá,
on drží jejich otěže,
kdo nevěří? řku: jistěže!
tam syn můj zdatný na voze
obzírá svět a obloze
vévodit bude posléze!"

I žasla matka, sousedé,
všichni se vzhůru dívali,
ne chlapci jen, i nemalí,
každý jak jenom dovede
si přebíral to pro sebe
a radost, závist s údivem
tam rozbírali v svárlivém
závodu: každý jak by nes
pravdu světa, ne jedinec,
leč moudra pramen nad pivem.

Snad nevěřil by nikdo z nich,
že Faethón je nahoře,
kdyby najednou na oře,
když od obzorů východních
bílí vyjeli jako sníh,
nepadla volnost klesání.
Smekly se hochu ze dlaní
opratě, když byl pyšným snem
jak v opilosti omámen...
tak vrchol v pád se naklání.


V závrati se vozka třese,
slunce pryč je ze své dráhy,
hvězdných polí celé sáhy
bujným koňům brázdit chce se
a jak srnec letí v lese.
Do hvězd dupou, nebe zvon
í, obrovskému povětroni
podobni jsou, když pak dolů
plamen děsný vezou spolu
jako žháři nevidomí.


Slunce klesá nad Afriku,
z lesů jsou teď náhle pouště,
požáry se houšť a houště
rozrůstají v jednom šiku,
pak i Hádes v okamžiku
pod zemí se horkem potí,
ryby jako pieroti
z vroucích jezer vzhůru skáčou --
bozi Nilu tiše pláčou,
když jim hoří jejich lodi.

Plamy žehnou domov lidí,
kdo však prchli zachráněni,
černou barvu na znamení
nesou jinochovy chyby.
Zeus vztek se, když to vidí
a když bohů slyší: běda!
Poseidón se z hloubi zvedá,
vždyť mu požár stáda sžírá...
zástup bohů všehomíra
smrt viníka žádá leda!

Faethón to vidí nahý,
dusí se a slzy vsává,
křečovitě chytá zprava
korbu vozu, aby z dráhy
nevypadl mrtvý záhy.
Otec čeká u přístavu
smutně přitom věší hlavu
: k západu se koně blíží,
nesnesou však syna tíži
který padá v žhoucí vřavu.

Ach ty, hochu, slávy chtivý
řevnivé jsi spojil bohy,
pominul tvou krásu mnohý,
každý hněv bral do tětivy,
že jsi sžehl jeho nivy.
Bleskem Zév tě srazil dolů,
plamen chyt tě jako smolu,
popel padá větrem rozvát
mezi kostmi mrtvých hovad
a zuhelnatělých stvolů.


K západu se slunce nese,
ohně večer osvětlují,
Hélios už ve své sluji
k práci všední chystat chce se,
nevyjet přec zítra nelze.
Ví, že ztrestán byl už dosti,
nezvykl též na výsosti,
rovný s rovným má se k Zévu,
podřídil se jeho hněvu
z práva jen a z nezbytnosti.

Něco jej však stále tísní...
to že ženě zabil syna!
Kéž ta žije, aniž vnímá!
Kéž smí mluvit tichou písní
bez otroctví vlastní žízni.
Tak ji mění, není zbytí,
v olši podlouhlého kvítí,
ta se kloní nad potoky,
zračí smutek přehluboký
minulost chtíc navrátiti,

její listí šumí tiše
a z jejích ran jantar tryská,
jí je potok slzná miska,
v níž se leskne, aniž hryže,
čas i bolest... oba ví, že
jsou opak jeden druhého.
Čas? Jen v bolesti máme ho!
Bolest se zas časem tratí,
když proud jeho tam ji zchvátí
kde nenajdeš nic živého.

Sám Hélios, jak čas plyne
a jak chodil po své dráze,
hleděl dolů už ne blaze,
na moři i na pevnině
vzpomínka přec nepomine --
ráno, když jde do otěží,
i večer, když k lůžku běží,
nepřemůže pláč svůj tichý,
byť je bohem plným pýchy,
a zem skrápí rosou svěží.

Tulák se pak spící v trávě
uchýlí někde pod stromy,
než ve vsi jitřní zazvoní.
I ty spáváš venku, zdravě,
možná dnes a nyní právě...
až pak ráno budeš vstávat,
před svítáním čaj si dávat,
s pláčem Slunce pomodli se,
které šeptá v rose tiše,
že je mrtvým zavřen návrat.