Stopy polonia-210 byly během vyšetřování smrti bývalého ruského špiona Alexandra Litviněnka na několika místech v Londýně. Scotland Yard potvrdil, že tento radioaktivní izotop byl nalezen v Grosvenor Street č. 25, nedaleko Millennium Hotelu, kde se dne 1.listopadu Litviněnko setkal s dvěma Rusy.

Je čas opustit Irák? To se ptají 27. 11. 2006 D. Kołakowska a E. Żemła w polském Newsweeku v článku Operace návrat. Newsweek získal důvěrný dopis ministra národní obrany R. Sikorského, datovaný 24. října 2006, polskému premiérovi a prezidentovi, ve kterém ministr navrhuje, aby polský kontingent opustil Irák v červenci roku 2007. Poláci už splnili v Iráku svou misi, píše ministr Sikorski... Rozhodnutí o návratu vojska se, podle Newsweeku, očekává na jednom z nejbližších zasedání polské vlády.    | -rai-

Podrobnosti v polštině: ZDE

Spojené státy v Iráku nevyhrají ani neprohrají. Tyto výrazy neodrážejí realitu toho, co se tam bude dít. O budoucnosti Iráku budou vždy rozhodovat Iráčané -- ne Američané.

Irák není cena, kterou můžeme vyhrát nebo prohrát. Je součástí pokračujícího globálního boje proti nestabilitě, brutalitě, nesnášenlivosti, extremismu a terorismu. Pro Irák neexistuje žádné vojenské vítězství ani vojenské řešení. Bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger to řekl o minulém víkendu jasně, píše v deníku Washington Post americký Republikánský senátor Chuck Hagel.

Je celá řada způsobů jak osvobodit nějakou zemi. Většinou povstanou obyvatelé té země a osvobodí se sami. Tak jsme to udělali my. Jediným způsobem, jak se to NEDĚLÁ, je provést invazi do nějaké země a říct tamějším lidem: "Jsme tady, abychom vás osvobodili!" -- když oni sami NEUČINILI pro své osvobození nic. Když nejsou desetitisíce lidí ochotny obětovat svou krev za svržení diktátora, to by mělo být prvním varováním, že se nebudou ochotni účastnit na tom, když se rozhodnete je osvobodit. (Michael Moore)

To mi připomíná mé mládí v mé první zemi, Čes(koslovens)ku, když se někteří lidé divili proč nás "Západ" nebo "Amerika" neosvobodí od komunistů... zatímco my tak poslušně čekáme...

V něčem velmi souhlasím s Michaelem Moorem - je dobré co nejdřív nechat nespravedlivé války, a ještě lepší je se do ní nepouštět. Také je, dnes už, nad slunce jasné, že krmit diktátory, předcházet si je jako spojence je nejen vysoce naivní, ale i proti vaším vlastním zájmům. Pokud ty zájmy jsou skutečná svoboda a skutečná demokracie.

Irácké Hnutí odporu je v současnosti finančně soběstačné díky příjmům z nelegálních aktivit a korupce. Uvádí to dnešní deník New York Times na základě tajné studie americké vlády.

Pesimistickou studii připravila podle autorů deníku, Johna F. Burnse a Kirka Sempla skupina představitelů Bílého domu, ministerstva obrany, zpravodajských služeb, bezpečnostních specialistů, diplomatů a ministerstva financí USA. Autoři odhadují, že povstalecké a teroristické skupiny mají z podvodů s americkou finanční pomocí irácké vládě, únosů, pašování ropy a jiných aktivit ročně k dispozici 70 až 200 milionů USD. Konstatují, že pokud jsou jejich odhady správné, mají povstalecké skupiny v Iráku v současnosti dostatek financí na svou existenci i bez jakékoliv podpory ze zahraničí. New York Times zjišťuje v jiné rozsáhlé analýze Qaise Mizhera z Bagdádu, analytiků Marka Mazzettiho, Jima Rutenberga a Kate Zernike, zda je v Iráku regulérní občanská válka.

NYT: U.S. Finds Iraq Insurgency Has Funds to Sustain Itself ZDE

Minulý týždeň zvolila francúzska Socialistická strana za svoju oficiálnu kandidátku do boja o prezidentský post Ségoléne Royalovú. Aké šance má táto kandidátka, ktorá vyvoláva protichodné reakcie?

Už boj o post oficiálneho kandidáta socialistov napomohol ukázať jej slabé a silné miesta. Odporcovia jej vyčítajú slabé politické skúsenosti a neurčitý program. Royalová je na francúzske politické pomery pomerne mladá. Má určite menej skúseností ako politickí "mamuti", s ktorými sa zrazila v primárkach (ako bývalý premiér Laurent Fabius a bývalý minister financií Dominique Strauss-Kahn). Z "hmlistého programu" však Ségoléne Royalová dokázala urobiť výhodu.

V předvečer setkání prezidentů Ruska a USA v Bratislavě v březnu roku 2005 bylo v ruských politických kruzích patrné značné pobouření. Příčinou byl únik informace o údajně odsouhlaseném plánu na předání ruských jaderných objektů a div ne samotných jaderných sil země pod americkou kontrolu. Toto téma dosud znepokojuje četné politiky a experty a periodicky se objevuje ve veřejných diskusích bez ohledu na všechna oficiální dementi Moskvy.

The School of Interdisciplinary Area Studies at the University of Oxford seeks applications for a fixed-term three-year Post-Doctoral Research Fellowship in Cultural Processes in Eastern Europe.

V předvečer nadcházející vrcholné schůzky EU - Rusko v Helsinkách uveřejnil prezident Vladimír Putin zásadní článek o vzájemných vztazích a společných strategických postupech v budoucnu. Článek, původně publikovaný v londýnských Financial Times, vzbudil zvláště v Evropě mimořádnou pozornost.

Úvodem je zdůrazněno, že přestože přímé členství Ruské federace v EU nepřichází v úvahu, neexistuje žádná oblast, která by nemohla být součástí otevřené a rovnoprávné strategické spolupráce.

Neuvěřitelný průběh má série mediálních dezinformací či zmatených prohlášení oficiálních britských míst, které následovaly po podivné otravě, která stihla ruského defektora Alexandra Litviněnka. Exotické názvy chemických prvků probouzejí bujarou fantazii čtenářů, uvyklých na thrillery z dílny americké vojenské produkce Donalda P. Bellisaria stejně, jako u jiných vzbuzují oprávněné pochyby.

Britské úřady se snaží vyšetřit, jakým způsobem funguje v Rusku černý trh s radioaktivním materiálem uprostřed obav, že ze špatně hlídaných ruských jaderných instalací se krade podstatné množství polonia 210, jaderného materiálu, který v Londýně usmrtil bývalého ruského špiona Alexandra Litviněnka.

Vysoký činitel jaderného inspektorátu OSN, Mezinárodního úřadu pro atomovou energii, sdělil týdeníku Observer, že nemá pochyb, že usmrcení Litviněnka bylo "organizovanou operací", charakteristickou pro zahraniční rozvědku. Tento odborník na radioaktivní materiály konstatoval, že schopnost získat polonium 210 a znalosti, kterých je zapotřebí k tomu, jak ho použít, aby to usmrtilo člověka, znamenají, že útok na Litviněnka nemohl provést "vrah samotář".

Záhadná smrt bývalého ruského špiona žijícího v exilu v Londýně se proměnila ve vážné zdravotní riziko, hrozící veřejnosti, když vyšlo najevo, že byl záměrně usmrcen velkou dávkou radioaktivního materiálu.

Další stopy tohoto radioaktivního materiálu byly nalezeny v suši baru, kde byl před několika týdny Litviněnko zřejmě otráven, v hotelu v centru Londýna, kde se setkal s celou řadou lidí, než onemocněl, a v jeho londýnském bytě.

Ministerstvo kultury vydalo vyhlášku, kterou stanovuje výši poplatků za prázdné nosiče záznamů (CD, DVD, kazety, apod.) a přístroje ke zhotovování rozmnoženin (tiskárny, kopírky, audio a video kazety,...). Tato vyhláška nastavuje poplatky příliš vysoko a brání rozvoji kultury a informatiky.

Po rozpadu bipolárního světa byli jsme vedeni k návyku na "skutečnost", že existuje jen jedna mocnost - USA, která výlučně je schopna řešit problémy světa a to ve své vlastní kapacitě a režii.

Prostě nový, tentokráte superizolacionizmus USA. Opomněla se existence neangažovaných, které svoji posici neztrácely a nyní již mají opět svoji organizační strukturu a mohutné zázemí, jak prokázala nedávná schůzka v Havaně. Opomněli jsme také i na praxí prověřenou teorii, která učí, že "nic horšího se nemůže přihodit než vítězství" (mimo porážky). To proto, že vítěz má tendenci vládnout, ale i stagnovat, není nucen přemýšlet a hledat cesty s ohledem na objektivní realitu a inklinuje k neuváženým rozhodnutím.

Pomalu si zvykáme, že "úniky nejrůznějších informací" z kterékoliv instituce, organizace či společnosti, jsou něčím naprosto samozřejmým, o čemž se nás naše soukromá i veřejnoprávní média pokoušejí téměř denně přesvědčovat.

V říjnu 2006 dosáhla po prázdninovém zklidnění čtenost internetového deníku Britské listy rekordu. Oproti září 2006 stoupl o 21% počet unikátních návštěvníků z 115 091na 139 761, což je druhý nejlepší výsledek v historii sledování návštěvnosti. O 17% stoupl počet návštěv z 330 018 na 385 307, což je opět druhý nejlepší výsledek po rekordním květnu 2006. Jen v poslední den měsíce října 2006 zaregistroval server Britských listů 13 546 návštěv titulní stránky. O 8% se zvýšil čas strávený sledováním stránek na celkový počet 1 348 006 minut, což je doposud absolutně rekordní výsledek. A o 28% oproti září 2006 se zvýšil počet zobrazených stran z 845 402 na doposud absolutně nejvyšších 964 837 stran. Počet zhlédnutých stran se tak blíží magické hodnotě jednoho miliónu měsíčně. Vysokou sledovanost ovlivnily události v Iráku, povolební pat, americké volby, jednání okolo americké raketové základny na českém území, či pokusy o ovlivnění politického vývoje v Česku prostřednictvím policie a zpravodajských služeb - tzv. Kubiceho aféra a další zločinné chování policie, státních zástupců a soudů.

vývoj ukazatelů návštěvnosti v měsíčních průměrech od října 2004 do října 2006 ZDE

V roce 2005 přitom Britské listy četlo o polovinu více čtenářů než v roce 2004. Server během pracovních dnů v říjnu 2006 navštěvovalo v průměru 11 100 unikátních návštěvníků denně a zobrazilo přitom 37 605 stran za den. Páteční, "víkendové vydání" si pak přečetlo v průměru 23 700 čtenářů, kteří si stáhli 68 500 stran. Měsíční "reach" Britských listů - podíl na trhu internetových médií - byl v říjnu 2006 3,18% z 1,90% v prosinci roku předchozího a 2,3% z února 2006. Pro Britské listy zpracovává ověřený monitor návštěvnosti kontinuálně společnost iAudit - TNS už od října 2004. Tehdy byl počet unikátních návštěvníků serveru třetinový - 49 715 za měsíc. Metodiku i data ověřuje pro všechna relevantní média v Česku ABC ČR, jehož je iAudit součástí.

vývoj počtu unikátních návštěvníků v týdenních průměrech od října 2004 do října 2006 ZDE

iAudit 200410 PDF

Hamburský primátor Ole von Beust nyní poprvé pozval na městskou radnici 300 lidí z různých částí světa k oslavě jejich přijetí za německé občany.

Bylo to už v červnu 2006, kdy senát města Hamburku rozhodl, že jako symbol úspěšné integrace lidí, kteří přišli do Německa a chtějí tady nejen zůstat, ale také získat německé občanství, se budou konat na radnici slavnostní akty. A v listopadu se to poprvé stalo. Ole von Beust pozval na oslavu nové občany německého státu. Z těch 1054 osob, které dostaly novou státní příslušnost od 1. června do 31. srpna, přišlo na radnici 300 lidí z různých částí světa a von Beust předal symbolicky šesti z nich osobně příslušný doklad.

Komise, kterou senátoři na návrh svého kolegy za Stranu zelených ustavili za účelem posouzení ústavnosti KSČM, je dalším vývěrem příliš pozdního antikomunismu v Česku, poctivěji řečeno spíše především v samotné Praze. Ustavení této komise je aktem neústavním, protizákonným a antidemokratickým.

Je neústavním již proto, že Čl. 30 (1) Ústavy ČR říká: "Pro vyšetření věci veřejného zájmu může Poslanecká sněmovna zřídit vyšetřovací komisi, navrhne-li to nejméně pětina poslanců". Jinými slovy, právo na vytvoření jakékoliv vyšetřovací komise má jen Sněmovna a nikoliv Senát. Navíc na návrh nejméně čtyřiceti poslanců, tedy prakticky poloviny počtu všech senátorů.

Je potěšitelné, že už konečně komunistická strana započala svou reflexi na české politické scéně, a to i v historii. Že se tak děje pod tlakem primitivního antikomunismu, který se začíná vzmáhat v Evropě, zasažené ve svém sociálně liberálním konceptu Ústavy, je pochopitelné. Doteď měli mnozí komunisté strach se ohlížet. Trauma z rozpadu tábora míru a socialismu bylo příliš silné. Jednou už ale je třeba pohledět pravdě do očí. V souvislosti s militarismem části socialistických vlád, které se - ku své zkáze - zapletly s americkými neocons do agresivních válečných dobrozdružství na Balkáně, Iráku i jinde, se zkoordinovalo široké antimilitaristické a antiglobalistické hnutí s výrazně radikálně levicovým obsahem. Zformovala ho i sociálně liberální politika nadnárodních finančních instiucí - MMF, SB, WTO, bořících stoleté sociální jistoty lidí práce. Od řeckých komunistů, skandinávských zelených, italských odborářů po španělské anarchisty jde strašidlo masových demonstrací proti nadvládě peněz nad lidmi napříč Evropou. Evropou znovu obchází strašidlo.

Jen vyčerpaní, přestárlí a nicnechápající komunisté v mnoha zemích už dnes nevědí, jak a čím oslovit masy...

Snad jako každý politik, i předseda KSČM reaguje na společenské tlaky proti jeho straně a snaží se vytvořit ohledně své strany co nejpříznivější dojem. Je pravda, že antikomunismus, který se v poslední době v ČR vzedmul v některých kruzích, je velkou měrou politicky motivovaný. Na druhé straně má Filip skutečně velkou potíž. Zápolí s dědictvím totalitní KSČ, která po značnou část období let 1948 - 1989 vládla v Československu nedemokraticky a utlačitelsky, jako koloniální nástroj středověkého Sovětského svazu. Ať je od pádu komunismu dnešní KSČM, která se skutečně nechová nijak antidemokraticky, jakkoliv - možná neprávem - ostrakizována, Filipovo rozhodnutí bagatelizovat a omlouvat utlačitelskou politiku je absolutně nepřijatelné, diskreditující, a jen poskytuje - právem - vodu na mlýn antikomunistům, kteří tvrdí, že je KSČM neseriózní a nedemokratická strana. Omlouvat útlak v padesátých letech, například zařazování "nepřátel společnosti" do trestních jednotek PTP beze zbraně, je od Filipa už doslova obscénní. Sprosté.

Ničím nelze okecat to, že komunistický Sovětský svaz zachránil holou fyzickou existenci malých středoevropských národů, tedy i Čechů a Slováků. A jako mobilizační prvek pro ty bezejmenné kluky odkudsi z východu sloužila i myšlenka komunismu, což kdysi znamenalo rovnost, humanitu a víru ve spravedlivou budoucnost. Bez této víry by dnes Boris Cvek své zanícené moralistní texty možná ani nepsal, zvítězila by jiná totalita. Totalita, která by panu Cvekovi a jemu podobným otevřela oči, aby konečně uviděli, že komunismus není roven nacismu. Svět bez komunistů by byl světem nacistů.

Se zájmem jsem si přečetl články v dnešních Britských listech, napsané příznivci komunismu o antikomunismu. Úplně stejně by mohli psát dnešní neonacisté o antinacismu -- vždyť také mezi antinacisty existuje spousta radikálů (hlavně krajně levicového smýšlení) a často i málo respektu k nacistům. Komunisté mají velkou výhodu, že jejich vliv na intelektuály a široké vrstvy (i nacismus byl kdysi podobně vlivný) nebyl zmařen žádnou analogií Norimberského tribunálu, žádnou masivní kampaní o zločinech komunistických režimů, srovnatelných přímo s holocaustem.

Jsem rád, že se můžeme dnes sejít tady - v Praze - a říci něco o současné situaci v oblasti lidských práv. Lidská práva byla vždycky nedílnou součástí komunistického hnutí. Lidská práva, solidarita a pokrok, lepší životní úroveň, právo pro každého bylo od počátku vlastní celému komunistickému hnutí v době jeho založení i v době jeho existence. Nakonec lidská práva byla používána jak v práci komunistických stran, tak v práci proti komunistickým stranám.

LN: Filip: V ČR jsou fašizující tendence ZDE

V roce 1968 jsem si jako činitel studentského hnutí Pražského jara představoval, že ve studené válce nevyhraje ani kapitalismus, ani komunismus, ale technický pokrok: kolem roku 2000 by měl být schopný uspokojit základní potřeby lidstva.

A ve skutečnosti? Technika byla ještě rychlejší, než si kdokoli dokázal představit -- ani spisovatelé science fiction se "netrefili": internet ani mobilní telefony nastoupily bleskově. Věda a technika by dnes uměla lidstvo nasytit, vzdělávat i vyléčit z nejhorších epidemií. Ale nůžky mezi stále větším počtem chudých a hrstkou stále bohatších se pořád rozevírají: hlady a na léčitelné nemoci umírá denně kolem 20 000 dětí. Jak je to možné?

Každá velká myšlenka má své odpůrce. Někdy velké, vždy ale malé. Je třeba s úctou brát do rukou stať autora, který píše o tom, proč není a nechce být komunistou, když je tímto autorem Karel Čapek. Tací odpůrci si zaslouží pozornost: v jejich kritice bývá skrytá obava z radikalismu komunistů, uspěchanosti i varování před možnými chybami. Je to kritika humanisty, který se s komunisty kdesi pro něco rozešel a získal pochyby o tom, že jsou humanisté. A je to odpůrce, který je ale nechce ukřižovat u nejbližší cesty, nechce pálit Marxovy knihy, nechce zakazovat jiným lidem říkat, co si myslí. Takoví "antikomunisté" pomáhají sebepoznání a i když se s nimi komunisté názorově rozchází, zaslouží si jejich úctu.

Jak lehké a pohodlné je odsoudit dobu, a lidi v ní, aniž bychom brali v potaz souvislosti, mentalitu lidí, mezinárodní situaci.

Nechce se mi nosit dříví do lesa, protože kdo nechce pochopit, nepochopí, kdo nechce uvěřit, neuvěří. Možná ani nemůže, protože kdo v té době nežil, těžko může pochopit mentalitu a vztahy lidí tehdejší doby. Možná je to dnes směšné, ale když bylo potřeba stavět domy, tisíce lidí se dobrovolně hlásilo do stavebnictví. Když nebylo uhlí, tisíce lidí podepisovalo roční brigády do dolů. Pan Cvek jistě namítne, že kdyby nešli, tak by je zavřeli.

Klement Gottwald byl a je předmětem prudkých polemik mezi historiky. Nedávno se stal tématem střetů i uvnitř KSČM. Jeho život zrcadlí věrně rozpory doby, její reálné naděje i iluze.

I ti, kteří proti němu bojovali, uznávali, že byl jednou z mála osobností české politiky dvacátého století, která měla evropský formát. Co bylo pro něj příznačné, byl situační cit, schopnost analyzovat konkrétní situaci a současně si zachovat záběr dlouhodobé perspektivy. Často se dovolával příkladu husitů a věděl stejně jako oni, že pravda nesídlí ani v oblacích, ani v nitru vyvolených, ale mezi lidmi a je historicky konkrétní.

Oslavy české státnosti dne 28. 10. coby dne založení samostatné Československé republiky byly v jednom menším místě spojeny i s připomenutím jiné události z tzv. I. republiky. Události neslavné, tragické, které nepatří, k těm, které jsou v souvislosti s předválečným státem Čechů a Slováků běžně připomínány. Avšak takové, která neodlučitelně patří ke koloritu dvacetiletí předválečné Československé republiky. O co šlo v tehdejším Frývaldově - Freiwaldau čili dnešním Jeseníku?

Pondělí 20. listopadu byl dnem protnutí tří pohnutých mexických příběhů tohoto roku, které splétají křivdy, zákulisní machinace, zakuklené postavy, partnerství a solidaritu. Nejedná se o žádnou novelu, ale mexickou realitu roku 2006, která si zatím vyžádala na dvacet mrtvých. 20. listopadu byla v Mexiku vyhlášena generální stávka, kterou protestními akcemi podpořili aktivisté ve čtyřiceti šesti městech Evropy, USA a Latinské Ameriky. Současně se ujal alternativního prezidentského úřadu Andrés Manuel López Obrador s titulem " legitimní prezident Mexika". A na dvou třetinách oaxackých škol se už šestým měsícem neučí.

Jsem 77 letý pacient a požádal jsem včera svou praktickou lékařku MUDr L. Peškovou v Řevnicích o svou zdravotní knížku IZIP. Odpověděla, že ji nemá. Knížku mi nemůže vystavit, ani objednat u VZP. Toto dělá soukromá společnost. Mám si ji vyhledat, ona neví. Stejně však s knížkami IZIP nepracuje a pracovat nehodlá.

Je-li tomu tak, jak je možné, že pan Julínek na tuto nefungující akci už vybral stovky milionů a ještě je chráněn soudy? ptá se Josef Čihák ze Všenor.

Nemohu jinak, než se zapojit do diskuse o tzv. prováděcí vyhlášce ministerstva kultury o zpoplatnění nosičů dat a kopírovacích zařízení. Myslím si, že podobná vyhláška je přinejmenším stejně nemorální, jako samotná krádež uměleckého díla. Je totiž založena na zvráceném principu "okradení zloděje", míní čtenář, který se představil jako Vladimír Nerud.

Je to ovšem mnohem horší, zde jsou okrádáni i ti, co nikdy nikomu nic neukradli. Nebo se vychází z postulátu, že každý je zloděj?

Český vojenský kontingent vedený plukovníkem Páleníkem z prostějovské 601. skupiny speciálních sil generála Moravce, se nedávno vrátil již z druhé vojenské operace v Afghánistánu. Server iDNES prolomil "přešlapování" kolem českého vojenského kontingentu v Afghánistánu a otevřeně nám sdělil, že:

Elitní bojovníci 601. skupiny speciálních sil se před měsícem vrátili z půlroční bojové mise v Afghánistánu. Nyní poprvé poodhalili roušku tajemství kolem svého přísně utajovaného poslání. Válčili s povstalci, krváceli a zachraňovali životy.

Snažím se, i jako někdejší důstojník v záloze, vzpomenout, jak by účast v této zahraniční vojenské misi mohla prospět obraně České republiky a jejích oprávněných zájmů.

Kdo by neznal Christianii, jeden z mála autonomních životních prostorů?

Příběh začal na přelomu let 1969/70, kdy se skupina několika lidí "nabourala" do rozlehlého bývalého vojenského prostoru v Kodani (Dánsko). První domy začaly být osidlovány na počátku roku 1971 a noví obyvatelé byli lákáni v alternativním tisku sloganem "Emigrujte autobusem číslo 8!". Lidé tak získali nový zelený prostor a hipíci, squatteři a alternativní síly svoje "svobodné město", kde měli možnost realizovat svoje sny.

V roce 1972 byla Christianie oficiálně uznána dánskou vládou jako "sociální experiment". Základními životními principy v Christiani se staly kreativita, komunitní život a svoboda.

"Polaskala mě v rozkroku, nechala tam ruku ..." -- Také vám v citované pasáži nesedí slova o polaskání ručkou šmátralkou "v rozkroku" a ponechání ručky šmátralky tamtéž? A přece, takhle prudérním způsobem se u nás popisovala v beletrii milostná předehra ještě v roce 2000! O šest let později stojíme v Česku před opačným extrémem. "Rozkroky" se spolu s "údery pod pás" stáhly kamsi do sféry sportovních komentářů, zatímco do dalších oblastí veřejného diskurzu se impozantně tlačí varlata v nejrozmanitějších hovorových označeních. A správný vnitropolitický komentář začíná dnes v Česku takříkajíc od Adama -- totiž stručným češtinářským poučením o tom, jak správně gramaticky užívat a ohýbat výraz "koule"!

Říká:

"Jakýkoliv prsten stačí, jen když budu mít tebe."

Myslí si:

"Von mi nekoupí diamant? To je teda škot. Udělám mu ze života peklo. Naleju mu do kafe jed! Přeříznu mu brzdová lanka!"

Blbče, kupte ji diamant!

Povzbuzena úspěchem své ústavní stížnosti proti rozhodnutí pana prezidenta odvolat ji z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, napadla Iva Brožová další ústavní stížností přidělení Jaroslava Bureše ministrem spravedlnosti jako soudce k Nejvyššímu soudu ČR. Měla to chytře vymyšleno: vyhoví-li jí ústavní soud, nebude Jaroslav Bureš soudcem nejvyššího soudu a automaticky pozbude platnost jeho jmenování místopředsedou nejvyššího soudu. Paní předsedkyně ale neponechala nic náhodě : aniž by vyčkala rozhodnutí ústavního soudu, nedočkavě napadla ústavní stížností také prezidentovo rozhodnutí o jeho jmenování místopředsedou Nejvyššího soudu ČR.

Nedávno jsem shlédl film L. Viscontiho na motivy novely Thomase Manna Smrt v Benátkách. Chtěl bych se se čtenáři Britských listů podělit o pár myšlenek, které mne při tom podivném diváckém zážitku napadly a jež považuji za zajímavé. Předně, námětem filmu není pedofilie, a to hned ze dvou důvodů. Když se pozorný divák zadívá na Tadzia, jejž skvěle zahrál Björn Andersen, připodobní jej nejspíš k renesančnímu andělovi, nikoli k dítěti.

"protože kolem celé postavy Sašenky Dubčeka vycházela záře ... politika byla jeho osud a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských a komunistických nebes, krásný frajer... Sašenka byl hrdina a vypil si kalich až do dna...

Rád bych se pokusil o zamyšlení nad některými rysy Alexandra Dubčeka jako středoevropského politika a současně vůdčí osobnosti i symbolu událostí Pražského jara 1968. V jarních měsících roku 1992 zavítal Alexander Dubček tehdy ve funkci předsedy Federálního shromáždění na návštěvu do školicího centra přední švýcarské banky. Mezi otázkami - reflektuji ne doslovné znění, nýbrž smysl vyřčených slov - které mu tam byly položeny, zazněl i dotaz týkající se obsahu Dubčekovy životní cesty: cesty původně předního komunistického funkcionáře, syna rovněž předního komunistického funkcionáře, který byl původně sociálním demokratem, od komunistické strany k sociálně demokratickému hnutí. Dubček na zdánlivě neřešitelný dotaz odpověděl s moudrou prostotou a jistotou muže, který vždy šel svou nezaměnitelnou cestou: vrátil jsem se tam, odkud kdysi vyšel můj otec.

Ta slova jsou víc než odpovědí na nesnadnou otázku.

Poslanci Karasovi není třeba antifeminismus podsouvat, skutečně je antifeminista. Pokud by nebyl antifeministou, nebyl by zřejmě členem ani katolické církve ani v KDU-ČSL a nepotřeboval by bránit rodinu proti feminismu (celý článek připojuji níže).

Aby bylo jasno, oceňuji, že poslanec Karas, na rozdíl od většiny svých ostatních kolegů, chápe že ženy, které se věnují rodině "vytvářejí zdarma pro stát nenahraditelný lidský kapitál. [a] Stát se jim dnes odměňuje jen bohorovným přezíráním." Oceňuji, že také chápe, že též práce v dobrovolných organizacích je třeba.

Co však neoceňuji, je jeho představa, že ženy by měly pochopit svoji "historickou úlohu", vrátit se zpět do domácností a tolik společensky potřebnou péči by opětovně měly zajišťovat formou své otrocké práce.

ti mrda ne, aby me nekdo ojebaval o penize kvuli SHITU ktery jsem si neobjednal nekoupil a ani neuvazuji o tom ze bych si tyhle picoviny dobrovolne nelegalne vypalil...a mimo jine media pouzivam na zalohovani videa a grafiky a hudby - SAMOZREJME VLASTNI PRACE... takze ty curaku bud ti nekdo ten clanek zaplatil a nebo jsi uplny kokot...kazdopadne klidne si plat co chces ALE JA NE.

"Mrdá" nám všem, jestliže chceme po svých dětech respekt vůči pravidlům, která jsme stanovili my. Nevychovávali jsem je my, vychovala je ulice. Nevysvětlili jsme jim nikdy, proč by měli "pouštět chléb svůj po vodě". "Mrdá" nám všem, jestliže chceme po budoucnosti elementární společenskou sounáležitost. Jestliže chceme mezigenerační solidaritu. Jestliže chceme sdílení celospolečenských hodnot. Jestliže chceme úctu a respekt vůči práci druhých. Pokud jako "ojebávání" je mladou i střední generací chápán jakýkoliv "zločin" výběru daní, nemocenské, dávek sociálního zabezpečení či příspěvků na politiku zaměstnanosti, je to vizitka politiky a společenské diskuze uplynulých let po "sametovém" státním převratu. Sedmnáct let část politiků tvrdí občanům, že stát je potřeba nesametově zrušit, daně jsou legální krádež a je třeba dát lidem svobodu, svobodu volby. Divíte se, že tomu část lidí uvěřila a zvolila "úspornou" variantu svého chování - včetně neúcty a agresivity?

Modrá šance zvítězila. Sobecké, populistické, demagogicky neodpovědné chování politiků nese své ovoce.

Paní Procházková se ve svém článku ptá: "Ovšem místo toho, aby pan Karas, coby křesťan, projevil soucit s utrpením a bolestí rodiny paní Murray, snažil se pochopit, co ji k jejímu rozhodnutí vedlo, soudí a definitivně odsuzuje paní Murray a s ní i nelogicky všechny feministky. Je tento přístup opravdu křesťanský?" Je-li mírou křesťanství Kristus, potom se pan Karas svým článkem křesťansky určitě nechová. Bohužel pan Karas a jemu podobní jsou mnohem spíše v souladu s chováním zákoníků a farizeů (hlavního protikladu Kristovy osoby v evangelním příběhu), kteří žijí z pouček, hlava nehlava vnucovaných lidem okolo.

Jenni Murray nechce nutit svým nejbližším břemeno volby, současně s tím ale musí přijmout odpovědnost za to, že je navždy zbaví možnosti obdarovat je i prožitkem své smrti, odvrácenou stranou tohoto břemena, zbaví je možnosti vlastního rozhodování, které ona nyní má a tak, jako je nechce vystavit chátrajícímu tělu, oné "prázdné plevě", vezme jim kus vlastního života a možnost duchovního obohacení.

Bezmála měsíc se několik aktivistů a část médií pokouší vyvolat dojem, že Česká televize je cenzorský úřad, který neplní svou veřejnou službu a polovina lidí by v něm měla přijít o své funkce. Na banální základ, tedy opakované přesunutí dokumentu o Vladimíru Hučínovi v programových plánech, byla naložena vrstva často zkreslených tvrzení. Bohužel ke zbytečně napjaté atmosféře přispěla i sama Česká televize, která při své obhajobě nepůsobila příliš přesvědčivě. Nabízím shrnutí mediální bitvy z pohledu člověka, který mechanismy v ČT a kroky jejího managementu sleduje poslední tři roky.

Veškeré dění kolem údajné cenzury, panující na Kavčích horách, můžeme rozdělit do několika základních částí. Jde o samotný dokument Martina Vadase "Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína" a jeho (ne)kvalitu, dále o rozhodování České televize co s ním, a o mediální efekt, který věc vyvolala. V neposlední řadě nesmí zůstat stranou také způsob, jakým část aktivistů argumentuje a nakolik se může při své argumentaci opřít o platná znění mediálních zákonů.

Hlavná britská opozičná strana nedávno zverejnila detaily svojej imigračnej politiky. Presnejšie povedané, ekonomickej imigrácie z krajín mimo Európskeho ekonomického priestoru. Konzervatívci totiž pomerne rozumne usúdili, že k azylovej a imigračnej politike napriek mnohým styčným bodom treba pristupovať odlišne.

Nimi navrhované nástroje na kontrolu ekonomického prisťahovalectva však prezrádzajú veľkú dávku populizmu. V roku 2005 sa do Británie prisťahovalo o takmer dvestotisíc ľudí viac, ako z nej odišlo. Aj keď je to druhý najvyšší počet od roku 1991, keď sa zaviedla súčasná metodika, je to o 38-tisíc menej ako v predchádzajúcom roku, a to aj napriek päťdesiatpercentnému nárastu prílevu občanov z nových členských štátov EÚ.

V září přispělo celkem 115 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 14 281,00 Kč. Na kontě Britských listů v Raffaisenbance jsme měli 31. 10. 2006 částku 151 838, 27 Kč. Vzhledem k tomu, že čtenost Britských listů trvale stoupá a za nedávné období došlo k podstatnému vzrůstu sledovanosti časopisu, dostal se náš dosavadní server na hranici svého výkonu i životnosti a byli jsme nuceni částkou 243 745.32 Kč zakoupit server nový, který bude zanedlouho zprovozněn. Příspěvky čtenářů dále využíváme k modernizaci funkcí redakčního systému. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1,692.59 USD.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisen Bance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je Karlovo nám. 10, Praha 2.

Čtenáři ze zahraničí a nyní i z České republiky mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz.

Britským listům můžete psát na adresu redakce@blisty.cz, šéfredaktor Jan Čulík má adresu culik@blisty.cz a také J.Culik@slavonic.arts.gla.ac.uk , pražský redaktor Štěpán Kotrba má adresu stepan@kotrba.cz a skype stepan.kotrba, technickému správci Dominiku Joe Pantůčkovi pište na adresu joe@joe.cz.