To se přihodilo USA a doufejme, že pomalu začíná hledat, třeba i vnitropoliticky, jinou cestu. Navíc se přichyluje zátěž servility jednotlivců ale i státních uskupení, která se v našem případě stává jakoby již nedílnou součástí české politiky. Nejen obecnější trendy současného světa, ale i tento rys české politiky stojí za připomenutí před nadcházejícím summitem NATO v Rize.

Jaký je tedy svět a jeho perspektiva?

Unilaterální pod silným vůdcem, nebo ve své zájmové rozmanitosti multilaterální, až bůh brání. Přitom se vše děje, a je to tak jedině správné, s vědomím univerzality prostoru světa. Máme své společné problémy, které není ani třeba vyjmenovávat. Víme o nich jediné, že neuznávají naše politická a geografická uskupení, natož pomyslné čáry - hranice. Jsou to břemena ke společnému a velmi nutnému řešení. Bráníme se vytvořením rozvětveného mechanismu univerzálních systémů, jako je OSN a všechny ty jeho afilované organizace. Měla by to být asi ta správná účinná cesta. Tomuto vědomí však brání ty subjekty, které upřednostňují svoji vlastní sílu. A jsme zase zpět u unilateralismu a mocnosti, která se snaží univerzální organizaci upozadňovat a dělat svá rozhodnutí mimo její mechanismus.

Realita je však jiná a přiznejme si - vždy byla

Až příliš rychle vyprchává ta pseudoteorie o mocnosti "number one". Svět je příliš rozmanitý. Nemá prostor při jeho správě pro jednoho. Je totiž pro všechny. Dokonce a zcela zákonitě se vytváří z pocitu sebeobrany sounáležitost vědomí rezistence, a chcete-li, i pud sebezáchovy. Jednotící síla není totiž v naší moci a kapacitě, ale ve vědomí naší slabosti.

Dost bylo již uvažování či teorie a dovolme si stručnou charakteristiku současného vývoje v zahraničně politické oblasti. Ta je však ale jen jedním aspektem z mnoha souvisících problémů.

Postavení OSN se mění

Velmi obtížně říká ANO a nedovede svá rozhodnutí organizačně a mocensky zajistit. Dovede však již říci NE a to tam, kde jsme tomu nebyli zvyklí. Proto ta nutná cesta k obcházení, která však také není nekonečná a jednou skončí. Ale i tak se již nyní jedná o velký pokrok. Víme o kom a o čem je řeč.

Máme nová, chtělo by se napsat, vývojem situace vynucená uskupení, jako je Šanghajská organizace spolupráce. Tato organizace však pracuje v rámci Charty OSN a na zásadách mezinárodního práva. Již před lety jsem ji charakterizoval i s perspektivou . O významu hnutí, které právě nedávno mělo svoji vrcholnou schůzku v Havaně, jsme se také v Česku toho mnoho nedozvěděli. Jak krásně jednotná je stranickost českých médií a dokonce i "akademických" institutů. Hnula se nám Latinská Amerika již jako kontinent a to nehledě na jakéhosi Monreoa.

Uvědomujeme si vůbec důsledky?

Z nálepkovaných "darebáků", jako je třeba Irán, se stávají země, které dovedou uspořádat věčné spory i s historií několikerých válečných střetů. Nezapomeňme také, že se jedná o atomové mocnosti. Mluvím o Indii a Pákistánu, které jsou nyní společně s Iránem ve smluvním svazku o vzájemné spolupráci, a to nejenom v rámci Šanghajské organizace.

Upřímné snažení USA tohoto výsledku nikdy nedosáhlo. Nebylo by třeba zvážit proč ?

Nemění se náhodou podmínky mezinárodního prostředí bez našeho přičinění a dokonce povšimnutí? ČR bych z toho vynechal, ta je zahlcena "prací" na Kubě. A nejen v Černínském paláci. Dokonce i Literární noviny v tomto rámci nyní daly prostor oslavám předností Batistova režimu, aniž by si všimly účasti této země právě na jmenované dohodě a pozici v Nezúčastněných.

Mimo těchto zásadních pohledů se postupně mění i přístupy jednotlivých zemí. Třeba ke spolupráci s Ruskou federací, a to i ve vojenské oblasti. Nedávno jsem popsal změněný přístup Egypta a dnes jen pro ilustraci mohu uvést některá fakta o Indonésii.

Prezident Indonésie Susilo Bambang Yudhoyono se setká 1. prosince se svým partneren Vladimírem Putinem v Moskvě a mají připraveno k podpisu 12 smluv o spolupráci v různých oblastech. Rusko vybuduje v Indonésii prvou jadernou elektrárnu na poloostrově Musia v centrální Indonésii. Poskytne jednu miliardu dolarů úvěru na nákup zbrojního materiálu, jako jsou ponorky, helikoptéry a bojová letadla. Zdůvodnění je prosté a kupodivu ve výše popsané linii. Indonésie dle svého zdůvodnění obnovy spolupráce s Ruskem nechce být nadále závislá na svém dosavadním dodavateli vojenského materiálu - na USA.

Předpokládaná spolupráce má však i jiný rozměr a to dokonce v oblasti kosmu. Rusko hodlá vybudovat na ostrově Biak kosmické středisko, jako odpalovací raketovou základnu. Jsme schopni si uvědomit všechny souvislosti těchto konkrétních opatření?

Existuje cesta k hledání přístupu k širší spolupráci, nebo zaujmout již jen "obrané" postavení utužováním i vojenského spojenectví s Austrálií, Novým Zélandem a Japonskem s příslibem k znovuvyzbrojení a uvolnění přístupu této země k jaderné energii. K tomu, jak je naznačováno, by mohlo napomoci i rozšíření zájmu a prostoru NATO na jeho příštím zasedání. Je to ale ta správná cesta a nebo opět snaha po hledání nepřítele a konfrontaci a dnes již cesta do nicoty?

Myslím, že není nutné dělat závěr ani přijmout nějaká poučení. Prostě věci se již staly a ať se to komu líbí nebo ne, došlo k nim na základě určitých zákonitostí. Je na nás je respektovat, nebo být zcela mimo.

Třeba mimo jako Balabán.