Saddám Husajn a jiní komplicové v zločinech proti lidskosti

8. 11. 2006 / Daniel Veselý

Přesto je zcela jasné, že je diktátor vinen ze zločinů proti lidskosti a válečných zločinů, jak tvrdí obžaloba, a to téměř již od svého zvolení prezidentem Iráku v roce 1979. Následující rok vyhlásil válku novopečené teokratické diktatuře v Íránu a má na svědomí také válečná zvěrstva během invaze v Kuvajtu v roce 1990.

Saddám Husajn měl být ale souzen Mezinárodním trestním soudem (ICC), aby v rámci objektivity bylo učiněno spravedlnosti zadost, a nikoliv tribunálem, který je zaujatý.

Tento proces je tudíž nejapnou fraškou, a to kvůli naprosté servilnosti žaloby vůči okupačním orgánům, neboť by vedle Husajna měl být souzen, vedle dalších, i současný ministr obrany USA Donald Rumsfeld, který v roce 1982 zprostředkoval diplomatická jednání s iráckou stranou.

Stejně neobjektivní bylo soudní přelíčení s Miloševičem, které ze zištných důvodů a smrtí obžalovaného (naštěstí pro Mezinárodní soud pro válečné zločiny bývalé Jugoslávie (ICTY) -- rozuměj -- pro západní státy) vyvanulo do éteru. Žaloba proti Miloševičovi se ze značné části opírala o etnickou čistku kosovských Albánců v době, kdy NATO provádělo svoji "humanitární intervenci", během níž došlo k největším zločinům spáchaných Srby. Jak je možné, že na lavici obžalovaných vedle Miloševiče neusedli ani další váleční zločinci, zodpovědní za etnickou čistku v chorvatské Krajině, za cílené vraždění srbských civilistů při výpadech ze Srebrenice, z níž podnikali zabijácké výpravy islámští fundamentalisté, najatí pro tento účel ze Středního východu, zatímco se Kosovská osvobozenecká armáda likvidací srbských civilistů snažila vyprovokovat srbskou armádu k odvetě, jež by ospravedlnila akci NATO? Na lavici obžalovaných se měli v neposlední řadě objevit též západní političtí a vojenští představitelé, zejména Bill Clinton, Tony Blair, Madeleine Albrightová a další.

Noam Chomsky se v jednom interview zmínil, že všichni pováleční američtí prezidenti by byli oběšeni za válečné zločiny, včetně Jimmy Cartera, nositele Nobelovy ceny za mír a současného tvrdého kritika americké zahraniční politiky, kdyby se aplikovaly norimberské normy, jak prosazoval hlavní žalobce při Norimberském tribunálu Američan Robert Jackson. Budeme-li soudní a nestranní, zjistíme, že historie není až natolik nespravedlivá, není-li servírovaná elitními historiky v zájmu zachovat vyumělkované status quo.

V roce 1982 byl Irák Reaganovou administrativou vyškrtnut ze seznamu teroristických a nepřátelských států, jelikož již třetím rokem vedl krutou válku se sousedním Íránem, který se z amerického poručnictví vymanil v roce 1979 islámskou revolucí vedenou dogmatickým ajatolláhem Chomejním.

Po celou dekádu byl Irák zásobován vojenským a agrotechnickým materiálem ze Spojených států a Saddám Husajn představoval ukázkového spřáteleného politika. Nutno poznamenat, že zvěrstva, namířená především proti kurdskému civilním obyvatelstvu, prováděl s obdivuhodným pedantstvím a vřelou americkou pomocí. V roce 1990 se ale vymanil z tenat svého chráněnce a napadl malý Kuvajt, mimochodem další z mnoha Američany chráněných diktatur v regionu.

Následná intervence Američanů v Zálivu byla provedena i přes obrovský nesouhlas mezinárodního společenství, jež volalo po diplomatickém urovnání, a stála Irák 200 000 životů, včetně 50 000 dětí. Civilní infrastruktura země byla značně poničena, při "taktických" náletech bylo použito střel s ochuzeným uranem, zakázaných Ženevskou konvencí, ačkoli je v rámci objektivity nutno uvést, že si Husajn během války počínal neméně krutě a byl spouštěčem konfliktu.

Na Irák byly po válce uvaleny extrémní hospodářské sankce, které podle různých odhadů během devadesátých let zabily 300 000 až jeden milion lidí, především malých dětí, a v podstatě zničily celou iráckou střední třídu, ačkoli sám tyran odstraněn nebyl. Kuvajt se poté vrátil pod křídlo svého chráněnce.

Znovu se neodbytně vynořuje otázka, jak je možné, že přátelští masoví vrahové jako Suharto, Somoza, Duarte a další požívají a požívali výsad luxusního exilu v západních zemích, zejména však v USA, zatímco ti, kteří oficiálně představují symbol čistého zla, a jde přitom ve větší míře o zločince menšího kalibru jako v případě Miloševiče a ostatních (Castro, Amadínežád, Kaddáfí, Lukašenko), jsou vykreslováni téměř jako nacističtí zločinci?

Proces s Husajnem je vyloženě pohrdavým výsměchem mezinárodnímu právu, jež je čím dál více obřezáváno světovým hegemonem, který pochopitelně sleduje své cíle, většinou prosazované způsoby, jež přinášejí hlavně utrpení a bezmoc. Je výsměchem i jeho obětem. Celkově však vypovídá mnohé o stávajícím světovém dění, a je tudíž vysoko hozenou rukavicí pro ty, kteří nechtějí jen nečinně přihlížet, ale jednat.

 

 

Vytisknout