Sám Bush již vyzývá ke kompromisům, přijal rezignaci svého oblíbeného ministra obrany, iniciuje vytvoření komise na hledání cest z irácké pasti.

Každý poválečný americký prezident to měl v posledních dvou letech svého druhého volebního období těžké. Prostě se s ním přestává počítat. To se Bushe týká zvýšenou měrou. Vždyť už během předvolební kampaně se mnozí republikánští kandidáti snažili od jeho politiky distancovat -- jako například kalifornský guvernér Arnold Schwarzenegger. Obdobně se od Bushe začal vzdalovat i spojenec nejvěrnější, Tony Blair: jistě by bylo pro Bushovu kampaň výhodnější, kdyby zveřejnil informaci britské kontrarozvědky MI5 o nebezpečí teroristických útoků před volbami a zprávu o hrozivém stavu životního prostředí po nich. Jenže mediální mág Blair se rozhodl postupovat přesně naopak.

Vítězství demokratů předznamenává změnu. Nezodpovězenou otázkou ale zůstává, co opravdu nového by případný prezident za demokratickou stranu, vzešlý z voleb roku 2008, do zahraniční politiky přinesl. Kritika Bushovy zahraniční politiky totiž směřuje především vůči jeho intervencionalismu, jdoucímu za hranice mezinárodního práva. Tomu odpovídá idea preventivní války ztvárněná v Bushově doktríně z roku 2002. Symbolem tohoto přístupu se stala intervence v Iráku. Jenže:

• první střely s plochou dráhou letu byly na Afghánistán odpáleny již v roce 1998, tedy za vlády prezidenta Billa Clintona z Demokratické strany;
• ve stejném roce byla bombardována továrna v Súdánu, s neprokázaným zdůvodněním, že se tam vyrábějí chemické zbraně. Zničena byla polovina súdánské výroby léků;
• bombardování Jugoslávie bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN proběhlo v roce 1999, tedy také za Clintonovy vlády. Týden předtím byla ve Washingtonu přijata nová strategie NATO, která mimo jiné orientuje Alianci na vojenské mise mimo rámec mezinárodního práva.

Je zřejmé, že na konci 90. let minulého století panoval v americké politické elitě konsenzus, týkající se globální politiky USA. V obou hlavních politických stranách převládlo přesvědčení, že po vyhrané studené válce hegemonistické postavení USA nejen umožňuje, ale též vyžaduje provádět solitérní politiku, neberoucí ohled na spojence a právo. Řečeno slovy Bushovy doktríny, nastal "okamžik příležitosti" pro USA a "síla musí být využita na podporu mocenské rovnováhy, která upřednostňuje svobodu".

Takovýto přístup je daleko typičtější pro republikánské konzervativce a neokonzervativce než pro tradiční tzv. wilsonovský liberalismus demokratů. Liberálové v minulosti svou zahraničněpolitickou angažovanost opírali o mezinárodní organizace, ne o sólové akce. Dnes nikdo nedokáže říci, jaké názory bude mít budoucí prezidentský kandidát demokratů. Podle sdělovacích prostředků se v této straně sváří možná dva, možná osm přístupů. Mnohé napoví případná změna kurzu Bushovy vlády -- například hledání pomoci u arabských zemí a u Íránu při ústupu z Iráku. Pravdou také je, že John Kerry už před dvěma lety jménem demokratů volal po přímých jednáních s Íránem i KLDR a požadoval lepší spolupráci jak se spojenci, tak i s mezinárodními organizacemi. Po volbách minulý týden začal zápas nejen mezi republikány, ale též uvnitř demokratické strany.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom