Sebevražedné sesterstvo: Jak daleko byste zašli, abyste pomohl příteli?

Jenni Murray

Je to možná tak trochu předčasné, vzhledem k tomu, že padesátka je dnes teprve čtyřicítka a já mám pořád pocit, že je mi teprve šestnáct, připravovat se na smrt. Avšak zkušenost ukazuje, že je to příliš riskantní záležitost, než aby ji člověk mohl nechat náhodě. Možná budu mít štěstí a až děti dokončí své vzdělání a budou etablovány, tiše odejdu ve spánku. Anebo, což je asi pravděpodobnější, vzhledem k mé celoživotní tendenci všechno příliš dramatizovat a propadat naprosto nezdravému způsobu života, odejdu dramaticky. V žádném případě neplánuju kňourat.

A nechci taky, aby moje umírání trvalo dlouho. Během posledních sedmi nebo osmi let jsem sledovala, jak moje vzdorná, aktivní, argumentativní matka, plná života, se proměňuje v důsledku Parkinsonovy choroby v prázdnou plevu. Dvě zlomené kyčle, vykloubené rameno a prasklé zápěstí, spolu s třasem, který je charakteristickým rysem této choroby, způsobují, že má trvalé, děsivé bolesti. Léky, jejichž účelem je zmírňovat její příznaky, způsobují, že má maminka pořád strach, je agresivní, často hovoří nesouvisle a je posedlá halucinacemi, které ji pronásledují v ložnici a děsivým způsobem ohrožují zbytek klidu její mysli.

Moje maminka pořád jen opakuje: "Prosím, nechte mě umřít". Ale po další drtivé porážce Joffeho zákonného návrhu, který by legalizoval pomoc při sebevraždě pro nevyléčitelně nemocné, nemohu splnit její žádost. Ani to nemůže udělat její lékař. Můj otec je prostě vděčný -- nebo to alespoň říká. Poté, co spolu strávili skoro šedesát let, není obtížné porozumět jeho hrůze, že by o ni mohl přijít. Říká mi, že na to, aby člověk spáchal sebevraždu, musí mít spoustu odvahy. Myslím, že vyžaduje neuvěřitelnou odvahu žít tak, jak oni oba žijí nyní, a já tu odvahu prostě nemám.

Péče zaměřená na utišení bolesti může být nápomocná, pokud máte dostatečné štěstí, že vás léčí odborník, který je připraven vám podat potřebnou dávku. Všichni známe případy lidí, kteří zemřeli v řevu z bolesti, protože se lékaři báli trestního stíhání. A v každém případě, takováto péče zaměřená na utišení bolestí je k ničemu, pokud jde o dlouhá, chronická onemocnění, u nichž není konec na dohled, ale odsuzují trpícího pacienta k méně než polovině života.

Takže, jak můžeme přijmout odpovědnost za svou vlastní smrt, stejně jako ji máme za vlastní život? To je otázka, která je téměř posedlostí pro mě a pro skupinu žen mi blízkých, žen, podobného věku a podobných zkušeností z rodiny. Jane, stejně jako já, má zoufale nemocnou matku, která se proměnila k nepoznání. Sally přišla o oba své rodiče, ale je pevně přesvědčena, stejně jako my obě, že nechce, aby jí bylo odebráno právo na vlastní smrt, ani nechce nutit svým nejbližším příbuzným neuvěřitelné břemeno volby.

Patříme ke generaci, která udělala naprosto všechno pro to, aby měla žena právo ukončit své těhotenství, a která pak zajistila, aby tento zákon nebyl rozmělněn. Prosadili jsme se ve společnosti jako profesionálové, nejsme ochotni přijímat od kohokoliv nesmysly a nemáme naprosto v úmyslu nechat vládě toto projít.

Souhlasíme, že nikdo z nás nechce žít s ponížením rozkladné nemoci. Naším vzorem je pozoruhodná Jill Tweediová, bývalá komentátorka listu Guardian. Její blízká přítelkyně, novinářka Polly Toynbee, mi sdělila, že poté, co byla Tweediová diagnostikována, že má motoricko-neuronovou chorobu -- chorobu, která přiměla Diane Prettyovou, aby začala bojovat za právo rozhodnout o své vlastní smrti - Jill si chladnokrevně opatřila léky, které potřebovala pro jistou a bezpečnou smrt. Odešla do hospicu, informovala svou rodinu, že jde na krátkou dovolenou, a vzala si ty tabletky, dokud ještě toho byla sama schopna, ale v prostředí, kde její mrtvolu našli profesionálové a nikoliv osoby jí nejbližší.

Rozhodli jsme se nepožádat své partnery ani děti o pomoc se sebevraždou, bude-li to zapotřebí. Je to příliš riskantní a nepříjemný úkol. Nedokázala bych to udělat matce, kterou miluji, a vím, že moje rodina by to nedokázala udělat pro mne.

Takže Sally, Jane a já jsme si navzájem slíbily, že si budeme k dispozici, pokud to bude zapotřebí. Probraly jsme všechny ty metody -- a dokonce i to, co udělat, pokud by koktejl léků selhal.

Byli bychom připraveni udusit polštářem milovaného přítele či přítelkyni? Jakou hudbu bychom si hráli onoho posledního večera? Silnými favority byla Edith Piafová, která ničeho nelitovala, "Ballad of Lucy Jordan" od Marianne Faithfull a Carol Kingová, která slibuje "You've Got a Friend". Absolutně přirozeně vyhrála píseň "I will Survive".

Hovořily jsme i o tom, zda bychom byly ochotny přijmout trest, pokud by nás přistihli. Rozhodli jsme se, že vězeňský trest by stál za ten princip -- za podporu toho, co považujeme za své lidské právo zemřít v době, kterou si k tomu zvolíme, možná s určitou pomocí od přátel.

Naše diskuse byla nafilmována. Vzájemnou dohodu jsme uzavřely pro televizní program -- jenže pak jsme zjistily, že jsme porušily zákon prostě jen tím, že jsme o této věci vůbec mluvily. Prý je to spiknutí vraždit. Takže se ukazuje, že chceme-li takto bojovat za osvobození, budeme zřejmě muset hrdě jít ve stopách sester sufražetek -- přes práh vězení v Holloway.

Text v angličtině ZDE

Potrat: když ego vítězí nad radostí

Jiří Karas

(Mladá fronta Dnes 20.11. 2006)

20.11.2006 - str. 10

Jedna zpráva: Britská feministická aktivistka (hlasatelka BBC Jenni Murrayová) prohlásila, že nehodlá pečovat o svou matku, která trpí Parkinsonovou nemocí. Aby se sama nestala zátěží pro nikoho jiného, Murrayová chce ukončit svůj život, až se stane břemenem pro své okolí.

Další zpráva, tentokrát z opačného koutu planety: Handicapované osoby jsou v Severní Koreji zavírány do táborů, v nichž panují nelidské podmínky. Lidé jsou tam rozmisťováni podle druhu postižení.

A třetí zpráva od nás, i když není žádnou novinkou: Každé dítě je před narozením testováno, a pokud po zdravotní stránce nevyhovuje (což se navíc často nepotvrdí), je matka nucena k umělému potratu.

Hlavně si užít, nic víc

Co mají tyto zprávy společného? Ukazují nám, jak se ve zcela odlišných společnostech prosazuje jeden společný trend - přesvědčení, že důležitý není člověk sám o sobě, že důležitý je výkon, jaký podává. Když brání buď osobní kariéře (jako stará matka, která by zdržovala hlasatelku Murrayovou), nebo "prospěchu celku" (jako postižení v totalitní Severní Koreji), nemá už žádnou cenu. A má být utracen. Stejně tak má být utracen i život člověka, který by se možná narodil s nějakou vadou, a tak není "plnohodnotný".

Eutanazie a umělé potraty jsou spojené nádoby - i proto v každé zemi, kde došlo k legalizaci potratů, došlo po čase i k žádostem o legalizaci eutanazie. V obou případech vítězí pohodlí nad lidskostí.

Chceme studovat, věnovat se kariéře, užívat si... a do toho by měly najednou přijít děti? Osobní svoboda, o které tak často mluví zastánci "práva na volbu", až příliš snadno přerůstá v sebestřednost. A do tohoto konceptu se děti nehodí. A tak, když selže ten či onen antikoncepční přípravek (a ony kupodivu občas selhávají, i když se nám farmaceutická lobby snaží namluvit, že ne), nastupuje automaticky potrat.

Interrupce je natolik běžná a společensky akceptovaná, že si pravou povahu tohoto činu zkrátka ne každý uvědomí. V případě eutanazie je to trošku jiné. Ani naše otrlá společnost ještě není úplně zvyklá na to, posílat na smrt vlastní rodiče.

A nenalhávejme si, že jde o přání starých lidí. Jistě, někdy ano, ale ve většině případů je to kvůli tlaku rodiny a ztrátě podpory ze strany blízkých. Jak kdysi napsal můj poslanecký kolega MUDr. Josef Janeček: "Současná moderní medicína má k dispozici téměř neomezené možnosti a prostředky k utišení bolesti. Pokud tedy pacient fyzicky trpí, je to s velkou pravděpodobností selhání medicíny. Pokud trpí duševně ze ztráty sociálních vazeb, pak je to selhání rodiny a širšího okolí. Ono volání po smrti je potom spíše vyjádřením protestu proti nedostatečné či chybné péči než skutečnou vůlí zemřít."

Štěstí i s ojetinou

V konzumní společnosti bombardované reklamou zkrátka zapomínáme na to, v čem je skutečná, opravdová radost. Profesor Matějček napsal: "Naprostá většina lidí v našem národě vždycky byla zaměstnána, vždycky pracovali muži i ženy, a to zpravidla tak tvrdě, že na to dnes už ani nechceme pomyslet - a vždycky šlo o peníze a na děti nebylo nikdy dost času. Ale zájem a vztah a ona mateřská a otcovská motivace tyto překážky vždycky dovedly překonat."

Zkusme se vrátit k překonanému vědomí, že děti jsou radost. I když nemají tolik hraček jako jedináček od vedle a i když rodiče mají jen ojeté auto. A zkusme se vrátit k představě, že stejně jako se rodiče starají o své děti, starají se později i děti o své rodiče. Na nás politicích je, abychom k tomu vytvořili co nejlepší společenské a ekonomické podmínky. Ale rozhodnutí, kterou cestou se dát - zda cestou života, nebo smrti - záleží na každém člověku.

Chceme studovat, věnovat se kariéře, užívat si... A do toho by měly najednou přijít děti?