Jsem bytostně přesvědčen o tom, že rozsudek smrti se úspěchu rozhodně nepodobá, že jím prostě nemůže být kdekoliv a tím méně v mladé demokracii. Nicméně si už nejsem tak úplně jistý tím, že pravda leží na straně těch, kteří tento výrok a jeho podstatu tak vehementně zpochybňují.

Otázka možná zní, zda si Saddám zaslouží smrt. Nikoliv trest smrti, ale prostě smrt. Možná, že není od věci otázka, zda si Saddám vůbec zaslouží trest. A lze vůbec potrestat něco takového, jako je Saddámův život?!? Samozřejmě, v rámci jakéhokoliv systému trestního práva lze potrestat poraženého za cokoliv. Vae victis... běda poraženým. Taková je naše tradice táhnoucí se k nám minimálně z dob římských a od trestu smrti. Od prostého zabití poraženého nás v dějinách spíše odradila politická cena poraženého jako rukojmí, ztělesnění výkupného nebo jeho cena na trhu s otroky. Popřípadě jsme jeho otrockou práci využívali sami. Ale radši jsme vlastní úlovky prodali a koupili si jiné. Anonymita nade vše.

Nicméně otroctví dnes také nefrčí. Nucené práce také ne. Pošlapání lidské důstojnosti už vůbec ne. Vždyť si jen vzpomeňme, jak jsme s rozpaky hleděli do karlínského akvária, kde se vznášel spoutaný Saddám. Zkrátka a dobře, pocházíme ze světa, který si neví s poraženými rady. Nejraději bychom je někam odsunuli, zasunuli, izolovali, aby nám nepřipomínali vlastní problémy a hlavně, abychom si nemuseli zamazat ruce nějakým rozhodnutím nebo spoluodpovědností za jejich osud. Podobně jako přecházíme na druhý chodník, když se k nám blíží nějaký ten ztroskotanec jinak všeobecně radostného polistopadového společenského vývoje. Možná je v tom ta nezbytná trocha zbytkového kalvinistického přesvědčení, že úspěch je neomylným znamením budoucího spasení. Prostě, ani s neúspěšnými si nevíme rady.

Běda neúspěšným...

Jsem hluboce přesvědčen, že se Saddámem je to podobné. Představuje pro nás problém  zcela v duchu janošíkovského: "Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj sjedzte..." Myslím, že jsme už definitivně minuli časoprostor, ve kterém bylo nějaké radikální řešení přijatelné nebo dokonce efektivní. Takovému času říkávali staří Řekové "hórai" nebo "kairos." Boží mlýny sice melou pomalu, ale někdy spíš slouží jako výmluva a velká "Boží" spravedlnost rozhodně nesídlí v soudních síních.

Po troše přemýšlení jsem si ten na první pohled absurdní názor prezidenta Bushe o vynesení trestu smrti jako úspěchu mladé demokracie přesunul ze škatulky absurdit do krabičky, kde jsou výroky typu,co jste si uvařili to si také snězte, kdybychom vařili my, to by byla jiná... Nicméně, především si myslím, že nějak vykládat -- interpretovat -- v malé zemi v uprostřed Evropy slova amerického prezidenta je více než ošidné. Americká rétorika je něco, co se musí zažít a co z dálky může vypadat všelijak. USA jsou prostě trochu jiný svět.

Co však si mohu dovolit říci, je to, že Saddám zaslouží trest. Kdybych mohl volit, pak bych hlasoval pro věčnou hanbu a zatracení. Ve jménu jeho obětí však respektuji, že tisíce jejich blízkých očekávají jeho smrt a nic jiného nemohou nikdy pochopit. Myslím, že se vůbec příliš mnoho zaobíráme osudem Saddáma a nikoliv osudy jeho obětí. Těch mrtvých, ale především těch živých... Úplně nejvíce mne ale trápí způsob, jakým Saddám ke svému trestu směřuje. Irácká společnost je hluboce nemocná a proces západní "spravedlnosti" ji nemůže příliš pomoci. Napadá mě, že pro mne osobně by bylo nakonec nejpřijatelnější, kdyby to karlínské akvárium stálo na bagdádském náměstí a vydrželo tam minimálně tak dlouho jako mauzoleum na Rudém náměstí.