Visconti tak zvolil žensky krásného chlapce na samém prahu jinošství a sexuální dospělosti. Symbol to krásy pro antiku, pro renesanci a klasicismus -- a de facto i pro dnešek. Ten tlak na štíhlost a chlapectví dnešních modelek, to objevující se zaujetí pro "metrosexuály" jsou jedním ze základních rysů přinejmenším západní civilizace, který jednou ustupuje do pozadí, jindy se zas vynoří. Vyložit jej antropologicky a srovnat s jinými konstantami západního i nezápadního pojetí krásy muže či ženy může být vděčným úkolem pro budoucí vývoj věd o člověku. Zejména je třeba se při tom vyvarovat biologické teleologie, onoho krkolomného roubování obrovské rozmanitosti přírody na jednu účelovou linku, hodnou uvažování naivního racionalisty, jakým byl v tomto ohledu např. Schopenhauer (za přečtení stojí třeba jeho zdůvodnění existence homosexuality: Svět jako vůle a představa II, Nová tiskárna Pelhřimov 1998, str. 413-417

Pozornost, kterou u profesora Aschenbacha Tadzio vyvolal, nemusí být nutně sexuálně či milostně motivována. Na Aschenbachovi je od první chvíle filmu patrná nervozita a frustrace. Tento citlivý umělec přehlíží realitu, lpí na čistotě duchovních konstrukcí stejně jako na svém zevnějšku a společenské patřičnosti. Anděl Tadzio je na jedné straně extremním výrazem oné čistoty a duchovnosti, je uskutečněným ideálem (Aschenbachova) ducha, na druhé straně je ale především reálným chlapcem, který si hraje na pláži, nudí se při jídle, ťuká do klavíru. Na Tadziovi je nejsilnější to, že svou idealizaci nepopírá, že je v něm něco zvláštního, co fyzická krása sama o sobě nemůže vystihnout. Aschenbach je u Tadzia doma, našel něco mimo sebe, do čeho může promítnout své potřeby sdílení, něhy, přátelství či lásky, zároveň je ale v tomto smyslu Tadzio jeho pouhou iluzí. Kdyby se k andělovi Tadziovi přiblížil (teď neuvažujeme to, zda a nakolik by to bylo pro něj společensky únosné), ztratil by ho. Proč? Při znalosti osoby (byť jen v rámci dvou známých) se její vzhled přesunuje do pozadí, přestává být symbolem sebe sama (podle toho, jak si ho fantazií přetvoříme -- a v tom byl Aschenbach jistě nesmírně nadaný), ale je pouze označením pro osobu, jak ji známe. Chtíč jistě může dál rozlišit, v čem je daná osoba fyzicky žádoucí, naše fantazie však ztrácí nad jejím zjevem svou moc. Můžeme snít o určitém chování té osoby, o jejích grimasách, pro nás něco znamenajících, nemůžeme jí ovšem vzít už její identitu.

Aschenbach je v pasti. Jeho příběh je silnou uměleckou sondou do tajemství autentické lidské existence. V tom spočívá krása umění. Tadzio je krásný ve zcela jiném smyslu. On sám je na prvním místě člověk. Aschenbach jej používá jako potravu pro svou fantazii, a tím se s ním míjí. Podobně, ale v mnohem hrubším smyslu, propadá andělské kráse sám Mefisto v závěru Goethova Fausta. Tadzio by se mohl stát svou krásou třeba inspirací pro nějakého umělce, a ten by ho mohl sochat či namalovat, a tak vytvořit krásné dílo. Jenže tím by jeho krásu nutně transponoval -- Raffaelovy postavy přece nejsou krásné kvůli své fyzické kráse, jsou krásné zas a jen jako sonda do hlubin autentické lidské existence. Konečně i biologické pojetí Tadziovy krásy, totiž jako most k sexu a plození potomků, je pouze prostředečné. Je patrné, jak fyzická krása je cizí osobě, která je jí obdařena, jak z ní dělá věc, prostředek k cizím cílům. Může se namítnout, že by Tadzio mohl, až bude starší, využít svou krásu k snadnému získávání sexu a z něj plynoucí rozkoše. Taková námitka svědčí ovšem o naivitě: nikdy člověk není tak jistě prostředkem k cizím účelům, jako když slouží onomu, co v něm se chce. Takové účely mají svůj kořen v gigantické hře živé hmoty, v neindividualizované mase organismů, které se rodí, umírají, navzájem požírají, přeměňují jeden v druhého -- čili v tom, co jedince vyneslo na sám povrch existence a co ho zase smete do vřícího hnoje rození. V tom přesahujeme sebe a v tom jsme nekoneční, ale také nejvíce odcizeni sobě jako neopakovatelné, vlastní, nekonečně cenné identitě. To, co se chce, je ve své podstatě bezhlavý molekulární démon, který všechno ničí a všechno tvoří s dokonalou lhostejností fyzikální zákonitosti.

Myslím, že neexistuje jiný způsob, jak by mohla být lidská bytost ve své vlastní identitě a autenticitě smysluplná než její vazba na absolutního a absolutně jiného Boha. Jen pro Boha, který absolutně přesahuje masu života, evoluci, miliardy galaxií, prostě všechnu moc hmoty, je Tadzio, stejně jako kdokoli jiný, něčím opravdu jedinečným, nad cizí účely vyvýšeným, tím, kdo nezanikne jako časný vír buněk a mikrobů na hladině lhostejného molekulárního démona, nýbrž bude žít navěky -- jakožto osoba.