Perle udržoval dlouhodobě úzké styky s vedoucím tzv. opozičního Iráckého národního kongresu Ahmedem Chalabim, ústřední postavou "Plánu A" - postupně implementovaného neokonzervativci v rámci Bushovo administrativy počínaje dnem nula, který počítal po chirurgické vojenské operaci a dekapitaci Saddámova režimu s instalováním Chalabiho jako odlehčenou verzí předchozího despotického systému.

Pro zajímavost, Ahmed Chalabi je stále stíhán za zpronevěru 300 mil. usd z jordánské banky, pravděpodobně pocházejících z větší operace při které z íránských fondů proudily prostředky na aktivity proti saddámovské opozici. Chalabi také není schopen dohledat několik mil. USD, které mu byly poskytnuty pro podobný účel, tentokrát ze strany Spojených států. Chalabi rovněž čelí podezření, že se buďto stal součástí nebo přímo aktivním spoluorganizátorem průniku falešných zpravodajských informací z Iránu do rukou agentur Spojených států, dosavadní průběh událostí to dozajista nevylučuje.

Byli to právě Chalabi a Perle, kdo prosadil v prvních okupačních týdnech sérii fatálních chyb, jako rozpuštění Irácké národní armády, plošnou de-baathizaci i běžných technokratických vládních složek, většinou sunnitů. Ve výsledku smrtelný mix, který naprosto rozložil jakékoliv dobře míněné pozdější rekonstrukční snahy, pokud vůbec nějaké existovaly v džungli mnoha miliardových zakázek bez výběrového řízení pro americké kontraktory a odsunutí civilních expertů State Departmentu na vedlejší kolo v počátcích obnovy. Chalabiho se podařilo ještě prosadit do irácké prozatímní vládní rady, ale od té doby v podstatě ztratil jakýkoliv podstatnější vliv na dění v zemi.

Richard Perle prosazoval Chalabiho plán díky své vlivné funkci předsedy Rady pro obrannou politiku (nikoliv jen člena jak uvádí Guardian i BL), poradního orgánu Pentagonu. Perle v březnu roku 2003 na tuto funkci rezignoval pro sílící podezření z konfliktu zájmů. Ministr obrany Rumsfeld jej poté udržel, alespoň ve funkci člena této rady.

Důvodem Perleho rezignace byl sílící tlak kvůli jeho angažování při prodeji zkrachovalé telekomunikační firmy Global Crossing čínským investorům (čtvrtý největší bankrot v historii), kterým zajišťoval potřebné povolení na sensitivní technologii z ministerstva obrany a to za tučnou provizi. Perle v tom nejprve žádný konflikt zájmů neshledával, podobné aktivity provozoval jako asistent ministra obrany již v 80. letech např. pro turecký a izraelský zbrojní průmysl a americké kontraktory.

Bezesporu zajímavou epizodou, byl článek Seymoura Hersche v roce 2003 pro časopis The New Yorker pod titulem, "Lunch with Chairman: Why was Richard Perle meeting with Adnan Khashoggi" - "Oběd s předsedou: Proč se Richard Perle scházel s Adnanem Khashoggim?" Hersch kromě citování starších případů, kdy Perle současně jako federální zaměstnanec bral provize od zbrojařů (např. od bývalého zaměstnavatele izraelské zbrojovky Soltam), poukázal také na podezření z aktuálního profitování na válečných zakázkách pro operaci v Iráku a jeho schůzky s prominentním blízkovýchodním šíbrem v obchodu se zbraněmi Adnanem Khashoggim. Perle, nejdříve Hersche hystericky označil za teroristu a vyhrožoval podáním žaloby pro urážku na cti ve Velké Británii (americké soudy zřejmě nebyly dost dobré), nakonec se nic takové nerealizovalo.

Perle pravděpodobně nikdy nezapomněl na Herschův starší investigativní článek ohledně vynášení tajných vládních materiálů na izraelskou ambasádu v době Perleho dřívějšího působení v 70.letech jako asistenta vlivného senátora Henry Jacksona. Mimochodem, mezi Perleho chráněnce patřili další známé hvězdy neokonzervativců jako Paul Wolfowitz a Douglas Feith.

Již jen z tohoto pohledu je krajně komické pokud tito neokonzervativci nyní "přicházejí do sebe" případně svalují vinu jen na Rumsfelda nebo prezidenta Bushe, v jehož delegovaném prezidentství o podstatných záležitostech rozhoduje jen úzký tým v čele s vice prezidentem Cheneym - Bushova faktická pravomoc se tak omezuje na nácvik mediální výstupů a kondiční jízdu na kole.

Skutečným důvodem paniky mezi neokonzervativci je spíše obava, že případné vítězství Demokratů v obou sněmovnách Kongresu by mohlo znamenat pokus o vyšetřování alespoň té špičky ledovce podivných kšeftů, a to s účastí neokonzervativní elity a kontraktorů v průběhu irácké kampaně a rekonstrukce. Nebo požadavku na účinnější prošetření stran fabrikovaných důkazů o ZHN v Iráku pro Radu bezpečnosti OSN a související manipulace na vnitřní politické scéně.

Není také vyloučen zvýšený tlak na odchod řady neokonzervativců a jejich sympatizantů z vlivných pozic na ministerstvu obrany a State Departmentu, kteří odmítají přiznat konflikt zájmů, vybaveni současně americkým a izraelským občanstvím a jejichž lobbying především pro politiku Likudu byl vyhodnocen jako značně kontraproduktivní pro americké zájmy na Středním východě v posledních desetiletích. Jak například poukazuje nedávná studie prof. Stephena Walta z Harvardské Univerzity a prof. Johna Mearsheimera z University of Chicago, (The Israel Lobby And U.S. Foreign Policy). Tento tým autorů rovněž dříve vydal několik prací na téma funkčnosti doktríny "zadržování" Saddámova režimu a nesmyslnosti případného silového řešení, např. pro Foreign Policy a jiné.

Položme si na závěr čistě řečnickou otázku, zda-li přijde někdy také období pokání, případně svalování viny jeden na druhého v rámci našeho českého rybníčku? Například jak dosud voliči oceňovali či v budoucnu ohodnotí aktivity odstupujícího podzimního ministra zahraničí Vondry, který mimo jiné proslul získáním bývalé hlavy státu Havla a tedy de facto jménem nás všech připojil ČR k neslavnému "Dopisu osmi", podporující ilegální invazi do Iráku.

Invazi, která podle statisticky hodnověrného lékařského průzkumu (stejnou metodiku používá např. UNICEF, Zogby Poll a další) zveřejněném v prestižním periodiku The Lancet, stála do této chvíle život bezmála 700 000 Iráčanů. A jak shrnul před pár dny pro dánský list Politiken a International Herald Tribune někdejší vrchní zbrojní inspektor OSN Hans Blix, americká invaze do Iráku byla "úplným selháním," která zemi zanechala v horším stavu než za vlády Saddama Husseina.

Neokonzervativci, straussiáni a jejich domácí odvar v současné vládě ODS, ale také jejich sympatizanti zastoupení v menší míře napříč celým politickým spektrem jeví evidentně známky vysoké recyklovatelnosti nebo jak se také hezky česky říká, "jsou splachovací." Není divu, že projevu elementární slušnosti nejsou schopni, sami neodstoupí či neodejdou se sklopenýma ušima či omluvou do ústraní, to není jejich styl.

A co je nejsmutnější, zdá se, že česká veřejnost jejich kajícnost důsledně ani nevyžaduje. Naopak, například pan Vondra s přehledem zvítězil v senátním klání na Litoměřicku (volební účast 23% v druhém kole), prý také do určité míry na platformě své údajné odbornosti v bezpečnostních otázkách [sic]!

Nestěžujme si proto, když se právě paradoxně v době odhalení jejich nedávných debaklů najednou předvádějí v reinkarnované podobě v jiné státní trafice, případně mezinárodních organizacích jako delegáti ČR, kde mohou nadále prohlubovat již dost sub-servilní obraz naší země - dopachtili se tam totiž s naším souhlasem, a ten je zavazující při jakékoliv, byť pofidérní volební účasti.

Odkazy:

BL: "Američtí neokonzervativci zaútočili na George Bushe"

Perleho historie -- BBC Power of Nightmares na BL: ZDE ZDE

Perle a Global Crossings: ZDE

Perleho konflikt zájmů, Hersh pro The New Yorker: ZDE

Hans Blix pro Politiken/IHT: ZDE

Studie: The Israel Lobby And U.S. Foreign Policy: ZDE