Protože to je přesně to, co pan poslanec navrhuje. Uznává sice, že žena, která vychovává děti, činí pro společnost více, než bezdětný manažer, pardon, bezdětná manažerka, ale pouze tak, aby to nic nestálo, tedy jenom "per hubam". Pochybuji, že by přišel s nápadem, že by bezdětní policisté měli pracovat bezplatně. Pokud by pan poslanec snad i byl tuto práci žen ochoten skutečně odměňovat - tedy v tvrdých na dřevo - pak pouze tak, že by za práci těchto žen odměňoval jejich muže.

Žena totiž podle pana poslance zřejmě není samostatná bytost viz. jeho "Je ovšem nutné připomenout, že původně mzda neponižovala člověka na stroj, na výkonnostní jednotku, ale brala ho v celistvosti: jedna mzda měla zajistit obživu celé rodině." Prostě jak říkávali Angličané - muž a žena jsou jedno a tím jedním je on. Jestli toto není antifeminismu, pak opravdu už nevím, co to antifeminismus je.

Obavy pana poslance o osud zaměstnaných matek mne silně dojímají. " Pokrokovost rodiny pak tato optika poměřuje tím, jak manžel doma uklízí a kolik žena přinese peněz. Ovšem tento svět falešných iluzí nefunguje, takže v reálném světě musí zaměstnaná matka po denní práci nastoupit druhou směnu v domácnosti."

Protože se muži nechtějí popelit v domácnosti (naprosto je chápu, mne to také nebaví), musí to holt, podle pana Karase, odřít ženy.

Problém, je že ony to už dnes odřít nemusí a to právě díky své ekonomické nezávislosti. V tom se pan poslanec velmi mýlí. Vdávalo se nedávno děvče v přízni, slavná svatba a do půl roku rozvod. Věřte, nevěřte, pan manžel byl opravdu rozvodem naprosto zaskočený a ublížený. Podobně jako pan poslance si myslel, že to ženuška bude muset holt doma odřít všechno sama a ona padla kosa na kámen.

Se svými názory není poslanec Karas není samozřejmě sám. Zakladatel muslimského bratrstva S. Kutb kdysi uvažoval podobně: .. pokud je žena osvobozena od své základní povinnosti vychovávat děti a pokud se stane díky vlastnímu přání a nebo díky společenské poptávce hosteskou a nebo letuškou na lodi nebo v letecké společnosti a bude tak užívat své schopnosti namísto toho, aby vychovávala lidské bytosti k tvorbě hmotných statků, neboť výroba hmotných statků je pokládána za důležitější, cennější a čestnější než formování lidského charakteru, pak je takováto společnost "zaostalou"...V Afganistánu jsme pak viděli realizaci jeho myšlenek v praxi. A metody Talibanu, by také byly zřejmě jedinou možností, jak by pan poslanec Karas mohl v našich zeměpisných šířkách a délkách prosadit svou vizi společnosti.

Článek pana poslance je také zajímavý tím, že z něho vyplývá, proč se tak vehementně KDU-ČSL bránila registrovanému partnerství. "V homosexuálním vztahu jsou přece oba dva naprosto zaměnitelní: stejně vydělávají, stejně perou, stejně vaří, stejně uklízejí, stejně se starají o děti, stejně se oblékají." To, že může existovat svazek dvou rovnoprávných partnerů, skutečně ohrožuje představu, že funkčním můžeme nazvat pouze takový asymetrický vztah, ve kterém je jeden, nemusím vysvětlovat kdo, hlavou rodiny.

Závěrem ještě jedna poznámka. Panu Paulovi se jeví tvrzení Jenni Murray, že "Ženy tolik bojovaly o své osvobození a nyní končí v pasti, v níž se musejí čtyřiadvacet hodin denně starat o své nemocné rodiče" jako teatrální. Chápu ho, v kontextu jeho osobní a historické zkušenosti teatrální zřejmě skutečně je.

Mně se tento výrok jeví jinak. Cituji z knížky Cassandra: "O ženách se má a to, že se nikdy nezaobírají ničím dostatečně důležitým na to, aby nemohly být přerušeny ... a ženy samy to akceptovaly, píší knihy, které to dokazují a samy sebe vedou k tomu, aby pokládaly jakoukoliv činnost, kterou se zabírají za měně hodnotnou ve srovnání s tím, co činí jiní...Navykly si pokládat intelektuální činnost za pouhou sobeckou zábavu, které jsou povinny se zříci kvůli jakémukoliv sobeckému rozmaru druhých. ...Ženy v během celého svého života nemají a půl hodinu času (s výjimkou doby, kdy v domě již všichni nebo ještě všichni spí), kterou by mohly nazvat svou bez toho, aby neriskovaly, že někoho urazí.. Rodina? Představuje pole, které je příliš malé pro rozvoj nesmrtelné duše, ať je to duše mužská či ženská. Rodina lidi využívá, ne podle toho, čím jsou, ne podle toho, čím zamýšleli být, ale podle toho, co od nich požaduje - pro svůj vlastní cíl. ...Tento sytém odsuzuje některé k nevyléčitelné dětinskosti, jiné k tichému zoufalství... " Sama autorka vyřešila svou situaci tím, že se uzavřela do svého pokoje, kam si dávala přinášet práci. Když jí bylo šedesát let, zemřela jí matka. Tehdy se tato žena, po léta uvězněná svojí nemocí ve svém pokoji, zázračně uzdravila. Nakonec se dožila devadesáti let. Většina z čtenářů BL o ní jistě slyšela. Jmenovala se Florence Nightingale.

Když se dcera premiéra Gladstona Mary ve svých skoro čtyřiceti letech provdala, musela se její zbývající neprovdaná sestra, která v té době stála v čele universitní koleje a poprvé v životě dělala něco, co pokládala za smysluplné, vzdát místa a vrátit se do rezidence rodičů, aby měli někoho, kdo jim bude sloužit. V rámci dobové a rodinné tradice tomu tak prostě bylo. Talentovaná sestra jejího otce skončila jako naprostá na opiu závislá troska, neunesla totiž to, že pro rozvoj svého talentu neměla ani stín možností, které měl její bratr.

Nemusím chodit tak daleko. Když přišel můj dědeček v noci ze služby - míval někdy noční - babička musela vstát a ohřát mu jídlo. Byla ženou v domácnosti a dědeček představoval její poukázku na jídlo. Byla jeho zaměstnancem, někým kdo byl zodpovědný z jeho pohodlí a za výchovu jeho dětí a nikoliv jeho partnerkou.

V kontextu mé osobní a historické zkušenosti proto naprosto nezní výrok Jenni Murray teatrálně, ale jako výrok někoho, kdo právě tak jako já ví, že to, že může žít svůj život důstojně a svobodně a ne tak jak by to rád viděl poslanec Karas, není samozřejmost, ale výsada, kterou se těší, díky úsilí několika generací odvážných žen, které byly ochotny pro "věc" přinášet často nemalé oběti.