Ale to byli obyčejní, prostí dělníci, kteří všechno ztratili už před válkou, a teď viděli, že mohou jenom získat. Oni skutečně ztratili své okovy. Můžete se tomu posmívat, ale bylo tomu tak.

Chleba už se nemusel zamykat,ale bylo ho dost. Je pravda, že byl většinou jen posolený, nebo se sádlem, ale bylo ho dost. Ano, byla to doba front na pomeranče, na pořadník na auto, na jízdní kola, ale v té frontě si známí povídali o tom, jakou mají práci, o tom kdo dostal nový byt, a kdo si postavil chatu. Z vyprávění mé maminky vím, že ještě v roce 1924 chodila do školy z osm kilometrů vzdálené vesnice bosá, a boty si obouvala až před městem. Byl to kompromis, boty se ušetřily, a nevypadala tak chudá, protože boty měla. Můj otec docházel do práce z téže vesnice v létě i v zimě, za každého počasí pěšky, protože ze své mzdy si na kolo nemohl ušetřit. Pracovní doba byla dvanáct hodin. V sobotu "jen" osm.

A najednou přišel režim, ve kterém byly boty pro všechny děti. A autobusy jezdily do města z každé vesnice. A byla spousta práce pro všechny (nepřipomíná Vám to nějaký film?). Zmizela předválečná milionová armáda nezaměstnaných. Žebračenky najednou neexistovaly. Světe div se, ti lidé byli spokojení.

Nechť přestane pan Cvek mluvit o demokracii, o které ví jen z knih, které si sám vybíral. Protože každý, ať chce nebo nechce, si četbu vybírá. Kde byl, když se černoši v USA v padesátých a šedesátých letech snažili stát lidmi? To, že se narodil až o mnoho let později, jej neomlouvá. Nemůže mi být příkladem země, kde se od samého začátku prosazuje demokracie se zbraní v ruce. Ty zbraně ostatně našemu Velkému bratru zůstaly v ruce i dnes, a používá je ve jménu demokracie stále a všude.

Vždy, v každé době si musíme vybírat mezi menším a větším zlem. Česká republika mi po sedmnácti letech vlády trhu a kapitálu připomíná dobře nalíčenou, a nastrojenou prostitutku, která je uvnitř prohnilá, a prolezlá kapavkou a AIDS. Je jen otázkou času, kdy to bude vidět i zvenčí.

Navenek předvánočně vyzdobené hypermarkety, přecpané zbožím, které vlastně ke spokojenosti nikdo nepotřebuje, uvnitř tisíce lidí, kteří před koncem roku dostali výpověď, a mohou o Vánocích přemýšlet o tom, jak je svět krásný, že jim dovolil se dívat do výloh přeplněných zbožím. A z čeho v lednu zaplatí dražší nájem a elektřinu...

Ano, mohl bych být spokojený, protože já, i ve svém věku (jsem ročník 1946) tu práci mám. Navíc velmi dobře placenou. Ale nejsem, nemohu být spokojený, protože stále myslím na ty, kteří o práci přišli. Co bude s nimi, a s jejich dětmi? Protože i takoví v mém blízkém okolí jsou. Pro člověka, který dokáže mít soucit s druhými, nemohou být nadcházející vánoce svátky klidu a míru.

Na závěr bych chtěl dát doporučení. Přestaňte myslet na to, jak hrozné to bylo za socialismu. Začněte myslet na to, jak hrozné je to teď. A jak by to mohlo být lepší. Protože na tom se dá něco změnit. A pokud se vám zdá, že to teď není tak hrozné, jak se snažím vysvětlit, zkuste se zamyslet nad tím, jací jste.