Jenže -- jaký má být nejvyšší trest? Svět se okamžitě rozdělil na ty, kdo rozsudek schválili, a ty, kdo zpochybnili. První dělení proběhlo po linii úrovně vojenské angažovanosti v Iráku: ti, kdo se podílejí na intervenci, byli pro trest smrti; naopak ti, kdo ji odsuzovali nebo dnes odsuzují, vyslovili pochyby. A právě v onom okamžiku se do hodnocení zapojili i český premiér, ministři zahraničí i obrany, a proces označili za spravedlivý. Poněkud uspěchaně, protože britský premiér Tony Blair si uvědomil, že nadšení nad rozsudkem, které projevila jeho ministryně zahraničí, jde mimo rámec pravidel, ctěných Radou Evropy. Je nesporné, a řekl to italský premiér Romano Prodi, že trest smrti jde za hranice současné evropské kultury.

Spor se ale vede nejen o výši trestu, ale i o povahu procesu samého. Politici, kteří dokáží okamžitě zapomenout na platné zákony a smlouvy kdykoliv se jim to hodí, pouze předstírají oddanost demokracii. Už teď je svět nervózní z toho, že americké volání po demokracii v zahraničí doprovází domácí legislativní úpravy, které mají umožnit zacházet se zajatci bez ohledu na mezinárodní normy. Kázat vodu a pít víno může být příjemné, ale rozhodně to není to, co by bylo možné pokládat za oddanost spravedlnosti.

Každý, kdo tvrdí, že proces s Husajnem byl spravedlivý, by si měl položit otázku: když se dostanete do problémů, přáli byste si právě takovýto soud? Soud, který se schází za zdmi kasáren okupačních vojsk. Soud, během kterého byl dvakrát vyměněn hlavní soudce, neboť neprojevoval žádoucí tvrdost, a byli zavražděni tři obhájci obviněného. Soud, který - jistě pouze náhodou - vynesl rozsudek pár hodin předtím, než v jisté vzdálené zemi proběhnou volby.

Oko za oko není spravedlnost, k níž směřuje naše civilizace. Je nesporné, že za smrt milionu lidí si každý zaslouží nejvyšší trest. Doživotí by podle všeho byl pro diktátora trest těžší než smrt. Poprava z něho udělá mučedníka a ještě více prohloubí rozdělení irácké společnosti.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom