Každé strategické vojensko-politické rozhodnutí, kterým nepochybně vyslání vojenského (a navíc nikoliv běžného, ale elitního) kontingentu je, má začínat rozborem politických, hospodářských a geografických charakteristik cílového teritoria. A tak již zprvu lze říci, že cílový Afganistan je svým terénem, klimatem a politicko-hospodářským uspořádáním značně odlišný od ČR i evropského prostoru.

Díky jeho jazykové rozrůzněností místní kmeny snadno rozpoznají příslušníky jiných kmenů, o triviální identifikaci ne-Afgánců ani nemluvě. Letité války i náboženské spory, které byly vedeny za účasti měnících se cizích sil, zpustošili zemi, jejíž infrastruktura by byla i tak na nízké úrovni. V podstatě kmenová středověká struktura propletená s, pro Evropu neobvyklým, náboženským fundamentalismem, kmenovými a na centrální vládě téměř nezávislými soukromými armádami (kde navíc rozdíl mezi "zařazeným" členem nějaké vojenské formace a námezdným lapkou není nijak ostrý) a pěstováním drog. Minová pole, katastrofální nedostatek jak elementárních pravidel hygieny, tak i základní lékařské péče, infekční nemoci a snadné přechody mezi vedry saharské Afriky a mrazy vrcholů Himaláje. Nedůvěra k cizincům kombinovaná s téměř 70% negramotností. Al-Kajda a Taliban, dva pojmy, které ani snad nepotřebují komentář.

To nejsou fikce a laciné senzace z nesolidních cestopisů bulvárního typu, to jsou fakta, která běžně uvádějí ministerstva zahraničí vyspělejších států. Navíc je doprovázejí explicitním zřetelným varováním pro své občany před neuváženou cestou do tohoto teritoria.

Jistě se i po tomto ultrakrátkém expozé afgánském reality velmi obtížně nachází uplatnění návyků a zkušeností z afgánského bojiště v českých (ba i slovenských) geografických poměrech. Snad tak likvidování nepřátelského výsadku na dně Macochy za průtrže mračen či zneškodnění diversantů na Lomnickém štítě během sněhové vánice, což tam kvůli ochraně přírody nelze nacvičovat.

Při "komisním" a "neodlehčeném" posouzení tedy zbývá pouze jistá ochrana možných exteritoriálních zájmů České republiky:

• ochrana našich zastupitelských úřadů
• ochrana našich investic a našich vyslaných pracovníků
• ochrana našich humanitárních misí.

Dost zásadním předpokladem pro tyto aktivity je jakási definovaná spolupráce na vládní úrovni, podepřená fungujícími a recipročně zřízenými zastupitelskými úřady. Zájmy ČR v Afganistanu zastupuje ale náš zastupitelský úřad v Pákistánu. V silně rizikových státech aktivně působí pouze diplomatická zastoupení největších a hospodářsko-vojensky nejsilnějších států. V úvahu tedy pouze připadá ochrana námi stavěných investic (na základě mezistátních smluv) a ochrana humanitárních misí.

Stojí za připomenutí, že u nás existuje jedna dost nedobrá zkušenost s budováním investic, tehdy ještě československou stranou, v rizikových regionech a tou je Alto Catumbela v Angole r. 1983.

Po více než dvaceti letech v ČT vystoupil i šéf komanda separatistické organizace UNITA s tím, že by unesené Čechoslováky mohli snadno tenkrát i zabít. Snadno lze vytušit, že by k tomu došlo při i menších komplikacích.

V případě humanitárních misí je jejich poslání zpravidla garantováno vládou přijímající země a dalšími respektovanými mezinárodními organizacemi. Ve vysoce rizikových oblastech, jako je sudánský Darfúr, nejsou ani ztráty na životech u pracovníků Mezinárodního červeného kříže výjimkou. Avšak jedná o dobrovolníky, jejichž jedinou profesí je znalost zdravotní a lékařské péče, vysílaných po delikátních jednáních MČK. Pokud by místní bojující ozbrojené síly v těchto oblastech měly jen stín podezření, že mají i znalosti vojenského řemesla, pak tito humanitární pracovníci coby potencionální špioni byli likvidováni jako první (po tortuře pro Evropana jen těžko představitelné).

Bohužel i civilní obyvatelstvo těch evropských zemí, které vyslaly své kontingenty do operace Enduring Freedom, má své neblahé zkušenosti s následným terorismem na svém území. Největším mementem je Madrid s svými více než 200 mrtvými při železničních atentátech z 11. 3. 2004.

Obrana oprávněných zájmů ČR formou mise prostějovského speciálního kontingentu v Afghánistánu se, diplomaticky řečeno, hledá velmi ztuha. Zkrátka už zbývá jenom ono rozdělení a sdílení odpovědnosti, aby světové veřejné mínění nemělo pocit, že jde o soukromý spor světové velmoci číslo 1 s Talibanem.

O působení českého speciálního kontingentu sami jeho příslušníci natočili krátký reportážně propagační film:

Operace, při kterých likvidovali bojovníky Talibanu, Češi pojmenovali Bílý lev, jednotlivé úderné akce pak dostávaly název podle českých hradů a zámků.

Ba navíc, aby čeští bojovníci se lépe integrovali s prostředím, jezdili tam také na koních a neholili se.

Není vyloučeno, že na "krátký" reportážní film naváže zanedlouho "dlouhý" hraný film, třeba ve stylu Rambova dobrodružství v Afghánistánu. Sylvestra Stalloneho by v českých podmínkách mohl nahradit třeba Jiří Langmajer. Urostlý a zároveň zarostlý chlapík, křižující na koni středočeskou krajinou a chránící Karlštejn před výsadkem Al-Kajdy, která ho chce likvidovat coby symbol možné neúcty k Alláhovi, by jistě přitáhl nemálo divaček několika generací. O tom, že by se zároveň stal léčivým sérem proti středoevropské mutaci amerického post-válečného vietnamského syndromu, lze však úspěšně pochybovat.

Českému veřejnému mínění tak zbývá jisté tušení spojitostí mezi utajovaným rizikem, které cca před měsícem hrozilo Praze a utajovaným posláním prostějovského kontingentu.

I otázky, na které nepřijdou jasné odpovědi, je třeba zřetelně a opakovaně pokládat.

I v zájmu těch, kteří musí - ze zákona - jasné odpovědi utajovat.