Těsně po červnových všeobecných volbách jsem argumentoval, že vzhledem k tomu, že jsou výsledky voleb vyrovnané, pravice a levice by se v České republice měla dohodnout a utvořit vládu národního smíření. Je totiž naprosto nemožné vládnout, pokud nemá určitá politická strana výrazný demokratický mandát. Česká ústava možná autoritářsky umožňuje prezidentovi, aby jmenoval různé lidi, kteří se mají pokusit utvořit vládu, ale, marná sláva, vláda se stoprocentně rozděleným parlamentem nikdy nemůže získat mandát, ať sebou ministři hází ve funkcích jakkoliv razantně - energická nová opatření, která zavedou, budou zase zrušena.

Zároveň jsem v červnu vyjádřil skeptickou obavu, že příslušníci české pravice a levice jsou natolik rozhádáni, že kompromisu nebudou schopni.

Jsem rád, že jim konečně došlo, že bez kompromisu není politika možná. To se týká samozřejmě Paroubka jak Topolánka. Je jen trapné, že jim to trvalo půl roku.

Je sice pravda, že v normální situaci každé dlouho vládnoucí straně (a osm let, kdy byla u moci ČSSD, je dlouho) svědčí, aby skončila v opozici, což normálně vede k ozdravění. Jenže, mám obavu, demograficky je Česká republika tak nastavena, že proti sobě stojí dvě téměř úplně vyrovnané, ideologicky opačně nasměrované celky. Lidé totiž volí nikoliv podle chvilkových preferencí, ale především podle svého hospodářského a sociálního zázemí. V takové situaci není jiná možnost pro znesvářenou pravici a levici, než se dohodnout na společné vládě.