Nedočkavost prozrazuje až nezřízeně velký zájem na dosažení úspěchu: uspěje-li paní předsedkyně s první ústavní stížností, ta druhá bude zcela nadbytečná. Nezdrženlivost je u soudce špatnou povahovou vlastností.

Její postup má ale čertovou kopýtko: jak přidělení Jaroslava Bureše k Nejvyššímu soudu ČR, tak jeho jmenování místopředsedou soudu jsou správní úkony. Bylo na místě napadnout je správní žalobou. Paní předsedkyně to dobře ví, vždyť i prezidentovo rozhodnutí o jejím odvolání původně napadla správní žalobou. Ústavní stížnost je možno podat až po vyčerpání všech ostatních opravných prostředků. V minulém řízení jí vyšel ústavní soud vstříc tak daleko, že existenci správní žaloby zanedbal. Bude-li se tentokrát držet zákona o ústavním soudu, obě ústavní stížnosti odmítne jako nepřípustné, podané před vyčerpáním ostatních dostupných opravných prostředků.

Pokračující aktivity Ivy Brožové, jevící se jako tažení proti prezidentovi, vzbuzují pozornost médií. Od 8.11. 2006 jí opakovaně poskytují prostor k vyjádření názorů. Česká televize se činila hned dvakrát, a to 16.11. v pořadu "Před polednem", 26.11. v "Otázkách Václava Moravce". Paní předsedkyně se v mediálních vystoupeních v podstatě opakuje, a to včetně intonačního zdůraznění výroků, jimž přičítá zvláštní důležitost (nestačí, že je nezávislost soudů dána, ale musí se jevit, že je dána). Klíčové myšlenky, jako názor, že v právním státě nelze vystačit s ústavou, opakuje téměř doslova. Do rozpaků ji uvedl pouze Martin Veselovský v rozhovoru na vlnách Českého rozhlasu 1 dne 22.11.2006 dotazem na reakci ostatních soudců Nejvyššího soudu ČR na domněle hrozící ohrožení jejich nezávislosti. Dotkl se tím slabiny jejího postavení: významná skupina soudců Nejvyššího soudu ČR si myslí, že tvrdohlavá dáma by měla složit zbraně a spokojit se s krásnou profesí soudce nejvyššího soudu, neboť na výkon funkce předsedkyně soudu dlouhodobě nestačí a její válka s vrcholnými představiteli výkonné moci soud poškozuje. Její současné aktivity jsou zvláštní i tím, že se do nich pustila v době dlouhodobé pracovní neschopnosti, kdy se jinak o chod nejvyššího soudu nestará. Je otázka, do jaké míry jsou návštěvy rozhlasových a televizních studií a rozhovory s novináři v souladu s léčebnými režimem a úpravou vycházek. Běžný pojištěnec by asi při rozhovoru před kamerou trnul obavami, že ho právě doma hledá kontrolor zdravotní pojišťovny. Quod licet iovi, non licet bovi.

Ze sledování kroků paní předsedkyně nejvyššího soudu mi není úplně jasné, o co jí jde. Prohlašuje, že nebojuje za sebe, ale zásadně za nezávislost soudů na výkonné moci. Nemůže ovšem zastřít, že odporem proti prezidentovu rozhodnutí o jejím odvolání z funkce ve skutečnosti deklarovala nezávislost na hodnocení svého výkonu ve funkci kýmkoli, kromě sebe samé. Takový nedostatek pokory je těžko slučitelný s etikou vysoce postavené úřednice státní správy, jíž jako předsedkyně soudu je, i když si to nechce přiznat. Mimoděk tak ukázala, jak si extrémní zastánci soudcovské samosprávy představují své postavení ve státě: jen oni sami budou mít právo hodnotit mezi sebou navzájem své výkony a etičnost chování a přezkoumávat správnost rozhodnutí, zatímco výkonná moc bude mít pouze právo v mezích možnosti jim vytvářet materiální podmínky pro práci, a my ostatní budeme pouze uctivě přijímat rozhodnutí soudců o našich osudech a budeme celou zábavu financovat ze svých daní, bez možnosti kontroly nad užíváním vynaložených prostředků.

Není od věci připomenout, že jmenování Ivy Brožové do funkce se neobešlo bez vzrušených debat. Prezident Václav Havel ji jmenoval s odvoláním na svou ústavní pravomoc, čímž vyvolal velkou nevoli touto jeho volbou zaskočeného ministra spravedlnosti Jaroslava Bureše. Mezi oběma politiky došlo k ostrému veřejnému sporu. Nenašel se ale nikdo, kdo by prezidentovo rozhodnutí zpochybnil tak dalece, že by je napadl u ústavního soudu. Podle pravidla, že "čím kdo zachází, tím také schází" letos ji Havlův nástupce odvolal stejně suverénně, jako ji Havel jmenoval, ovšem tentokrát narazil. Ze srovnání Jaroslava Bureše a Ivy Brožové vychází paní předsedkyně jako bezohlednější bojovník.

Nezdá se, že by hlavním cílem Ivy Brožové bylo pokoření prezidenta. To je spíše vedlejším produktem podivné vleklé války mezi ní a Jaroslavem Burešem. Kdysi se stavěla na odpor proti jeho návrhu zákona o soudech a soudcích, tvrdíc, že se jím naše justice vrací zpět do předlistopadových poměrů. Následně se Jaroslav Bureš postavil proti prezidentovi při jejím jmenování. Pak Iva Brožová zabránila jeho návratu na Nejvyšší soud ČR, kam se chtěl vrátit po ukončení ministerského působení. Nezviklal ji ani souhlas Soudcovské rady NS ČR s jeho přijetím (praktická ukázka jejího pojetí významu soudcovské samosprávy). Po jejím odvolání z funkce se rychle rozšířily pověsti, že ji má nahradit Jaroslav Bureš. Je možné, že právě to ji tak popudilo, že se rozhodla jít v odporu proti prezidentově rozhodnutí do krajnosti. Sám Jaroslav Bureš s v "Otázkách..." vyjádřil, že hlavním motivem jejího počínání je "potřeba zabít Bureše". Kořeny jejich konfliktního vztahu mi nejsou známy.

Iva Brožová zpochybňuje Burešovu způsobilost být soudcem nejvyššího soudu a dokonce jeho místopředsedou tím, že se poskvrnil působením v politice, což má být potenciálním ohrožením jeho soudcovské nezávislosti. Je zvláštní, že jí pošpinění politikou nevadí u soudců ústavního soudu, ke kterým se uchyluje o ochranu. Je mezi nimi několik takových, kteří buď nesoudili vůbec nebo jen krátkou dobu, působili v politice a žádný z nich se délkou soudcovské praxe nemůže s Jaroslavem Burešem měřit. Platí to např. zrovna o bývalé senátorce a primátorce Brna Dagmar Lastovecké, soudkyni-zpravodajce k její ústavní stížnosti, jejíž předchozí právní praxe je nicotná.

V souvislosti s obranou proti odvolání dosáhla Iva Brožová zrušení ústavním soudem §106 zákona o soudech a soudcích, který upravoval postup při odvolání předsedů a místopředsedů soudů. Vyvstal tím stav, v němž nelze předsedu soudu odvolat z funkce jinak než cestou kárného řízení. Protože zákon nedefinuje kárné přestupky při výkonu správní funkce, je odvolání předsedy a místopředsedy soudu zatím prakticky nemožné. Paradoxně se ale může stát, že Iva Brožová bude první předsedkyní soudu, která bude čelit pokusu o její odvolání právě tímto způsobem. Spolek Šalamoun, který navrhl ministrovi spravedlnosti zahájení kárného řízení proti ní s cílem jejího odvolání z funkce asi o rok dříve, než své tažení proti ní zahájil bývalý ministr Němec, podal v těchto dnech ministrovi spravedlnosti nový kárný návrh proti ní. Důvodem je nespokojenost s jejím mediálním vystupováním, které "šalamouni" považují za neetické. Vytýkají jí, že proti názoru Soudcovské rady Nejvyššího soudu ČR, a v době, kdy funkci ze zdravotních důvodů fakticky dlouhodobě nezastává, propírá v médiích domnělé osobnostní vady místopředsedy soudu Jaroslava Bureše a obviňuje z nezákonného jednání a "ústavního triku" prezidenta republiky, ačkoli prezident Burešovým jmenováním řešil problémy soudu, které vznikly právě v důsledku její dlouhé nepřítomnosti. Iva Brožová při tom těží z galantnosti obou místopředsedů nejvyššího soudu, kteří souhlasně zpochybňují její způsobilost řídit nejvyšší soud, aniž by vytahovali na veřejnost špinavé prádlo její profesní nedostatečnosti. Spolek Šalamoun poukazuje také na to, že Iva Brožová dosáhla ústavní stížností vedlejších účinků, které narušují chod státních institucí. Jde např. o nutnost novelizace zákona o soudech a soudcích, o dočasnou neodvolatelnost předsedů soudů, i ochromení Nejvyššího soudu, který trpí tím, že nebylo možné obsadit funkci předsedy ihned po jejím odvolání. Podle názoru stěžovatelů tak vysocí ústavní činitelé, k jakým patří předsedkyně nejvyššího soudu, se mají chovat za každých okolností důstojně a uvážlivě a nemají se vzájemně zpochybňovat před veřejností prostřednictvím medií. Ministr spravedlnosti nemá jinou možnost, než do dvou měsíců o stížnosti rozhodnout. Nestihne-li to Jiří Pospíšil, bude to povinností jeho nástupce. Pokud se ministr rozhodne stížnosti nevyhovět, jeho rozhodnutí bude mít význam určení, že pokleslé pavlačové mravy jsou normou vystupování ústavních činitelů na veřejnosti. Bylo by to pro společnost neblahé poselství.

Vyhoví-li ministr stížnosti podáním kárné žaloby, staneme se svědkem řízení, které bude ilustrovat absurdnost stavu, vyvolaného zrušením §106 zákona o soudech a soudcích. Ivu Brožovou by v tom případě soudil kárný senát vrchního soudu, vůči jehož soudcům má sama kárnou pravomoc. Pokud by se proti jejich rozsudku odvolala, odvolacím soudem by byl kárný senát nejvyššího soudu, tedy její podřízení. V případě, že by byla touto cestou odvolána z funkce, byl by to vskutku potupný konec její kariéry jako předsedkyně soudu. Soudcovský talár by jí ale patrně zůstal zachován. Předchozí úprava odvolání předsedy nejvyššího soudu prezidentem republiky byla rozhodně důstojnější. A nezbavovala postiženého soudce soudní ochrany, jak v ukvapené snaze "podržet" kolegyni proti prezidentovi tvrdili soudci ústavního soudu, neboť každý správní úkon je možno napadnout správní žalobou.