Nacismus nikdy neměl takový vliv na intelektuální elity, jako právě myšlenka komunismu. Důvod je dán vlastními základy obou ideologií. Nacismus okouzlil jen opravdovou špínu a odpad společnosti, komunismus bohužel zaslepil mnohem větší části evropské společnosti, mnohem větší část elit. Cíle (nikoli metody) slibované socialistické společnosti byly totiž vždy humanitní, cíle (i metody) nacistické vždy odporovaly základním lidským hodnotám a měřítkům spravedlnosti. Tohle je nutno vidět i přes hromady mrtvol, vězněných a zničených existencí, které po sobě komunistické režimy zanechaly.

Komunistický experiment v Československu byl zbytečným pokusem. Byla to slepá cesta, která tuto zemi přišla draho, ale tento pokus, který byl pro lidi uvnitř "tábora míru a socialismu" ve své většině frustrujícím omylem, umožnil ve svobodnější části Evropy vytvořit společnosti, v nichž bylo možné budovat sociální státy na půdorysu parlamentní demokracie. Bez strašáku komunismu a strachu z toho, že by jeho myšlenky mohly infikovat masy obyvatel Západu by nikdy nedošlo k ekonomickému i společenskému rozkvětu Západu, nikdy by nedošlo k relativně slušnému modu vivendi mezi světem kapitálu a světem práce. Byl to nechtěný a dodnes nedoceněný důsledek hrozby komunismu. Měl nacismus takovou přitažlivost?

Komunismus měl svého Maa, Gottwalda, Stalina. A spoustu jiných menších i větších lumpů, celé represivní aparáty, koncentrační tábory apod., měl svoje zločiny a hlásit se dnes k němu je nemožné a navíc hloupé, výrazem nepochopení ničeho, a odpudivé vůči jeho žijícím obětem, ale je nutné vždy podávat mozaiku celou.

Mozaika moderních KAPITALISTICKÝCH dějin Západu nese spoustu krve. Počínaje prvotní akumulací kapitálu na počátcích průmyslové revoluce, přes statisíce zničených žen, mužů a dětí v prvních fázích kapitalistické tovární výroby, přes miliony obětí při exploataci třetího světa během koloniální expanze, přes desetitisíce, postřílených buržoazním Thiersovým ministerstvem při potlačení Komuny, přes 1. světovou válku až po zcela demoralizující a zničující hospodářskou krizi 30. let. Další desetitisíce v intervenčních a neokolonialistických válkách, při provokacích a ovlivňování pozic jednotlivých "spřátelených" vlád v zemích celých regionů -- na Středním Východě, v Indočíně, Jižní Americe, Oceánii i Africe. A to by výčet mohl být mnohem širší. Oproti praxi komunismu je to možná nic moc, ale stavět dnes kapitalismus na piedestal humanity nebo dokonce jej ztotožňovat s demokracií, jak se často děje, je cynickým překrucováním a výsměchem ne nepodobným Orwellovi.

Pár výše uvedených vět v žádném případě nemělo být obranou praxe komunistických režimů a jejich činnosti v posledních devadesáti letech, slovo komunismus a jeho násilná praxe je z mého hlediska uzavřená kapitola, chtěl jsem jen poukázat na to, že by se dnes moderní historizující antikomunismus měl zaměřit i na jiné historické systémy, ať je spravedlnosti učiněno zadost. Hladomor ve 30. letech 20. století na Ukrajině je totiž stejným zločinem jako hladomor v Irsku ve 40. letech 19. století.

Seděla tehdy v Londýně komunistická vláda?