Nezaregistrovali sociální hnutí v západní Evropě, nezaregistrovali kulturní vlny punku, ani reagee. Nic jim neříká emancipační vlna technologických, ekologických, lidskoprávních a sociálně genderových témat. Až po uši vězí v rétorice marxleniských pouček z dob studené války, úvodníků Rudého práva a l'Humanité a unikl jim fenomén technologické globalizace. Ztratili orientaci v novém tisíciletí. Zde není Aurora, aby dala signál. A internet většina z nich používat neumí.

Neumí ani reflektovat skutečně dialekticky a zároveň sebekriticky chyby, kterých se dopustilo mezinárodní dělnické hnutí a komunistické a dělnické strany na konci století minulého. Mnozí "teoretici" KSČM ještě dnes dští oheň a síru na "zrádce" Gorbačova, neboť jeho glasnosť a perestrojka se střetla s jejich starým myšlením a sebrala jim rudým sametem pošité židle pod jejich zadky.

Sedmnáct let KSČ, KSČS a KSČM po "sametovém" převratu je dost času na reflexi. Komunistická strana Čech a Moravy prošla "Levým" blokem a nepochopila, že třešně po roce 89 si dala do znaku proto, aby přijala novou identitu, nespojenou s rudou hvězdou, srpem a kladivem. Řeč symbolů je předákům českých komunistů dnes cizí. Obsah nového symbolu nikdy za svůj nepřijali, zironizovali jej a po rudé hvězdě se mnohým z nich stýská. Bohumír Šmeral, o kterém v náznacích hovořil se Stanislavem Grossem kdysi Filipův předchůdce Grebeníček jako o vzoru pro současnou levicově integrační politiku KSČM - nejen v Poslanecké sněmovně, byl ovšem přesvědčeným marxistou, jeho vize socialistického státu se zakládala na existenci parlamentní demokracie. O Šmeralovi mluvil i europoslanec Miloslav Ransdorf ve svém článku "Šmeral a naše nynější orientace". O Bohumíru Šmeralovi a jeho pojetí socialismu zapomněl ovšem mluvit současný předseda KSČM Vojtěch Filip. I když tvrdí, v úvodu svého vystoupení, že lidská práva byla vždycky nedílnou součástí komunistického hnutí. Jakoby uhranutý vypráví právník Vojtěch Filip o cestě KSČ po roce 1948, aniž by dospěl alespoň k takové sebekritice komunistické současnosti padesátých let, jako Nikita Sergejevič Chruščov ve svém vystoupení, ve kterém odsoudil zločiny Stalinovy doby. Filip se bojí vyslovit slovo gulag a odsoudit jeho architekty, ať byli ze Sovětského svazu, anebo z pražské kachlíkárny na Letné. Filip se bojí vyslovit slovo politický proces a zhodnotit zvěrstva prokurátora Urválka jazykem, respektujícím právo i ony humanistické tradice komunistického hnutí. Filip se bojí vyslovit slovo politicky nespolehlivý a odsoudit perzekuci stovek bojovníků proti fašismu na západní frontě, kteří skončili vinou stalinské, gottwaldovské éry KSČ na popravišti či v Jáchymově. Filip se bojí vyslovit slovo Gottwald a říci, že taktik z první republiky se změnil v syfilitického diktátora. Daleko více odvahy než předseda KSČM Vojtěch Filip, měl generální prokurátor v šedesátých letech za éry prezidenta Novotného, kdy se započaly rehabilitace nejkřiklavějších zločinů padesátých let. Alespoň těch, které bylo možno rehabilitovat. Zdraví vězňům Gottwaldových žalářů a pracovních táborů nikdo nevrátil, mrtvým život také ne.

Vojtěch Filip se nestydí hovořit o platu pétépáků (měli se vlastně dobře, cítíme v podtextu), jakoby neviděl historické a politické souvislosti doby generála Čepičky. Fašistické chování mnoha tehdy "třídním bojem zocelených" soudruhů halí do oslího můstku demagogie pronásledování té dnešní Komunistické strany Čech a Moravy za své myšlenky. Za pronásledování komunistické strany dneška, ústavu kapitalistického státu respektující . Místo toho měl říci předseda KSČM jasným hlasem to, co komunisté řekli už před volbami v roce 1990, když probíhala porevoluční "výstava" starých i nových politických stran v domě u Hybernů v centru Prahy.

KSČ včerejška není KSČM dneška

To bylo heslo strany, které nikdo nepředpovídal delší život, než několik měsíců. To bylo heslo těch, kteří v roce 1989 přišli do velkého domu na nábřeží Vltavy, když odtud předtím skoro všichni prchli. Stovkám lidí uvnitř museli říci tvrdou pravdu do očí i za cenu, že z budovy ÚV KSČ odejdou, aby si vzápětí sáhli na život. Mnozí tak učinili, protože se s náhle vyřčenou pravdou nebyli schopni vyrovnat.

Ale to Vojtěch Filip dnes říci už nemůže. Protože by jej například funkcionáři Pražské rady KSČM usvědčili obratem ze lži. Před několika dny se sešli, aby zavzpomínali (s věncem a stuhou, na které bylo zlatým písmem VZPOMÍNÁME) vynikajícího politika - právě onoho Klementa Gottwalda. Zapěli Inetrnacionálu, položili věnec a květiny, promluvili do televize a ukázali, jak dialekticky jsou schopni vzít si poučení z chyb minulosti. Těchto komunistů je Vojtěch Filip také předsedou. I jindy brilantní historik Miloslav Ransdorf o Gottwaldovi v deníku Haló noviny promluvil, aniž by pojmenoval pravým jménem nejen předválečnou a válečnou dráhu komunistického politika s dýmkou, ale i činnost v jeho posledních letech. Podivná ztráta paměti. Nechce Ransdorf usilovat po předpokládaném prosincovém pádu místopředsedy Exnera o křeslo lídra konzervativního křídla KSČM, aby tak pomohl k návratu do křesla předsedy strany Mirku Grebeníčkovi?

Sociální demokraté se nechodí klanět na hrob svého bývalého předáka Fierlingera, i když to byl také sociální demokrat. Jaksi se to nehodí... Jaksi se k němu sociální demokraté nehlásí, i když dnes sami neváhají spoluvytvářet most mezi levicovými stranami - pro naplnění programů sociální rovnosti a spravedlnosti.

Vojtěch Filip si stěžuje na nepřízeň médií. "Náš podíl proti ostatním politickým stranám, které skončily mnohem hůře ve volbách než my, je trojnásobně nebo čtyřnásobně nižší", stěžuje si na mezinárodní konferenci a dělá z KSČM stranu, které všichni ubližují. Nečetl jsem v jeho projevu nic o vyčpělých frázích projevů komunistických funkcionářů, kteří nepřišli do kontaktu s poslaneckou sněmovnou, která by je naučila věcnému obhajování idejí při konkrétních zápasech o jejich paragrafovou podobu ve schvalovaných zákonech. . Nečetl jsem v jeho projevu nic o rozchodu s pubertálními provokatéry z KSM, kterým i komunističtí poslanci - právníci radili, jak mají změnit své stanovy, aby vyhověli zákonu, a oni odvětili, že raději přejdou do ilegality. Žvanilové. Nečetl jsem v jeho projevu nic o neschopnosti tiskového oddělení KSČM, které mediální vzdělání a profesionalitu nahrazuje formulačními vyčteninkami, místy nemístnou ironií, místy i demagogií a většinou jen bezbřehým nadšením. Nečetl jsem v jeho projevu nic o žurnalistické neschopnosti redaktorů Haló novin, či dokonce o zavilém stalinismu nostalgické ostravské Naší pravdy či dokonce o nenávistném revanšismu leninského Dialogu. V řadě případů senilní žvanilové. Čest výjimkám. Nečetl jsem nic o "Třech minutách pravdy", jak nazvalo své zpravodajství internetové Rádio Futura. I tato periodika patří k ideové výbavě komunistů roku 2006. Jsou jejich autory, jsou jejich čtenáři a odběrateli. Nečetl jsem v jeho projevu nic o frázovistosti samotné konference, na které Filip vystoupil. Přitom naprostým nepochopením celosvětové reality se to tam jen hemžilo. Čest výjimkám.

Když už chtěl Vojtěch Filip zveřejnit zločiny současného režimu a jeho Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, mohl říci, že tento úřad vědomě falšoval a podvodně vyráběl důkazy proti svým obětem - jen proto, aby je dostal do kriminálu. Že se jednalo o příslušníky Státní bezpečnosti, je irelevantní. Že přes zjevné důkazy "demokratický" soud tyto muže jen na základě tohoto zmanipulovaného spisového materiálu odsoudil, je irelevantní. ÚDV je ale orgán státu, a podvrhy dokumentů do spisu si nikdy neměl dovolit dát. To je zločin instituce, mající přispět k právu a spravedlnosti v České republice. To je zločin neodpustitelný. A právně zdokumentovaný. Jak se liší trestná činnost pracovníků ÚDV od zločinů prokurátora Urválka a policejních orgánů té doby, vyrábějících falešná obvinění, jen proto, aby byl nevině obviněný odsouzen? O případu ASANACE 2006 Britské listy psaly.

Aby mohla radikální levice zaujmout ve společnosti opět po desítkách let stejně důstojné místo, jaké měla po 2. světové válce, vykoupené krví bojovníků proti fašismu, musí říci v prvé řadě svým členům, v druhé řadě svým voličům, a v neposlední řadě ostatním levicově orientovaným občanům, která obdob ve své historii považuje za temná, a která naopak za světlá. Které osobnosti považuje i pro současnost za inspirující, a které naopak byly viníky neodvratného pádu "reálně socialistické" gerontokracie v roce 1989. Které principy už nikdy ve své politice uplatňovat nebude a na kterých bude naopak svou politiku i nadále stavět. KSČM musí uzavřít s občany novou společenskou smlouvu. A musí to udělat sama, nikoliv pod nátlakem. Pravicově smýšlejícím občanům nemusí pak říkat nic.

Detailní znalost historie je třeba i pro vyrovnání se s křesťanskými demokraty, protože mnozí z nich dodnes zůstali jen a jen národněfrontovními lidovci. Detailní znalost historie bude třeba i pro odpověď některým sociálním demokratům, protože mnozí z nich dodnes zůstali dědici brkounů. Někteří dodnes koketují se sociálfašismem stejně jako vsetínský lidovecký pyrotechnik Čunek. Detailní znalost historie bude třeba připomenout i mnohým politikům ODS, kteří už zapomněli. Detailní znalost historie bude třeba připomenout i mnohým hlasatelům vítězství pravdy a lásky. Bude to bolet. U členů KSČM, ČSSD a KDU-ČSL to bude bolet zvláště věkem staré členy, u kterých je vnímání reality zkaleno příkořím, jakého se jim dostalo za to, že zůstali věrni ideálům, byť jej někdo deformoval a jiný pošlapal. Boření chrámů musí ale předcházet stavbě chrámů nových. Taková je logika dějin. A řízená demolice mýtů je vždy méně bolestná, než hrabání se v troskách a hledání mrtvých i přeživších. Na zřícení čeká i falešný mýtus disentu, sametové revoluce a role Václava Havla v něm.

Protože k analýze onoho současného antikomunismu a účinné odpovědi proti němu vede jediná cesta - přes důslednou analýzu komunismu v dávných i nedávných dějinách, přes důsledný rozbor politiky za minulých sedmnáct let a účinnou odpověď na otázky dnešní doby. Té ale Komunistická strana Čech a Moravy není v listopadu 2006 schopna. Stejně, jako jí nebyl schopen Miroslav Štěpán, tajemník Urbánek či Miloš Jakeš v roce 1989.

O tom všem na mezinárodní konferenci předseda KSČM Vojtěch Filip nemluvil. A přitom měl. Bez poznání pravdy je každá polopravda lží.