Jsou symbolem i zkratkou, kterou prošla a prochází česká i slovenská levice, česká i slovenská společnost; pro současné Čechy a Slováky jsou připomenutím někdejší společně sdílené československé státnosti, jsou -- v plném smyslu toho slova - spoluoslovením podstaty novodobých českých i slovenských dějin. Chceme-li totiž pochopit alespoň zčásti skutečný význam a dosah Dubčekova života a jeho odkazu, nemáme jinou možnost.

Dubček-osobnost-symbol je totiž víc než zosobnění Pražského jara, víc než osobnost vítaná bouřlivým jásotem statisíců na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání nebo na pražském Václavském náměstí či na Letenské pláni v listopadových dnech devětaosmdesátého roku. Je dějinným fenoménem sociokulturního typu a společenské tendence, která právě na přelomu 80. a 90. let vlastně zároveň končí i začíná.

Novodobé české i slovenské dějiny mají mnoho společného ve své česko-slovenské vzájemnosti. Ve svém českoslovenství. Jsou vzrušujícím příběhem národů, které ztratily svou státnost a málem i identitu. Z různých výchozích pozic dospěly odlišným způsobem ke stejné startovní čáře: 28. a 30. říjnu 1918. K republice, o níž kdysi vynikající český veřejný činitel a literární kritik začátku dvacátého století František Xaver Šalda výstižně poznamenal: "Tábor je náš program, pravil roku 1918 Masaryk a je to pravda potud, že k jeho splnění máme dnes stejně daleko jako před 5 lety." Jinak řečeno: člověk-politik Dubček je nepředstavitelný bez jevu známého jako "otázka sociální", úzce spojeného s otázkou národní emancipace nejen slovenské, ale mnoha ostatních srovnatelných evropských národů a etnik. Je to o důležitější, že se stále jedná o ne zcela uzavřenou záležitost vně i uvnitř také současné Evropy Evropských společenství.

Rád bych v této souvislosti připomenul, že se z dnes nepředstavitelného útlaku druhého nevolnictví na přelomu 18. a 19. století rodí novodobý evropský národní stát. A s ním již zmíněná "otázka sociální". I obec českého národa a architekt novodobé české identity a jeho skutečný vůdce František Palacký si na konci svého života uvědomoval, že cosi není v pořádku: politické svobody zaručené únorovou a prosincovou ústavou let 1861a 1867 neodstranily společenské nerovnosti. Naopak: v něčem jako by je ještě prohloubily a dále vyhrotily. Socialistické dělnické hnutí, které se na přelomu 19. a 20. století postupně stalo celospolečensky významným fenoménem, jenž podstatným způsobem dokreslil základní kontury současné euroatlantické politické kultury, postavilo před soudobou společnost ještě naléhavěji otázku: kudy a jak dále?

Česko-slovenský osudový dějinný pár také nemohl, jak víme, na tuto otázku nereagovat. Vždyť ohrožovala a problematizovala - a tak také byla a je dobově i současně vnímána - základy jak národního bytí, tak holého biologického přežití lidových vrstev. Pokusy o odpovědi byly různé, jedno však měly ve svém úsilí o vytvoření silného funkčního prvorepublikového státu společné: pokus i snahu o důsledné propojení demokracie, rovnosti a svobody, tj. moderního demokratického socialismu jako reálného a realistického pokusu o rázné řešení tohoto historického gordického uzlu.

Aniž bych chtěl jakkoliv problematizovat, podceňovat či dokonce okatě přehlížet přínos našich slovenských přátel, je zřejmé, že starší český sourozenec byl ten, kdo formuloval minimálně první koncepty našich společných odpovědí. "Velká čtyřka" českého národního obrození Palacký-Havlíček-Masaryk-Beneš dospívala na rozhraní liberálních a socialistických konceptů k evolucionistickým závěrům, zprvu sociálně založeného liberalismu, později - zhruba od 90. let 19. století ve větách zejména Masarykovy OTÁZKY SOCIÁLNÍ - stále koncepčněji a určitěji k vývojovému pojetí demokracie socializující. Stručně shrnuto: šlo o odpověď na otázku po formulování a dosažitelnosti socialistických ideálů, o uskutečnění věčného snu bájeslovného zlatého věku. O konfrontaci vývojové cyklové sociální revoluce a jednorázové revoluce politické. Málokdo tušil, že zahájením 1. světové války navždy končí to, čemu se říkalo "belle epoque".

Sociokulturní civilizační šok, který vyvolala první světová válka, otřásl dosavadními jistotami a tradičním způsobem života. Náruživá víra, živená do té doby neslýchaným strádáním stamilionů, že je možné tento stav zvrátit jednorázovými politickými akty, nabídla mimoto vyhrocenou odpověď jednak leninskou, jednak radikálně pravicovou.

Komunistické hnutí, odvozující oproti demokratickému socialismu svou ideovou základnu z důsledného respektování myšlenek a závěrů už tehdy více historického než aktuálního MANIFESTU KOMUNISTICKÉ STRANY, bylo přesvědčováno s postupem doby stále leninsko-stalinskou praxí o své pravdě. Pravdě podložené potěmkinovsky pojatými výsledky sovětového modelu, jejichž rubem však bylo jak hmotné strádání desetimiliónů obyvatel sovětového státu, tak gulagy moderních otroků -- částečné realizace Trockého ideálu militarizované práce. Avšak už v třicátých letech ti, kdo chtěli vidět a slyšet, -- v českém případě Šalda, Teige, Kalandra a nečetní další představitelé intelektuálních levých avantgard -- si byli vědomi četných mocenských -- a kulturněpolitických paralel mezi jinak protichůdnými režimy Osy a kominternovské Moskvy, jak ji výstižně na stránkách svého románu MOSKVA-HRANICE rovněž ještě před Mnichovem stačil zachytit český spisovatel Jiří Weil.

To, co se dnes nazývá krizí nebo v lepším případě stagnací levicových konceptů, volalo po řešení. V dlouhé řadě pokusů o humanistickou alternativu, navazující na tradice nekomunistického radikálního socialismu první poloviny dvacátých let, patří nesporné přední místo osmašedesátému roku dvacátého století. Nedoceňovanému a často povrchně zatracovanému pokusu o vzkříšení občanské společnosti. Roku, který plně sdílel specifika vzestupné novodobé dějinné cesty obou bratrských společností české i slovenské: cesty dočasných, byť tíživých porážek, tragických pro životní osudy svých protagonistů, které se však posléze ukazovaly být nezvratnými dějinnými průlomy, šťastnými pro společnosti, ke kterým se vztahovaly.

Do značné míry to platí i o naší současnosti a oprávněně to lze vztáhnout i na poslední měsíce Dubčekova života. Podnětná zmínka o Dubčekových stále aktuálních myšlenkách, obsažená v Štátnej doktríně Slovenskej republiky, významném programovém otevřeném dokumentu sesterské strany SMER - Sociálna demokracia, je pro mé úvahy v tomto ohledu důležitým potvrzením shody našich výchozích úvah.

Alexander Dubček totiž ztělesňuje i pro nás dva důležité dějinné přístupy: patos klasického dělnického hnutí, spojený ještě před počátkem dvacátého století se zdánlivě šedou střízlivostí masarykovsko benešovských konceptů, ale také oheň a vzmach těch, kteří dále tvořili kontinuitu hnutí a v mnohém tento rozměr přesahovali. Vyslovím-li jména Pecka-Strahovský, Steiner, Krapka-Náchodský, Habrman, Soukup, Fischer, Lehocký, Pocisk, Martinček, Dérer, ale také jména davistů - Novomeského, Clementise, či vašich hrdinů z obou světových válek Jesenského, Nálepky, Schmidkeho, nad jehož rakví v době stále silných politických procesů začínající politik Dubček pronesl jeden ze svých prvních projevů, snažím se tím vyjádřit kontinuitu vývojových konceptů, které se v Dubčekově osobnosti jakoby prolínají. A také tu v jiném ohledu stejně spontánně a přirozeně navazuje na své velké předchůdce, architekty slovenské národní identity Ľudovíta Štúra, Milána Hodžu a Milána Rastislava Štefánika. Mužů, kteří stejně jako on byli výraznými ztělesniteli a ohnivými zastánci česko-slovenské vzájemnosti.

Globální rozměr Dubčekova odkazu jakoby potvrzoval zdánlivě okrajový, přitom však i příznačný a nadmíru významný prvek Dubčekova života. Dříve než se Dubčekovi rodiče stali občany sovětského Ruska, zaznamenali -- jako desetitisíce a statitisíce jiných Slováků -- i svou lidskou a občanskou zkušenost lidí práce ze života ve veliké americké demokracii počátku dvacátého století. Kdyby se byl býval Alexander narodil o několik měsíců dříve, získal by -- podobně jako jeho starší bratr Július -- americké státní občanství. Shoda okolností však vedla -- jak známo -- k jiné pozoruhodné souvislosti Alexandrova života. Dům v Uhrovci, kde se před pětaosmdesáti lety narodil, byl a je i rodným domem tvůrce moderní slovenštiny a hlavy velké a výrazné slovenské generace již připomenutého Ľudovíta Štúra. Zatímco americká rodinná zkušenost Dubčeka minula, ta sovětská ho doživotně poznamenala. Stejný význam v jeho životě měla také jeho činná účast partyzána ve Slovenském národním povstání, v němž Dubčekův starší bratr Július padl.

Dubčekovský životní postoj je tedy, dámy a pánové, životním pohledem ne vědce, ale muže práce, dělníka, který byl s to svou dělnost slova a především srdce a intuice zachovat a přenést i do nejvyšších pater praktické politiky, i do obsahu nezpochybnitelného charismatického symbolu Pražského jara. Není proto v této své pozitivní podobě globalismem méně hodnotným.

Rád bych tento svůj postřeh dokumentoval na příkladu dnes již klasické reportáže Československé televize. Stalo se to -- neklame-li mě paměť -- v prvních dnech po proslulé mexické letní olympiádě. K Dubčekovi, vystupujícímu z auta a směřujícímu do své pracovny v budově dnešního ministerstva dopravy, znenadání přiběhly zpěvačka Marta Kubišová a herečka Iva Janžurová, aby ho ujistily o své podpoře a sympatiích, které k němu chovají. Noblesa a takt a současně i spontánní vřelá vlídnost, se kterou tento srdečný, neokázalý muž reagoval na jejich stejně spontánní gesto, dokládají, tuším, víc než výstižně má předcházející slova.

Obdobný ohlas vznikl v českém prostředí i bezprostředně po tragické a dodnes neuvěřitelné Dubčekově smrti 7. listopadu 1992. Jeden z největších českých spisovatelů dvacátého století Bohumil Hrabal tehdy do předního českého deníku té doby mimo jiné napsal: "protože kolem celé postavy Sašenky Dubčeka vycházela záře ... politika byla jeho osud a on kraluje teď na oběžné dráze křesťanských a komunistických nebes, krásný frajer... Sašenka byl hrdina a vypil si kalich až do dna... Auferstehung Symphonie ...Gustava Mahlera ...je u Sašenky už za života ... Titan ...".

Když před třemi lety naše strana, nejstarší slovanská sociálně demokratická strana, oslavovala 125. výročí svého vzniku, pojala je jako vědomé navázání na dějinně nejbližší událost srovnatelného významu, velkolepé oslavy 60. výročí svého založení v tragickém roce Mnichova a vídeňské arbitráže a v jeho duchu i na připomenutí a zhodnocení všeho, co přetrvalo zkoušky ještě tragičtějšího půlstoletí 1938-1989. Mezi historickými událostmi, které si připomenula, byly i události Pražského jara, a mezi osobnostmi, jež ztělesňují svým životem i odkazem tradiční spolupráci českých a slovenských sociálních demokratů, která svými kořeny sahá do počátků dvacátého století, i Dubčekovu osobnost. Když 26. dubna 2003 na zasedání našeho ÚVV přebíral Alexandrův syn Peter pamětní plaketu připomínající osobnost zakladatele naší strany, dělnického básníka a žurnalisty Josefa Boleslava Pecky-Strahovského, byl to -- tak jsme to všichni tehdy cítili -- slavnostní, historický okamžik česko-slovenských vztahů, česko-slovenské vzájemnosti, společně sdíleného českoslovenství.

Alexander Dubček, právě tak jako události nezapomenutelného Pražského jara, i pro nás, české sociální demokraty, zůstává pevnou a zvlášť významnou součástí také našich novodobých dějin. Součástí nejen historickou, ale v plném významu toho slova i současnou a živoucí. Nezastíraná láska a úcta, kterou dával při každé příležitosti najevo české zemi a jejím lidem, je láskou a úctou, která je vždy z naší strany při vyslovení Dubčekova jména stejně vroucně a srdečně opětována.