Kapitálově silným skupinám se totiž podařilo pomocí masové reklamy v těch zemích, kde existuje koupěschopná poptávka, vytvořit umělé potřeby mas: už nestačí mít mobil, ale každý rok musí být nový, s vylepšením. Nestačí jedno auto pro rodinu, musí ho mít každý její zletilý člen. Nové skvělé cigarety běžně kouří děti od deseti let. Tomu se říká konzumní společnost. I ve střední Evropě jsme její zárodky položili v šedesátých letech, kdy vládnoucí komunistické strany odložily na neurčito původní ideály rovnosti a vyhlásily závody ve spotřebě s vyspělými kapitalistickými státy.

V 70. letech se objevila první varování, že extenzívní výroba a spotřeba ohrožuje existenci lidské civilizace znečišťováním životního prostředí i drancováním přírodních zdrojů. První reakce kapitalistických i komunistických politiků i médií byla: "To jsou nějací blázni, kteří by nás snad chtěli nahnat zpátky na stromy." Dnes, po více než 30 letech už víme, že měli pravdu. Dokonce i vlády (kromě USA) chápou, že hrozba nevratného oteplení atmosféry je reálná, a shodují se na (dosud nedostatečných) opatřeních, která by tomu měla předejít.

Nemá-li naše civilizace zaniknout, není na této planetě možný jiný život než trvale udržitelný. Udržitelná výroba a spotřeba znamená jen takové čerpání přírodních zdrojů, abychom na ní neohrozili život svých dětí. Příští generaci ji musíme být schopni předat ve stavu, který bude stejný nebo lepší než ten, v němž jsme ji dostali od našich předků.

Vzorec pro udržitelný rozvoj je ekonomika + ekologie + dvojnásobně sociální rozvoj. Kapitalismus, či jak se na nás valí ze všech médií eufemismus "čisté tržní hospodářství bez přívlastků", se však řídí jen krátkozrakým kritériem nejvyššího zisku. Rovnici udržitelného rozvoje proto není schopen vyřešit a žene tak svět nejen do globální katastrofy nejen ekologické, ale i sociální. Očekává se, že v tomto století rozpoutá války nejen o území, ale hlavně o přírodní energetické zdroje a dokonce i o pitnou vodu.

Globálním kapitalistům s jejich Světovými ekonomickými fóry (Davos) se od roku 2001 snaží čelit Světová i regionální sociální fóra, na nichž se levice a levý střed mobilizují pod heslem "Jiný svět je možný1" A že ta naděje zde je, ukazuje příklad Latinské Ameriky. Tam i v Evropě spolupracují na této nejširší platformě jak komunistická, tak ekologická hnutí. Je samozřejmostí, že ekologická hnutí i strany Zelených se hlásí k levici, neboť vědí, že hlavním nepřítelem udržitelného života je velkokapitál.

V Česku však je ještě 17 let po listopadu 1989 hlavním tématem médií "boj proti komunismu". Není zde ekologická organizace (ani žádné hnutí ochránců lidských práv), která by se hlásila k levici. Strana zelených se dokonce po celou dobu své existence buď otevřeně prohlašovala za pravicovou, nebo se spojovala s pravicovými stranami, letos dokonce s neoliberální ODS. Tzv. "volební pat" 100:100 by nebyl žádným patem, pokud by se šest poslanců Zelených nepřidalo k pravici. Předseda této strany dokonce do televize prohlásil, že jejím hlavním úkolem je zabránit tomu, aby zde komunisté měli jakýkoli vliv, teprve na druhém místě je pak zájem o životní prostředí.

Není divu, že největším antikomunistou je senátor, zvolený za Stranu zelených. Ten se již od svého zvolení (i hlasy komunistických voličů) o otázky udržitelného života vůbec nezajímá, zato se po celou dobu snaží o zákaz komunistické strany. Byl to on, kdo podal trestní oznámení na Komunistický svaz mládeže, na jehož základě Ministerstvo vnitra tuto mládežnickou organizaci (s jejím rudozeleným programem) rozpustilo.

Také ve výročních zprávách ministerstva vnitra i Bezpečnostní informační služby se pravidelně kromě reálně existujícího nebezpečí pravicového extremismu věnuje stejná pozornost uměle zfabrikovanému "levicovému extremismu". Sociální fóra s několika desítkami účastníků jsou zde dokonce uváděna jako téměř jediné potenciální nebezpečí pro "demokratický pořádek" v České republice!

Nadnárodní velkokapitál, ovládající české "národní" hospodářství si takovým vymýváním mozků zajišťuje, že se odbory ani ekologičtí aktivisté nepřidají k "extremistické" platformě a že jejich hon za co největším ziskem bez ohledu na životní prostředí a sociální dopady nebude nikdo narušovat.

Komunistická strana Čech a Moravy bohužel na tento vypjatý antikomunismus, ovládající celou prakticky celou českou společnost, v první řadě mladé lidi, nedokáže adekvátně reagovat. Její reakce jsou kontraproduktivní: její staří členové (průměrný věk členské základny je přes 70 let) jsou na urážky přecitlivělí a tlačí vedení strany k podávání trestních oznámení, které policie vzápětí odkládá. Často si kladou chybné otázky, na něž odpovědi nemohou být jiné než také chybné: Nemáme se za co stydět -- Nenecháme si plivat na minulost -- Nebudeme se omlouvat antikomunistům -- Nejdůležitější je zachovat si svou komunistickou identitu (včetně názvu strany).

Ano, to všechno členové strany cítí jako důležité. Ale je to také zájem obyčejných lidí, na něž se odvoláváme ve svém heslu "S lidmi pro lidi"? Ne, ty zajímají problémy současnosti a jejich řešení pro budoucnost. Obzvláště mladí lidé, i přes rostoucí individualismus a egoismus ve společnosti, jsou pozitivně naladěni vůči ochraně životního prostředí, lidských práv a menšin.

Přes opakovaná volání není komunistická strana schopná z těchto témat učinit svá hlavní a nechává si je krást antikomunistickou pravicí. Také proto nebyla v posledních volbách v hlavním městě Praze schopna získat více než 0,1 % hlasů mladých prvovoličů. Ty nezaujme obrana "Za nás to bylo lepší", chtějí slyšet konkrétní návody na realizaci teze

"Jiný (sociálně a ekologicky spravedlivý) svět je možný, pojďme tedy spolu svět změnit!"

Nenávistné reakce na nenávistný antikomunismus nás k socialismu neposunou, také propast tří generací je podle sociologů nepřeklenutelná. Tohle rozhodně není udržitelný rozvoj strany, ale přímá poukázka na její bezvýznamnost v horizontu cca 15 let. Reálně zde hrozí, že se prozření obyvatelstva Česka o zhoubnosti kapitalistické cesty o generaci odloží a nová generace bude muset pracně budovat novou revoluční stranu nebo politické hnutí, aby ten svůj jiný svět uskutečnila. Jestliže tohle nechceme, musíme přestat lhát sami sobě, opustit pohodlí schůzování sami mezi sebou a vyjít ven diskutovat s mladými lidmi jako rovní s rovnými, i když jsou ve vleku primitivního antikomunismu. A třeba zrovna o životním prostředí. Jsem si jist, že společnou řeč najdeme.

Autor je předseda Komise pro strategii životního prostředí ÚV KSČM