Předpovídal jsem, píše autor, že druhé prezidentské období pro Bushe se stane katastrofou pro Republikánskou stranu. "Její utkvělá představa o nutnosti svrhnout Saddáma Husajna," napsal Ferguson už dříve, " nebyla logickou reakcí na krizi 11. září. Její finanční politika byla orgií neodpovědnosti."

V Iráku se nyní odvíjí naprostý debakl americké zahraniční politiky. Jen menšina voličů si přečte bestseller od Boba Woodwarda State of Denial, ale ti, kdo to učiní, budou šokováni obraze vlády, která je ochromena kombinací velikášství, tuposti a tvrdohlavosti.

Hned na začátku, ještě za prvního Bushova prezidentského období, charakterizoval Richard Armitage, tehdejší náměstek ministra zahraničí rozhodovací proces ve Washingtonu jako FUBAR (=Fucked Up Beyond All Recognition; tj. Naprosto neuvěřitelně rozesraný). Měl naprosto pravdu.

Po 11. září propadl George Bush falešné myšlence, že dostal od Boha "poslání". Přijal argumentaci, že invaze do Afghánistánu nestačí a chtěl ještě jednu válku, válku, kterou by mohl řídit on, nikoliv CIA, armáda či ministerstvo zahraničí. Ministr obrany Rumsfeld propadl představě, že se k takové invazi hodí Irák. Šéf CIA George Tenet se nechal zblbnout, že z výzvědných informací vyplývá, že je existence iráckých zbraní hromadného ničení jasným důvodem k válce.

Neokonzervativci, jimiž se Rumsfeld obklopil, zejména Paul Walfowitz a Doug Feith, si mylně mysleli, že Iráčané přivítají americké jednotky jako osvoboditele. Viceprezident Cheney si mylně myslel, že novou vládu v Iráku může vyvořit zdiskreditovaný emigrant Ahmed Čalabi a jeho Irácký národní kongres. Jako šéf Prozatímní koaliční správy si Paul Bremer o sobě falešně myslel, že je tím, čím byl v Japonsku generál Douglas MacArthur. Začal provádět čistky v irácké státní správě a v irácké armádě, což přímo vedlo v roce 2004 k vzniku protiamerického povstání.

Varování odborníků, že bude zapotřebí pro poinvazní Irák na udržení pořádku 300 000 -- 500 000 vojáků, bylo ignorováno. Špatné zprávy z Bagdádu byly potlačovány. Když se nenašly zbraně hromadného ničení, rychle začala vláda mluvit o něčem jiném.

Irácké fiasko odhalilo hranice americké moci. Důsledky tohoto selhání proměnily Bushovu strategii národní bezpečnosti v nesmysl. Bush prosazoval právo Spojených států zasáhnout preventivně silou proti potenciálním hrozbám. Nyní je zcela neschopen zabránit zbývajícím členům jeho "Osy zla", Íránu a Severní Koreji, aby získaly jaderné zbraně. Americká vláda, která kdysi ignorovala OSN, nyní musí vyjednávat v Radě bezpečnosti OSN, protože jednostranná vojenská akce už není uvěřitelnou alternativou.

Nejironičtější je, že islámští teroristé jsou stále silnější. Financuje je Saúdská Arábie, výcviku se podrobují v Pákistánu a svá spiknutí připravují stále častěji v Británii.

Avšak Republikánská strana je v průšvihu, i co se týče domácí agendy. Poté, co hurikán Katrina zničil New Orleans, vážně utrpěla pověst Republikánské strany, když bylo zjištěno, že jsou její činitelé nekompetentní. Poslední zbytky finanční důvěryhodnosti této vlády se rozplynuly s pokusy realizovat Bushovu špatnou reformu sociálního zabezpečení.

Pověst Republikánů, že zacházejí poctivě se státními penězi, se rozplynula se skandálem kolem washingtonského lobbisty Jacka Abramoffa, který se přiznal k daňovým a dalším finančním podvodům.

Pověst Republikánské strany, že jsou zastánci rodinných morálních hodnot, utrpěla těžkou ránu, když musel rezignovat floridský kongresman Mark Foley za to, že posílal několika adolescentům, pracujícím jako kongresoví poslíčci, sexuálně sugestivní maily.

Pokud to všechno zní jako dokonalá bouře, je to proto, že to taky dokonalá bouře je. A stejně jako v roce 1958, součinnost zahraničněpolitických selhání a hospodářských zklamání by mohla znamenat nejen podstatné demokratické zisky v nynějších volbách, ale i vítězství Demokratického prezidenta za dva roky.

Podrobnosti v angličtině ZDE