Ponechám bez komentáře nepodstatné žvanění o drzosti a exhibicionismu kurátorky výstavy Sculpture Grande Olgy Dvořákové, manželky městského radního ODS Dvořáka, i komunisté pustili do veřejného prostoru na Malou Stranu v roce 1981 plastiky současných umělců a podobné akce jsou ve světových metropolích normální. Nevidím na nich ve své podstatě nich zlého, potíž možná je, že pana Kotrbu k účasti nikdo nevyzval.

Je pozitivní, že pan Kotrba si informace ke každému problému umí najít a patřičně se jimi dává na odiv, stejně tak si prostudoval českou stránku Aura-soma, kde, jak píše, "vám prodají lahvičku "motýlí esence" 10 ml za 340,- Kč, avšak z textu Štěpána Tesaře je zřejmé, že výčet výskytu symbolu spirály v genezi lidstva má charakter jen dokumentační, analogický, nikoliv motivační pro vznik absolventského díla.

Inspirací pro užití symbolu spirály mu byla jeho osobní zkušenost, vlastní vývoj, ten může být z objektivního hlediska dobrý, anebo nikoliv, avšak vždy je potřeba s ním zacházet jako s pravdou (i žití v omylu je žití), neboť je subjektem prožitý a v subjektivním hledisku záměru nezpochybnitelný. Můžeme se obtížně přít o hloubku inspiračních zdrojů a jejich vlivu na tvorbu, ale musíme z nich vycházet, to je základ pohledu na umění z pozice výtvarné teorie.

Umění je labilní pro svůj hodnotící charakter, který je závislý vždy na subjektu, a tak Kotrbova emocionální reakce způsobila, že teoretickou část odmávl ("Za vyléčení se z Neurastenie 2006 by se diplom dávat neměl") a technické termíny ("V záplavě svařeného a nabarveného šrotu Tesařovo dílo nezůstane utajeno zrakům návštěvníků Václavského náměstí") užil jako hodnotící, čímž se dopustil zásadního zkreslení.

V teorii umění neznamená šrot a priori nic špatného, ale také ještě nic hodnotného. Stejně tak Kotrbovo tvrzení, že užitím spirály nejde v případě autora o sochařství, je jenom tvrzení, nic víc, protože spirála není hodnotící termín. Stejně tak je nesmysl když tvrdí, že dílo, jehož výrobu zadá sochař firmě Čekov, která se specializuje na ohýbání trubek a výrobu točitých schodišť, není autorským sochařským dílem.

Podstatný je záměr, idea, na jejím základě zkoumá teorie umění původnost díla, jeho autenticitu. V dějinách umění je řada příkladů, kdy se na tvorbě díla podílela řada subjektů i různých oborů, to by měl Kotrba vědět, jako absolvent VŠUP. A to nemluvím o artefaktu, který se stane uměleckým dílem třeba jenom proto, že projde myšlenkovým procesem umělce a občas ani to ne. Autor píše, že zdůvodnit jako umění lze dnes jakoukoliv kravinu, i odložený vrták, kterým se do země vyrývají díry pro betonové sloupy.

Jak ale v této názorově chudé rovnici obstojí Duchampův sušák na lahve, který umělec umístil v galerii? Duchamp je pevně ukotven v dějinách umění, význam jeho aktu je neoddiskutovatelně směrodatný pro vývoj moderního umění, chce snad i tohle Kotrba zpochybnit, když navíc tvrdí, že cituji: "Autor (soudě podle fotografie, kterou zveřejnil jeho oponent, malíř Paul) vytvořil něco, co nenese ani znaky autorského díla, neopakovatelnost".

Podobných sušáků na láhve bylo tisíce, neopakovatelný byl ale Duchampův čin, tím ho posunul na roveň uměleckého díla, stejně tak Tesař zasadil svoji "všude se vyskytující spirálu" do výlučně svého myšlenkového kontextu a do formálního rámce, kterým ji prezentuje. Použitá fotografie není navíc výsledné dílo, je to snímek z rozpracovaného díla, kdyby Kotrba četl celou teoretickou část Tesařovy práce, zjistil by, že výsledek bude vypadat zcela jinak.

Nechtěl jsem redaktorům přidělávat práci, a tak jsem z textu vyloučil návrhy, které celou instalaci dokumentují s vědomím, že vše je v teoretické části důkladně popsáno a k představě to bude stačit. Návštěvníci, kteří budou instalací procházet, si samozřejmě nepřečtou teoretickou část sochařské práce, s tím autor počítá, dílo bude žít či nežít svým životem, nicméně pro hodnocení diplomové práce je jeho svébytnou a nezbytnou součástí.

Navrhuji kritikovi společný koncept, vydat se na Václavské náměstí a napsat pro Britské listy dvě recenze na finální presentaci Tesařovi diplomky a nebo na celou výstavu Sculpture. Grande. Myslím že to by mělo smysl a názorová konfrontace by byla zajímavá i pro čtenáře. Pan Kotrba se ironicky ptá, co je ještě užité umění a co už filosoficko-esteticko-nábožensko-psychoterapeutický koncept, který na umělecko-průmyslovém učilišti nemá co dělat.

Nu, je to přece kontext vztahů a souvislostí, v kterých umělecké dílo vzniká. Na jeho tvorbě se podílí komplexní poznávání světa ze všech možných úhlů, katedra dějin umění a estetiky na VŠUP s těmito fakty operuje, neboť jsou součástí teorie výtvarného umění. VŠUP prý ale nemá za úkol léčit psychicky labilní jedince, jenomže bonmot se stane bonmotem teprve tehdy, je-li užit adekvátně kontextu, v opačném případě je trapností.

Primitivní zjednodušování nikam nevede, protože i psychicky labilní jedinec má právo na vzdělání, atd. Vždyť pisatel VŠUP studoval, nepochybně ale úplně jinou školu, to není tak obtížné si uvědomit a zřejmě sedí v posluchárně dodnes, neboť má velmi staré informace. Proto samotné sochařství, i když nenese "veřejnou funkci služby", nejen že už není na VŠUP jenom tolerováno, ale je přímo akceptováno a to na katedře volného umění.

Na této katedře je kromě atelierů sochařství I. a II. ještě atelier malby, atelier prostorové tvorby a atelier konceptuální a intermediální tvorby. Jak lze z názvu katedry lehce vydedukovat, práce studentů v těchto atelierech nejsou posuzovány z hlediska jejich uplatnění v průmyslu, k tomu slouží katedra designu, kde jsou tři ateliery designu a katedra užitého umění, na které jsou ateliery skla, keramiky a porcelánu, kovu a šperku, módní tvorby, designu oděvů a obuvi a textilní tvorby.

Protože je Štěpán Tesař absolventem katedry volného umění, pláče pan Kotrba evidentně na jiném hrobě. Obsah výuky je strukturován podle mého názoru dobře, studenti mohou během studia procházet stážemi po jednotlivých katedrách i atelierech a doplňovat si vzdělání, což kdysi nebylo možné. Jinou otázkou zůstává způsob výuky, či systém výuky a pakliže jsem ho kritizoval, kritizoval jsem ho na katedře volného umění, ale nezpochybňoval jsem její smysl.

Kotrba neví o co jde, když tvrdí, že šarlatánstvím by se neměli zabývat výtvarníci na uměleckoprůmyslové škole, doporučuji mu znovu si prostudovat teoretickou část diplomky Štěpána Tesaře, třeba pochopí, že motivaci nelze vymezit žádný objektivně měřitelný rámec, že ji lze pouze porozumět v rovině subjektu, nikoliv ji svazovat vnější představou co je správné, nebo pravidly, která v umění po roce 1989 už díky bohu neplatí.

Kdyby Štěpán Kotrba pochopil Tesařovu motivaci a má k tomu dostatek materiálu od něho i ode mě, pochopil by i logiku, proč Tesař volil symbol spirály pro "hlubinnou introspekci", jakkoliv uznávám, že ani já nemám v umění tato dvě slova rád. Kdyby přestal vidět rudě, přišel by na to, že mladí rádi vystavují (nechápu, jak se slovo onanují mohlo dostat v této souvislosti na stránky Britských listů) na veřejnosti zřejmě proto, že chtějí někde předvést výsledky své práce.